Jedním z typických rysů afrických států je, že je ovládají leadeři, kteří své mandáty vykonávají po mnoho let. Mezi ně lze zařadit i prezidenta Angoly José Eduarda dos Santose, který je u moci od roku 1979. Na začátku února 2017 prohlásil, že se v srpnových volbách již nebude ucházet o další mandát. Jako svého zástupce si vybral Joaa Lourenca, angolského ministra obrany. Jelikož má vládnoucí strana MPLA převahu v parlamentu, očekává se, že Lourenco se stane příštím angolským prezidentem.
José Eduardo dos Santos se narodil v roce 1942. Byl aktivní v guerillovém boji za nezávislost země na Portugalsku. Stal se prezidentem v roce 1979, kdy zemřel angolský první vládce Agostinho Neto. Dos Santos zůstal leaderem i během krvavé občanské války, jež trvala dvacet sedm let a skončila v roce 2002. Během jeho vlády se země vzpamatovala z válečných hrůz a stala se třetí největší ekonomikou v subsaharské Africe a je magnetem pro zahraniční investice. Je to i důvodem, proč je dos Santos mezi obyvateli Angoly populární a představuje pro ně symbol kontinuity. I přesto prezident čelí kritice, že svůj úřad zastává dlouho a je obviňován z klientelismu a nepotismu. Například v roce 2011 organizovala skupina hudebníků vlnu protestů, jejichž cílem byla rezignace dos Santose. Nazvali prezidenta diktátorem, který zneužívá moc a který se nestará o to, aby výnosy z těžby nerostných surovin byly více rozděleny mezi společnost. Angolský novinář Rafael Marques de Morais následně publikoval několik zpráv, že členové dos Santosovy rodiny a jejich blízcí političtí spojenci jsou zapojeni do zkorumpovaných zakázek. Dos Santos odmítl všechna obvinění a ustál i protesty proti němu. Jak je vidět z posledního prohlášení, angolský prezident nechce zůstat ve svém úřadu doživotně, i přesto, že si chtěl zajistit, aby po ukončení mandátu nemohl být obviněn v rámci trestního řízení.
I přesto, že Jose Eduardo dos Santos vládne své zemi 38 let, není nejstarším vládcem Afriky. Tím je prezident Rovníkové Guineji Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, který vládne své zemi o jeden měsíc déle. Mezi oběma zeměmi jsou však markantní rozdíly. Nguema Mbasogo se stal prezidentem taktéž v roce 1979, kdy převzal moc od předchůdce Francisca Maciase Nguemy, který vedl boj za nezávislost. Macias Nguema byl následně souzen a popraven. Nový prezident si ponechal absolutní moc. V zemi se konají volby, avšak opoziční kandidáti jsou z nich vylučováni. Nguema Mbasogo byl vyšetřován v případě zneužití státních prostředků k vlastnímu obohacení, kdy si měl pořizovat luxusní vozy a nemovitosti ve Francii. I když oba prezidenti vládnou ve svých zemích po stejnou dobu. Jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Při nejmenším v tom, že Nguema Mbasogo se nehodlá vzdát svého postu, což je podobné dalším vládcům na africkém kontinentu. Takovým je například prezident jihoafrického Zimbabwe Robert Mugabe. Mugabe sice vládne zemi jen od roku 1980, kdy skončila vláda bílé menšiny. Avšak v únoru 2017 dosáhl 92 let, a přesto se chce ucházet o další prezidentský mandát. Volby se v Zimbabwe mají konat v příštím roce.
Přesto v posledních letech obyvatelé některých afrických zemí vyšli do ulic a protestovali proti snahám zdejších leaderů o prodloužení svých mandátů na další období. Nedávným případem se stala situace v Burkina Faso, kdy se v roce 2014 pokusil tehdejší prezident Blaise Compaoré prodloužit svou vládu, jež trvala 27 let, ústavními změnami. V zemi se rozpoutaly masové protesty proti těmto změnám. Ty dosáhly počtu kolem milionu protestujících. Compaoré se nakonec vzdal úřadu a uprchl do zahraničí. V zemi se ujala moci prozatímní vláda. Následně byl v roce 2016 zvolen nový prezident, kterým se stal bankéř Roch Marc Kaboré. Přesto si bývalý prezident udržel své stoupence mezi armádními činiteli, kteří se pokusili dvakrát o převrat v zemi. V obou případech byli neúspěšní a jejich původci skončili ve vězení.
Dalším příkladem, kde vypukly protesty proti snahám dosavadního leadera o prodloužení své vlády, je Burundi. Zde se pokusil prezident Pierre Nkurunziza prodloužit svůj mandát o třetí volební období. V zemi vládne o roku 2005. Proti tomu se v dubnu 2015 zvedly protesty mezi obyvateli. Nkurunziza přesto vyhrál v prezidentských volbách v červenci 2015 a odmítl odstoupit z funkce. V zemi se rozpoutaly násilné protesty, kdy na jejich potlačení byla nasazena armáda. V důsledku toho opustilo zemi okolo 260 000 obyvatel a dalších minimálně 400 bylo zabito. V květnu 2015 se odehrál i neúspěšný pokus o převrat. Nkurunziza se ve funkci udržel a odmítl jakoukoliv mezinárodní akci, jež by mohla napomoci k uklidnění situace.
Jak je vidět z předešlých příkladů, africké země jsou typickým příkladem leaderů, jež se snaží udržet své postavení i nad rámec povolených mandátů ukotvených v ústavách těchto států. Nelze říci, že by tento fenomén byl přítomen jen na africkém kontinentu. Leadery, kteří se snaží udržet svůj mandát, lze nalézt například i u asijských zemí či v jižní Americe. Zmíněné příklady však rovněž ukazují, že obyvatelé některých afrických zemí se nechtějí smířit s danou situací a protestují proti účelným změnám ústavy či proti podle nich zfalšovaných výsledků voleb, jež mají udržet dané vládce u moci. Teprve budoucí vývoj ukáže, zda se dlouholetí vládci udrží i v dalších afrických zemích, či budou vystřídáni novými leadery, například i z řad opozice.
