Začala paralympiáda, jež je jakýmsi dovětkem nedávno skončených Olympijských her 2012. Češi na nich získali slušné výsledky, Slováci došli zklamání. V podstatě byl ale sportovní svátek zlatý pro všechny. Anebo alespoň pro většinu.
Někomu se mohlo nelíbit, ba eklovat, že se skutečnou tělovýchovou má stávající olympiáda – sponzorovaná nadnárodními firmami a nepochybně ovlivněná zbrusu novými podpůrnými látkami – máloco společného. Organizátorům v Londýně nejspíš vadí, že když na monstrakci neprodělají, tak na ní rozhodně netrhnou.
V jednom však byly úspěchem mimo pochybnost: proběhly, pokud známo, bez obětí na životech. Prapůvodní, antické svátky, ve kterých se programově spojovala vyspělost fyzická i duševní, zpravidla přerušovaly probíhající války posvátným mírem. Dědicové Pierra de Coubertina došli za 100 let o sto honů dál. Vojny přerušovány nejsou – vzpomeňme namátkou internacionalizované krveprolití v Sýrii – a smrtonosná nenávist je příležitostně přenášena rovnou na olympijskou půdu.
Nejznámější se v daném smyslu stal Mnichov, jehož hry měly zahladit špatnou pověst pořadatelského místa a propagaci hitlerismu při berlínské olympiádě roku 1936. Situace hrubě zneužili Palestinci, kteří zmasakrovali izraelskou výpravu. Především následkem této hrůzy vznikla speciální protiteroristická jednotka německé pohraniční stráže (GSG 9) a židovský stát rozjel odvetnou operaci Boží hněv. Když se letos připomínalo čtyřicet let od zavraždění jeho sportovců, šlo poznat, že z jejich násilného skonu činí obdobné politikum, jaké dodnes dělá z událostí šoa. Krom jiného totiž médii proběhla zpráva o ohrožení sportovců Izraele zlovolnými zámysly Íránu.
Už asymetrickým konfliktem o Afghánistán deformovaná moskevská olympiáda se „sichrovala“ proti útoku špinavou bombou. Atlanta v devadesátém šestém, mimochodem asi rok po útoku nervovým plynem sarin v tokijském metru, zažila ničivý pumový útok pravicového radikála. Svým vražedným útokem chtěl prý upozornit na legálnost zabíjení lidských plodů při potratu. Stávající Londýn, kde jsou přinejmenším od někdejších islamistických ataků lidé velmi bdělí (někdy přímo hysteričtí), pak investoval obrovské peníze do zvýšení bezpečnosti.
Nenašel se ani žádný anglický Breivik, všechno jednoduše prošlo až nečekaně hladce. V britské metropoli dokonce zatkli hledaného veterána ETA a místní tajní navedli své hispánské kolegy na musulmanské extremisty, kteří chtěli napadnout „globalizované“ diváky olympiády. Fanoušky u španělských telestěn. Patrně jde o blahodárný dopad toho, že se olympijské klání mění v soustředění vojensko-policejních sil.
Světový rekord v tom stoprocentně překoná Rio de Janeiro, které převzalo štafetu pořadatelství. Ač stráženo proslavenou sochou Krista Vykupitele, náleží k sídlům s největším množstvím vražd na obyvatele. Mezi lidmi jsou všudypřítomné zbraně a zvláště v takzvaných favelách (kopcovitých chudinských čtvrtích) se přes pozvolný ústup zločinnosti neradno pohybovat „mimo obrněný vůz“. Paralelní moc zde totiž uplatňují drogové bandy či vigilantistické milice. Aspoň umenšení jejich neblahého významu bude daleko těžší oříšek, než náprava zpožděného tempa výstavby olympijské vesničky pro první hry Jižní Ameriky.
Brazílie, člen slibného uskupení BRICS, touží zajisté propagovat svůj hospodářský růst i zájem o vstup do Rady bezpečnosti OSN. Též proto možno očekávat, že sportovní svátek za čtyři léta bude pro diváky daleko barevnější než v uměřeném Albionu.
Autor: Pavel Kopecký, politolog. Článek vychází z textu, který zveřejnil časopis Revue Politika.
