Analýza bezpečnostních důsledku případného osamostatnění Skotska od zbytku Spojeného královtství.

Když britský premiér David Cameron v říjnu 2012 podepisoval v Edinburghu dohodu umožňující skotské referendum, pravděpodobně nepředpokládal, že bude v následujících dvou letech bojovat téměř o každý NE-hlas místních obyvatel. S blížícím se datem referenda, kterým je 18. září 2014, se politická i mediální debata ohledně případné podoby budoucího nezávislého státu Skotsko stále více stupňuje. Diskutovány jsou nejen ekonomické či sociální otázky, ale i zajištění bezpečnosti země včetně členství v mezinárodních organizacích. Následující text si klade za cíl představit možné důsledky úspěchu skotského referenda o nezávislosti právě v bezpečnostní oblasti.

Skotský pohled

Skotsko v čele s vládou prvního ministra Alexe Salmonda vydalo v loňském listopadu dokument s názvem „Budoucnost Skotska: Váš průvodce k nezávislému Skotsku“, ve kterém vylíčilo své představy o budoucí podobě země a její struktuře. Co se týče obranné koncepce, Skotsko předpokládá ozbrojené síly s 15 000 příslušníky vojenského personálu a dalších 5 000 rezervistů, kdy těchto čísel chce dosáhnout postupně v průběhu deseti let od nezávislosti. Zvláštní důraz je kladen na schopnosti na moři včetně vzdušných a námořních patrol či speciálních sil schopných operovat na pobřeží, chránit skotská námořní aktiva (např. ložiska ropy) a přispívat ke kolektivní bezpečnosti v Severním Atlantiku. Stěžejním bodem celé koncepce je odstranění jaderných zbraní ze skotského území včetně přeměny základny ve Faslane v konvenční námořní základnu a hlavní velitelství ozbrojených sil. Vzhledem k výše zmíněným plánům by se měl obranný rozpočet vyšplhat na 2,5 miliardy liber ročně. Nezávislé Skotsko by také usilovalo o vstup do NATO, EU či OBSE.

Přijetí Skotska do mezinárodních struktur

Skotsko v případě nezávislosti ve výše zmíněném dokumentu předpokládá, že Severoatlantická aliance přistoupí na vyjednání přechodu z členství v rámci Velké Británie na členství samostatné země v podstatě automaticky. Vládnoucí Skotská národní strana (SNP) si tento krok ospravedlňuje významem geografické polohy země vhodné ke strategické námořní obraně severských vod či poskytováním řady tréninkových oblastí a zařízení, které členské státy NATO aktivně využívají. Skotsko by v tomto kontextu bylo také jednou z aliančních zemí nevlastnících jaderné zbraně.

Nicméně v tomto plánování existuje několik značných trhlin, které předpokládaný proces narušují již nyní. První z nich je legislativní otázka Skotska jakožto nové země, kterou by se dle mezinárodního práva stalo po úspěšném referendu. Takovýto status by však znamenal, že země není signatářem Washingtonské smlouvy, a tím pádem ani členem Aliance. V takovém případě by se Skotsko muselo ucházet o členství obvyklým způsobem a všech 28 členů Severoatlantické rady muselo jednohlasně shodnout, že země splnila veškerá požadovaná kritéria pro vstup.

V loňském roce byl rovněž Alex Salmond představiteli NATO upozorněn, že v kontextu Washingtonské smlouvy musí každá kandidátská země prokázat historii stabilní obranné politiky a struktur, což je považováno za jeden ze základních požadavků pro vstup do Aliance. Pokud by tedy Skotsko bylo považováno za nově vzniklý stát, nebylo by schopno tuto historii předložit, neboť by prakticky žádnou nemělo vzhledem k faktu, že rozhodování v otázkách obrany vždy spadalo pod centrální vládu v Londýně. Dá se tak jedině předpokládat, že v takovém případě by dlouholeté zkušenosti britské vlády byly považovány za základ pro skotskou obrannou politiku.

NATO dále poukázalo na to, že se Skotsko nebude moci stát členem Aliance, pokud bude mít vojenské nebo územní spory s Velkou Británií. Za příklad byly vzaty Bulharsko a Rumunsko, které si společně s Maďarskem také musely vyřešit teritoriální spory ohledně Transylvánie a mostů přes Dunaj, než s nimi započala přístupová jednání. Pro Skotsko se tento bod stává problematickým ve vztahu k základně Clyde ve Faslane, kde kotví britské jaderné ponorky, a skladu jaderných hlavic a raket Trident v sousedním městě Coulport. Skotsko chce totiž ze svého území odstranit jaderné zbraně co možná nejdříve po vyhlášení nezávislosti, neboť považuje za nemyslitelné, aby nezávislý národ o velikosti 5,25 miliónů obyvatel toleroval na své půdě pokračující přítomnost zbraní hromadného ničení. V tomto kroku vidí Skotsko především úspory v obranném rozpočtu, kdy by ušetřené peníze mohlo investovat do veřejných zakázek či podporovat domácí zbrojní průmysl včetně toho loďařského. Toto rozhodnutí je rovněž podpořeno plánovaných legislativním zákazem přítomnosti jaderných zbraní ve Skotsku, který by měl být obsažen v nově psané ústavě.

Tento záměr však zasahuje samotné NATO, neboť jaderný arzenál Velké Británie je společně s jadernými zbraněmi Francie a Spojených států základním pilířem aliančního jaderného deterrentu. I když Salmond opakovaně argumentuje, že převážná většina členů NATO nejsou jaderné mocnosti, Skotsko se nachází ve specifické pozici, kdy již nyní hostí význačnou část jaderného deštníku Aliance. Pokud by tak došlo k případným rozepřím mezi Skotskem a Velkou Británií o tuto oblast, strategickou pro přítomnost jaderných zbraní, tyto spory by mohly mít vedlejší dopad na samotnou Alianci a jeden z jejích fundamentálních principů fungování. V tomto kontextu je důležité zmínit určitou vnitřní kontroverzi SNP, jejíž podstatou je nepřekonatelný rozpor mezi touhou vstoupit do NATO a slibem odstranit jaderné zbraně z území Skotska. Nutno také dodat, že sama Aliance ve své strategické koncepci považuje za nejvyšší záruku bezpečnosti právě své strategické jaderné síly. Přijetí člena, který se plně neztotožňuje s jejími principy a hodnotami, by proto mohlo narušit její vnitřní strukturu a případně ohrozit zásady odstrašení či kolektivní obrany.

Obdobná problematika se také týká přistoupení Skotska k Evropské unii, a to nejen v otázkách měny, jednotného trhu či Schengenského prostoru, ale i Společné bezpečnostní a obranné politiky. Přestože Skotsko ve výše zmíněném průvodci prohlašuje, že nadále zůstane členem EU i po vyhlášení nezávislosti, jakožto nově vzniklý stát by rovněž v tomto případě muselo projít přístupovými jednáními a splňovat požadovaná kritéria jako každá jiná kandidátská země. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso k situaci poznamenal, že přijetí Skotska do evropských struktur by bylo extrémně obtížné, ne-li nemožné, jelikož by muselo pro svůj vstup získat souhlas všech 28 členských zemí. Upozornil také na možné uplatnění veta některými ze členů, kteří jím v tomto případě disponují. Postoj EU tak nahrává britské vládě stejně jako výše předeslaná vyjádření představitelů Aliance.

V kontextu přijetí Skotska do mezinárodních struktur je potřeba brát v potaz také aktuální mezinárodní napětí ohledně situace na Ukrajině, které zaměstnává jak členské země NATO, tak i EU. Například bývalý generální tajemník NATO a dlouhodobý odpůrce skotských snah o nezávislost George Robertson se nechal slyšet, že by případná skotská nezávislost měla katastrofální dopad jak pro Západ v aktuální době mezinárodní krize, tak i pro Velkou Británii samotnou. Rovněž vyzval britské spojence, aby veřejně vystoupili proti tomuto plánu, neboť se nejedná pouze o záležitost domácí politiky, nýbrž o mezinárodní problém ovlivňující široké okolí.

Skotský obranný rozpočet a budování ozbrojených sil

Jak již bylo zmíněno, nezávislé Skotsko předpokládá roční výdaje na obranu ve výši 2,5 miliardy liber, kterými chce pokrýt zajištění vlastní bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že Skotsko nyní přispívá do britského obranného rozpočtu částkou kolem 3 miliard liber, kdy pouze 2/3 z těchto prostředků jsou vynaloženy na obranu v této části království, očekává, že vlastní plánovaný rozpočet bude dostatečný. Skotsko navíc vzhledem k těmto skutečnostem požaduje od britské vlády část vojenské techniky, a to především dvanáct letounů Eurofighter Typhoon (s možným nárůstem na šestnáct kusů), šest dopravních letounů Hercules C-130J, dvě fregaty třídy Duke, dvě oceánské hlídkové lodě a několik dalších plavidel. Stejně tak si země dělá nároky na řadu jednotek pěchoty a očekává podíl britských aktiv. Tato platforma by tak Skotsku poskytla určitý základ vlastních ozbrojených sil, na kterém by mohlo následně stavět. Přesto se zde objevuje otázka, zda na to nezávislé Skotsko bude mít dostatečné finanční prostředky.

Magazín IHS Jane’s ve své analýze poznamenal, že SNP již několikrát přirovnala skotské ozbrojené síly k silám skandinávských sousedů, nicméně žádná z těchto zemí se nemusela vypořádat s náklady spojenými se vznikem nového státu včetně počátečních jednorázových výdajů, jako tomu bude v případě Skotska. Dle bývalého prvního lorda admirality Alana Westa má tak SNP ve svých plánech řadu mezer, které neumožní nezávislému Skotsku mít takové ozbrojené síly, o kterých mluví. Proto by se mohlo stát, že Skotsko bude následovat případ Irska, jehož obranný rozpočet poklesl na jednu miliardu ročně, kdy irské ozbrojené síly mají k dispozici méně vojáků k nasazení a žádné komplexní válečné loďstvo.

Obdobné prognózy předeslal také think-thank Scotland Institute, který mimo jiné přišel s ideou, že by Skotsko nemuselo jít cestou širokospektrálních ozbrojených sil včetně expedičních schopností, ale mohlo by zvolit přístup vnitřní bezpečnosti pomocí efektivní pobřežní stráže, spolehlivých policejních sil a dobrých zpravodajských služeb, které by severoevropské zemi typu Skotska zajistily dostatečnou bezpečnost svých obyvatel. Nicméně Skotsko si vybralo významnější a hlavně dražší způsob, kdy chce nejen udržovat jednu námořní základnu, jednu leteckou základnu a jednu mobilní armádní brigádu, ale chce také zaplnit chybějící schopnosti Velké Británie, jako tomu je v případě námořních hlídkových letounů. Právě tyto letouny jsou zrušeným britských projektem Nimrod MRA4, který byl v důsledku rozpočtových škrtů zapovězen kvůli jeho vysoké ceně. Existují jistě také jeho alternativy, které však nepřijdou zrovna levně (například jeden Boeing P-8A Poseidon stojí kolem 104 miliónů liber). Mnohé protiargumenty ze strany britských vládních představitelů, kteří se snaží Skotsko přesvědčit, že předpokládaný obranný rozpočet bude pro všechny plánované aktivity (včetně počátečních výdajů na vybudování vlastního ministerstva obrany, zpravodajských služeb, obranné akademie, logistiky a podobně) více než nedostatečný, tak lze vnímat jako zcela opodstatněné.

Bezpečnost Velké Británie

Případné vyhlášení skotské nezávislosti nebude mít samozřejmě pouze dopady na samotné Skotsko, ale rovněž na Velkou Británii, která by tak ztratila značnou část území a důležitou strategickou oblast. Vznik samostatného Skotska by tak mohl mít mimo jiné geopolitické důsledky pro zemi, která se již nyní potýká s problémy týkajícími se jejího postavení ve světě, kdy mnohými už není považována za neochvějnou velmoc minulých staletí. Stejně tak otázka Skotska ovlivňuje budoucí podobu britské bezpečnostní a obranné politiky.

První problematikou doprovázející odtržení Skotska je nejasná budoucnost umístění britského jaderného arzenálu, který je považován za stěžejní princip zajištění bezpečnosti nejen pro Velkou Británii, ale i pro členské státy NATO. Pravděpodobně nejvhodnějším řešením tohoto problému by bylo přenechání oblasti Faslane a Coulport Velké Británii, která by tak nadále bez větších rizik zachovala svůj odstrašující potenciál. Tato oblast by mohla získat obdobný status suverénního území, jaký mají například britské základny na Kypru. Nicméně to je v přímém rozporu s hlavní myšlenkou skotských nacionalistů, kteří se jaderných zbraní na svém území chtějí kompletně zbavit. Velká Británie tak rovněž musí uvažovat o případné redislokaci základny Clyde do oblasti Anglie či Walesu.

Případné přemístění základny má však několik mezer, a to například hned v otázce nalezení vyhovující základny či oblasti pro výstavbu zcela nové základny. Dle analýzy britského Výboru pro skotské otázky by takový přesun znamenal miliardové výdaje, a přestože by bylo možné střely Trident deaktivovat během několika dní a hlavice, rakety a ponorky odstranit ze Skotska během 24 měsíců, výstavba podpůrné infrastruktury včetně potřebných jednotek by trvala až 20 let. Otázkou ale je, kde by byl v tomto přechodném období britský jaderný arzenál umístěn. Ideální volbou by bylo jeho zachování na původním místě, dokud by náhradní zařízení nebylo vybudováno. I když se rovněž uvažovalo o případném přesunutí jaderných zbraní do Spojených států či Francie, takový počin je pokládán za problematický nejen logisticky, ale především politicky. Vyvstává totiž otázka, do jaké míry by byl britský odstrašující potenciál nezávislý a zda by tyto země vůbec byly připraveny hostit jaderné zbraně jiné země. Pravděpodobně za nejméně vítanou možnost ze strany Velké Británie je považováno její úplné jaderné odzbrojení. Tato představa by uspokojila nejen skotské nacionalisty, ale i vládní liberály, kteří v kontextu debat posledních let o nahrazení současných balistických raket Trident, jejichž životnost končí kolem roku 2020, upřednostňují tuto variantu. Důsledky takového rozhodnutí by byly bezesporu dalekosáhlé, a to nejen pro budoucnost Velké Británie, ale i pro odstrašující potenciál Severoatlantické aliance.

Druhým aspektem případné nezávislosti Skotska je komplikace naplnění britské strategické koncepce z roku 2010. Ta počítá i přes snižující se stavy v armádě, letectvu i námořnictvu napříč Velkou Británií s nárůstem vojenského personálu ve Skotsku na 12 500 členů do roku 2020. V případě námořní základny Clyde země předpokládá nejen zachování jaderného arzenálu včetně ponorkové flotily či hlídkových lodí, ale také nasazení torpédoborců typu 45 a válečných fregat typu 26. Do budoucna se očekává provoz jedné hlavní letecké základny v Lossiemouthu, která má být domovem tří letek Eurofighter Typhoon. Druhá základna, dosud využívaná pro letouny Tornado, se má stát hlavní základnou britské armády. Nicméně pokud Skotsko v podzimním referendu uspěje, nezbude Velké Británii nic jiného než přehodnotit své obranné plány a redislokovat své jednotky. Skotsko totiž ve výše zmíněném průvodci počítá s těmito základnami pro vlastní ozbrojené síly.

Dalším sporným bodem je i budoucnost britských armádních jednotek umístěných na skotských základnám Kinloss, Inverness, Arbroath či Fort George. Skotsko předpokládá, že převezme některé z těchto armádních složek, které jsou primárně rekrutovány ve Skotsku, automaticky. Jedná se například o Royal Regiment of Scotland, Royal Scots Dragoon Guards či Scots Guards, kdy další jednotky by byly podstatou vyjednávání mezi skotskou a britskou vládou. Stejně tak Skotsko prohlašuje, že existující skotské pluky si zachovají jména, identitu a tradice a ty, které byly zrušeny při předchozích reorganizacích, budou obnoveny. Takový plán je však ze své podstaty nerealizovatelný, neboť britská armáda, letectvo i námořnictvo jsou součástí integrovaného celku organizovaného na celostátních základech a vyjmutí těchto jednotek by vedlo k narušení celého systému. Navíc samotným britským vojákům by mělo být dáno právo rozhodnout se, v kterých ozbrojených silách chtějí sloužit. Je tak možné a předpokládá se, že velká část z nich by zůstala loajální Velké Británii vzhledem k nejasným okolnostem vzniku skotských ozbrojených sil a jejich skutečné podobě v budoucnosti.

Závěr

V případě úspěchu referenda je důležité uvědomit si, že nedochází ke změně strategické polohy Skotska, a proto je třeba považovat budoucí spolupráci s Velkou Británií za nevyhnutelnou. Skotsko chce zachovat britskou měnu a mít společnou hlavu státu. Rovněž připustilo možnou spolupráci v oblasti obranné politiky ohledně sdílení schopností ozbrojených sil. Proto je otázkou, do jaké míry je skotská touha po samostatnosti ospravedlněná a zda Skotsku není lépe i přes viditelné rozpory v rámci Velké Británie, kde již po nějakou dobu má značnou autonomii v důsledku devoluce.

Pokud by Skotsko ve svém politickém boji za nezávislost uspělo, mohlo by povzbudit jiná hnutí žádající samostatnost. Pro nalezení příkladu není třeba opouštět Velkou Británii – otázka Severního Irska je problémem, se kterým britská vláda bojuje po desetiletí, a případný skotský úspěch by mohl vlít severoirským iredentistům novou krev do žil. Trochu odlišným případem je Katalánsko, které rovněž požaduje samostatnost a do velké míry se vzhlíží v aktivitách Skotska. Nicméně mezi těmito dvěma oblasti je jedna stěžejní odlišnost, a to uzavřená smlouva mezi britskou a skotskou vládou z roku 2012, která legitimizuje skotské referendum, zatímco Katalánsko vyhlásilo takový proces bez dohody s vládou Španělska. Skotsko by se tak mohlo stát vzorem pro jiné hnutí toužící po nezávislosti, kdy ukázalo, že dosažení nacionalistických cílů jde i legitimní cestou vyjednávání.

Na druhou stranu Skotsko také ukazuje, že cesta za samostatností není zdaleka tak jednoduchá, jak si původně představovalo, čehož je důkazem i výše diskutovaná bezpečnostní problematika. Navíc v tomto kontextu není jednoduché určit, do jaké míry si skotští obyvatelé uvědomí veškeré důsledky případné nezávislosti země a do jaké míry jsou ovlivněni politických a mediálním bojem mezi britskou vládou a skotskými nacionalisty. Nelze však opominout fakt, že by si skotští voliči měli před poskytnutím odpovědi na otázku „Mělo by být Skotsko nezávislým státem?“ uvědomit nejen pozitivní, ale i negativní dopady případného úspěchu referenda a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí se následně rozhodnout.

Autor: Silvie Janičatová, studentka bakalářských oborů Mezinárodní vztahy a Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy uniberzity.