Aleppo, největší syrské město a centrum stejnojmenné provincie, je jedním z nejdůležitějších strategických míst od samotného počátku syrského konfliktu v roce 2011. Od roku 2012 se město stalo baštou syrských protirežimních skupin, které do února letošního roku okupovaly severní území provincie včetně velmi důležité zásobovací trasy z města Aleppo, přes Marea do měst A’zaz a Bab al-Salam u syrsko-turecké hranice (viz mapa níže), o kterou syrské opoziční skupiny vedou boje s takzvaným Islámským státem (dále Daesh). Trasa byla také jedním z hlavních cílů únorové ofenzívy vládních jednotek. Východní polovina provincie byla od začátku roku 2014 v držení Daesh. Velmi důležitou roli hrají v severozápadní části provincie a v severní části blízko samotného města Aleppo také kurdské jednotky, především pak Lidové obranné jednotky (YPG). Jižní část provincie a patrná část města a jeho blízkého okolí je naopak v područí jednotek loajálních režimu Bašára Asada.

Aleppo, které se během roku 2014 stalo hlavním místem střetu syrské vládní armády a opozičních struktur nabralo na důležitosti během loňského roku a zejména pak v jeho druhé polovině, a to ať už přímo či nepřímo díky oficiálnímu vojenskému angažmá Ruské federace, která především letecky podporuje syrskou armádu hned na několika frontách při jejich takzvaném boji proti teroristům. Mezi ty se však v jejich pojetí řadí celá škála skupin rebelů včetně západem podporované opozice. Dle informací od Spojených států byly syrské vládní jednotky v bojích blízko Aleppa  podpořeny i ruskými speciální jednotkami Spetsnaz.

Za pomocí zmíněné ruské letecké podpory spolu s přítomností prorežimní Íránských revolučních gard a několika set členů libanonského Hizballáhu započala syrská vláda svoji ofenzívu v provincii Aleppo již 15. října loňského roku a to hned v několik úrovních počínaje operacemi v jižní části provincie a následnému úspěšnému dobytí města Khan Tuman, což syrským vládním jednotkám otevřelo přímou cestu do Aleppa z jihozápadu města. Zároveň vládní jednotky započaly operaci na východě provincie primárně za účelem osvobození letecké základny Kuweires od Daesh. Simultánně k tomu syrská vláda vedla ofenzívu na severozápadě země v provincii Idlib s cílem vylákat opozici z městského ‚opevnění‘ a také zintenzivnila své operace v pobřežní oblasti Latakia a vitálních oblastí Homs a Damašku. Tato víceúrovňová ofenzíva však nabrala na intenzitě zejména v posledních několika týdnech počínaje začátkem Ženevských jednání na začátku února tohoto roku (3. 2.), které po pár dnech skončily také kvůli nabírající intenzitě bojů mezi vládními a opozičními jednotkami napříč Sýrií, kdy syrská armáda započala jednu z největších operací na severu provincie Aleppo. Ve středu 3. února se syrské armádě spolu s prorežimními milicemi podařilo zmocnit dvou převážně šíitských měst na severu Aleppa – Nubl a Zahraa – a tím přerušit velmi důležitou zásobovací trasu rebelů vedoucí do Turecka (viz výše). Plukovník Ahmed Uthman, velitel jedné z místních opozičních frakcí Firqat al-Sultan Murad, zdůraznil, že „režim je primárně závislý na ruské letecké síle, jejichž stíhací letouny jsou konstantně ve vzduchu.“  Režimní vojska se snaží využít obdobnou taktiku, jak tomu bylo u provincie Homs, kterou postupně obklíčilo a odřízlo rebelující jednotky od veškerých zásob.

Se silně rostoucím tlakem na opoziční skupiny ze strany režimu a jeho spojenců však také nabírají na síle saláfisticko-džihádistické skupiny jako je Fronta an-Nusrá (větev Al-Káidy), či Ahrar aš-Šám (Ahrar al-Sham), který se díky úspěchu režimu zároveň s neúspěšnou až téměř nulovou reakcí Spojených států staví do vůdčí role mezi syrskými opozičními milicemi v Aleppu. Osm prominentních opozičních skupin se 15. února sjednotilo pod vedením bývalého lídra Ahrar aš-Šámu (Ahrar al-Sham) – Hashim al Sheikh, přičemž některé z nich jsou stále podporované Spojenými státy.

Důležitou roli sehrály také Íránské revoluční gardy včetně přítomné elitní jednotky Quds pod velitelem Qassem Soleimanim, který „dohlíží“ nad ostatními aktivními šíitskými milicemi v Sýrii. Vedle libanonského Hizballáhu a íránských revolučních gard režim efektivně podpořila afghánská šíitská brigáda Fatemiyoun a irácká šíitská milice Badr.

Severní část provincie je také proxy bojištěm mezi Ruskem a Tureckem, jejichž vztahy eskalovaly po sestřelení ruského stíhacího letounu nad oblastí syrsko-tureckých hranic na konci listopadu loňského roku. Tento nepřímý konflikt se projevuje především v ruské vzdušné podpoře kurdským jednotkám YPG, které jsou militantním křídlem syrské kurdské Strany demokratické unie (PYD). Turecko považuje tyto kurdské milice za blízké spojence Strany kurdských pracujících (PKK), se kterou na vlastním území vedou spory, ať už čistě politické či militantní, již po několik dekád. Zároveň Turecko silně podporuje ostatní protirežimní skupiny v provincii, které začaly ztrácet pozice právě na úkor expanze kurdských jednotek (včetně YPG) a vládní armády. Kurdské jednotky se spolu s některými syrskými arabskými skupinami nedávno sloučily do Demokratických sil Sýrie (Syrian Democratic Forces). Turecko začalo v sobotu 13. února odstřelovat kurské pozice v severní části města Aleppo.

Pokračující expanze s cílem obklíčit město byla však zastavena v pátek 26. února, kdy začalo platit sjednané příměří mezi Spojenými státy a Ruskem, se kterým souhlasilo 97 opozičních skupin i režim Bašára Asada. Toto zastavení bojů se však netýká útoků proti Daesh či Frontě an-Nusrá.

V této několika úrovňové ofenzívě syrského režimu můžeme také vypozorovat určitou intenci „zahnat opozici do kouta“ (tím do jisté míry i USA), především kvůli pozastaveným ženevským jednání, které by měly opět začít 7. března, a tím oslabit celkovou politickou výstupní pozici Vysokého jednacího výboru (HNC), který zastupuje syrské opoziční skupiny při jednáních s cílem ukončit tento dlouholetý krvavý konflikt a najít post-konfliktní politické řešení pro Sýrii. Ovládnutí provincie tak zůstává jedním z primárních strategických cílů jak syrského režimu, tak opozičních skupin.