Vzhledem k událostem posledních hodin, kdy v Egyptě bylo odsouzeno 21 osob k trestu smrti za jejich podíl na událostech při masakru v Port – Saídu, Vám přinášíme velice aktuální studii, která se zabývá rolí egyptských fotbalových ultras v tamější revoluci.

Úvod

Revoluční události a pozdější přechody nedemokratických režimů k demokracii přitahují dlouhodobě pozornost politologické obce. Tyto procesy můžou být výzvou i pro ty badatele, kteří se na danou problematiku rozhodli nenahlížet pouze skrze optiku textů věnujících se problematice tranzice (viz. Berg – Schlosser 2007, Huntington 2008, Linz a Stepan 1996). Tak tomu je také v případě této seminární práce. V ní se sice autoři věnují událostem, které svým kontextem spadají pod období událostí Arabského jara[1] a konkrétně Egypta jako takového, nicméně jejich zájem je spíše směřován k teorii kolektivního násilí.

V rámci této teorie se autoři rozhodli zpracovat postavení fotbalových chuligánů jako aktéra egyptské revoluce. Literatura věnující se událostem Lednové revoluce sice přisuzuje určitou roli fotbalovým ultras (Ismail 2012), na druhou stranu neexistuje žádná samostatná studie, která by se více věnovala egyptským fotbalovým chuligánům (Spaaij 2006: 409), natož aby hodnotila jejich zapojení do aktuálních revolučních událostí. Právě tento současný stav a snaha o jeho změnu mohou být označeny za hlavní motivaci autorů pro vypracování této studie[2].

Úvodní část práce se věnuje deskripci teoreticko – metodologického rámce. Na tuto kapitolu navazuje popis predispozic Arabského jara, ty by měly poskytnout čtenáři základní povědomí o příčinách vývoje a současného stavu v Egyptě. Hlavní přínos textu spočívá v dalších třech kapitolách. V těch bude představena egyptská scéna fotbalových chuligánů, dále bude zmíněn případ kolektivního násilí z Port Saídu, jenž měl zásadní vliv na roli chuligánů během egyptské revoluce. Poslední kapitola analytické části se bude věnovat aplikaci zde představených dat na teorii kolektivního násilí, která bude vycházet zejména z publikace Tillyho Politika kolektivního násilí.

Teoreticko – metodologický rámec výzkumu

V případě tohoto výzkumu se jedná o rešerši, která splňuje metodologií případové studie, tak jak o ní diskutují Drulák (2008) nebo Hendl (2005), z jehož typologie případových studií se potom tato seminární práce blíží té, ve které se zkoumají události, role a vztahy. Většina zde získaných dat byla získána především pomocí sekundární analýzy zahraniční literatury a novinových článků[3] (srov. Disman 2000). Přičemž za problematické lze označit neustálý a často nepřehledný vývoj událostí v Egyptě a s tím spojená aktuálnost tohoto tématu, které na akademické sféře není dostatečně reflektováno a tak i tato studie se řadí mezi vůbec první na toto téma.

Teoretická část seminární práce zohledňuje situaci na české akademické půdě, ve které již existují publikace popisující a reflektující pro tento výzkum podstatné teorie. Tento dosavadní stav je podobný jak u aktéra našeho výzkumu – tedy fotbalových chuligánů (srov. Smolík 2010, Mareš, Smolík a Suchánek, 2004), tak i u aktu či procesu násilí (srov. Mareš 2003, Valterová 2009). Není tedy potřebné hlouběji diskutovat teoretické problémy, které jsou zmíněny již v těchto publikacích. V našem případě se tedy budeme snažit poskytnout základní teoretický rámec pro lepší orientaci ve zkoumané problematice fotbalových chuligánů a jejich participaci v revoluci, to vše na území Egypta.

Diskuse nad vymezením fotbalových chuligánů má téměř stejně dlouhou historii jako tento jev samotný[4] (Carnibella a kol. 1996: 12), již od konce šedesátých let se sociální vědci snaží klasifikovat tento jev např. v teorii subkultur, etnografickém přístupu, psychologii davu a mnoha dalších[5] (srov. Carnibella a kol. 1999, Smolík 2010). Nicméně v současnosti existuje shoda nad rozdělením návštěvníků fotbalových zápasů[6] na fotbalové diváky, fanoušky, ultras a fotbalové chuligány (srov. Carnibella a kol. 1999: 68, Mareš, Smolík a Suchánek 2004: 10).

Při hledání preciznějšího konceptu fotbalového chuligánství bychom podle Spaaija (2006: 11) měli vzít na vědomí především distinkci mezi spontánními incidenty na fotbalových stadionech[7] či v jejich blízkosti a násilnými střety, které jsou dopředu organizované určitými fanouškovskými skupinami jednotlivých týmu (srov. Mareš, Smolík a Suchánek 2004: 12 – 13). Přestože z předchozích informací může vyplývat, že hlavním motivem jednání fotbalových chuligánů je střet se soupeřovými chuligány, tak pestrost aktivit fotbalových chuligánů je mnohem větší. Může se například jednat o (Mareš, Smolík a Suchánek 2004: 15):

–       vniknutí na hřiště

–       házení předmětů na hrací plochu

–       házení předmětů na aktéry hry

–       výtržnosti

–       vandalismus

–       konflikty s užitím verbálního i brachiální násilí

V předchozím odstavci bylo poukázáno na určitý existující vztah mezi fotbalovými chuligány a násilím jako takovým. První, samostatnou typologii násilí diskutuje Mareš (2003), který rozlišuje tři úrovně a to: osobní, institucionální a strukturální. Nicméně jako podstatné se pro Mareše (2003) i Valterovou (2009) jeví zejména vymezení kolektivního násilí od Tillyho (2006: 13). Ten ho charakterizuje jako společnou epizodickou interakci, pro niž je příznačné fyzické poškozování druhých osob či majetku, kdy se na kolektivním násilí podílejí více jak dvě osoby, a při kterém dochází k alespoň částečné koordinaci osob působících poškození.

Na základě této definice vypracovává Tilly (2006: 23 – 25) typologii kolektivního násilí, pro níž jsou podstatná kritéria míra koordinace mezi aktéry a míra krátkodobých škod. Z ní poté vychází celkem sedm typů kolektivního násilí, patří mezi ně: násilné rituály, koordinovaná destrukce, oportunismus, výtržnosti, individuální agrese, rozptýlené útoky a přerušená vyjednávání[8]. Přičemž jednání fotbalových fanoušků lze zařadit mezi násilné rituály a výtržnosti. Nicméně právě aplikace Tillyho teorie na jednání egyptských fotbalových chuligánů je jedním z cílů této práce a celá tato teorie bude hlouběji diskutována později.

Scéna egyptských hooligans

Přestože v další části seminární práce budeme diskutovat průběh událostí v Port Saídu a s tím spojené možné příčiny vzniku této události, tak je nutné přiznat, že na africkém kontinentu nejsou události tohoto typu a s podobnými tragickými následky, co do počtu, vzácné. Ať už hovoříme o Port Saídu, nebo o událostech v Haraře, Accře či Johannesburgu a mnoha dalších (srov. Alegi 2004, Madzimbamuto 2003), tak se povětšinou dle Spaaije (2006: 16) můžeme setkat se zanedbáním organizace fotbalových utkání a zajištění bezpečnosti jako takové, častým problémem je také překročení řádné kapacity stadionu.

Zaměříme-li se konkrétněji na egyptskou scénu[9] fotbalových fanoušků, tak Viñas (2011c) o tomto prostředí tvrdí, že je jedním z mála míst či prostředí, kde tamější občané mohou uniknout z každodennosti. Zároveň je i jedním z mála možných prostorů projevu emocí a frustrací ve společnosti. Proces depolitizace společnosti se nejvíce projevuje právě u mládeže[10], u které následně vzrůstá agresivita a fanatismus na fotbalových stadionech (srov. Daily News Egypt 1).

Samotná scéna fotbalových chuligánů se v Egyptě začala vyvíjet o poznání později než v Evropě. Kluby, u kterých se začaly formovat první skupiny radikálnějších fanoušků, byly Al Ahly SC a Zamalek SC, přičemž Elyan (2009) datuje zahájení jejich aktivit k jaru 2007. Obě skupiny se oddělily od klasických fanklubů svých týmů – Zamalek Lovers Union  a Ahly Fans Club, když v březnu Ultras White Knights, fanoušci Zamaleku, vyvěsili svou vlajku během zápasu Ligy mistrů CAF. O měsíc později vyvěsili svou vlastní vlajku i Ahly´s Ultras Ahlawy.

Vznik těchto Ultras skupin změnil fanouškovskou kulturu v Egyptě[11], kluby byly nově podporovány choreografiemi, chorály a písněmi, které jsou často namířeny i proti režimu samotnému nebo mají rasistický podtext (Elyan 2009, Ismail 2012: 455). Zároveň ultras začali být více aktivní i v rámci vzájemných násilných střetů a to při různých příležitostech, zejména ovšem při zápasech mimo Káhiru, kde dlouhodobě nejsou natolik přísná bezpečnostní opatření. Časté jsou i boje s bezpečnostními silami přímo na stadionu, kde se ultras snaží získat stadion pod svou kontrolu, často jsou používány světlice a dělobuchy (Pfeiffer a Khairy 2012).

Důkladnější popis fanouškovské základny obou klubů je potřebný nejen pro pochopení událostí zkoumaných v tomto výzkumu, ale i pro pochopení jejich postavení klubů v rámci nejen státu, ale i celého kontinentu. Zatímco se fanoušci Zamaleku SC rekrutují především z vyšších tříd státu, tak fanoušci Al-Ahly jsou povětšinou zástupci mas (Viñas 2011b). Již od svého založení, v roce 1908, se klub Al-Ahly stavěl proti režimu, nejdříve tedy proti britské okupaci (Viñas 2011a), na základě čehož získal obrovský počet příznivců po celém kontinentu a stal se jednou z hlavních ikon egyptského nacionalismu. Naproti tomu Zamalek byl v historii spíše promonarchistický klub, který spolupracoval s koloniální administrativou (Pfeiffer a Khairy 2012). U klubu Al-Ahly je podstatný i fakt, že ze zaniklého fanklubu nevznikli pouze Ultras Ahlawy, ale zároveň i Ultra Devils. Dělítkem mezi těmito dvěma skupinami je jejich geografická poloha, když první z nich je aktivní především v samotné Káhiře, kdežto Devils jsou aktivní v Alexandrii a dalších městech ležících na pobřeží Egypta (Elyan 2009).

Dlouhodobě antisystémově se vymezili fanoušci Al Ahly i proti Mubarakově režimu. Margalit (2011) dokonce považuje fanoušky tohoto klubu za spouštěče celé revoluce, a to především díky jejich pozici v rámci společnosti, kde patří mezi nižší sociální vrstvy. Viñas (2011a) o pozici ultras během revoluci hovoří jako o prominentní, když fanoušci Al Ahly společně se studenty, dělníky a islamisty patřili mezi ty nejaktivnější aktéry[12]. Ultras se do revoluce zapojili již v jejich počátcích, kdy díky zkušenostem se střety s policisty byli podle Ismaila (2012: 454) aktérem, který stál v přední řadě bojové linie (srov. Pfeiffer a Khairy 2012).

Predispozice egyptské revoluce

Pro deskripci událostí Arabského jara se používá několik termínů[13], Ezbawy (2012: 26) o ní hovoří jako o lidové či občanské revoluci, která přišla zdola a nebyla tedy populistická či anarchická. V rámci českého prostředí pak Hesová (2011: 4) nazývá tuto revoluci jako národní. Důvod, proč Ezbawy (2012: 26) nazývá tuto revoluci jako lidovou je nejen fakt, že se ho zúčastnili lidé z rozdílných sociálních, náboženských, ideologických skupin, ale i fakt, že zůstal zachováno nenásilné prostředí revoluce, pomocí kterého bylo dosaženo základního cíle – svrhnutí prezidenta Mubaraka. V rámci této kapitoly poté budou představeny tři predispozice, které měly později vliv na vývoj událostí spojených s tragédií v Port – Saídu a následnou participací fotbalových chuligánů v egyptské revoluce.

Společenské klima

Přestože počátek egyptské revoluce se pojí s datem 25. ledna 2011, tak toto datum lze spíše považovat za vyvrcholení dlouhodobého stavu a nálady ve společnosti. Masoud (2011: 21) datuje počátek zhroucení celého režimu už do roku 2004, kdy byla založena protirežimní politická strana Egyptské hnutí pro změnu[14], přestože ta nikdy nedosáhla svých cílů, tak její působení v rámci politickém systému přineslo dva body. Jednak bylo prolomeno tabu ohledně veřejné kritiky Mubaraka, zároveň tato strana sloužila jako cvičiště pro mnoho politických aktivistů, kteří se později zapojili do dalších protestů[15] (srov. Masoud 2011: 21, Shehata 2011).

Goldstone (2011) v souvislosti s událostmi roku 2011 upozorňuje na skutečnost, kdy tyto revoluce proběhly v „sultanistických“ režimech. Všechny tyto režimy jsou svým původem křehké, neodolné vůči jakýmkoliv změnám. Slabost „sultanistických“ režimů se poté nejvíce projevuje v době, kdy začíná být viditelný špatný zdravotní stav vedoucího představitele státu, nebo když se začíná diskutovat otázka následnictví (Goldstone 2011). Masoud (2011: 20) tento stav popisuje jako atmosféru nejistoty. Kromě zdravotního stavu a stáří Mubaraka a s tím spojené plánované dosazení jeho syna Gamala jako jeho následovníka, k pádu ovšem přispěly i další faktory (srov. Ali 2012: 16 – 23, Fahmy 2012: 350, Ismail 2012: 436 – 437, Masoud 2011: 20):

–       velké množství mladých nezaměstnaných

–       dlouhodobé maření voličské vůle

–       rozpadající se veřejná infrastruktura

–       korupce v celé společnosti

–       neustálý nárůst policejní brutality

–       revoluční události v Tunisku

–       protestní události z roku 2008 a 2010

–       problémy odborového hnutí

–       americká invaze do Iráku

–       podpora druhé palestinské intifády ze strany Mubaraka

–       privatizace egyptské ekonomiky

Shehata (2011) vybírá z těchto faktorů jako nejpodstatnější korupci, ekonomický úpadek a události z roku 2010. Tyto vnitrostátní proměnné dle Shehatové (2011) uvedly do pohybu masy lidí, které si v reakci na události v Tunisku uvědomily, že za pomocí demonstrací a široké mobilizace obyvatel, je možné dosáhnout i svrhnutí panovníka.

Události 25. ledna

Tento proces započal již zmiňovaného 25.ledna, v Den policie[16]. V tento den bylo cílem aktivistů narušit oslavy policie, přičemž hlavním cílem demonstrujících bylo odstranění generála Habib al-Adliho, ministra vnitra, ze své funkce. Právě jemu, který byl ve své funkci 14 let, byla dávána za vinu eskalace vztahů mezi policií a veřejností, zejména tedy mezi policií a politickými aktivisty (srov. Ismail 2012: 435, Shehata 2011). Tato událost měla za následek další protesty daleko větších rozsahů, těch se již účastnily další skupiny aktivistů, dělnické odbory a i politické strany, kterým nebylo dovoleno participovat ve volbách v roce 2010, např. Muslimské bratrstvo. Výsledkem bylo zrození Koalice 25. ledna, která měla později proti vládním představitelům tyto požadavky (Shehata 2011):

–       rezignace prezidenta Mubaraka

–       zrušení výjimečného stavu

–       propuštění politických vězňů

–       rozpuštění parlamentu

–       jmenování nezávislé úřednické vlády

–       vypracování nové ústavy

–       potrestání těch, kteří byli odpovědní za násilí proti protestujícím

Role armády ve společnosti

Nicméně, jak zmiňuje Barany (2011: 28) žádná revoluce v rámci státu nemůže být úspěšná bez podpory nebo alespoň souhlasu vojenských sil. Právě v Egyptě byla a je role armády během revoluce naprosto zásadní. Egyptská armáda de facto odmítla zachránit Mubarakův režim a nepoužila své síly proti protestujícím občanům. Said (2012: 397) zmiňuje dva důvody, proč tento stav nazývat paradoxem tranzice. Tím prvním je fakt, že egyptská armáda byla podstatným členem aparátu spojeného s Mubarakovým režimem. Druhým paradoxem je skutečnost, kdy jedním z hlavních aktérů přechodu k demokracii je instituce založená na hierarchii, striktních nařízeních a poslušnosti. Příčin tohoto chování egyptské armády bylo ovšem vícero.

Barany připomíná nesnášenlivý vztah armády ke Gamalovi, synovi Mubaraka. Dalším možným důvodem byl představitelů armády strach z možného spojenectví mezi hnutím mladých a islamistickými skupinami. Představitelé armády rovněž byli znepokojeni ekonomickou stagnací Egypta. Na druhou stranu nebyli potěšení ani stále rostoucí mocí policie a dalších bezpečnostních složek. Jako signifikantní důvod se ovšem jeví zejména provázanost armády s obyvatelstvem, kdy by pravděpodobně byl problém s vykonáním rozkazů vůči civilistům (srov. Barany 2011: 32 – 33, Masoud 2011, Shehata 2011).

Said (2012: 399) ovšem zmiňuje i další faktory, které armádu donutily k tomu, aby se de facto připojila k protestujícím a pomohla svrhnout prezidenta Mubaraka, kromě již zmiňovaného vztahu obyvatelstva s armádou, připomíná i domnělý konstrukt obrazu armády jako zakladatele moderního egyptského státu[17]. Co ovšem autor považuje za nejdůležitější, je vztah armády se Spojenými státy Americkými, zejména tedy s Pentagonem. Základem tohoto dobrého vztahu je suma 1,3 miliardy dolaru, kterou egyptská armáda dostává každý rok jako vojenskou pomoc (Said 2012: 399).

Případová studie kolektivního násilí: Fotbalový zápas Al-Ahly versus Al-Masry a jeho důsledky

Vybraný případ kolektivního násilí pro tuto práci je časově vymezen fotbalovým zápasem v Port Saídu mezi dvěma egyptskými týmy Al-Ahly a Al-Masry z 1. února 2012 a ukončen přibližně koncem března, kdy docházelo k dalším násilným projevům s jednoznačným napojením na události z Port Saídu. Demonstrace a další veřejné aktivity stále odkazující na tuto událost se objevují dodnes, jejich násilný potenciál se však výrazně snížil, a proto budou zmíněny pouze v menším rozsahu. Jednotlivé epizody násilí napojené na zápas budou nejdříve deskriptivně popsány ve všech svých podstatných aspektech, tak jak se odehrávaly v klíčovém dnu zápasu a dnech po něm následujících.

Středa 1. února 2012

Řetězec násilí vyprovokovaly události na stadionu v Port Saídu, kde domácí tým Al-Masry hostil tým z hlavního města Káhiry Al-Ahly. Utkání skončilo vítězstvím domácích 3-1. Bezprostředně po odpískání konce zápasu vtrhli fanoušci Al-Masry na hřiště, kde začali nejdříve pronásledovat a napadat hráče poraženého Al-Ahly, kteří se utíkali schovat do útrobí stadionu a následně se vrhli na fanoušky hostujícího týmu. Fanoušci Al-Ahly se snažili uprchnout z dosahu běsnících fanoušků domácích. Brány vedoucí ze sektoru hostí však našli zamčené a mnoho jich umřelo právě v tlačenici u bran (The Guardian 1). Podle svědků výtržníci házeli fanoušky z hlavního města z ochozů, napadali je kameny, tyčemi, holemi a pravděpodobně i noži a světlicemi[18]. Někteří z napadených zemřeli v důsledku uvedených napadení na otřes mozku či následkem bodných ran. Část stadionu vzplála v plamenech. Samotný incident trval kolem 30 minut. Celkem 74 lidí zemřelo, více než 1000 bylo zraněno (BBC 2, BBC 3)[19]. Na stadion bylo také údajně vpuštěno o několik tisíc fanoušků více, než je kapacita stadionu (CBC News 2012).

Celou událost provází otázky, co stojí za násilnými projevy příznivců Al-Masry a proč jim bezpečnostní složky nezabránily, nebo se alespoň nesnažily jejich běsnění zastavit. Svědci tvrdí, že část fanoušků Al-Masry vnikla na hřiště už po prvním poločase a někteří z nich zůstali po zbytek zápasu v bezprostřední blízkosti hracího pole. Někteří fanoušci pronikli na hřiště později po dalších vstřelených gólech týmem Al-Masry. Už tyto skutečnosti vedly některé fanoušky z Káhiry k domněnce, že by se mohlo schylovat k násilnému incidentu (The Guardian 1, The Guardian 3). Navíc údajně během zápasu samotného házeli port-saídští fanoušci na hráče láhve a kameny. Nejvíce fanoušků ovšem vniklo na hřiště po odpískání konce zápasu. Mnozí se ptají, jak je možné, že tak brzy po zápase bylo otevřených hned pět bran, kudy fanoušci na hřiště vnikali. Další svědčí, že vzápětí po ukončení zápasu zhasla světla na stadionu[20]. Je také poukazováno na malý počet přítomných policistů a vysoký počet zbraní ve fanouškovských táborech obou týmů. Hlavním terčem kritiky se stali policisté, kteří podle svědků i natočených záběrů jen nečinně přihlíželi (s výjimkou počátečních snah ochránit alespoň napadené hráče)[21].

Určení motivace stojící za masivními násilnými projevy je klíčové z hlediska pozdější klasifikace tohoto případu v rámci teorie kolektivního násilí. Co se na první pohled mohlo zdát jako projev fotbalového chuligánství[22], začalo být později interpretováno jako pomsta bezpečnostních sil přítomných na stadionu, nebo dokonce vládních složek. Argumentuje se přitom v první řadě zapojením Ultras Al-Ahly do protestů v Káhiře na začátku revoluce, když se tito stali velmi hlasitým uskupením ve svém odporu vůči policii a Ministerstvu vnitra a postavili se do předních řad obrany proti bezpečnostním složkám, ale také v rámci pouličních bojů v hlavním městě (Ismail 2012, The Guardian 3, Diab 2012)[23] [24]. To dokládá část jednoho z jejich popěvků: „A když revoluce vypukla, vtrhli jsme do ulic po celé zemi. Umírali jsme pro svobodu a pád zkorumpovaných hlav“ (Youtube 2012). Tuto interpretaci také prosazuje zřejmě valná většina ultras, nebo obecněji fanoušků Al-Ahly a zřejmě také Al-Masry. Ultras Al-Ahly naznačují, že násilí v Port Saídu rozpoutaly zbytky bývalého režimu, aby ukázaly, že jedinou alternativou k jejich vládě je chaos, když v jednom svém popěvku zpívají: „V Port Saídu spatřily oběti zradu před smrtí, spatřily režim, který předkládá chaos jako svou jedinou alternativu“ […] „V Port Saídu byli psi[25] vypuštěni na lidi. Když SCAF[26] otevřela brány, vyrazili na ně, šířili chaos a zabíjeli to nejcennější mládí“ anebo „Ó, SCAF, vy bastardi. Kolik peněz stojí mučedníkova krev? Levně jste prodali tu naši, abyste ochránili režim, který tvoříte i vy“ (Youtube 2012).

Právě laxnost policie na zápase a indicie nasvědčující skutečnosti, že útoky fanoušků Al-Masry byly vyvolány a podpořeny nějakou třetí stranou,[27] stojí za pokračováním násilných incidentů ve dnech bezprostředně následujících po událostech 1. února v Port Saídu. Ještě týž den započaly protesty v Káhiře, které si údajně vyžádaly na dvě oběti (Daily Mail).

Čtvrtek 2. února – pondělí 6. února 2012

Následující den se odehrával ve znamení protestů proti nečinnosti policie během zápasu. V Suezu demonstrovaly asi tři tisíce lidí před policejním velitelstvím proti tvrzením, že násilí způsobili „běžní“ fanoušci Al-Masry (The Guardian 1). Protestanti údajně útočili kameny a Molotovovými kokteljy, bezpečnostní složky demonstranty odháněly za použití slzného plynu a střelami do vzduchu. Dvě osoby byly zabity střelnou zbraní (CNN 2). V Káhiře se pořádal pochod ze čtvrti Al-Ahly k Ministerstvu vnitra. Policie k zamezení přístupu asi 10 000 demonstrantů k Ministerstvu neváhala použít slzný plyn a gumové projektily. Protesty v Káhiře, kterých se zúčastnilo na deset tisíc lidí, si vyžádaly jednu oběť. Kolem tisíce lidí bylo zraněno. Na druhé straně utrpělo zranění přibližně 54 policistů a vojáků[28]. Střety pokračovaly i dny následující (Daily Mail). V neděli 5. února se znovu střetli protestanti s bezpečnostními složkami u Ministerstva vnitra, kde se obě strany napadaly kameny. Policie použila slzný plyn s cílem vytlačit demonstranty z blízkosti úřadu (The Guardian 6). V pondělí 6. února pak po dalších střetech v Káhiře, kdy na sebe obě strany útočily kameny, zemřel jeden člověk. Policie zasahovala za použití slzného plynu (Le Monde 1). Celkový počet obětí během protestů reagujících bezprostředně na port-saídskou tragédii nelze ověřit. Podle egyptského ministerstva zdravotnictví se jedná o 13 osob (Tamtéž).

Březen 2012

Násilné střety jasně spojené s událostmi 2. února pokračovaly také v březnu. Dne 24. března byla na dva roky zakázána činnost klubu Al-Masry viněného z násilných střetů v Port Saídu a na tři roky uzavřen stadion klubu v Port Saídu[29] (NBC). V neděli 25. března došlo kvůli suspendování klubu ke střetu vojáků s tisícovkami fanoušků, kteří s rozhodnutím nesouhlasili a snažili se vzít útokem hlavní administrativní budovu ve městě. Přitom byl zabit 16letý chlapec po zásahu do zad střelnou zbraní. Střelná zranění utrpělo také dalších asi 68 osob (Daily News Egypt 2, 3). Od 25. března demonstrovali také Ultras Al-Ahly v Káhiře před parlamentem, kde žádali spravedlivý soud k případu násilí v Port Saídu.

Podzim 2012

Ultras Al-Ahly byli viditelní i později a to především na podzim v souvislosti s aktivitami proti znovuzahájení nejvyšší egyptské fotbalové ligy. V září vtrhli do sídla Egyptské fotbalové asociace, aby vyjádřili svůj nesouhlas právě s obnovením ligové soutěže, dokud se jim nedostane spravedlnosti ohledně port-saídských událostí (Daily News Egypt 4). Na konci září tvrdé jádro asi 200 fanoušků napadlo hráče Al-Ahly během tréninku, další tisíce příznivců se shromáždily venku kolem klubu. Trestali je tak za to, že většina z nich se rozhodla tuto sezonu do zápasů nastupovat (Egypt Independent 1) Ve stejném duchu se nesly protesty ze začátku října (Daily News Egypt 5). V listopadu byli ultras opět viditelní jako samostatný subjekt při protestech na ulici Mohameda Mahmouda, které vypukly při ročním výročí násilných střetů právě na této ulici (Daily News Egypt 6). Ultras demonstrovali také proti dekretům, kterými jednostranně zvyšoval své pravomoci egyptský prezident Mohamed Morsi. (Daily News Egypt 7). Pokud se ultras Al-Ahly účastní jakýchkoliv protestů v širším rámci opozice, vždy jejich demonstrace provází volání po spravedlnosti v případě násilných událostí v Port Saídu. Tím více jsou navenek vnímáni jako samostatný subjekt v rámci protestních aktivit. Média je tak často explicitně zmiňují jako aktéra revolučního dění vedle subjektů jako je třeba Muslimské bratrstvo.

Jedním z důsledků kolektivního násilí v Port Saídu je také „anti-chuligánský“ zákon, který byl připraven v září Ministerstvem pro sport. Zákon zavádí přísné tresty pro ty, kteří by se dopustili zakázané činnosti na fotbalových stadionech jako je vnášení nebezpečných předmětů nebo přímo násilného chování. V případě vtrhnutí na hřiště a fyzického napadení hráčů, rozhodčího nebo fanoušků může být v případě tragických následků pachatel potrestán od 15 lety odnětí svobody a výše, nebo až trestem smrti (Daily News Egypt 8).

Hlavní specifika vybraného případu kolektivního násilí a klasifikace dle Tillyho

Případ kolektivního násilí v Port Saídu a události bezprostředně následující jsou specifické v několika ohledech. V první řadě je třeba tyto události vnímat v kontextu egyptské revoluce jako takové. Hlavním terčem manifestací Ultras Al-Ahly po popisovaném zápase byly zbytky předchozího režimu ztělesněné v aparátu bezpečnostních složek jako je policie nebo obecně Ministerstvo vnitra. Ultras kritizovali především nečinnost policie během zápasu Al-Ahly proti Al-Masry, zároveň je třeba zdůraznit, že jejich vztah k policii byl už dříve negativní, což však platilo i pro tu část společnosti, která se k radikálním fotbalovým fanouškům nehlásí. Události z Port Saídu tak jejich nenávist ještě více zjitřily, když kolem 70 příznivců jejich týmu zaplatilo životem. Je proto důležité zdůraznit, že ani tak nedošlo k aktivaci hranice ultras (ti zároveň jako opozice vůči režimu) versus policie, respektive zbytky Mubarakova režimu a dnes i novému Mursímu režimu, ale spíše k ještě další polarizaci mezi oběma stranami, přičemž obě zúčastněné identity se vzájemně považují za nelegitimní, což následně zvyšuje míru ospravedlnění pro násilné akty oběma stranami.

Zůstává přitom otázkou, jak výraznou roli hrála už předchozí rivalita mezi oběma kluby. Je evidentní, že mezi kluby existuje výrazná hranice my versus oni. Je také velmi pravděpodobné, že tato konfliktní linie byla aktivní během samotných střetů na port-saídském stadionu, byť je možné, že střety v samotném prvopočátku skutečně nevyvolali příznivci Al-Masry a jednalo se tak o agresi vyprovokovanou. Ať už střety vyprovokoval kdokoliv, do násilného běsnění se vzhledem k počtu „výtržníků“ bez nejmenších pochyb zapojili také suezští fanoušci, jejichž projevy násilí tak s největší pravděpodobností byly z určité části motivovány jejich identitou v protikladu k identitě klubu z hlavního města. Projevy kolektivního násilí následující po tragické dohře zápasu už se však odvíjely výhradně kolem konfliktní linie ultras versus policisté, respektive ultras versus bezpečnostní složky státu či samotný režim/pozůstatky Mubarakova režimu. Příznivci Al-Ahly tak byli i navzdory značné rivalitě se suezským klubem přesvědčeni, že střety tito fanoušci nevyvolali. V následujících protestech už byla dominantní hranice ultras versus bezpečnostní složky země jako symbol minulého režimu. Tato hranice byla aktivní už před revolucí, nyní však dochází ještě k další polarizaci a tak dalšímu zvýraznění hranice. Paradoxně tak lze konstatovat, že pokud byly události z Port Saídu skutečně pomstou káhirským ultras za jejich politické aktivity – tuto hypotézu však nelze stoprocentně potvrdit – vymezili se tito vůči režimu ještě více, ačkoliv před popisovaným utkáním působili více v rámci širšího celku opozice. Přesto je třeba ultras a jejich roli v revoluci vydělit z obecné kategorie protestujících, protože do revolučních nepokojů nastoupili už jako organizovaná síla, která za sebou měla historii střetů s policejními silami a která byla známá svými protirežimními postoji už před začátkem revoluce.

Z hlediska teorie Charlese Tillyho není klasifikace zvoleného případu vůbec jednoznačná. Jako prvotní klasifikace původní násilné události (násilí bezprostředně po zápase) se nabízí kategorie násilný rituál, kdy „vymezená a koordinovaná skupina dodržuje známý scénář interakce“ (Tilly 2006: 24). Tilly tuto kategorii neomezuje jen na samotné zápolení v rámci sportovních utkání jako takových, ale zmiňuje zde také násilí ze strany sportovních fanoušků. Vzhledem k výše zmíněnému je však evidentní, že hranice Al-Ahly versus Al-Masry později ustoupila do pozadí konfliktní linii ultras versus režim (viz výše). Pro samotný střet fanoušků po zápase by se dala aplikovat také kategorie rvačky, kdy jak sám autor zmiňuje např. „při sportovních utkáních, útočí na sebe nejméně dvě osoby“ (Tamtéž: 156). Sám Tilly (Tamtéž: 156) tvrdí, že násilné rituály mohou při zhroucení koordinace končit rvačkou, a že fotbalové násilí je napůl rvačkou, napůl pak rituálem. V tomto případě však nedostatek dat brání zjištění, nakolik fanoušci Al-Ahly opláceli akty násilí agresorům z Al-Masry, tedy nelze úplně posoudit, zda lze jednotlivé akty v rámci násilných událostí kategorizovat skutečně jako rvačky. Dostupn data hovoří spíše proti výskytu aktů, jenž by se daly kategorizovat jako rvačky. Pro posouzení zařazení případu do těchto kategorií je nezbytné posoudit míru koordinace násilí. V tomto případě byla koordinace spíše nižší, než je obecně fotbalové násilí, čímž případ spadá do kategorie násilných rituálů pouze s výhradami. V tomto textu však bude případ do dané kategorie zařazen už z důvodu aktivace hranice fanoušci Al-Ahly versus fanoušci Al-Masry, což sice Tilly nezmiňuje, ale pro autory této práce se v rámci kategorie násilných rituálů jeví jako podstatný aspekt, kdy je stanovena hranice my versus oni a na jejím základě existuje značná polarizace už před samotným vypuknutím násilných událostí[30]. I to by mohlo vysvětlit vyšší míru koordinace, která fotbalové násilí obvykle provází. V tomto případě se však dle typologie Spaaija jedná o fotbalové násilí neorganizované (2006: 11). Co klasifikaci zvoleného případu jako násilného rituálu naopak potvrzuje je významnost poškození, která byla v této události skutečně vysoká, což je podstatné definiční kritérium násilného rituálu.

V souvislosti s násilím fotbalových fanoušků uvádí autor dále tvrzení, že úmrtí jsou častější, když se do střetů s fanoušky pustí policie (Tilly 2006: 87, cit. dle  Giulianotti, Bonney a Hepworth 1994). V tomto případě to bylo spíše naopak, kdy laxnost policie a zřejmě i celkově stav bezpečnostních opatření před i během zápasu způsobily úmrtí v tak výrazném počtu. Pro dění po port-saídské události už však tato hypotéza platí, když dochází přímo ke střetům s příslušníky bezpečnostních složek.

Pokud jde o násilí spjaté s protestními aktivitami odvolávajícími se na události v Port Saídu, zde jde jasně o kategorii přerušeného vyjednávání, kdy se násilí objevuje v rámci organizovaných sociálních procesů, které a priori násilné nejsou (Tamtéž: 193). K radikalizaci a poškození vedoucím i k obětem na životech typicky po zásahu střelnou zbraní pak docházelo typicky, když se demonstranti snažili dosáhnout symbolicky významného objektu (Ministerstvo vnitra, policejní velitelství, Parlament) a policie se jim snažila v přístupu k danému objektu zabránit, což také Tilly uvádí jako jeden z hlavních způsobů, kterým se původně nenásilná demonstrace může radikalizovat. Významnost poškození v těchto aktivitách výrazně klesá ve srovnání s násilnými rituály, stejně tak míra koordinace mezi aktéry. Role specialistů na násilí byla při těchto událostech klíčová, jak již bylo částečně zmíněno, protože tito byli hlavním objektem protestů (byli viněni za úmrtí způsobená na port-saídském stadionu, ale také se při nich museli postavit tváří v tvář demonstrantům.

Celkově lze v tomto případě potvrdit soulad s Tillyho hypotézou, že intenzita násilí je vyšší při změnách režimů a to zvlášť pokud se jedná o extrémy, jako jsou represivní režimy s nízkou mírou násilí, což byl případ také Egypta před vypuknutím revoluce (Tamtéž: 33). Bezpečnostní složky na demonstracích navíc nebyly jen překážkou na cestě k pravému objektu demonstrací (resp, symbolům jej ztělesňujícím), ale přímo objekt nenávisti samotný. I to je možným důvodem, proč demonstrace eskalovaly v použití přímého násilí.

Při aplikaci Tillyho teorie se tak ukazuje, že není tak jednoduché zhodnotit případ kolektivního násilí na jím vytyčených osách koordinace a významnosti bezprostředního poškození v tak komplexních a nepřehledných situacích jako je egyptská revoluce. V tomto případě je násilná událost opředena mnoha protichůdnými interpretacemi a nedostatek dat brání případ bez pochybností klasifikovat. Závěry shrnuté ve schématu níže (Tabulka č. 1) jsou pokusem o zpřehlednění celé situace spojené s káhirskými ultras a násilnými projevy s nimi spojenými v rámci egyptské revoluce a schéma má tak spíše jen ve značně zjednodušené podobě poukázat na vývoj vztahů mezi jednotlivými aktéry, kteří tvořili póly aktivních konfliktních linií a zdůraznit dynamiku tolik příznačnou pro dění v souvislosti s egyptskou revolucí.

Závěr

Přestože bývá aktivita fotbalových chuligánů dle Tillyho typologie posuzována nejčastěji jako výtržnost nebo násilný rituál, tak výsledky tohoto výzkumu ukazují, že v některých případech je toto zařazení problematické. V první řadě byly zmíněny predispozice egyptského režimu před počátkem revoluce, které ho řadí mezi represivní režimy s nízkou mírou násilí. Nicméně i tato míra násilí je v případě událostí v Port Saídu natolik signifikantní, že dokázala ovlivnit další průběh událostí.

Dále jsme upozornili na specifikum hranice my versus oni, která nevznikla přímo v okamžik střetu, ale byla dlouhodobého charakteru, a to jak mezi ultras jednotlivých klubů, tak zejména mezi ultras Al-Ahly a policií, v případě tohoto vztahu došlo naopak k radikální polarizaci. Za příčinu tohoto původního stavu jsme označili předchozí střety egyptských ultras a policie a participaci ultras na revoluci.

Fotbaloví ultras přinesli do událostí egyptské revoluce specifický prvek, kterým je organizovanost. Přestože jsme sami zmínili, že míra koordinace je v rámci událostí v Port Saídu velice diskutovatelná a činí celou klasifikaci obtížnější, tak pro následné události je organizovanost fotbalových ultras podstatným prvkem, který se promítl do podoby protestů a učinil tak z ultras významného aktéra v revoluci samotné.

Ačkoliv události egyptské revoluce stále nejsou u konce, tak tato studie představila aktéra, který se významně na těchto událostech podílel a podílí, představila jeho původ, situaci, ve které se zapojil do událostí revoluce a následně i klasifikovala jeho aktivity dle Tillyho typologie. Přestože se jedná o případovou studii, tak je do budoucna možné použít její závěry i při analýze míry aktivit fotbalových ultras v jiných zemích a popřípadě možné provedení komparace.

Seznam použité literatury

Afrika Research Bulletin. (2012): EGYPT. Football Carnage Sparks Protests, Blackewell Publishing.

Alegi, P. (2004): Like cows driven to a dip: The 2001 Ellis Park stadium disaster in South Africa. In: Soccer and Society, roč. 5, č. 2.

Ali, K. (2012): Precursors of the Egyptian Revolution. IDS Bulletin, roč. 43, č.1.

Anderson, L. (2011): Demystifying the Arab Srpipng. In: Foreign Affairs, roč. 90, č.3.

Barany, Z. (2011): Comparing the Arab Revolts: The Role of the Military. In: Journal of Democracy, roč. 22, č. 4.

Disman, M. (2000): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.

Drulák, P. a kol. (2008): Jak zkoumat politiku. Praha: Portál.

Elbaradei, M. (2011): There is no turning back now. Der Spiegel, on-line text, 25-1-2011 dostupné z: http://www.spiegel.de/international/world/mohamed-elbaradei-on-democracy-in-egypt-there-is-no-turning-back-now-a-741322.html.

Ezbawy, Y., A. (2012): The Role of the Youth’s New Protest Movements in the January 25th Revolution. IDS Bulletin, roč. 43, č. 1.

Fahmy, H. (2012): An Initial Perspective on „The Winter of Discontent“: The Root Causes of the Egyptian Revolution. In: Social Research, roč. 79, č. 2.

Hendl, J. (2005): Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.

Hesová, Z. (2011): Arabské dny hněvu. In: Mezinárodní politika, roč. 35, č. 6.

Huntington, S., P. (2008): Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Chmelík, J. (2012): Extremismus. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

Ismail, S. (2012): The Egyptian Revolution against the Police. In: Social research, roč. 79,č. 2.

Kreutz, R. (1989): Organisierte Gewalt in der Gesellschaft. Bonn: Studiengesellschaft für Zeitprobleme. In: Mareš, M. (2003): Otázky vymezení a typologie politického násilí. In: Politologický časopis, roč. 10, č. 4.

Linz, J., J. a Stepan, A.,C. (1996): Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America and Post – Communist Europe. Baltimore: John Hopkins University Press.

Madimbamuto, F., D. (2003): A hospital reponse to a soccer stadium stampede in Zimbabwe. In: Emergency Medicine Journal, roč. 20, č. 6.

Mareš, M. (2003): Otázky, vymezení a typologie politického násilí. Politologický časopis, roč. 10, č. 4.

Mareš, M., Smolík, J. a Suchánek, M. (2004): Fotbaloví chuligáni. Evropská dimenze subkultury. Brno: Centrum strategických studií.

Margalit, A. (2011): La revolución egipcia ha nacido en un club de fútbol, La Vanguardia, on-line text (http://www.lavanguardia.com/lacontra/20110208/54112144064/la-revolucion-egipcia-ha-nacido-en-un-club-de-futbol.html.

Masoud, T. (2011): The Upheavals in Egypt and Tunisia. In: Journal of Democracy, roč. 22, č. 3.

Said, A. (2012):  The Paradox of Transition to „Democracy“ under Military Rule. In: Social research, roč. 79, č. 2.

Shehata, D. (2011): The Fall of the Pharaoh. In: Foreign Affairs, roč. 90, č. 3.

Smolík, J. (2010): Subkultury mládeže: uvedení do problematiky. Praha: Grada.

Spaaij, R. (2006):  Understanding Football Hooliganism. Amsterdam: Amsterdam University Press.

Spaaij, R. (2008): Men Like Us, Boys Like Them. Journal of Sport & Social Issue, roč. 32,č. 4.

Tilly, Ch. (2006): Politika kolektivního násilí. Praha: Sociologické nakladatelství.

Valterová, A. (2009): Násilí jako strategie zájmových skupin. Rexter, roč. 7, č. 1.

 Viñas, C. (2011a): El Fútbol Como Elemento Movilizador En Las Revueltas Antigubernamentales de Oriente Medio: Egipto (II). Dostupné z: http://carlesvinyas.wordpress.com/2011/02/15/el-futbol-como-elemento-movilizador-en-las-revueltas-antiguvernamentales-de-oriente-medio-egipto-ii/.

Viñas, C. (2011c): El Fútbol Como Elemento Movilizador En Las Revueltas Antigubernamentales de Oriente Medio: Egipto (III). Dostupné z: http://carlesvinyas.wordpress.com/2011/02/18/egiptoiii/.

Publicistické zdroje

BBC 1: BBC. (2012): Egyptian football fan: ‚We were attacked horribly‘, on-line text, 2-2-2012 (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-16857405).

BBC 2: BBC. (2012): Egypt football violence leaves many dead in Port Said, on-line text, 2-2-2012 ().

BBC 3: BBC (2012): Scores killed in Egypt football match riot, on-line text, 1-2-2012 (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-16845700).

CBC News. (2012): Deadly Egypt soccer riot flares amid club suspension, on-line text, 24-3-2012 (http://www.cbc.ca/news/world/story/2012/03/24/egypt-soccer-riots.html).

Daib, Osama (2012): Egypt football violence: hooliganism on the surface, state thuggery underneath, BBC, on-line text, 2-2-2012 (http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2012/feb/02/egypt-football-violence-hooliganism).

Daily Mail. (2012): Five protesters shot dead by police in clashes in Cairo as unrest

following football riot leaves new government on brink, on-line text, 3-2-2012 (http://www.dailymail.co.uk/news/article-2095579/Egypt-football-violence-Riot-spreads-thousands-protesters-clash-police-Cairo.html).

Daily News Egypt 1: Daily News Egypt. (2012): Angry soccer fans share Egypt´s fragile peace. on – line text, 8-4-2012. (http://dailynewsegypt.com/2012/04/08/angry-soccer-fans-shake-egypts-fragile-peace/).

Daily News Egypt 2: Daily News Egypt. (2012): Ultras continue PA sit – in, MP Criticizes Port Said isolation, on-line text, 26-3-2012 (http://dailynewsegypt.com/2012/03/26/ultras-continue-pa-sit-in-mp-urges-combating-port-said-resentment/).

Daily News Egypt 3: Daily News Egypt. (2012): Port Said soccer fans, troops clash; 1 killed, on-line text, 25-3-2012 (http://dailynewsegypt.com/2012/03/25/port-said-soccer-fans-troops-clash-1-killed/).

Daily News Egypt 4: Daily News Egypt. (2012): Ultras Ahlawy storm Football Association building, on-line text, 6-9-2012 (http://dailynewsegypt.com/2012/09/06/ultras-ahlawy-storm-football-association-building/).

Daily News Egypt 5: Daily News Egypt. (2012): Ultras Ahlawy demand justice, on-line text, 2-10-2012 (http://dailynewsegypt.com/2012/10/02/ultras-ahlawy-demonstrate-at-sports-ministry/).

Daily News Egypt 6: Daily News Egypt. (2012): Clashes erupt in Mohamed Mahmoud resulting in injuries, on-line text, 19-11-2012 (http://dailynewsegypt.com/2012/11/19/clashes-erupt-in-mohamed-mahmoud-resulting-in-injuries/).

Daily News Egypt 7: Daily News Egypt. (2012): Protestors march on FJP offices throughout Egypt, on-line (http://dailynewsegypt.com/2012/11/24/protestors-march-on-fjp-offices-throughout-egypt/).

Daily News Egypt 8: Daily News Egypt (2012): Ministry of sports set to introduce “anti-hooliganism law”, on-line text, 16-9-2012 (http://dailynewsegypt.com/2012/09/16/ministry-of-sports-set-to-introduce-anti-hooliganism-law/).

Egypt Independent. (2012): Ultras assault Ahly Club players, demanding Port Said trial verdict, on-line text, 23-9-2012 (http://www.egyptindependent.com/news/ultras-assault-ahly-club-players-demanding-port-said-trial-verdict).

Elyan, T. (2009): Crackdown on egyptian ‚ultras‘. Daily News Egypt, on-line text, 12-1-2009, (http://search.proquest.com/docview/430654026?accountid=16531).

Le Monde. (2012): Un mort lors de la cinquieme journée de manifestations en Egypte, on – line text, 6-2-2012 (http://www.lemonde.fr/afrique/article/2012/02/06/un-mort-lors-de-la-cinquieme-journee-de-manifestations-en-egypte_1639621_3212.html?xtmc=port_said&xtcr=10).

The Guardian 1: The Guardian. (2012): Egypt football violence spills over into clashes, on-line text, 3-2-2012 (http://www.guardian.co.uk/world/2012/feb/02/egypt-football-violence-cairo-clashes).

The Guardian 4: The Guardian. (2012): Egypt’s football violence poses uncomfortable political questions, on – line text, 2-2-2012 (http://www.guardian.co.uk/world/2012/feb/02/egypt-football-violence-unanswered-questions)

The Guardian 3: The Guardian. (2012): Egypt football violence: ‚I saw people with knives and swords‘, on-line text, 2-2-2012 (http://www.guardian.co.uk/world/2012/feb/02/egypt-football-violence-knives-swords).

The Guardian 2: The Guardian. (2012): Port Said football disaster exposes political vacuum left by revolution, on-line text, 2-2-2012 (http://www.guardian.co.uk/world/2012/feb/02/port-said-football-disaster-revolution).

The Guardian 5: The Guardian. (2012): Egypt protests continue after football deaths – Friday 3 February, on-line text, 3-2-2012 (http://www.guardian.co.uk/world/middle-east-live/2012/feb/03/egypt#block-31).

The Guardian 6: The Guardian. (2012): Egypt football protests continue into fourth day, on-line text, 5-2-2012 (http://www.guardian.co.uk/world/2012/feb/05/egypt-football-protests-fourth-day?intcmp=239).

The Guardian 7: The Guardian. (2012): Egyptian prosecutor charges 75 over Port Said football riot, on-line text, 15-3-2012 (http://www.guardian.co.uk/world/2012/mar/15/egyptian-football-riot-75-charged).

Videa

Ultrasworldwide. (2012): Ultras Ahlawy „ACAB“ Tifo, on-line text, 20-1-2012 (http://www.ultrasworldwide.net/ultras/videos/ultras-ahlawy-acab-tifo-12-01-2012/).

Youtube. (2012): Hekayetna (Our Story) – Song by Ultras Ahlawy, on-line video (http://www.youtube.com/watch?v=-cUBprweIJ8&feature=relmfu).

Všechny elektronické zdroje ověřeny ke dni 8. 12. 2012.