Impérium (ne)vrací úder

Komentář k blížicímu se 30. výročí války o Falklandské ostrovy.

2. dubna uplyne přesně 30 let od vypuknutí konfliktu známého jako „válka o Falklandské ostrovy“. Ten sice skončil jednoznačným vítězstvím britského království, ale Argentinci se nikdy svého nároku na souostroví nevzdali. Dnes, tři dekády později, lze opět zaslechnout z Buenos Aires neustále sílicí hlasy volající po „navrácení“ ostrovů. Hrozí jižnímu Atlantiku nový ozbrojený konflikt? A pokud ano, budou mít tentokrát Britové vůbec čím bojovat?

Suverenita ostrovů

Falklandské ostrovy byly objeveny Brity v roce 1592, ale jako první je do své koloniální říše začlenili Francouzi. Poté, co byly na krátkou dobu v rukách Španělů, se ostrovy dostaly v roce 1820 pod správu Argentiny. Ta ale trvala pouhých třináct let, než je začala okupovat Velká Británie, jejíž součástí jsou dodnes. V roce 1962 pak získaly Falklandy (společně s Grahamovou zemí, Jižními Orknejemi a Jižními Shetlandy) nezávislost přidělením zvláštního statutu jako Britské antarktické území.

Argentinské nároky na ostrovy, datující se od 19. století, vyvrcholily invazí a jejich krátkým obsazením v roce 1982. Po úspěšné britské operaci Corporate byli ale Argentinci donuceni po 77 dnech kapitulovat a v Port Stanley opět zavlály barvy Union Jack. Následně se vztahy mezi oběma zeměmi normalizovaly a v 90. letech byl spor zdánlivě zapomenut. Pouze ale na první pohled – Argentinci na Malvíny (jak zní jejich španělský název) ve skutečnosti nezapomněli a své nároky dokonce zahrnuli v roce 1994 do ústavy. S nástupem populistického prezidenta Kirchnera v roce 2003 se téma Falkland dostalo opět do popředí, kde de facto zůstalo do loňského roku, kdy konflikt nabral novou dynamiku. A rétorika je pořád vyhrocenější.

Surovinový rozměr

Kromě tradičních historických argumentů a strategické pozice souostroví, je nejnovějším katalyzátorem neutichajících argentinských nároků objevení větších zásob ropy v jejich blízkosti a možnost komerční těžby. Někteří dokonce označují tuto oblast za nové „Severní moře“, ale ve skutečnosti ještě vůbec není jisté, zda jsou ložiska „černého zlata“ dostatečně bohaté na to, aby zajistily výnosnost těžby. A skeptiků není zrovna nejméně. Perspektiva komerčního využití je tedy sice pořád hudbou budoucnosti, ale jako další argument Buenos Aires proti „britskému kolonialismu“ je postačující. Přesto ale není tento surovinový rozměr tou skutečnou příčinou, proč konflikt o Falklandy chytil v poslední době druhý dych. Tu musíme hledat na opačné straně Atlantiku – v srdci britského království – Londýně.

Strategic and Defence Security Review

Hlavní důvod, proč Argentinci tak nahlas začali opět deklarovat své nároky na Falklandy, lze nepochybně spatřovat především v loňské reformě britských ozbrojených sil, ohlášené Cameronovou vládou v dokumentu „Strategic and Defence Security Review“. Ten není ve skutečnosti ničím jiným, než rozsáhlým škrtáním a drastickým omezováním bojové techniky. Nicméně, to by nemuselo mít až tak zásadní dopad na pozici Spojeného království jako jedné ze světových mocností. S výjimkou jediného resortu – Královského námořnictva, na němž byla Británie jako ostrovní stát vždy závislá. A to pocítilo utahování opasků skutečně tvrdě.
11. března loňského roku byla vyřazena poslední funkční letadlová loď HMS Ark Royal a počty fregat a torpédoborců byly sníženy z 23 na 19. Těsně před libyjskou kampaní se dokonce objevily vážně míněné úvahy o jejich další redukci na pouhých 12, čím by se britské námořnictvo dostalo na úroveň například toho italského. Slabost Britů pak dokonale odhalila právě operace proti Kaddáfimu, kde hrál Londýn vedle Paříže jednoznačně druhé housle. Nemluvě o tom, že Royal Air Force vyplýtvala téměř veškeré své zásoby přesně naváděné munice a její sklady dnes zívají prázdnotou. Ani nedávné vyslání nejmodernějšího torpédoborce HMS Dauntless k Falklandským břehům, jež je v podstatě reakcí Londýna na agresivní rétoriku Buenos Aires, tak nemůže zastřít skutečnost, že bývalá námořní velmoc už vlastně nemá co jiného do Jižního Atlantiku poslat.
Podobná operace, jakou provedl britský úderný svaz před 30 lety, tak dnes v podstatě není (bez výrazné pomoci amerických spojenců) vůbec realizovatelná. A Argentinci jsou si této skutečnosti velice dobře vědomi.

Druhá válka o Falklandy?

Přestože zbývá z někdejší pýchy britského impéria pouze zlomek sil, je pravděpodobnost, že by se Argentina opětovně pokusila násilím zabrat ostrovy nízká. Tedy alespoň pro zatím. Na rozdíl od Velké Británie se Argentinci těší po vyřešení svých ekonomických problému z 90. let vysokému hospodářskému růstu, jež se projevuje také zvýšenými výdaji na obranu a modernizací ozbrojených sil. Argentinské letectvo je dnes dvakrát větší než v roce 1982 a námořnictvo platí po tom brazilském za nejlepší v regionu. Přesto je ale argentinský obranný rozpočet pořád daleko za tím britským a případná vojenská agrese by jen stěží našla jakékoli pochopení u mezinárodního společenství. Navíc, USA by nemohly podobný vývoj ignorovat a jako nejvýznamnější britský spojenec by mohly svým „zaoceánským bratránkům“ poskytnout chybějící kapacity.
Díky neschopnosti Spojeného království bránit své zámořské državy ale mohou Argentinci bohatě využívat diplomatických nástrojů. A to také v hojné míře dělají. Koncem loňského roku uvalila například většina zemí Latinské Ameriky sdružená v MERCOSUR zákaz využívání svých přístavů pro lodě plující pod Falklandskou vlajkou. K tomuto kroku se minulý měsíc připojila také řada karibských států. Argentinské odbory a také samotná vláda pak před nedávnem vyzvaly argentinské firmy, aby bojkotovaly zboží dovážené z britských ostrovů. Společně s obviňováním Británie z militarizace regionu na půdě Spojených národů a přísliby prezidentky Kirchnerové předložit celý spor OSN, tak můžeme vidět přemyšlenou strategii Argentinců kombinující diplomatické a obchodní nástroje, které mají vést k izolaci samotných ostrovů a také vlivu Spojeného království v regionu. To můžeme vidět i v méně významných incidentech, jakým bylo například odepření přístupu dvěma britským výletním lodím do argentinského přístavu Ushuaia.
Londýn zatím jakékoli jednání o změně suverenity ostrovů odmítá. Tedy alespoň do té doby, než sami ostrované neprojeví zájem být součástí Argentiny. Pokud ale Británie nějakým způsobem nezvrátí svou současnou neschopnost bránit své zámořské teritoria a nátlak Buenos Aires bude nadále pokračovat, může k této situaci dojít mnohem dříve, než si ve Westminsteru myslí. A jednoho dne si Falklanďané uvědomí, že je pro ně výhodnější být součástí druhého největšího jihoamerického státu než království na druhé straně Atlantiku, které již není schopné hájit jejich zájmy.