Dne 16. února 2024 oznámila Federální vězeňská služba úmrtí ruského opozičního politika Alexeje Anatoljeviče Navalného. Populární kritik Kremlu získal oblibu především díky precizní protikorupční investigativní práci a razantnímu vystupování proti vládnoucí garnituře. Pro mnoho Rusů tak Navalnyj představoval symbol změny a svými aktivitami nejednou postavil režim Vladimira Putina do složité situace. Jeho odpůrci však upozorňují také na kontroverze spojené především se začátkem jeho politické kariéry. Na relativně fragmentované ruské liberální scéně se Navalnyj během své politické kariéry postupně stal nejvýraznější osobností a navzdory pronásledování i pokusu o vraždu vytrval ve své kritice poměrů v Rusku. První článek zaměřený na život Alexeje Navalného, jeho práci, ale také kontroverze spojené s jeho politickým vystupováním bude představovat faktografický úvod do druhé části, která se zaměří na aktuální dění v Ruské federaci v kontextu blížících se prezidentských voleb a Navalného smrti.

Začátek Navalného politické kariéry a kontroverze

Popularita Alexeje Navalného rostla především díky politické aktivitě po vítězství Vladimira Putina v prezidentských volbách v roce 2012 a zejména po pokusu o jeho vraždu v roce 2020. Svoji politickou kariéru však zahájil už v nultých letech a právě na toto období jeho kritici poměrně silně upozorňují. Po vystudování práv na Ruské univerzitě družby národů se Navalnyj věnoval podnikání a v roce 2000 vstoupil do sociálně liberální prozápadní strany Jabloko, čímž zahájil svoji politickou kariéru. Ve straně se postupně vypracoval na pozici šéfa štábu Moskevské pobočky (2004-2007) a člena Federální rady strany (2006-2007), [1] zastával tedy relativně vysoké posty ve stranické struktuře. Středo-liberální strana Jabloko, která vznikla v roce 1993, svým programem představovala na ruském politickém spektru prozápadní demokratickou stranu, která dokonce usilovala o vstup do Evropské unie. Na vrcholu podpory byla strana v roce 1993 (7,86 %), od té doby její podpora klesala a v současnosti není v Dumě zastoupena.

Právě během prvních dvou funkčních období prezidenta Vladimira Putina (2000-2004; 2004-2008) se stává jedním z nosných vnitropolitických témat v Ruské federaci i otázka migrace. V souvislosti s nárustem cen ropy na začátku nového tisíciletí, které umožnily hospodářský rozmach, čelily rozvinutější regionyvýznamné migrační vlně pracovníků z bývalých sovětských republik ve Střední Asii i nejchudší části Ruska – severního Kavkazu, do více rozvinutých regionů. Především příliv muslimských migrantů vyvolával v majoritní ruské pravoslavné společnosti silné emoce, které v extrémních případech vrcholily v rasově motivované vraždy a všeobecné vzedmutí xenofobie a etnického nacionalismu. [2] Navalnyj se právě v této době zapojil do veřejné debaty z pozice, která se snažila zahrnout i národnostní otázky, a zároveň vystupoval proti vládnoucí garnituře a korupci. Opoziční politik byl opakovaně kritizován za urážlivé výroky vůči  migrantům a zastával silné protiimigrační postoje, které se nejvýznamněji vztahují právě k tomuto období.

Patrně nejkontroverznější část začátků Navalného politické kariéry je spojována se spoluprací s hnutími, která se hlásila ke krajně pravicovým myšlenkám a neo-imperiálnímu programu. V roce 2007 se Navalnyj spolupodílel na založení Národního osvobozeneckého hnutí (NAROD), fungujícího mezi lety 2007-2011, které se spojilo s nacionalistickými skupinami Hnutí proti nelegální migraci a Velké Rusko Dmitrije Rogozina. [3] Hnutí NAROD kritizovalo pokus o ruskou tranzici k demokracii v 90. letech jako neúspěšnou a vymezovalo se proti režimu Vladimira Putina,  i sovětské minulosti, na kterou se ruský prezident stále častěji odkazoval. Dále hnutí upozorňovalo na výrazné deficity v oblasti právního státu, jakými je absence dělby moci a institutu spravedlivých voleb. Kromě toho se však hnutí otevřeně hlásilo také k neo-imperiálním myšlenkám. Ve svém manifestu se hnutí NAROD, kromě kritiky privatizace 90. let a nedostatku občanské kontroly, například hlásí k nutnosti „uznat suverenitu a právo na sebeurčení těch zemí, které jsou našimi historickými spojenci, zejména Podněstří, Abcházie a Jižní Osetie.“ [4]

Jedním z projevů celospolečenského napětí byly v té době mimo jiné také Ruské pochody organizované proti přílivu pracovních migrantů, kterých se Navalnyj třikrát zúčastnil. Pravidelně pořádané Ruské pochody se neobešly bez projevů nenávisti a extremistických excesů, [2] které však Navalnyj odsoudil a vyzval státní orgány, aby „okamžitě na místě zastavili jakékoli fašistické, nacistické, xenofobní projevy“. Navalnyj vystupoval proti zrušení těchto pochodů především proto, že v něm vnímal ohrožení práva na shromažďování i omezení veřejné debaty. [5] Navalnyj sám sebe označil jako „národního demokrata“ [1] a obhajoval nutnost otevírání národnostních otázek, což dle jeho slov mělo zabránit především vzedmutí extremismu a šovinismu. [6]

V souvislosti s činností v hnutí NAROD byl Alexej Navalnyj odvolán ze strany Jabloko. V roce 2007 Navalnyj na schůzi předsednictva strany požadoval okamžitou rezignaci tehdejšího předsedy Grigorije Javlinského a zvolení nového předsednictva. Následně byl ze strany vyloučen „pro způsobení politických škod straně, zejména za nacionalistickou činnost“. [1] V minulosti byl například kritizován také za neochotu omluvit se za své výroky směřované vůči muslimským migrantům i za dřívější napojení na osobnosti na okraji ruského politického spektra. [2]

Právě na Navalného politické působení během druhého prezidentského období Vladimira Putina (2004-2008) a napojení na nacionalistickou scénu často poukazují jeho kritici. Proto je do dnešních dní často vznášena také otázka, do jaké míry představoval Navalnyj pouze politického populistu, který se poměrně flexibilně přizpůsobuje veřejnému diskurzu nezávisle na hodnotové stránce věci.

Sám Navalnyj se později od radikálních a extremistických skupin distancoval a poukázal na to, že hlavním důvodem, proč platforma NAROD vznikla, byla snaha otevření národnostních otázek a témat, které tíží ruskou společnost. Tato diskuze měla v rámci „národně demokratického“ diskurzu probíhat právě proto, že její možná absence posílí radikální a extremistické tendence. Samotná diskuze otevřená nespokojené části ruského obyvatelstva tak měla dle Navalného fungovat jako společenský tmel, který otupí názorové rozdíly. [6]

Alexej Navalnyj jako symbol změny

„Jednotné Rusko je strana podvodníků a zlodějů.“ Právě tuto památnou větu, která se později stala Navalného heslem ve volbách do státní Dumy, pronesl v rozhlasové debatě v únoru 2011 s tehdejším poslancem Putinovy vládnoucí strany Jednotné Rusko Jevgenijem Fjodorovem. [6] Od ostatních výrazných postav fragmentované protiputinovské liberální opozice, jakými byl Boris Jefimovič Němcov, zavražděný v roce 2015, nebo šachový velmistr Garri Kimovič Kasparov, nyní působící v exilu, se Navalnyj lišil především iniciativnějším přístupem a schopností vytvořit pevné jádro svých stoupenců, které se skládalo hlavně z mladých obyvatel velkoměst, a schopností probudit v mnoha lidech zájem o politické dění. Během Medvěděvova prezidentského intermezza se stal jedním z nejpopulárnějších ruských politiků a díky internetu, především svému blogu, ale i tvorbě videí ve kterých velmi ostře kritizuje zneužívání moci a nezákonné jednání politické garnitury, rychle narůstala jeho oblíbenost. Navalného práce tak představovala jistý zlom také v tom ohledu, že do té doby dokázala státní propagandistická mašinerie držet politickou iniciativu a „prst na tepu společnosti“. [6]

Po volbách do Státní Dumy v roce 2011 a prezidentských volbách 2012, široce zpochybňovaných kvůli nestandardnímu průběhu, začal pro Kreml představovat Navalnyj hrozbu. To bylo dáno především jeho schopností mobilizovat odpůrce Kremlu k otevřeným protestům proti výsledkům voleb, které označoval za zmanipulované. V době, kdy liberálně smýšlející voliči vkládali své naděje především do Borise Němcova, jakožto vůdčí osobnosti nesystémové opozice, se rozhodl Navalnyj kandidoval do úřadu starosty Moskvy. V guberniálních volbách v roce 2013 získal dle oficiálních údajů 27 %. Volby však prohrál proti blízkému Putinovu spolupracovníkovi Sergeji Sobjaninovi, který obhajoval mandát. Sobjaninův výsledek těsně přesahující hranici 51 % mu zajistil výhru v prvním kole, ale právě nestandardně dlouhá doba sčítání hlasů vyvolala u moskevské veřejnosti pochybnosti. Vzhledem k nesrovnalostem během sčítání hlasů požadoval Navalnyj jejich přepočítání a výsledek neúspěšně napadl u soudu. [7] [8] Volby Moskevského starosty ukázaly bezprecedentní míru podpory opozičního politika napříč moskevskou společností, [9] kterou Navalnyj využil pro vyzvání k protestům.

Soudní spory

Nespokojenost a nedůvěra ve férovost voleb pořádaných v letech 2011, 2012 a 2013 vyvolala sérii protestů především mezi obyvateli velkoměst. Největší protesty od rozpadu SSSR v roce 2011 a přetrvávající nespokojenost trvající další dva roky byla částečně utlumena represivním aparátem a částečně došlo k jejímu postupnému rozplynutí. Toto období označované západními médii žurnalismem „Sněhová revoluce“, odkazující na sérii demokratizačních procesů v postsovětském prostoru, však nevedlo k požadované změně a naopak umocnilo obavy vládnoucí garnitury a represivní povahu režimu.

Dle Navalného stoupenců vzbudila jeho podpora obavy a vládnoucí režim zintenzivnil své snahy opozičního politika zdiskreditovat zahájením plejády soudních procesů. V roce 2012 byl Navalnyj obviněn z korupční kauzy, kdy měl, coby poradce gubernátora Kirovské oblasti organizovat korupční schéma, při kterém údajně došlo k odcizení deseti tisíc metrů krychlových dřeva, čímž přišel dle obžaloby lesnický podnik Kirovles o 16 milionů rublů. [10] [11] [12]  V roce 2013 byl Navalnému v této kauze uložen podmíněný pětiletý trest odnětí svobody. O tři roky později však Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že rozsudek Kirovského okresního soudu porušil právo na spravedlivý proces. [11] Moskevským nejvyšším soudem byl následně rozsudek zrušen a jako narovnání bylo Navalnému vyplaceno odškodnění. [10] Rok na to byl Navalnyj nicméně znovu okresním soudem v Kirově odsouzen ke stejnému trestu.

Další série soudních sporů souvisela s kauzou Ives Rocher, ve které byl Navalnyj spolu se svým bratrem Olegem obviněn z podvodu. V roce 2008 učinil Oleg Navalnyj nabídku společnosti Yves Rocher Vostok, východoevropské dceřiné společnosti kosmetické firmy Yves Rocher, aby pověřila společnost Glavpodpisku, kterou založil Oleg Navalnyj, poskytováním doručovacích služeb. V roce 2012 zahájil Vyšetřovací výbor případ, který měl vycházet z nálezů během vyšetřování kauzy Kirovles, a ve kterém byli bratři Navalní obžalováni ze zpronevěry a praní celkem 29,8 milionů rublů společnosti Yves Rocher Vostok a jejího zprostředkovatele logistických služeb MPC. Mezi hlavní nesrovnalosti podle ruské služby BBC patří především skutečnost, že nikdo z vyslýchaných zaměstnanců nepotvrdil žádné způsobené škody a generální ředitel MPC se dozvěděl o finanční ztrátě až od vyšetřovatele a sám rozsah škody neověřoval. Samotný generální ředitel Yves Rocher Vostok, který případ formálně zahájil podáním žaloby, u soudu nevypovídal, protože údajně nebyl k zastižení. [14] Za podvod i praní špinavých peněz hrozilo dle zákona až 15 let vězení. Oleg Navalnyj byl v tomto případu odsouzen ke třem a půl rokům vězení a jeho bratr Alexej k tří a půl leté podmínce a domácímu vězení. Právě uvěznění Olega Navalného lze vnímat jako páku vůči jeho bratrovi, kdy by jako „rukojmí“ umožnil vydírání Alexeje, aby se zdržel svých politických aktivit. [15]

Prezidentské volby 2018

Význam Navalného, coby nesystémového liberálního opozičníka postupně narůstal. Jeho minulost nebyla od ostatních liberálních politiků zatížena působením v 90. letech, jako tomu bylo například u bývalého spolupracovníka Borise Jelcina a premiéra v letech 2000-2004 Michaila Kasjanova. Navalnyj nebyl rovněž spojován s podnikatelským prostředím jako Putinův kritik a odsouzený oligarcha Michail Chodorkovský, [16] ani dříve nevykonával žádnou exekutivní funkci jako Boris Němcov. Pro mnoho Rusů tak představoval přijatelnou alternativu patrně také proto, že nebyl spojován s neúspěšnou ruskou tranzicí k demokracii v 90. letech, ze které vyšel jako vítěz Vladimir Putin.

V ruských prezidentských volbách konaných v březnu 2018 byl Alexej Navalnyj považován za jediného kandidáta, který by měl šanci porazit Vladimira Putina. Jeho kampaň ohlášená v roce 2016 však byla zatížena stíháním v kauze Kirovles. [12] Navalného registrace, coby prezidentského kandidáta tak byla zrušena Centrální volební komisí na konci roku 2017. Jako hlavní důvod bylo uvedeno Navalného odsouzení za korupci, [17] které proběhlo v kontextu událostí uvedených výše. Toto rozhodnutí je však dle čl. 32 odst. 3) Ústavy Ruské federace při nejmenším sporné, protože článek uvádí, že „Právo volit a být volen nemají občané, kteří byli soudem uznáni za nesvéprávné, ani občané, kteří se na základě rozsudku soudu nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody,“ [18] a samotný rozsudek Navalného svéprávnosti nezbavil. Navalnyj proti rozhodnutí podal odvolání, které Nejvyšší soud v Moskvě zamítnul. [19]

Navalnyj následně vyzval k protestům proti průběhu prezidentských voleb trvajících od jara 2017 do podzimu 2018, během kterých byl několikrát zadržen a opakovaně uvězněn na 15-30 dní. V průběhu protestů v dubnu 2017 se stal také obětí útoku, kdy mu člen prokremelské skupiny SERB nastříkal antiseptický sprej do obličeje. [20] Navalnyj několik dní po útoku uvedl, že byl v jeho důsledku z 80 % slepý na pravé oko. Z organizování útoku následně Navalnyj obvinil Putinovu administrativu a policii, která dle něho poskytla informace o jeho programu. [20] Samotná skupina SERB se podílela také na ničení památníku na místě vraždy liberálního politika Borise Němcova v roce 2015.  [21]

K dalšímu útoku na Navalného, který se však vzhledem k nedostatku informací ověřuje jen velmi těžce, mohlo dojít při jednom z jeho trestů odnětí svobody. Během 30denním pobytu ve vězení za vyzívání k nepovoleným protestům v roce 2019 Navalnyj onemocněl. Lékaři konstatovali, že utrpěl akutní alergickou reakci, u které se spekulovalo, že souvisí s útokem z jara 2017, a diagnostikovali mu kontaktní dermatitidu – povrchový zánět kůže obvykle vyvolaný kontaktem s chemickou látkou. Jeho lékařka naznačila, že mohl být ve vězení vystaven „nějaké toxické látce“ a samotný Navalnyj tvrdil, že se jednalo o pokus o otravu. [22]

Navalného reflexe ruské zahraniční politiky

Další poměrně kontroverzní oblastí pro liberální voliče, ale i Západ může být Navalného postoj k ruské zahraniční politice především v oblasti postsovětského prostoru. V roce 2008 například na svém blogu podpořil ruskou invazi do Gruzie, [3] za což se omluvil až v roce 2023 během svého věznění. [23] Navalnyj rovněž podporoval nezávislost Podněstří, [24] sporné separatistické oblasti uznané pouze Ruskem a jeho spojenci, která se odštěpila v roce 2006 od Moldavska a v současné chvíli žádá Moskvu o podporu. Kvůli jeho výrokům proti muslimským migrantům z let 2007-2008 mu byl organizací Amnesty International v roce 2021 dokonce odebrán status Vězně svědomí, tedy člověka, který je vězněn, či jinak fyzicky omezován na základě svého přesvědčení, původu nebo postavení. [25] Za toto rozhodnutí se však organizace Amnesty International omluvila a Navalnému status vrátila s poukázáním na to, že názory jednotlivce se mohou vyvíjet. [26]

Neméně problematicky může být vnímán i opozičníkův postoj k dění na Ukrajině. Navalnyj v říjnu 2014 pro interview komerční rozhlasové stanice Echo Moskvy prohlásil, že Krym patří lidem, kteří na něm žijí. I přes to, že byl podle Navalného slov poloostrov „osazen hrubým porušením mezinárodního práva“, prohlásil v interview, že je v dané chvíli součástí Ruska, bez vidiny jeho navrácení v dohledné době. [27] V souvislosti s problematikou Krymu bylo součástí Navalného programu v rámci prezidentské kampaně v roce 2017 uspořádání „férového referenda“ na poloostrově, ve kterém by si jeho obyvatelé zvolili, zdali chtějí být součástí Ukrajiny, nebo Ruské federace. Toto referendum by mělo probíhat pod dohledem trojstranné komise zastupující Rusko, Ukrajinu a EU. [27] Během svého věznění však Navalnyj odsoudil ruský útok na Ukrajinu v únoru 2022 bezprostředně po jeho zahájení [28] a v březnu 2023 vydal 15-ti bodový plán poválečného uspořádání Ruska, ve kterém přehodnotil své postoje a prohlásil, že Rusko by mělo respektovat hranice stanovené v roce 1991, které původně uznalo. [29]

Dle Jade McGlynn, výzkumnice specializující se na ruskou politiku na King’s College London, Navalného kontroverzní názory na ruskou zahraniční politiku, a především na migranty ze Střední Asie, Gruzínce a Muslimské obyvatelstvo Kavkazu, pramení ze začátku jeho politické kariéry v nacionalistickém hnutí. [30] Profesor politologie na Státní univerzitě v Tbilisi Kornely Kakachia tvrdí, že Gruzínci se cítí jeho názory zrazeni a na základě jeho vystupování lze v tomto ohledu tvrdit, že se nestavil proti revizionistickým ambicím Ruska. [30]

Investigativní činnost

Navalnyj si byl velmi dobře vědom problémů, které silně rezonují v ruské společnosti, a proto tímto směrem orientoval také svoji politickou činnost. Těžištěm jeho politických aktivit se stalo, vedle kritiky nedemokratičnosti režimu, především rozkrývání rozsáhlých korupčních schémat jedinců napojených na Putinův režim, včetně samotného prezidenta. Toto citlivé téma vyvolává v ruské společnosti silné emoce, především v souvislosti s rozsáhlou bídou 90. let, nedostatky sociálního systému, ale také tendencí srovnávat životní standard se západními zeměmi. Na rozdíl od ostatních liberálních politiků byl Navalnyj schopný toto rezonující téma velmi dobře využít a díky precizní práci jeho týmu, smyslu pro detail, schopností využít potenciál moderních technologií, právnickému vzdělání i osobnímu charismatu, přetavit v nosnou myšlenku jeho hnutí skrze kterou ruskou společnost mobilizoval.

I přes to, že během prvních dvou funkčních období prezidenta Putina významně rostla životní úroveň Rusů, dokázal Navalnyj přetrvávající problémy v ruské společnosti jednoznačně pojmenovat a získat širokou podporu. Prosperita, která významně posilovala Putinovu legitimitu, tak byla postavena do kontrastu se silnou korupcí a významným upevňováním režimu po jeho rozvolnění za prezidenta Medvěděva. Oproti nultým letům, jejichž srovnání s „divokými 90. lety“ Putinovi zajistilo podporu, tak byla ruská společnost od konce Medvěděvova mandátu vystavena posilování režimu a pronásledování opozice, což bylo doprovázeno pouze pomalým či stagnujícím ekonomickým růstem.

Navalnyj byl první opoziční osobností, která získala plošnou podporu ruské společnosti i mimo velká města, která dříve představovala relativně izolované ostrůvky liberální opozice. [31] V roce 2011 Navalnyj spolu se svými spolupracovníky založil Fond boje s korupcí. Aktivita tohoto fondu zahrnovala rozkrytí několika desítek korupčních schémat a případů zneužívání veřejných zdrojů. V roce 2019 byl fond ruským ministerstvem spravedlnosti označen za zahraničního agenta [32] a v červnu 2021 za extremistickou organizaci. Následně byl zrušen moskevským městským soudem. [33] Přisouzením statutu extremistické organizace Fondu pro boj s korupcí také začala vlna stíhání Navalného spolupracovníků, což se týkalo i jeho právníků. V červenci 2022 během svého věznění Navalnyj znovu oznámil spuštění fondu jako mezinárodní organizace, které věnoval obnos získaný udělením Sacharovovy ceny Evropského parlamentu, tedy 50 tisíc euro. Členy tohoto fondu jsou mimo jiné i bývalý belgický premiér a člen Evropského Parlamentu Guy Verhofstadt, politický filosof Francis Fukuyama nebo Pulitzerovou cenou oceněná novinářka Anne Applebaum, která se věnuje nedemokratickým politickým režimům. [34]

Hlavním Navalného médiem se stal jeho web a YouTube kanál, který má v současnosti 6,39 milionu odběratelů. Právě na svůj YouTube kanál zveřejňoval profesionálně zpracovaná investigativní videa i filmy. Mezi nejvýznamnější patří „Čajka“ (2015, 26 mil. zhlédnutí), upozorňující na nezákonné machinace tehdejšího generálního prokurátora Jurije Čajky. Čajka měl ze své pozice krýt budování obchodního impéria svých synů napojených na gang Sergeje Capoka zodpovědný za masakr ve vesnici Kuščjevskaja. Světový ohlas si získal film „Pro vás žádný Dimon/Neříkejte mu Dimon“ (2017, 47 mil. zhlédnutí) rozkrývající korupční schémata skrze která bývalý ruský prezident Dmitrij Medvěděv financoval své rezidence a majetek v zahraničí. V roce 2017 rozhodl moskevský soud o tom, že film musí být smazán, což Navalnyj odmítl. [35] Pomyslným vrcholem investigativní práce je zveřejnění filmu „Palác pro Putina: Příběh největšího úplatku“ (2021, 130 mil. zhlédnutí), ke kterému došlo po Navalného zatčení. Tento téměř dvouhodinový film dokazuje Putinovu korupční minulost od 90. let, jeho napojení na petrohradské podsvětí a rozsáhlá korupční schémata, která mu umožňují financovat soukromé megalomanské projekty ze státního rozpočtu a úplatků. Tento film významně přispěl také k intenzitě protestů od února do dubna 2021, které  byly vyvolány zatčením Navalného po návratu z Německa.

Obecně se snaží být zveřejněné filmy velmi sugestivní, zaujmout diváky vyvoláváním emocí, odbočky do soukromého života politiků mohou pak v některých případech působit až bulvárně. Přesně tímto způsobem si však prezentování Navalného velmi detailní práce získala širokou popularitu a kombinace precizní investigativy spojené se štiplavým humorem tak v konečném důsledku působí velmi vyváženě a celkové zpracování nejde na úkor kvality obsahu.

Pokus o vraždu a uvěznění

Během cesty po regionech na konci léta 2020 byl Alexej Navalnyj otráven. K samotnému činu došlo patrně v Tomsku, kde se Navalnyj setkal se svými příznivci. Vzhledem k výraznému zhoršení Navalného zdravotního stavu během návratu bylo jeho letadlo nuceno nouzově přistát v Omsku, kde byl hospitalizován. [36] Dle šéfa Fondu boje proti korupci a Navalného blízkého spolupracovníka Ivana Ždanova otrava souvisela s investigativním projektem, kterému se v té době věnoval. [37] Tímto projektem mohl být vzhledem k načasování otravy právě film o Putinově paláci vydaný pět měsíců po ní.

Navalnému byl po krátké hospitalizaci v Omsku povolen přesun do nemocnice v Berlíně. [38]  Po Navalného přesunu do Německa bylo zahájeno vyšetřování příčin politikovy otravy. Spolková vláda prohlásila, že „Na žádost Charité – Universitätsmedizin Berlin provedla speciální laboratoř Bundeswehru toxikologické vyšetření se vzorky od Alexeje Navalného. To poskytlo jednoznačný důkaz o chemickém nervovém jedu ze skupiny Novičok.“ [39] Použití této paralytické látky, vyvinuté v SSSR během studené války, souvisí také s otravou dvojího agenta Sergeje Skripala a jeho dcery v roce 2018 ve Spojeném království. V rámci tohoto útoku byla totiž rovněž použita látka ze skupiny Novičok, která je v arsenálu ruských zpravodajských služeb. [40] Dle analýzy holandského investigativního portálu Bellingcat, který pracuje s otevřenými zdroji, stála za Navalného otravou ruská zpravodajská služba FSB. [41] V souvislosti s výsledky vyšetřovány se státy Evropské unie rozhodly reagovat na zprávy o Navalného otravě uvalením nové vlny sankcí vůči Rusku.

Po pětiměsíčním zotavování se z otravy bylo zdraví Alexeje Navalného silně podlomeno, sám však zavrhl myšlenku bojovat s Putinovým režimem v exilu a rozhodl se pro návrat. [42] Ihned po přistání v Moskvě byl opoziční politik zadržen a obviněn z nedodržování domácího vězení, které mu bylo nařízeno na základě rozhodnutí soudu v kauze Yves Rocher. Následně byl odsouzen za extremismus kvůli své účasti ve Fondu boje proti korupci. Navalného trest byl postupně navyšován dalším odsouzením v několika soudních sporech na 19 let. [43]

Smrt Alexeje Navalného

Během pobytu ve vězení byl Navalnyj i přes své podlomené zdraví několikrát přesouván. Původně byl odeslán do nápravné kolonie č. 2 Pokrov, ale po obvinění z extremismu v červnu byl přesunut do trestanecké kolonie číslo 6 s vysokou ostrahou poblíž vesnice Malechovo. Během věznění došlo k výraznému zhoršení politikova zdraví. K tomu přispělo mnoho faktorů. Navalnyj značnou část svého věznění (295 dní) strávil na samotce, kde byly životní podmínky ještě drastičtější, a na kterou byl zavírán i za malicherné přestupky. [44] Navalnyj si stěžoval, že mu ostraha, která ho v noci každou hodinu budila, bránila ve spánku. Od března do dubna 2021 také držel hladovku, aby se domohl zdravotní péče. [45] Životní podmínky i nedostatečná zdravotní péče se u Navalného projevily vyvinutím řady zdravotních problémů, včetně problémů s páteří, kvůli kterým byl přesunutý do Vladimirské pracovní kolonie. Od prosince 2022 dostával Navalnyj dle svých slov injekce s nespecifikovaným obsahem. Po celý rok 2023 se Navalnyj snažil získat také zubní lékařskou péči a v prosinci ztratil vědomí kvůli závratím. Pár dní potom absolvoval třítýdenní cestu do trestanecké kolonie č. 3 v Ťumenské oblasti. [44] Dle organizace Amnesty International ruské orgány odmítly řádně prověřit obvinění z porušování lidských práv a zajistit transparentnost při vyšetřování výše zmíněných přečinů. [46] Ještě několik dní před svou smrtí byl Alexej Navalnyj, na to, jaké ve vězení panovaly poměry a životní podmínky, v relativně dobrém zdravotním stavu, který rozhodně nenaznačoval, že by ve svých 47 letech náhle zemřel.

Dne 16. února 2024 ruská státní média jako první informovala o smrti Alexeje Navalného. Vzhledem k mnoha nejasnostem i samotnému načasování, téměř na den přesně dva měsíce před ruskými prezidentskými volbami, vyvolala Navalného smrt řadu spekulací. Navalného smrt byla obratem odsouzena řadou především západních politiků, kteří zdůrazňovali nepřípustnost takové události a za viníka označili režim Vladimira Putina.

V den Navalného smrti se lidé v Rusku, ale také v Gruzii a na Západě začínali spontánně scházet k uctění Navalného památky. V mnoha případech v Ruské federaci došlo (a v době psaní tohoto článku stále dochází) k zatýkání spojených s uctěním piety. Paralelně s tím se na sociálních sítích začaly šířit informace, které poukazují na to, že ruská strana o Navalného smrti vydávala informace, které byly pravdivé pouze z části, či vůbec. Mezi nesrovnalosti patří například informace, podle které měli lékaři do trestanecké kolonie dojet do sedmi minut, i když se nejbližší nemocnice nacházela 38 km. Další zprávy upozorňovaly například na Navalného relativně dobrý zdravotní stav, který nenaznačoval, že by politik náhle zemřel, nebo zmínka o upravování informací ve zprávě agentury RIA Novosti. Ruské opoziční medium Mediazona upozorňuje také na Putinovo žoviální vystupování během pracovní cesty v době Navalného smrti. [44]

Pohřeb

Mnoho otázek vyvolávají také obstrukce ruských orgánů, které byly ochotné vydat tělo Navalného matce až v den pohřbu. Nejpravděpodobněji však naznačují obavy vládnoucího režimu o reakci společnosti. Ve 20. stol. se staly v Rusku pohřby významných osobností široce politizovanou událostí, se kterou byly mnohdy spojeny projevy občanského odporu a veřejné nepokoje. [47]  V roce 1910 se například ruské orgány obávaly o rozdmýchání nepokojů během pohřbu Lva Tolstého, který mnohokrát významně kritizoval carský režim. Projevy odporu proti sovětské vládě byly přítomné také na pohřbech dvou laureátů Nobelovy ceny – Borise Pasternaka v roce 1958 a Andreje Sacharova v roce 1989. [47] Politická garnitura veškeré tyto skutečnosti brala v potaz, o čemž svědčí mimo jiné i relativně vysoký počet nasazených příslušníků Národní gardy Ruské federace a techniky.

Pohřeb Alexeje Navalného se konal 1. března a odhadem se ho zúčastnily zhruba stovky až nižší tisíce lidí, z nichž více než 400 jedinců bylo zadrženo. [48] K Navalného hrobu se lidé scházeli ještě několik dní po politikově pohřbu, aktuálně je ale vysoce nepravděpodobné, že by v této souvislosti došlo k významnějším projevům nesouhlasu s režimem.

Právě precizní investigativní práce zaměřená na rozkrývání korupčních schémat a upozorňování na překračování zákona ze strany vládnoucí elity se stala jedním z faktorů, které dále přispěly k Navalného popularitě. Nerovný boj s vládnoucím režimem a politické pronásledování, jež vedlo až k otravě v roce 2020, znamenalo pro Navalného jistou „katarzi“ především ve spojitosti s kontroverzí nultých let, a pro mnoho Rusů se tak stal symbolem naděje a změny nejen politického režimu, ale i celospolečenských poměrů.

Navalného manželka Julija se sice snaží udržet odkaz svého muže, ale v současné chvíli je přiliž brzy na to zhodnotit, zdali se jí to podařilo. Téměř jisté je však další fragmentování a oslabování současné nesystémové liberální opozice. Režim Vladimira Putina postupně zintenzivňuje tažení proti svým kritikům, a ať už ponecháme stranou spekulace o příčině politikovy smrti, je jisté, že je za ni ruský establishment přímo odpovědný. V současné chvíli čelí pronásledování také Navalného pracovníci a noví potenciální lídři opozice tak budou patrně čelit ještě silnějšímu nátlaku, i relativně vysoké míře apatie Ruské společnosti, která bude dále narůstat v souvislosti s mírou zásahů vládnoucí garnitury.

Editor článku: Dávid Dinič, Martin Machorek

Zdroje

[1] Lenta.ru. 2012. „Навальный, Алексей Российский общественный деятель.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://lenta.ru/lib/14159595

[2] Mirovalev, Mansur. 2021. „Has Alexey Navalny moved on from his nationalis past?.“Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2021/2/25/navalny-has-the-kremlin-foe-moved-on-from-his-nationalist-past

[3]  Herszenhorn, Miles. 2020. „5 things to know about Russian opposition leader Alexei Navalny.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.politico.eu/article/5-things-you-need-to-know-about-alexei-navalny/

[4] Guljajev, Sergej. 2007. „Манифест Национального русского освободительного движения „НАРОД“.“ APN. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.apn.ru/index.php?newsid=17321

[5] Kazin, Dmitrij. 2006. „Московское «Яблоко» поддержало проведение «Русского марша».“ Radio Svoboda. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/269476.html

[6] Zygar, Michail. 2016. „Všichni muži Kremlu.“ Pistorius & Olšanská.

[7] Englund, Will. 2013. „Kremlin critic Alexei Navalny has strong showing in Moscow mayoral race, despite loss.“ The Washington Post. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/world/kremlin-critic-alexei-navalny-has-strong-showing-in-moscow-mayoral-race-despite-loss/2013/09/09/dc9504e4-1924-11e3-a628-7e6dde8f889d_story.html

[8] Knutson, Jacob. 2024. „How Navalny became Putin’s biggest political foe.“ AXIOS. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.axios.com/2024/02/16/navalny-death-putin-russia

[9] Ennis, Stephen. 2013. „Alexei Navalny runs Western-style campaign in Moscow poll.“ BBS. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-23970618

[10] ČTK. 2021. „Navalnyj se strefuje do nejslabšího místa Putinova režimu: rozkrádání veřejného majetku.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/navalnyj-se-strefuje-do-nejslabsiho-mista-putinova-rezimu-rozkradani-verejneho-majetku-38445

[11] Radio Liberty. 2017. „Russian Court Upholds Navalny’s Latest Embezzlement Verdict.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/russia-navalny-court-upholds-embezzlement-verdict/28465569.html

[12] Meduza. 2017. „Навальный обжаловал в ЕСПЧ повторный приговор по делу «Кировлеса».“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://meduza.io/news/2017/11/22/navalnyy-obzhaloval-v-espch-povtornyy-prigovor-po-delu-kirovlesa

[13] BBC. 2012. „Бастрыкин ответил Навальному: бизнес в Чехии неприбылен.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/russian/russia/2012/07/120727_bastrykin_czech_business

[14] Bendik, Jurij. 2014. „Суть „дела Ив Роше“ и братьев Навальных.“ BBC. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/russian/russia/2014/12/141229_navalny_yves_rocher_background

[15] Radio Liberty. 2024. „Russia Adds Navalny’s Self-Exiled Brother To Its ‚Wanted List‘ Again.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/oleg-navalny-russia-wanted-list/32828630.html

[16] Janšta, Denis. 2016. „Ruská liberálna opozícia v kontexte výročia smrti Borisa Nemcova.“ Security Outlines. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.securityoutlines.cz/ruska-liberalna-opozicia-v-kontexte-vyrocia-smrti-borisa-nemcova/

[17] BBC. 2017. „Russian presidential election: Alexei Navalny barred from competing.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-42479909

[18] Ruská federace 2024. „Конституция РФ.“ Státní Duma. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: http://duma.gov.ru/legislative/documents/constitution/

[19] Radio Liberty. 2018. „Russian Supreme Court Rejects Navalny Appeal On Presidential Election Ban.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/russia-supreme-court-rejects-navalny-appeal/28959277.html

[20] The Moscow Times. 2017. „Navalny Sues Police, Loses Vision in One Eye, and Launches New Manhunt.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.themoscowtimes.com/2017/05/02/following-attack-navalny-sues-police-loses-80-percent-of-his-vision-in-one-eye-and-launches-new-manhunt-a57882

[21] Dolgov, Anna. 2015. „Pro-Kremlin Activists Trash Memorial to Murdered Opposition Leader Nemtsov.“ The Moscow Times. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.themoscowtimes.com/2015/03/25/pro-kremlin-activists-trash-memorial-to-murdered-opposition-leader-nemtsov-a45114

[22] BBC. 2019. „Alexei Navalny: ‚I have never had an allergy‘.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-49158863

[23] Caucasus Watch. 2023. „Saakashvili Responds to Navalny’s Apologies.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://caucasuswatch.de/en/news/saakashvili-responds-to-navalnys-apologies.html

[24] NOI. 2017. „Navalinîi: Transnistria, de facto, e independentă de Republica Moldova.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://noi.md/md/news_id/227322

[25] Amnesty International. 2021. „Statement on Alexei Navalny’s status as Prisoner of Conscience.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/latest/press-release/2021/05/statement-on-alexei-navalnys-status-as-prisoner-of-conscience/

[26] Picheta, Rob. 2021. „Amnesty apologizes to Kremlin critic Alexey Navalny as it restores his ‘prisoner of conscience’ status.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://edition.cnn.com/2021/05/07/europe/navalny-prisoner-of-conscience-amnesty-international-intl/index.html

[27] Matvijčuk, Mikola. 2021. „You can’t turn the stuffing back: what Navalny said about the occupied Crimea.“ Suspilne Crimea. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://crimea.suspilne.media/en/news/942

[28] Radio Liberty. 2022. „Jailed Russian Opposition Politician Navalny Condemns Russia’s Attack On Ukraine At Trial.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/navalny-condemns-russia-attack-ukraine/31720484.html

[29] Greenfield, Roni. 2023. „Navalny’s Policy Shift on Crimea May Be Too Little, Too Late.“ The Moscow Times. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.themoscowtimes.com/2023/03/07/navalnys-policy-shift-on-crimea-may-be-too-little-too-late-a80396

[30] Baniya, Sudesh. 2023. „Racist or revolutionary: The complex legacy of Alexei Navalny.“ Euronews. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.euronews.com/2023/07/07/racist-or-revolutionary-is-alexei-navalny-who-many-westerners-think-he-is

[31] Soldatov Andrei and Irina Borogan. 2023. „How Navalny Changed Russia.“ Foreign Affairs. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.foreignaffairs.com/russian-federation/how-navalny-changed-russia

[32] Muchametšina, Jelena, Angelina Krečetoba and Alexandra Čunova. „Признание ФБК иностранным агентом призвано затруднить его участие в политике.“ Vedomosti. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.vedomosti.ru/politics/articles/2019/10/10/813309-fbk-inostrannim-agentom

[33] The Moscow Times. 2021. „Russia Blacklists Navalny’s Political and Activist Movements as ‘Extremist’.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.themoscowtimes.com/2021/06/09/russia-blacklists-navalnys-political-and-activist-movements-as-extremist-a74159

[34] Radio Liberty. 2022. „Navalny Announces Launch Of New Anti-Corruption Foundation.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/russia-navalny-corruption-foundation/31938527.html

[35] ČTK. 2017. „Navalnyj musí smazat film o Medveděvovi, rozhodl soud. Ruský aktivista se odvolá.“ Lidovky. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/svet/navalnyj-musi-smazat-film-o-medvedevovi-rozhodl-soud-rusky-aktivista-se-odvola.A170531_201452_ln_zahranici_ELE

[36] BBC Russian. 2020. „Alexei Navalny: Two hours that saved Russian opposition leader’s life.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-54012278

[37] AFP. 2020. „Kremlin-Linked Businessman Prigozhin Vows to Ruin Navalny.“ The Moscow Times. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.themoscowtimes.com/2020/08/26/kremlin-linked-businessman-prigozhin-vows-to-ruin-navalny-a71246

[38] BBC. 2020. „Alexei Navalny: Russian doctors agree to let Putin critic go to Germany.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-53865811

[39] Die Bundesregierung. 2020. „Erklärung der Bundesregierung im Fall Nawalny.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bundesregierung.de/breg-de/service/archiv/erklaerung-der-bundesregierung-im-fall-nawalny-1781790

[40] Counter Terrorism Policing. 2021. „Salisbury & Amesbury Investigation.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.counterterrorism.police.uk/salisbury/

[41] Bellingcat. 2020. „FSB Team of Chemical Weapon Experts Implicated in Alexey Navalny Novichok Poisoning.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.bellingcat.com/news/uk-and-europe/2020/12/14/fsb-team-of-chemical-weapon-experts-implicated-in-alexey-navalny-novichok-poisoning/

[42] Roache, Madeline. 2021. „‘His Fight Is in Russia.’ Why Navalny Flew Home Straight Into Putin’s Clutches.“ Time. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://time.com/5930595/alexei-navalny-return-russia-why/

[43] APOD. 2023. „Kremlin critic Navalny convicted of extremism and sentenced to 19 years in prison.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://apnews.com/article/russia-navalny-opposition-crackdown-prison-term-b42769d2ba1beb99954279fbb93815d4

[44] Mediazona. 2024. „“Not dead, but murdered.” Russia and the world mourn Alexei Navalny.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://en.zona.media/article/2024/02/17/navalny

[45] Zverev, Anton and Alexander Marrow. 2021. „Kremlin critic Navalny loses bid to end sleep deprivation ‘torture’.“ The Globe and Mail. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.theglobeandmail.com/world/article-kremlin-critic-navalny-loses-bid-to-end-sleep-deprivation-torture/

[46] Amnesty International. 2024. „Russia: Prisoner of conscience Aleksei Navalny, Kremlin’s most vocal opponent, dies in custody.“ Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/latest/news/2024/02/russia-prisoner-of-conscience-aleksei-navalny-kremlins-most-vocal-opponent-dies-in-custody/

[47] Kokobo, Ani. 2024. „Why the Kremlin Tried to Obstruct Alexei Navalny’s Funeral.“ Time. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://time.com/6836253/putin-navalny-funeral/

[48] Chance, Matthew et al. 2024. „Thousands gather for Navalny’s funeral in Moscow despite threat of arrest.“ CNN. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://edition.cnn.com/2024/03/01/europe/navalny-funeral-moscow-intl

[49] Malceva, Olga. 2024. „Three days after Navalny’s funeral, hundreds of people are standing in line to visit his grave.“ Meduza. Navštíveno 11.3. 2024. Dostupné z: https://meduza.io/en/short/2024/03/03/three-days-after-alexey-navalny-s-funeral-hundreds-of-people-are-standing-in-line-to-visit-his-grave