Dávno pryč jsou ty doby, co bitvy probíhaly v přehledném terénu luk, polí či plání, kde měli generálové všechno hezky na dohled. Navíc žijeme v době, kdy aktéry vojenského konfliktu již nejsou pouze státy, ale spousta dalších aktérů, kteří mohou hrát v bitvách či válkách velmi podstatnou roli. Takové konflikty nesou přívlastek “asymetrické”. Tématem tohoto týdne je velmi zajmavé téma: Boj v nezvyklém prostředí. Tento text je, jak název napovídá, zaměřen na boj v horách. Nejen že vám autoři textu osvětlí specifika takového boje, zároveň vám předloží dva příklady z praxe a vy tak můžete zjistit, proč to vlastně Sovětský svaz a následně USA neměli v horách tak jednoduché.

Před započetím popisu boje v horách je nutné si nejprve vymezit jaký terén horami chápeme. Při určitém zjednodušení lze hory charakterizovat na základě následujících znaků: vysoká nadmořská výška, velké převýšení, specifické terénní útvary (údolí, kaňony, hřebeny, vrcholy hor, srázy, úbočí, sedla, průsmyky atd.), nízkou hustotou infrastruktury a nízkou hustotou zalidnění. Nicméně horské prostředí není po celém světě stejné a ne všechny výše uvedené znaky mají univerzální platnost.
Z dalších proměnných, které výrazně determinují charakter horských bojových operací, bychom měli zmínit podnebí (s čímž úzce souvisí i podoba vegetace), dle nějž lze hory rozdělit do čtyř skupin. Tyto znaky činní bojové operace v horách specifické a právě popis těchto specifik je jedním z cílů naší práce.

1) Chladný a vlhký charakter podnebí (temperate wet) Převažuje zde krajina o nižší nadmořské výšce, která bývá v zimě pokryta sněhem. Typickým příklad může být Skotská vysočina.

2) Studené podnebí (cold) Charakterizováno vysokou nadmořskou výškou. Povrch pokrývá trvale sníh. Jako příklad můžeme uvést Alpy.

3) Horké podnebí a holý terén (hot barren) Toto prostředí se vyznačuje skalnatým terénem, vysokým převýšením, vysokými teplotami, nedostatek srážek. Takovéto podmínky bychom mohli nalézt například v pevninském Řecku nebo v pohoří Atlas.

4) Džungle (jungle) Členitá krajina, kterou porůstá bujná vegetace. Jedná se například o Jižní Amerika, Malajsie. Nicméně tomuto čtvrtému typu se věnovat nechceme, neboť primární determinantou je zde džungle a nikoliv členitost terénu a tudíž daná problematika spadá pod jiné téma.

Jako modelový příklad použijeme především Afghánistán, protože právě zde se odehrály boje vedené jak americkou, tak ruskou armádou a je tudíž možné porovnat dvě odlišné koncepce vedení boje v horách. Vzhledem k tomu, že obě “války” zde vedené představovaly svoji povahou nesymetrický konflikt, tak se okrajově zmíníme i o konceptu třetím a sice o způsobu, kterým bojují afgánští povstalci. Další důvodem toho, že se věnujeme Afganistanu podrobněji je fakt, že představuje nejvýznamnější v současnosti vedený konflikt.
Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně specifické téma, k němuž se obtížně shánějí materiály, vychází naše práce také z poněkud specifických zdrojů. Jedná se především o originální bojové manuály různých armád světa a webové stránky věnované militární a bezpečnostní tematice.

Specifika pro bojové letecké operace

Navigace

Navigace je v tomto typu terénu velmi obtížná, je to dáno jednak nedostatečnou přesností používaných map a také se zde mohou vyskytnout technické problémy s aktivní navigací přímo v letadle (např. při nízkých průletech nad krajinou se může vyskytnout chyba v radarových prostředcích stroje). I když tyto chyby ve většině případů nenabývají fatálního rozsahu, komplikují plánování leteckých zásahů.

Problémy v manévrování nadzvukových stíhaček

Bojové stroje využívají vysokou rychlost a nízké průlety nad terénem za a) pro svoji obranu ( nízko a rychle letící stroj je obtížně spatřitelný, jelikož časový úsek, který stráví v zorném či palebném poli pozorovatele nebo protiletadlového postavení je velmi krátký, to se projevuje i v obtížnosti zaměřit takto letící stroj a v konečném důsledku je velmi obtížné tento stroj i sestřelit) a za b) pro zvýšení přesnosti a síly leteckého útkou. Toto se ovšem stává komplikovaným v okamžiku zásahu během zhoršeného počasí, nebo zásahu přímo do problematického terénu. Zde se pak při kombinaci více rizikových faktorů (třeba právě chybě v navigaci společně s lidskou chybou) může pilot dostat do nebezpečné situace, kdy přímo poškodí či zničí stroj (náraz do horského svahu, nutnost manévrovat nad bezpečnou mez danou odolností stroje).

Nebezpečí ze strany protivzdušné obrany

Hornatý a členitý terén je přímo ideální pro nepřátelská protiletecká postavení, ty jsou jednak špatně zjistitelná a také při dobrém postavení mají ideální výhled a palebné pole. Tato protiletecká obrana nemusí být pouze ve formě protiletadlových děl a kulometů montovaných na lafetách ale i ve formě ručně odpalovaných řízených i neřízených střel (např. střely Stinger, RPG atd.). V této formě se pak mohou i velmi rychle přemisťovat a stále tak udržovat nejen utajení pozic protiletadlové obrany ale i taktickou převahu nad leteckými silami nepřítele.

Nedostatek rovných přistávacích ploch

Pro jakékoli letecké operace je základní podmínkou zbudování vzletových a přistávacích ploch, které musí být rovné a dostatečně dlouhé (podle typu letadla) a bez jakýchkoli terénních nerovností. Ty sice mohou být v dnešní době už nahrazovány např. letadlovými loděmi (např. co se týče letadel aktivní letecké podpory pro pozemní operace), ale stále je potřeba zbudovat alespoň provizorní přistávací dráhy pro zásobovací letadla (viz. zásobování a logistika) a nebo helikoptéry.

Specifika pro vrtulníkové operace

Vrtulníkových operací se týkají stejná omezení jako u leteckých operacích, navíc je zde problém s náhlým výskytem turbulencí, které pro nízko letící vrtulníky mohou mít fatální následky. Dále se vrtulník, kopírující terén při bojové operaci, může dostat na stejnou nebo dokonce nižší letovou hladinu, než jsou pozice nepřátelských sil a tak může být přímo ohrožen i palbou pěchotních zbraní. Třetí podmínkou pro nasazení vrtulníků je snížení jich maximální nosnosti, protože ve vyšších nadmořských výškách je vzduch řidší, tudíž rotory nemají dostatečný zdvih, s tím se spojují omezení na množství neseného materiálu, v případě bojových helikoptér na množství podvěsné munice.

Dodatečný trénink

Hory jsou obecně velmi obtížným terénem pro vedení leteckých operací, ať už se problémy mohou vyskytnout ve spojitosti s navigací či náhlými změnami počasí, to vše klade na posádky leteckých prostředků (ať už se jedná o bojový vrtulník, bombardér nebo bojový stíhač) velké nároky. Každý typ hor má pak své zvláštnosti, co se právě počasí a jeho změn týká. Proto by mělo být jednoznačnou podmínkou pro vedení leteckých operací v hornatém terénu dodatečný výcvik pro posádky leteckých prostředků přímo v konkrétní oblasti, kde budou nasazovány, pokud to situace dovoluje.

Specifika logistiky a zásobování

Doprava bojových jednotek

Obtížně prostupný terén klade velké nároky na způsob dopravy jednotek na frontovou linii, nebo do jakékoli bojové operace ( např. průzkum). Jednotlivé armády pro tuto dopravu bojových jednotek používají různé metody, které se od sebe často odlišují jen jiným pojetím základní organizace bojových sestav. V podstatě se užívají tyto dva způsoby: Pozemní doprava a vzdušná doprava – slaněním či vysazením. Výsadek padákem není v horském terénu možný , protože hrozí, že výsadkář bude zachycen náhlým poryvem větru či turbulencí, což může vést buď k minutí místa určení nebo v horším případě ke zranění či smrti. Pozemní doprava je časově náročná a váže na sebe velké množství dalších sil, je totiž nutno nejen celý konvoj ochránit a zabezpečit, ale je také nutno předem prozkoumat a popřípadě odminovat trasu, kterou bude konvoj využívat. Také je zde problém v podobě přístupových cest, jelikož většinou vedou údolími, která jsou plná vhodných míst pro zahájení napadnutí konvoje nebo padnutí do léčky. Letecká přeprava nese velké výhody v podobě rychlosti, se kterou dokáže vysadit jednotky do potřebných míst během bojové operace a schopností dosáhnout jinak nedosažitelná místa., nevýhodou je pak náchylnost na špatné počasí, jeho proměnlivost a počet přepravovaných osob.

Doprava zásob

Zásoby jsou pro bojové jednotky zcela základní potřebou, zejména pak munice, potraviny a voda. Je velmi obtížné dopravovat tyto zásoby po zemi, jelikož zásobovací stezky musejí sledovat co nejlehčí a nejpřístupnější cesty a tak s můžou stát snadným terčem útoku. Relativně slabá jednotka nepřítele, tak může ohrozit zásobování mnohem většího útvaru a tak snížit jeho bojovou sílu. Rizikovými oblastmi se pak v tomto smyslu stávají údolí, jako sice nejschůdnější zásobovací trasy, ale také zároveň nejsnáze napadnutelné. Ale i přes tyto nevýhody je tento způsob zásobování velmi používaný. Druhou možností dopravy materiálu je pak vzdušná zásobovací trasa, ale na tu se ovšem kladou nároky popsané již v bodu Specifika pro bojové letecké operace. Další typ je zcela specifický právě pro horské prostředí, je jím přeprava nákladu pomocí místních aklimatizovaných zvířat. A ač se tento způsob dopravy logistického materiálu může zdát zastaralý, současný konflikt v Afganistanu ( kde je občas používán příslušníky speciálních sil a hlavně místními bojovníky) dokazuje, že najde ještě uplatnění. Některé speciální útvary pak využívají k dopravě logistického materiálu civilní terénní vozy ( většinou pick-upy), pokud to terénní podmínky dovolují.

Problematika odsunu raněných a jejich evakuace

Pokud dojde během boje ke zranění vojáka a to je natolik vážné, že jej není možné ošetřit na místě (ať už z důvodu chybějícího zdravotního materiálu nebo odborného personálu), je nutné dopravit jej z bojové zóny. Rychlá evakuace se tak může stát jedinou věcí, která stojí mezi smrtí a přežitím zraněného jedince. Ideálním způsobem je v takovémto případě odsun pomocí helikoptéry.

Omezení pěších a motorizovaných jednotek v horském terénu

Horský terén omezuje jednotlivce a techniku v mnoha aspektech:

– Extrémní výkyvy počasí. Z tohoto důvodu u sebe voják nosí velké množství vybavení, které je pouze pro jeho komfort a bojeschopnost (viz Srovnávací tabulka a odstavec specifika výstroje).

– Voda. Ve většině horských oblastí je relativně vzácná, respektive je potřeba na získání vody vynaložit velké množství energie (rozehřátí ledu a sněhu).

– Pohyb. Horský terén je členitý , což značně omezuje pohyblivost. Často je třeba ke zdolání
terénu použít horolezeckého vybavení

– Fyzická náročnost. Převýšení, těžký náklad a nízká hustota vzduchu kladou na vojáka vysokou zátěž

– Náročnost na průzkum. Členitost terénu značně usnadňuje nepřátelským jednotkám ukrývání.

– Vysoká pravděpodobnost překvapení. Členitost a reliéf krajiny je přímo ideální pro léčky

– Zdravotní problémy. Vysoká nadmořská výška ve spojení s extrémními teplotami kladou na vojáka vysokou zdravotní zátěž (aklimatizace na nadmořskou výšku, úpal, úžeh, dehydratace)

– Nízká průjezdnost technikou. Možnost projíždění jen některými průsmyky a cestami

– Manévrovatelnost vozidel na cestách. Není snadné změnit směr jízdy a vyhýbat se překážkám

– Přístupové cesty. Na strategické pozice je často pouze jedna přístupová cesta, tím pádem může nepřítel koncentrovat obranu.

Nasazení dělostřelectva v horském terénu

Použití dělostřelectva v horském terénu je velice problematické a setkává se s mnohými omezeními.Asi největším jsou obtíže s dopravou dělostřelectva na bojiště a s jeho přesuny přímo v boji. Během druhé světové války a v posléze v některých dalších konfliktech se používaly horské houfnice snadno rozložitelné a přepravovatelné po jednotlivých částech například na mezcích ( např. britská 3.7“ houfnice Mk. IV byla rozložitelná na 8 dílů). V současné době se dělostřelectva neužívá, protože vyžaduje velkou logistickou podporu, jak při dopravě samotné, tak při zajišťování posádkou a municí. Dělostřelecká palba je nepříliš efektivní kvůli složitému terénu, který protivníkovi poskytuje dostatek možností k ukrytí či vybudování krytu. Také se zde objevují problémy při samotném vedení a zaměřování palby ( zaměřování musí být daleko přesnější než u letecké podpory, zde je proces zaměřování lépe technicky zabezpečen). Pokud se jedná pouze o vedení palby, musí být užito těch typů děl, které využívají pro palbu horní skupinu úhlů a tedy nemusí spoléhat na přímý výhled na nepřítele. Jak již bylo zmíněno, dnes nahrazuje úlohu horského dělostřelectva letecké podpora a pěchotní zbraně, případně v omezené míře obrněné prostředky.

Specifika výstroje a výzbroje pro boj v horách

Horské oblasti kladou na výstroj a výzbroj vojáku specifické požadavky. Výstroj musí být především lehká a snadno přenositelná. Z těchto důvodů je pro horské jednotky vyvinuto vysoké množství různých zbraní a výstroje, přičemž se v horách používá i standartní výzbroj, ovšem nestandartními způsoby.

Příklady některého speciálního vybavení

– Oblečení horských jednotek – Pohodlné, neomezující v pohybu, přizpůsobené podnebí hor (teplé, odolné proti větru). Horské jednotky se nejčastěji dovybavují z vlastních zdrojů. Například civilní svetry u sovětských vojáků a moderní goretexové bundy u Američanů.

– Batohy – Pro horský terén jsou nevhodné široké batohy, přesahující příliš nad ramena. Na druhou stranu horské jednotky požadují vysoký objem batohů (také často dokupováno z civilních zdrojů).

– Boty

– Radiostanice – Hory ruší vysílání, tím pádem je potřeba užívat specifické typy vysílaček.

– Horolezecké vybavení – Na překonávání horských masivů je zapotřebí lanové a jistící vybavení.

– Vybavení pro přespání – Speciální typy stanů a spacáků

– Jiné vysokohorské vybaveni – Týká se především vysokohorských jednotek (například dýchací přístroje atd.)

– Používání „zastaralých“ zbraní – Viz. odstavec o výhodách těchto zbraní

– Horské děla/minomety – Lehké, rozmontovatelné snadno přenosné po více částech (v poslední době se již tak často nepoužívají)

– Bezpilotní prostředky průzkumu – Umožňují pozorování krajiny bez ohrožení života pilota.

Výhody používání “zastaralé” munice v horském terénu

Boje v horách se dějí na vysoké vzdálenosti a obě armády, které prošly Afghánistánem se vrátily od novější mikromunice (5.56×45 a 5.45×39mm) ke koncepčně zastaralejším municím (7.62×39 a 7.62×51). Důvod byl mnohem vyšší dostřel a stabilita letu. Američané se například vrátili k M14 (respektive M21) a ke kulometu M240 (popřípadě M60E4) a ruské jednotky začaly opět používat AK47 (i z důvodu dostupnosti munice). Nevýhodou je vyšší hmotnost nesené munice, což je ale vyváženo dostřelem.

Specializované horské jednotky

Jednotky vybavené a vycvičené pro boj v horách. Jde především o speciální horolezecký výcvik, výcvik schopnosti přežití, vysokohorská aklimatizace, speciální vybavení ve formě batohů, lyží, horolezecké výbavy dýchacích masek. Jednotky jsou lehce vyzbrojeny (pěchotní zbraně) a často nemají ani velkou leteckou podporu (týká se vysokohorských jednotek). Většina států se zastoupením horského terénu používá horské jednotky především k vlastní obraně a jsou tudíž vycvičeny pro boj na vlastním území s důrazem na guerillovou taktiku boje. Typickým příkladem jsou horské jednotky Švýcarska a Rakouska.

Taktika pro boj v horách

Boj v horách se odehrává spíše mezi menšími jednotkami než mezi velkými kombinovanými uskupeními. V horách se bojuje především o klíčové body (kdo ovládá klíčové body, ovládá celou krajinu.). Klíčové body by se daly definovat jako místa podstatná pro přesun jednotek a místa s velkým rozhledem. Konkrétně se jedná o vrcholy hor, průsmyky, náhorní plošiny, hřebeny, prameny, silnice a vesnice.

Sovětská taktika v Afhganistánu

Bohužel není možné využít jednu bitvu jako typický příklad využití všech sovětských taktik, protože takto rozsáhlá bitva během války v Afghánistánu nenastala (pouze částečně při některých jarních invazích). Proto se budeme zabývat každou taktikou zvlášť ve více méně modelových situacích Sovětská armáda se od počátku konfliktu zaměřovala na ovládnutí měst, letišť a zásobovacích cest. Z tohoto důvodu byl počet sovětských vojáků v Afghánistánu relativně malý. Boje mezi sověty a Afgánci se odehrávaly téměř výlučně formou přepadů sovětských konvojů. Konvoje Rusové používali, kvůli nedostatečnému leteckému zásobování. Trasy konvojů byly v podstatě neměnné a sověti měli na klíčových bodech opevněné pozice. Afghánský útok nejčastěji probíhal buď obsazením jedné z klíčových pozic na cestě (což byl méně častý jev), nebo rychlým přepadem, mimo pokrytí opevněných pozic. Útok na konvoj byl rychlý a Afgánci se ihned stahovali.

Sověti vyvinuli taktiku na ochranu konvojů, která spočívala v neustálém chránění klíčových míst na cestě, předsunutém průzkumu, ochraně konvoje jako takového a především v nasazení vrtulníků na ochranu konvoje. Vrtulníkové posádky se “střídaly” u konvojů aby nezůstával konvoj bez podpory. Dokonce byly podél hlavních zásobovacích tras postaveny polní letiště pro helikoptéry, které sloužily k doplnění paliva. V případ útoku na konvoj okamžitě letecký a dělostřelecký návodčí (dělostřelectvo se ovšem používalo méně), kteří byli součástí konvoje, okamžitě zaměřili palbu na Afgánce a ochrana konvoje využila své maximální palebné síly směrem k nepříteli. Od pronásledování sověti upustili již po prvním roce bojů. Všeobecně sověti zjistili že na ochranu konvojů se jako ideální jeví vícekolové a vícemotorové obrněné transportéry.

Další taktika vyvinuta sověty byla velice podobná americké vrtulníkové ve Vietnamu (ovšem v Afghánistánu byly podmínky využití této taktiky mnohem složitější a tvrdší). Spočívala v souhře vrtulníkových posádek a jednotek zvláštního určení (GRU a KGB specnaz). Jedna útočná skupina se skládala z 10-15 příslušníků zvláštních jednotek z 1-2 vrtulníků Mi8 a ze 2 vrtulníků Mi24. Afgánský konvoj byl napaden vrtulníky a posléze byli vysazeni vojáci, kteří vyčistili prostor od přeživších.

Obsazování vesnic a bráněných kišlaků bylo původně prováděno kombinovaným útokem motorizované pěchoty, ovšem od této taktiky se často upouštělo a to z několika důvodů: hlavním byl téměř pravidelný únik informací z řad motostřelců a také útoky nebyly často dostatečně rychlé a razantní a Afgánci se stáhli do hor. Proto se začalo přecházet k útokům větších oddílů zvláštního určení v kombinaci s vrtulníkovou podporou, které se svou razantností nakonec ukázaly jako nejvhodnější.

Při ústupu Afgánci často využívali jako skrýš jeskyní komplexy. Ztráty sovětských vojáků byly v těchto komplexech tak vysoké, že nakonec se od obsazování upustilo. Pouze se velení snažilo zničit celý komplex silou (výbušniny…).

Klíčové opěrné body k ochraně konvojů byly kopce tyčící se nad údolími. Tyto stacionární opevněné pozice byly obsazovány dlouhodoběji a to nejčastěji jednotkami VDV v prvním sledu a posléze je v druhém sledu vystřídaly pěší jednotky. O hory a návrší nebylo vedeno tolik bojů, protože Afgánci si byli vědomi palebné převahy opevněných sovětských jednotek. Ovšem je třeba alespoň zmínit boj 9.roty o strategickou kótu 3234.

Několik specifik tehdejší Rudé armády v Afghánistánu také omezovalo strategii. Především část vojáků byla muslimského vyznání, takže dezercí a špionáží bylo na ruské straně poměrně vysoké množství. Materiální zabezpečení bylo slabé. V celém Afghánistánu byl naprostý nedostatek dřeva a vody, což činilo zásobovacím složkám obrovské problémy. Velká část armádních složek byla špatně vycvičená a hlavně armádní mašinérie nebyla schopna flexibilně reagovat (ať již výcvikem, nebo speciálním vybavením) na specifické podmínky afgánských hor. Tyto aspekty vedly ke zbytečně vysokým ztrátám Rudé armády.

Sovětské letecké operace

Sovětské letectvo používalo již od počátku války prakticky kompletní arzenál letadel. Již v prvních fázích války začaly být stahovány letouny Mig 23, které se ukázaly svou rychlostí značně nevhodné. Nebyly schopny manévrovat v úzkých soutěskách a přesně bombardovat cíle.

V podstatě jediným letadlem, které bylo používáno ve velké míře až do konce války byl Su 25, který netrpěl neduhu nadzvukových letadel. Byl schopen přesně a velice smrtelně zasáhnout cíl.

Ovšem nejdůležitější leteckou technikou celé Afghánské války byly helikoptéry. Konkrétně Mi 8 a Mi 24. Helikoptéry Mi 8 byly tažnými koňmi celé války. Používaly se především pro přepravu a bojové výsadky vojáků, ovšem častým jevem bylo využívání jejich podvěsných neřízených raket na podporu pěchotních formací. U pilotů byly Mi 8 oblíbenější než jejich bitevní protějšky Mi 24, které se téměř výhradně požívaly na palebnou podporu pozemních sil. Velice často byly nasazovány ve dvojicích na ochranu konvojů či ve skupinách při kombinovaných nájezdech helikoptér a jednotek zvláštního určení.

Sovětští piloti se z během války poučili a své stroje ve velké míře upravovali. Namátkou lze uvést připevňování kulometů do zadních dveří Mi 8 (proto ona vysoká oblíbenost – helikoptéra s touto úpravou dokázala pálit i do zadní hemisféry), “vycpávání” celého prostoru helikoptéry střepinovými vestami a dodatečnými pláty, dodatečné dopancéřovávání kokpitů (před touto úpravou bylo velké množství helikoptér sestřeleno palbou pěchotních zbraní a zásahem kokpitu) a mnohé další úpravy zvyšující šanci osádky na přežití. Ovšem tyto úpravy měly i nevýhody. Například Mi 8 dokázala přepravit pouze 8 mužů (oproti 28 původním), což bylo také částečně zaviněno vysokou nadmořskou výškou.

Západní taktika v Afghanistánu

Pro zevrubný rozbor vojenských akcí, kteří Američané a jejich spojenci na území Afghánistánu vedli, je nutno zdůraznit, že primárním ( a oficiálním) cílem kampaně Enduring Freedom ( Trvalá svoboda) bylo zneškodnění místního hnutí a vládního režimu Taliban a odstranění jakýchkoli bojovníků či základen teroristické organizace Al-Qaeda, kterou režim Talibanu podporoval. Tímto se poněkud mění vedení celé kampaně, které spíše spočívalo ve vyhledávání živých cílů a soustředění sil nepřítele a také ve vyhledávání zbrojních skladů a zásob, neposlední míře pak v hledání důležitých osob Osama bin Ladena, Ayman al-Zawahiriho, Mullaha Omara. Pouze pokud Spojenecké síly narazili na nepřítele strhl se boj. Většina těchto bojů se pak odehrávala mezi opevněnými nebo zakopanými bojovníky Talibanu a Al-Qaedy, kteří využívali právě komplikovaného horského terénu, ve kterém se dokonale vyznali. Spojenecké síly se většinou skládali z příslušníků speciálních jednotek ( např. US Special Forces, Navy Seals, SASR, SAS nebo KSK), které nejdříve identifikovali nepřítele a vzhledem k obtížnému terénu a možným rizikům přivolali leteckou podporu, která buďto nepřítele eliminovala, nebo jej velmi oslabila, poté speciální síly zahájili přímou střelbu na nejnebezpečnější nepřátelské cíle ( osádku těžkých zbraní nebo kulometů) posléze zahájili útok a na dobytých pozicích zřídili vlastní pozorovatelny pro vyhledávání dalších cílů, pokračovali v hlídkové činnosti, nebo se stáhli do místa, odkud byli vyzvednuti vrtulníky. Zde vidíme tendenci používat při těchto bojových operacích právě menší speciální pěchotní jednotky, které se na místo bojů ( eventuálně na místo hlídky) mohou snadno dopravit pomocí přepravních helikoptér – zpravidla CH-47 Chinook a mají dostatečný výcvik pro zvládnutí složitých situací, které mohou nastat. Pokud se dostanou do boje s početnějším či silnějším protivníkem, je jim k dispozici letecká podpora ( jak bombardérů, tak např. AC-130 Spectre – vybavené mnoha těžkými kulomety) a mohou tak nasadit do boje obrovskou palebnou sílu při zachování malého počtu vojáků, kteří jsou v akci. To je výhodné z hlediska jejich obtížnějšího odhalení a jednoduššího zásobování. U Afgánských nepřátelských sil pak můžeme sledovat snahu o využití jakýchkoli terénních prvků pro svoji obranu nebo ústup. Soustředí se pak zejména na hřebeny či úpatí hor, jakožto místa pro pozorování nepřátelského postupu, případně vhodná místa pro budování opevněných pozic, a údolí, která jsou snazšími cestami pro ústup. Nepřehledného horského terénu využívali také pro překročení hranic Afganistanu a útěku z oblasti. Jistá část bojovníků Talibanu a Al-Qaedy využila jako svůj úkryt před nepřátelským průzkumem i před přímými bojovými akcemi jeskyní komplexy, v mnoha případech také jako skryté zásoby munice a zbraní.

Jednou z typických bojových operací v horském regionu při pozemní kampani Amerických a spojeneckých sil v Afganistanu byla Operace anakonda a zejména její součást bitva o Takur-Ghar. V různých formách se zde objevili veškeré obtíže spojené s horským terénem a to jak pro leteckou podporu, tak pro pozemní jednotky. Horský terén zde tak sehrál zásadní úlohu jak pro útočící, tak i pro bránící se stranu. Zároveň byla bitva o Takur-Ghar jednou z největších pozemních bitev a ve velké míře se zde do bojů zapojili i řadové ( tj. ne speciální) bojové útvary pěchoty ( 10. Horská divize, 101. Výsadková Divize, Afghánská národní armáda, Kanadská lehká pěchota + zvláštní jednotky US Army, US Navy, US Airforce, SAS, SASR, Novozélandské SAS, Německé KSK) Ozbrojené síly Talibanu a Al-Qaedy se opevnili v údolí Shahi-Kot ( zde chtěli přezimovat a také odtud zahájit jarní ofénzívu) a své pozorovatelny a opevněná postavení zřídili na hoře Takur-Ghar. Úkolem spojeneckých sil bylo tyto síly zneškodnit a popřípadě jim odříznout útěkové cesty pomocí taktiky kladiva a kovadliny ( příhodně nazvaná uskupení jednotek TF Hammer a TF Anvil, k nim se ještě přidala pěchotní jednotka 10. horské divize a vytvořila skupinu TF Rakkasan) čili jedna skupina zaútočí na nepřítele a donutí ho k ústupu, kde bude čekat druhá skupina, která se zde opevnila a odřízne tak nepříteli cestu k útěku. Během této bitvy se museli spojenecké síly potýkat s řadou problémů, které se vztahovali k těžkému terénu místa, kde se bitva odehrávala. Jedním z těchto problémů bylo zejména vystavení přepravních vrtulníků CH-47 palbě nejen z lehkých zbraní, ale i z raketometů RPG ( jednu ze zbraní určenou přímo proti vrtulníkům, které Afgánci očekávali byl i těžký kulomet DŠK, který byl však okamžitě zneškodněn družstvem speciálních sil), což umožnil fakt, že se dostali na stejnou výšku, jako bylo opevněné postavení nepřítele na vrcholku hory Takur-Ghar. Tyto opevněné pozice byli také dobře maskované a využívali přirozených seskupení terénních prvků ( větší balvany, prolákliny atd.) jako opevnění i jako kamufláž, měli při tom skvělé vyhlídky právě do míst odkud přilétali přepravní stroje spojeneckých sil. Stejně tak se během této bitvy projevily problémy s přivoláváním letecké podpory a její navigací, to bylo způsobeno okolním terénem a vrcholky hor, které blokovaly signál, tento blokovaný signál se také projevil při komunikaci mezi jednotlivými seskupeními jednotek ( TF ). Dalším problémem pak byl obecně špatný terén, který velmi komplikoval postup amerických sil při dobývání vrcholku Takur-Ghar. Zde se museli Americké speciální jednotky a jednotky rychlé reakce ( US Army Rangers, kteří do té doby byli v záloze), které sem byli vyslány pro posílené útoku na vrcholek, potýkat s hlubokým sněhem a příkrým stoupáním na úbočí svahu. Tato cesta, byť obtížná byla zvolena pro obejití hlavních sil bránících vrcholek. I přes všechny tyto problémy, které tvořil hlavně terén ve spojení s dobře opevněným nepřítelem, se Americkým silám podařilo bojovníky Talibanu a Al-Qaedy porazit.

Americké letecké operace

Američané se během svých operací spoléhali na vzdušnou podporu bombardérů ( B-1 Lancer, B-2 Spirit, B-52 Stratofortess atd.) útočných stíhačů ( které vzlétaly z letadlových lodí, mimo jiné i F-16 Fighting Falcon US Navy) a v pozdějších fázích i bojových helikoptér. Nutno dodat, že do prvních vln útoků se zapojovali i střely Tomahawk odpalované z amerických i britských ponorek. Naproti tomu, že během války, zejména v úvodních fázích, došlo k velkému nasazování leteckých sil ( o čemž svědčí i to, že během leteckých kampaní se uskutečnily dvě nejdelší letecké mise, bojová – trvající 15 hodin a průzkumná – trvající 26 hodin) hrála protiletecká obrana, tvořena většinou ze zbraní zanechaných zde Rusy po jejich invazi na začátku 80. let, ze strany Talibanu a Al-Qaedy jen minimální roli, na jedné straně se oficiálně nepotvrdilo užití střel Stinger, na druhé straně byla většina protiletecké obrany Talibanu zničena během přípravné letecké kampaně. V oficiálních statistikách této přípravné letecké kampaně tak není jediný záznam o ztrátě letadla kvůli nepřátelské palbě. Samotný průběh leteckých operací se soustředil na cíle v podobě výcvikových center Al-Qaedy v okolí Kábulu, Jalalabádu a Kandaháru. Další cíle pak byli tvořeny velitelskými a komunikačními středisky, to v podstatě vyřadilo hlavní velení Talibanu. Další fáze leteckých útoků se soustředili na vozidla a obrněnou techniku ( útoky bombardérů F/A-18 Hornet) a posléze přímo na frontové linie, které byli bombardovány 15000 liberními bombami Daisy Cutter, ty měli jednak velmi smrtící účinky, díky velkému radiusu výbuchu, a také drtivé psychické účinky. Velké úspěchy tohoto bombardování byli umožněny nezkušeností bojovníků Talibanu s Americkou vzdušnou podporou. Bojovníci hnutí Taliban se opevňovali na vyvýšených pozicích ( hřebeny a vrcholky kopců) odkud mohli být jednoduše zaměřovány příslušníky speciálních sil. Tato totální letecká převaha dávala pozemním silám obrovskou výhodu, která se projevovala zejména tím, že v problematickém hornatém terénu se nemuselo vynakládat zbytečně mnoho sil na vymanévrování a zničení nepřítele, postačilo nepřítele zpozorovat, identifikovat a povolat leteckou podporu, která se postarala o jeho zničení nebo drastické oslabení.

Závěr

Horská krajina je jedním z nejkomplikovanějších terénů, ve kterém se kdy vedl organizovaný boj. Kombinují se zde mnohé faktory, jako například tvrdé arktické podmínky, pokud se jedná o trvale zasněžené pásmo hor, nebo naopak husté neprostupné džungle. Vojsko, obzvláště v moderních konfliktech se může potýkat i s pustými vyprahlými horskými masivy, které se spíše podobají pouštím a navíc přidávají komplikace spojené s členitým horským terénem.

V předchozích kapitolách jsme se snažili rozdělit jednotlivé skupiny bojových útvarů a zároveň jsme se snažili obsáhnout a popsat všechna omezení a podmínky, se kterými se tyto bojové jednotky musí potýkat, jestliže jsou do tak členitého terénu, jakým hory jsou, nasazeny. Tato omezení se pak týkají leteckých operací, pozemní techniky, pěchotních jednotek a v neposlední řadě zásobování a logistiky obecně. Jedním ze společných problémů se pak stává hlavně neprostupnost terénu, která si vyžaduje specifický přístup pro vedení bojových operací a také jisté úpravy v běžných vojenských postupech, konkrétněji se jedná o větší míru nasazení vrtulníků nebo upřednostňování pěchotních jednotek před obrněnými, které jsou v terénu pohyblivější a nelze je tak snadno vystopovat a odhalit. Zvláštní pozornost jsme pak věnovali tomu, jaká specifika si vyžaduje vedení boje v horách u výstroje a výzbroje pěších jednotek. Tato specifika pak nabývají podobu jak výstroje pro zvýšení osobního komfortu, tak speciální výstroje, která má zvýšit pohyblivost a dosah pěchoty, jedná se např. o horolezecké náčiní. Také jsme se snažili nastínit problém, se kterým se potýkali bojové jednotky zvláště v posledních letech, tím je používání zastaralé munice oproti moderním typům střeliva. Tato munice vykazuje větší stabilitu letu a delší účinný dostřel, čemuž byla v mnohých případech dána přednost před malou hmotností náboje, což znamená lepší logistické podmínky.

V poslední části jsme se pak zabývali dvěma konflikty z posledních 20 let, které se odehrávali ve stejném typu terénu – Afghánských horách, konkrétně pak Sovětskou invazí do Afghanistánu začátkem 80. let a Americkou Operací trvalá svoboda v Afghanistánu, jako součást Války proti terorismu. Na tomto modelovém příkladu těchto dvou konfliktů, jsme se snažili poukázat na rozdílný přístup bojujících stran pro boj v horách a také na konkrétní události, při kterých se projevili obtíže s členitým terénem a horskými podmínkami obecně. A ač sou tyto dvě války zcela rozdílné svým zaměřením a hlavními cíly, obtíže, které na ně kladl horský terén, či výhody, které naopak poskytoval nepřátelské straně, byly stejné.

Seznam zkratek

TF – Task force – Název pro uskupení jednotek většinou pro jeden úkol, někdy i dlouhodobějšího charakteru; na prvním místě se jedná o organizační skupinu

SAS – Special Air Service – britská speciální jednotka

SASR – Special Air Service Regiment – Australská speciální jednotka

KSK – Komando Special Krafte – Německá speciální jednotka

601. Skss – 601. Skupina speciálních sil – Česká speciální jednotka

GRU – Glavnoje razvědyvatělnoje upravlenije – Vojenská rozvědka generálního štábu SSSR

KGB – Komitět gosudarstvěnnoj bezopasnosti – Sovětská tajná služba

specnaz – Specialnovo naznačenija – ruská zkratka – “zvláštní určení”

SEAL – Speciální jednotka US Navy

SFG – special forces group – útvary amerických speciálních jednotek, patřící pod US Army

VDV – Vozdušno-Děsatnyje Vojska – Vzdušně výsadková vojska SSSR

Autoři: Viktor Dobiáš, Tomáš Koch (Autoři jsou studenti Historie na MU v Brně), Marek Bach (autor je studentem Bezpečnostních a strategických studií a Politologie na MU v Brně)