Ministryně zahraničí USA Hillary Clinton označila ve svém článku publikovaném tento měsíc ve Foreign Affairs tohle století a nadcházející dekády v americké zahraniční politice za pacifickou éru. Tento region se podle ní v nadcházejících letech stane klíčovým motorem globální politiky a zpráva celému světu (a primárně Pekingu) je jasná – Washington bude u toho.
Tohle směřování potvrdil také prezident Obama. Během svého 9denního turné po regionu to deklaroval několikrát – USA jsou a zůstanou pacifickou mocností. A tentokrát nezůstalo jenom u slov. Na společném vystoupení s australskou premiérkou Juliou Gillarad oznámil Obama rozhodnutí posílit americko-australskou vojenskou spolupráci o 2 500 příslušníků námořní pěchoty, kteří budou od poloviny příštího roku umístění v severoaustralském Darwinu. Oznámení, které Peking rozhodně nepotěšilo a jehož reakce v podobě námořního cvičení v Pacifiku na sebe nenechala dlouho čekat.
A nejedná se pouze o Canberru. 16. listopadu uplynulo přesně 60 let od podepsání bezpečnostní smlouvy s Filipínami, někdejší americkou kolonií a dnes jedním z nejvýznamnějších spojenců v regionu. Ve společná deklaraci k tomuto výročí Washington opětovně potvrdil své vojenské a ekonomické závazky vůči Manile a odhodlání bránit její námořní hranice. Slova, která pronesla Hillary Clinton na palubě torpédoborce Fitzgerald, mluví samy za sebe: „The United States will always be in the corner of the Philippines and we will stand and fight with you“. Přestože to nebylo řečeno otevřeně, všem je jasné, komu byla tato slova adresována. Od incidentu u Mischiefského útesu v roce 1995 nahlíží Manila na Peking s notnou dávkou nedůvěry a obav. A podobná vyjádření zaznívají stále častěji i na adresu dalších významných spojenců jakými jsou Thajsko, Japonsko, Jižní Korea a Indonésie. Nutno podotknout, že vojensky se Washington sbližuje také s Vietnamem, jehož vztahy se svým velkým severním sousedem jsou kvůli sporům v Jihočínském moři pořád vyhrocenější. Tento měsíc byla zároveň podepsána smlouva o Transpacifickém partnerství, která má posílit vzájemný obchod a investice mezi jejími signatáři, kterými jsou Austrálie, Brunejský sultanát, Čile, Malajsie, Nový Zéland, Peru, Singapur, Vietnam a USA.
Je tedy patrné, že s definitivním odchodem amerických sil z Iráku a postupným stahováním z Afghánistánu se geopolitické centrum americké zahraniční politiky přesune z Blízkého východu (nebo Středního, podle toho, který termín preferujete) na asijsko-pacifický region. Anebo ne? Na jedné straně je pravda, že tato oblast má potenciál stát se středobodem světové politiky (pokud jim už není) a minimálně z ekonomického hlediska se jí to už podařilo. Na straně druhé, část amerických spojenců je dostatečně silnými mocnostmi (především Japonsko nebo Jižní Korea), aby si své problémy řešilo samo, a přestože pomoc a podporu Washingtonu uvítají, nenechají si od Bílého domu nic diktovat. Taky regionální spolupráce v rámci ASEAN je mnohem rozvinutější než v případě např. Blízkého východu a tak se nabízí otázka, jakou jinou roli než partnera, spojence a garanta bezpečnosti (kterou už ale hrají několik let) by USA ještě mohly plnit. Navíc, přání (a především v zahraniční politice) se ne vždy promění ve skutečnost a v současnosti těžko předvídatelné důsledky íránského jaderného programu můžou ještě pěkně zamíchat karty. USA jako (pořád jediná) globální velmoc nemůže takovýto vývoj ignorovat a zaměřit se pouze na jeden region, který si sama zvolí. Dlužno taky poznamenat, že asijsko-pacifický region je vlastně v zájmu americké zahraniční politiky dlouhodobě již od konce druhé světové války, i když se mu nevěnuje v médiích taková pozornost jako třeba Blízkému východu. Americká přítomnost v regionu je konstantní již několik dekád a důvod, proč se na ni zaměřila pozornost až teď, lze hledat ve vzestupu moci a vlivu Pekingu, který představuje pro americký vliv jistou konkurenci a možnou hrozbu. Nejedná se tedy o nic nového či převratného a ohlašovat nové století v americké zahraniční politice je trochu přehnané.
Lze tedy konstatovat, že vyjádření amerických představitelů jsou spíše deklaratorní a zamířené primárně vůči Číně, která se v posledních letech chová stále asertivněji, především pak v oblasti Jihočínského moře, kde si nárokuje de facto téměř celé jeho území i s dvěma největšími souostrovími, Spratlyho a Paracelskými ostrovy. A všechna tato vyjádření i praktické kroky mají do Pekingu poslat jasnou zprávu: i přes škrty ve výdajích na obranu, stahování amerických sil z Iráku a Afghánistánů a ekonomické problémy země, jsou USA připraveny a odhodlány bránit své spojence a především své zájmy v tomto regionu všemi dostupnými prostředky.
http://www.foreignpolicy.com/articles/2011/10/11/americas_pacific_century
http://www.defense.gov/news/newsarticle.aspx?id=66130
http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/nov/17/obama-pacific-tour-south-china-sea
http://www.ustr.gov/tpp
http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-china-15866989
http://www.youtube.com/user/STRATFORvideo
http://www.usatoday.com/news/washington/story/2011-11-16/obama-asserts-us-pacific-power/51247376/1
