Následující text si klade za cíl analyzovat potenciál protiraketové obrany v jaderném odzbrojení, a to za pomoci analýzy jejího dopadu na motivy pro jaderné zbraně a proti nim. Tento potenciál je analyzován jak obecně, tak konkrétně na příkladu Izraele jako státu, který buduje vrstvenou protiraketovou obranu proti všem raketovým hrozbám. Práce využívá jako rámec teorii modelů o motivech pro získání či vzdání se jaderných zbraní Scotta Sagana.

Úvod

Protiraketová obrana je téma, které bylo v posledních letech v České republice mnohokrát diskutováno s ohledem na případné umístění amerického radaru v Brdech. Často se argumenty odpůrců amerického radaru pojily s možností vyvolání nového kola závodů ve zbrojení mezi USA a Ruskem, avšak jak dokládá Suchý (2007), i přes léta vývoje americké protiraketové obrany a debaty o jejím rozmístění ve střední Evropě ani na americké, ani na ruské straně k masivnímu jadernému zbrojení nedochází; dokonce i přes pokračování programu protiraketové obrany dochází v roce 2010 k podpisu nové rusko-americké odzbrojovací dohody New START (The White House Blog 2010).

Tato práce si klade za cíl analyzovat potenciál protiraketové obrany v jaderném odzbrojení, a to za pomoci analýzy jejího dopadu na motivy pro jaderné zbraně a proti nim. Tento potenciál je analyzován jak obecně, tak konkrétně na příkladu Izraele jako státu, který buduje vrstvenou protiraketovou obranu proti všem raketovým hrozbám, kterým Izrael čelí ze Sýrie, Íránu a od Hizballáhu a palestinských skupin v Gaze, jakož i proti případným dalším hrozbám (Siperco 2010).

Designem této práce je disciplinovaná interpretativní případová studie, která používá teorii jako návod pro práci s případem (Kořan 2008). Tato práce využívá jako rámec teorii modelů o motivech pro získání či vzdání se jaderných zbraní Scotta Sagana (1996), která říká, že podle převažujících motivů státy s možností získat jaderné zbraně tyto zbraně získávají anebo se jich naopak vzdávají či je nezískávají. Práce tedy postupuje přes přiblížení jednotlivých Saganových modelů, dále analýzu dopadů protiraketové obrany na ně k samotnému případu izraelského jaderného programu, kde je nejdříve přiblížen jaderný program, izraelská protiraketová obrana a poté je analyzován potenciál této obrany pro případné izraelské jaderné odzbrojení.

Data jsou čerpána z analýzy relevantní sekundární literatury, ale i primárních zdrojů, především v podobě izraelského tisku, přibližujícího dění v rychle se vyvíjející oblasti izraelské protiraketové obrany i bezpečnostního prostředí. K datům o izraelském jaderném programu je nicméně vzhledem k platící politice jaderné nejednoznačnosti nutno odstupovat s kritickým náhledem, nicméně o existenci izraelských jaderných zbraní a řadě faktů s jaderným programem spojeným panuje v mezinárodním i akademickém prostředí značná shoda (Cohen – Miller 2010; Visingr 2010).

1. Motivy pro jaderné zbraně a proti nim

Současné výzkumy proliferace a denuklearizace se zaměřují především na motivy, které státy vedou k zisku či vzdání se jaderných zbraní. To je v kontrastu s prvotními studiemi, které navrhovaly například technologický determinismus – kdo může získat jaderné zbraně, ten je získá (Hymans 2010). Řada studií se snaží vysvětlit tyto fenomény z pozice teorií mezinárodních vztahů, nejvýznamněji pomoci (neo)realistického bezpečnostního modelu. Americký teoretik Scott Sagan (1996) navrhuje tři modely o motivech států k zisku či držení jaderných zbraní či k rozhodnutí o jejich nezískání nebo vzdání se těchto zbraní, které se vzájemně doplňují, a tak kombinují i závěry autorů v jiných studiích, které se zaměřují na jednotlivé modely. Jsou to model bezpečnostní, model domácí politiky a model normativní.

Bezpečnostním motivem k zisku jaderných zbraní je zvýšení národní bezpečnosti proti hrozbám z vnější[i], zejména jaderným hrozbám; vychází u Sagana z neorealistického vidění světa, kdy se státy v anarchickém mezinárodním prostředí spoléhají na svépomoc v zajištění národní bezpečnosti, ale připouští možnost spolupráce. Dle bezpečnostního modelu ohrožené silné státy získávají jaderné zbraně, zatímco malé státy získávají spojence s jadernými zbraněmi. Pokud hrozby státu, které zapříčinily zisk jaderných zbraní, zanikají nebo se zmenšují, pak se mohou státy denuklearizovat, což Sagan dokládá na příkladu JAR, která opustila své jaderné zbraně po skončení vnímané hrozby SSSR a kubánských sil v Angole.

V modelu domácí politiky jsou jaderné zbraně politickým nástrojem, který slouží zájmům určitých byrokratických či zájmových skupin spíše než bezpečnostním účelům proti vnějším hrozbám, které ani nemusí existovat, protože jaderné zbraně mohou být v tomto modelu cílem samy o sobě. Sagan rozlišuje tři druhy skupin, které hrají roli v rozhodnutí státu získat jaderné zbraně nebo se jich vzdát – jaderné vědce; ozbrojené síly, zejména letectvo a námořnictvo; a politické představitele.

Model normativní vychází z toho, že vlastnictví či naopak nevlastnění jaderných zbraní slouží jako symbol prestiže, národní identity či modernity. Rozhodnutí o jaderných zbraních plyne z toho, jak jsou tyto vnímány a jak se k nim staví mezinárodní prostředí. Suchý a Vilímek (2009) dokonce označují tento model jako model nukleárního symbolismu. Pro denuklearizaci v této oblasti mají potenciál mezinárodní smlouvy, které mohou jaderné zbraně učinit pro státy méně lákavými.

2. Protiraketová obrana a jaderné motivy obecně

Zatímco v období studené války a soupeření supervelmocí sledujeme omezování protiraketové obrany z důvodu obavy z narušení strategické rovnováhy vzájemně zaručeného zničení, v současné době, obzvláště po opuštění smlouvy ABM Spojenými státy v roce 2002, je protiraketová obrana žhavým tématem, které sice vyvolává rétoriku o možných závodech ve zbrojení; k ničemu takovému však nedochází (Suchý 2007). Navíc jsou současné systémy budovány k neutralizaci hrozby darebáckých států či náhodného odpálení. Zejména pro velmoci, které musí čelit jaderným zbraním menších států, platí: „Protiraketová obrana, obrazně řečeno, vyráží z ruky menším státům jejich „eso“ a umožňuje klasické uplatňování převahy v oblasti konvenčních sil. Samotná existence této obrany odrazuje další státy od snahy získat nukleární zbraně, protože jejich zisk nepovede k naplnění strategických cílů.“ (Bastl 2008: 121) Pro potřeby této práce je nutné podotknout, že Izrael sice není velmoc, nicméně má plnou konvenční převahu ve všech oblastech proti svým protivníkům (e-mail od plk. U. N.), takže je dále možné používat tuto myšlenku i pro izraelský případ.

Nicméně k analýze dopadu protiraketové obrany na jadernou strategii státu pod protiraketovým deštníkem je vhodné analyzovat její dopad na jednotlivé Saganovy jaderné modely. Ze Saganovy teorie vyplývá, že pokud v jednotlivých modelech získají navrch motivy pro vzdání se jaderných zbraní, tak se mohou státy denuklearizovat (Sagan 1996). Pochopitelně denuklearizace nemusí probíhat takto monokauzálně ve spojení se změnou motivů, ale například v širší iniciativě, kterou změna motivů umožní, jako je třeba příklad iniciativy za celosvětovou jadernou abolici, regionálních bezjaderných zón, vytvoření virtuálních arzenálů (Schell 2009) a dalších. Možná je také reakce protivníka, kdy se snaží zvyšovat počty raket a tyto vylepšovat, aby měl vyšší šanci překonat protiraketovou obranu, která reaguje na jeho arzenál (Wilkening 2010), nicméně obzvláště slabší státy nemusí nutně mít prostředky či vůli takto reagovat.

V bezpečnostním modelu je dopad protiraketové obrany pravděpodobně nejzřejmější – protiraketová obrana přímo slouží k neutralizaci nejvážněji vnímané hrozby balistických střel, ale případně i letadel a střel s plochou dráhou letu, tedy dalších jaderných nosičů. Protiraketová obrana sice nechrání proti jaderným torpédům, sebevražedným lodím či ponorkám s jadernou náloží či kufříkovým bombám, tyto způsoby doručení jaderné nálože jsou však předmětem jiných jednotek ozbrojených sil a bezpečnostních sil států (Wilkening 2010). Pokud je protiraketová obrana dostatečně mohutná a účinná, případně má dostatečný dosah aby v případě selhání prvního pokusu o zničení dovolila druhý pokus zvyšující celkovou účinnost obrany, tak neutralizací hrozby posouvá bezpečnostní model k motivaci ke vzdání se jaderných zbraní, neboť jich již není potřeba. Nicméně tato úvaha platí pouze v případě jaderné strategie státu s protiraketovou obranou, jehož jaderné zbraně jsou namířeny proti jiným jaderným zbraním či nekonvenční hrozbě a selhává při namíření jaderných zbraní proti hrozbě konvenčního útoku, například v podobě americké strategie masivní odvety v 50. letech (Bastl 2008) či izraelské strategie v době, kdy vznikala (Paul 2009).

Protiraketová obrana má také značný potenciál v oblasti domácí politiky. Jednou možností vlivu protiraketové obrany na tento model je přesvědčení vůdců o dostatečné ochraně poskytované obrannými systémy, například i při dosažení sebeuspokojení, kdy obrana neodpovídá hrozbě, ale zejména při propojení vnímání hrozeb například s pohledem zabránění opakování určité traumatizující události, jako například holocaustu v případě Izraele (Maoz 2003), kdy do rozhodování vstupují motivy nikoliv čistě racionální a objektivní. Další možností vlivu protiraketové obrany je nátlak zájmových skupin, jako jsou složky armády provozující protiraketové systémy a stojící o zvýšené financování, vědecké týmy a firmy vyvíjející protiraketové systémy, ale i politici prosazující obranu před jadernými silami. Tyto nátlakové skupiny jsou obdobné jako u nátlakových skupin v Saganově modelu domácí politiky pro jaderné zbraně (srov. Sagan 1996), nicméně vývoj nového systému dává větší příležitosti pro nátlakové skupiny než udržování stávajícího systému z důvodu příležitostí pro více skupin[ii]. Větší motivy k jadernému odzbrojení také mohou způsobovat rozpočtová omezení „buď obrana nebo jaderné zbraně“, zejména ve spojení se sankcemi či jinými negativy případně plynoucími z vlastnictví jaderných zbraní.

V normativním modelu může protiraketová obrana také působit pro vzdání se jaderných zbraní, a to přes všeobecně pozitivněji vnímanou preferenci obranných systémů před útočnými a z ní plynoucí prestiž státu, který může zvolit obranu (Wilkening 2010). Protiraketová obrana také může sloužit jako součást identity státu, pokud stát staví svou image jako mírový stát, bez agresivních intencí, obzvláště při změně režimu a nebo při snaze liberalizovat zahraniční obchod a přilákat investice (Solingen 2007). Tato bilance se může ještě více vychýlit v případě stupňujících se protijaderných nálad mezinárodního společenství, i například s hrozícími haváriemi jaderných elektráren, jakou byla japonská Fukušima, která vzbudila celosvětový ohlas a názorový posun od jaderné energie (LeVine 2011).

3. Izraelský jaderný program

Izraelský jaderný program začal již těsně po vzniku Státu Izrael na konci 40. let 20. století, rozhodnutí získat jaderné zbraně pak padlo v roce 1956 po opětovném vstupu Davida Ben Guriona na premiérské křeslo (Solingen 2007). Po intenzivní spolupráci s Francií získává Izrael díky jadernému reaktoru a dalším zařízením v negevské Dimoně jaderné zbraně v předvečer Šestidenní války v květnu 1967, přičemž od jejich zisku až do současnosti se Izrael řídí politikou jaderné nejednoznačnosti, kdy nepřiznává, ale ani neodmítá vlastnictví jaderných zbraní[iii] (Hersh 1991; Cohen – Miller 2010).

Nicméně všeobecně se uvádí, že Izrael v současnosti vlastní přibližně 200 jaderných zbraní, a to jak strategických, tak i taktických pro použití na bojišti. Izrael disponuje úplnou jadernou triádou v podobě balistických střel třídy Jericho s doletem až nad 5 000km u střel Jericho 3, ponorkami se střelami s plochou dráhou letu s doletem 1 450km a letouny F-15 a F-16 s dalekým doletem a s možností tankování za letu (Martinů 2006; Steinbach 2011).

Zatímco izraelský zisk jaderných zbraní byl motivován zejména bezpečnostními důvody v podobě hrozby masivního konvenčního útoku arabských států a z části také domácí politikou v podobě projaderného postoje premiéra Ben Guriona a předsedy izraelské jaderné komise Ernsta Bergmana (Hersh 1991; Said 2004), tak v současnosti se tyto motivy proměňují na hlavní roli projaderného modelu domácí politiky plynoucí zejména ze zakořeněné důvěry izraelských vojenských i politických elit v jaderné zbraně, stejně jako jejich nezbytnosti pro přežití státu a zabránění druhého holocaustu, tak i úspěšnosti jaderné politiky (Maoz 2003), ale také plynoucí od nátlakových skupin v ozbrojených silách (zejména letectvu) a mezi jadernými vědci (Ibidem; Eiland 2011); tento model je následován krátkodobě projaderným bezpečnostním modelem z důvodu nekonvenční hrozby z Íránu a Sýrie (Bar 2010), který by však v delším výhledu s ohledem na bezpečnostní benefity regionální denuklearizace byl spíše proti jaderným zbraním. Tyto dva hlavní modely pak doplňuje model normativní, který Izrael motivuje se jaderných zbraní vzdát, aby se Izrael zbavil image subjektu dvojích standardů a jaderného státu bez jasné demokratické kontroly svého arzenálu (Cohen – Miller 2010), avšak tento model nemá přílišnou váhu v celkových motivech.

4. Izraelská protiraketová obrana

Izrael je z hlediska protiraketové obrany výjimečným případem. Buduje vrstvenou protiraketovou obranu proti hrozbám raket s nejkratším doletem v řádu několika jednotek až desítek kilometrů, tak proti raketám s doletem v řádu tisíců kilometrů (Siperco 2010). Dále je izraelská pozice výjimečná tím, že čelí reálné raketové hrozbě od více nepřátel a také tím, že izraelské území je rozlohou velmi malé a tudíž proti raketám snadněji bránitelné.

Izrael čelí raketám Kasám a minometným granátům o doletu v řádu kilometrů a také dělostřeleckým raketám Grad a Ogheb s dostřelem až 40 kilometrů, které jsou vypalovány různými skupinami (především dominantním Hamásem a Islámským džihádem) z pásma Gazy (Israeli Security Agency 2010; Siperco 2010). Mimoto disponují palestinské skupiny raketami Fajr-5 íránské výroby (a jeho domácím klonem M-75) s doletem až 75 kilometrů. Na severu Izraele čelí Izrael Hizballáhu a jeho masivnímu arzenálu desítek tisíc dělostřeleckých raket Grad s doletem 20km a více, ale řady dalších raket jako Fajr-3 a Fajr-5, M-600 syrské výroby s doletem 250km či údajně i střelami Scud s doletem až 700km (Zimmerman 2010). Dále Izrael stále čelí dalším desítkám tisíc dělostřeleckých raket ze Sýrie, ale především jejímu početnému arzenálu operačně-strategických až strategických střel M-600, SS-21 Scarab a Scud B/C/D, které mohou nést i chemické či biologické hlavice (Siperco 2010). Z Íránu hrozí především arzenál střel Šaháb-3 s doletem přibližně 1 300km, kterých má Írán ve výzbroji přibližně 150-200 (Blanche 2010; Siperco 2010), ale také nově produkované střely Sedžíl-2 s doletem až 2 000km (Ben-David – Wall 2011).

Primární izraelskou obrannou zbraní proti strategickým raketám z Íránu a Sýrie jsou v současnosti 2 baterie systému Arrow 2, vyvinutého společně se Spojenými státy (Blanche 2010). Tyto systémy budou brzy sloužit především proti střelám ze Sýrie, zatímco ničení íránských střel převezmou modernější a výkonnější systémy Arrow-3, které ničí nepřátelské střely mimo atmosféru (Ben-David 2011a). Obranu proti střelám o doletu 4-70km zajišťují systémy Iron Dome izraelské výroby, které jsou v současnosti v provozu v počtu pěti baterií a další jsou zaváděny až na plánovaný počet 15 baterií (Ha’aretz 2012) a osvědčily se v posledním kole izraelsko-palestinských bojů v operaci Pilíř obrany (Israel Defence Forces 2012). Izrael dále vlastní 6 baterií protiletadlových střel Patriot ve verzích PAC-2 a PAC-3 schopných ničit také balistické střely, zejména střely operační; střely delšího doletu pak s nižší úspěšností a v blízké budoucnosti mají být rozmístěny protiraketové systémy David’s Sling, nazývané také jako Magic Wand, proti operačně-taktickým a operačním střelám o doletu 70-300km (Siperco 2010; INSS 2011), zejména proti relativně přesným syrským střelám M-600, které má nejspíše ve výzbroji také Hizballáh. Tyto systémy budou v nadcházejících letech rozmístěny v počtu tří baterií (Ben-David 2011b).

5. Potenciál protiraketové obrany v izraelské denuklearizaci

Vzhledem k tomu, že Izrael buduje komplexní protiraketovou obranu proti všem hrozbám, kterým čelí a zároveň vlastní jaderné zbraně, je možné studovat potenciál této obrany v případné izraelské denuklearizaci. Izraelská denuklearizace je pravidelně vyžadována například na revizních konferencích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, například jako součást či předpoklad vytvoření bezjaderné zóny v oblasti Blízkého východu (2010 Review Conference of the Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons 2010), za jejíž vznik existuje dlouhodobá iniciativa (Magnarella 2008). Možná je ale také při posunu izraelských jaderných motivů jednostranná izraelská denuklearizace, zejména v podobě virtuální deterrence, kdy zůstává zastrašující potenciál bez samotné faktické existence jaderných zbraní, ale s existencí infrastruktury umožňují v případě selhání virtuálního odstrašení jaderné zbraně rychle sestavit (Schell 2009).

V podobě, ve které se bude izraelská protiraketová obrana nacházet v horizontu příštích pěti let, kdy by již měly být v dostatečném počtu zavedeny všechny plánované obranné systémy (Ben-David 2011a), může mít tato obrana značný dopad nejen na uvažování izraelských stratégů (Siperco 2010), ale také obecněji na jednotlivé Saganovy modely jaderných motivů.

V bezpečnostním modelu je důležité, že Izrael pro jaderné zbraně v současnosti motivuje hrozba nekonvenčních raketových úderů ze Sýrie a Íránu. Dle Fulghuma a Ben-Davida (2010) bude po zavedení systému Arrow-3 možnost proti případné střele z Íránu vystřelit postupně v případě selhání předešlých pokusů 2 interceptory Arrow-3 a v případě jejich selhání další 2 interceptory Arrow-2, což má při účinnosti jednotlivých střel nad 85% zajistit propustnost pouhých 0,05%. Syrské střely budou pak pokryty systémy Patriot, Magic Wand a Arrow-2, navíc syrské chemické a biologické zbraně mohou být zničeny konvenčním preemptivním úderem izraelského letectva[iv] či mohou být odstrašovány izraelským chemickým a biologickým arzenálem (Hersh 1991; Maoz 2003). Sledujeme tedy, že protiraketová obrana má v izraelském případě značný potenciál změnit bezpečnostní model, aby motivoval k jadernému odzbrojení z důvodu zbytečnosti jaderných zbraní v případě neutralizace hrozeb. Zároveň může způsobit proměnu myšlení izraelských nepřátel například směrem k nevýhodnosti prvního úderu a omezení svých ofenzivních raketových arzenálů (Siperco 2010; Wilkening 2010).

Model domácí politiky, který v současnosti Izrael nejsilněji motivuje pro jaderné zbraně, skýtá značný potenciál pro jaderné odzbrojení. V prvé řadě se jedná o možné sebeuspokojení touhy izraelských politických a vojenských elit zabránit opakování druhého holocaustu, která je obzvláště aktuální u staronové vlády Benjamina Netanjahu (The Jerusalem Post 2012); dále se může jednat například o soupeření nátlakových skupin v atmosféře nutnosti škrtů v oblasti obrany (Eiland 2011), ve které z důvodu utajení spojeného s jaderným arzenálem a jaderné nejednoznačnosti může mít díky možnosti zapojení veřejného mínění navrch protiraketová obrana. Také veřejné mínění může díky ochraně protiraketovou obranou podporovat spíše defenzivní politiku či odzbrojovací iniciativy, o nichž se v současném Izraeli diskutuje velmi zřídka, což je z části dáno izraelskou mentalitou, která se pojí s pocitem nutné role armády a důvěry v ni bez nutnosti znalosti všech detailů (Dolev 2010). Právě protiraketová obrana může narušit tuto atmosféru neprobíhající diskuze a posunout Izrael směrem k odzbrojení.

Normativní model sice nemá oproti předchozím modelům v izraelském případě přílišnou váhu, nicméně v současnosti je Izrael vystaven negativnímu obrazu subjektu dvojích standardů, kdy podle Cohena a Millera (2010) se Izraele nikdo neptá na jeho jaderný program a tato otázka není obecně příliš v mezinárodním prostředí řešena a navíc je Izrael chráněn v této oblasti Spojenými státy. Zároveň je Izrael zemí s nejasnou kontrolou a dohledem nad svým jaderným arzenálem, což se neshoduje s demokratickým založením izraelské společnosti. Izrael navíc často argumentuje, že jeho politika je obranná a jeho jednotlivé bojové operace jsou vynuceny agresí či chystanou agresí jeho nepřátel a že Izrael usiluje o mír (Čejka 2008), přičemž tento obraz mohou jaderné zbraně kazit, obzvláště taktické jaderné zbraně určené pro použití na bojišti (Martinů 2006). Proto se Izrael může rozhodnout svou identitu spojit s obranou místo nepříliš pozitivně vnímaných jaderných zbraní a posílat tak svou legitimitu například v úsilí zabránit Íránu získat jaderné zbraně.

Závěr

Cílem této práce bylo analyzovat potenciál protiraketové obrany v jaderném odzbrojení, a to za pomoci analýzy modelů jaderných motivů Scotta Sagana jak obecně, tak pro specifický případ Izraele. Sledujeme, že protiraketová obrana, obzvláště dostatečně účinná a odpovídající hrozbě, které čelí, má potenciál vychýlit všechny tři Saganovy jaderné motivy směrem ke vzdání se jaderných zbraní. V bezpečnostním modelu je to zejména díky neutralizaci hrozby balistických střel, které jsou často považovány jako nejdůležitější nosiče, ať už jsou odpalovány ze sil, mobilních zařízení či ponorek (Bastl 2008). V modelu domácí politiky pak díky možnému sebeuspokojení politických představitelů země, nátlakovým skupinám prosazujícím protiraketovou obranu či rozpočtovým omezením. Normativní model pak může být ovlivněn díky snaze dosáhnout mírového obrazu země a přijetí v mezinárodním společenství například i s cílem přilákat investice či získat prestiž plynoucí z vyspělého protiraketového systému.

Izraelský případ je mezi ostatními státy výjimečný jak svým nepřiznaným jaderným arzenálem v rámci politiky jaderné nejednoznačnosti, tak reálností, blízkostí a spektrem raketových hrozeb, kterým čelí. Kvůli nim také Izrael buduje komplexní vrstvený protiraketový štít kombinující vyspělé protiraketové systémy zejména domácí provenience, který má po svém dokončení být schopen chránit celé izraelské území. Tento protiraketový štít tak má značný potenciál změnit izraelské jaderné motivy, a to směrem k denuklearizaci, kterou může například v rámci iniciativy za vznik bezjaderné zóny na Blízkém východě značně přiblížit. Důležitý může být potenciál protiraketové obrany na izraelské motivy v modelu domácí politiky, které Izrael v současnosti nejsilněji motivují pro držení jaderných zbraní, a to zejména přes uspokojení určité touhy izraelských politických a vojenských elit zabránit druhý holocaust.

Použité zdroje

2010 Review Conference of the Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons (2010): Final Document, on-line verze (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=NPT/CONF.2010/50%20(VOL.I), [cit. 6. 2. 2013].

Bar, A. (2010): Israel and the CTBT. Institute for National Security Studies Strategic Assessment, Vol. XIII, No. 2, Aug. 2010, pp. 29–38.

Bastl, M. (2008): Jaderná strategie. In: Galatík, V. – Krásný, A. – Zetocha, K. (2008): Vojenská strategie. Praha: PIC MO, s. 110–122.

Ben-David, A. (2011a): Deployment Debate. Aviation Week & Space Technology, Vol. CDXXIII, Is. 6, pp. 48–49.

Ben-David, A. (2011b): Expanded Umbrella. Aviation Week & Space Technology, Vol. CDXXIII, Is. 23, p. 39.

Ben-David, A. – Wall, R. (2011): Missile Machinations. Aviation Week & Space Technology, Vol. CDXXIII, Is. 21, pp. 25–26.

Blanche, E. (2010): Missile Wars. The shape of things to come. The Middle East Reporter, Vol. CXXXVI, Is. 1186, pp. 15–18.

Cohen, A. – Miller, M. (2010): Bringing Israel’s Bomb Out of the Basement. Foreign Affairs, Vol. DXXXIX, Is. 5, Sep/Oct. 2010, pp. 30–45.

Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal.

Dolev, S. (2010): Creating an Anti-Nuclear Movement in Israel. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics and Culture, Vol. XVI, No. 34, pp. 103–107.

E-mail od plk. U. N., důstojník, Tzva Hahagana LeYisra’el (22. 3. 2012)[v].

Eiland, G. (2011): The IDF Multiyear Plan. Dilemmas and Response. In: Katz, A. – Brom, S. (eds.): Strategic Survey for Israel 2011.  Tel Aviv: Institute for National Security Studies, s. 139–151.

Fulghum, D. – Ben-David, A. (2010): Arrow Shield. Aviation Week & Space Technology, Vol. CDXXII, Is. 36, p. 58.

Ha’aretz (2012): Tel Aviv’s latest celebrity. An Iron Dome battery, dostupný on-line (http://www.haaretz.com/news/diplomacy-defense/tel-aviv-s-latest-celebrity-an-iron-dome-battery.premium-1.478620), [cit. 6. 2. 2012].

Hersh, S. M. (1991): The Samson Option. Israel’s Nuclear Arsenal and American Foreign Policy. New York: Random House.

Hymans, J. (2010): The Study of Nuclear Proliferation and Nonproliferation. Toward a New Consensus. In: Potter, W. C. – Mukhatzhanova, G. (eds.): Forecasting Nuclear Proliferation in the 21st Century. Volume I: The Role Of Theory. Stanford: Stanford University Press, s. 13–37.

INSS (2011): Military Balance Files. Israel, dostupný on-line (http://www.inss.org.il/upload/(FILE)1284986151.pdf), [cit. 6. 2. 2013].

Israel Defence Forces (2012): Operation Pillar of Defence, dostupný on-line (http://www.idfblog.com/2012/11/22/operation-pillar-of-defense-summary-of-events/), [cit. 6. 2. 2012].

Khazan, O. (2013): What we know about the Israeli air strike in Syria, dostupný on-line (http://www.washingtonpost.com/blogs/worldviews/wp/2013/01/30/what-we-know-about-the-israeli-air-strike-in-syria/), [cit. 6. 2. 2013].

Kořan, M. (2008): Jednopřípadová studie. In: Drulák, P. (ed.): Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 29–60.

LeVine, S. (2011): Germany’s denuclearization shot in Russia’s arm, Foreign Affairs, on-line verze (http://oilandglory.foreignpolicy.com/posts/2011/05/31/germanys_nuclear_shot_in_russias_arm), [cit. 6. 2. 2013].

Magnarella, P. (2008): Attempts to Reduce and Eliminate Nuclear Weapons through the Nuclear Non-Proliferation Treaty and the Creation of Nuclear-Weapon-Free Zones. PEACE & CHANGE, Vol. XXXIII, No. 4, Oct. 2008, pp. 507–521.

Maoz, Z. (2003): The Mixed Blessing of Israel’s Nuclear Policy. International Security, Vol. XXVIII, No. 2, Autumn 2003, pp. 44–77.

Martinů, J. (2006): Izrael. In: Rojčík, O. – Vilímek, P. (eds.): Proliferace jaderných zbraní: Problémoví aktéři. Brno: MPÚ MU, s. 26–41.

Müller, H. – Schmidt, A. (2010): The Little-Known Story of Deproliferation. Why States Give Up Nuclear Weapons Activities. In: Potter, W. C. – Mukhatzhanova, G. (eds.): Forecasting Nuclear Proliferation in the 21st Century. Volume I: The Role Of Theory. Stanford: Stanford University Press, s. 124–158.

Paul, T. V. (2009b): The Tradition of Non-Use of Nuclear Weapons. Stanford: Stanford University Press.

Sagan, S. D. (1996): Why Do States Build Nuclear Weapons? Three Models in Search of a Bomb. International Security, Vol. XXI, No. 3, Winter 1997/98, pp. 54–86.

Said, M. K. (2004): Middle East Weapons of Mass Destruction Free Zone. Regional Security and Non-Proliferation Issues. In: V. Cserveny (ed.):  Building a Weapons of Mass Destruction Free Zone in the Middle East. Global Non-Proliferation Regimes and Regional Experiences. Geneva: United Nations Institute for Disarmament Research (UNIDIR), s. 123–133.

Schell, J. (2009): The Power of Abolition. In: Perkovich, G. – Acton, J. M. (eds.): Abolishing Nuclear Weapons. A Debate. Washington, D.C.: Carnegie Endowment for International Peace, s. 157–162.

Siperco, D. (2010): Shield of David. The Promise of Israeli National Missile Defense. Middle East Policy,Vol. XVII, Is. 2, Summer 2010, pp. 127–141.

Solingen, E. (2007): Nuclear Logics. Contrasting Paths in East Asia & the Middle East. Princeton: Princeton University Press.

Steinbach, J. (2011): Comparing Israel’s and Iran’s Nuclear Programs. Washington Report on Middle East Affairs, Vol. XXX, Is. 5, Jul. 2011, pp. 34–36.

Suchý, P. (2007): Americká protiraketová obrana a ruský pocit nejistoty. Obrana a strategie, roč. 7, č. 1, s. 29–44.

Suchý, P. – Vilímek, P. (2009): Britské a francouzské jaderné síly ve druhém jaderném věku. Mezinárodní vztahy, roč. XXXXIV, č. 1, s. 37–65.

The Jerusalem Post (2012): PM to AIPAC. Israel cannot wait much longer on Iran, on-line verze (http://www.jpost.com/DiplomacyAndPolitics/Article.aspx?id=260639), [cit. 6. 2. 2013].

The White House Blog (2010): The New START Treaty and Protocol, dostupný on-line (http://www.whitehouse.gov/blog/2010/04/08/new-start-treaty-and-protocol), [cit. 6. 2. 2013].

Visingr, L. (2010): Proliferace zbraní hromadného ničení. In: Smolík, J. – Šmíd, T. (eds.): Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: MPÚ MU, s. 93–114.

Wilkening, D. (2010): Nuclear Zero and Ballistic-Missile Defence. Survival, Vol. DII, No. 6, Dec. 2010/Jan. 2011, pp. 107-126.

Zimmerman, K. (2010): Arming Hezbollah. Syria’s Alleged Scud Missile Transfer. American Enterprise Institute for Public Policy Research, dostupný on-line (http://www.criticalthreats.org/lebanon/arming-hezbollah-syrias-alleged-scud-missile-transfer), [cit. 6. 2. 2013].