S hrdinou protikomunistického odboje o výchově jeho otce legionáře, smyslu pro povinnost a lumpech, proti kterým bude vždy bojovat.

Pane Zahrádko, před několika okamžiky jste obdržel Cenu Jaroslava Šavrdy za svědectví o totalitě. Jaké jsou Vaše pocity?

No, je to pro mě velké povzbuzení do dalších zápasů s lumpy! Mě v celém životě díky výchově díky mého otce nešlo o nic jiného, než abych se postavil do řad lidí, kteří nejsou lhostejní k lumpárnám a zločinů okolo sebe. Já jsem se narodil v roce 1930 a v roce 1938 jsme byli vyhnáni z meziměstí u Broumova v jednu z prvních říjnových nocí po vyhlášení Mnichova.

Jaké jsou Vaše vzpomínky na tuto dobu?

Henleinovci nás vyhnali do jednoho z nákladních vlaků a ještě v Teplicích jsem poprvé zažil, kdy Henlainovci prostřelili vagon z pušky. Vidím to před očima – třísky ze stěny kudy ta kulka vnikla a pak nepatrnou dirkou u stropu ho opustila. A když jsme se jako děti ptaly, co to je za rány, tak nám raději odpovídali, že nic, že to jen mlátí prkny. Vlak zastavil až v Chocti na nákladovém nádraží, kde můj otec byl nasazen na Svitavsku. A maminka s námi trávila nějakou dobu v té Chocni. Tam došlo při demobilizaci k těžkému úrazu mého bratra – skočil z vozíku pod auto a byl v nemocnici.

Maminku odvezli na psychiatrii, já jsem v osmi letech spal v plechové pozinkované vaně u cizích lidí a měl jsem veliké štěstí, že si mě vzal na stravování řezník, který měl tenkrát živnost naproti nádraží. Tam jsem byl až do 15. Března 1939, přijela si pro mě babička společně s Hitlerovci a odvezla si mě s sebou na Budějovicko, kde jsem začal jchodit do školy. Táta v zimě a v chladných obdobích zatopil, my s bratrem jsme chodili o přestávkách přikládat, jelikož jsme měli školu u domu. Takhle jsme to přežili až do konce války.

Vzpomínáte na heydrichiádu?

Do Budějic jsme přišli až po heidrichiádě. Město mělo silnou německou složka obyvatelstva, ale nějak jsme se tam s nimi sžili. Pak přišel Stalingrad, taková vzpomínková slavnost wehrmachtu na budějovickém náměstí a my jsme věděli, že to bude definitivní,..

A v patnácti letech jste se na konci války přihlásil ke skautům..

Pak přišel pětačtyřicátý rok, já se hned v květnu přihlásil ke skautům, měli jsme první tábor v Pořešíně na Kaplicku. V srpnu 1945 jsme uvítali na budějovickém letišti přílet 312. letecké stíhací perutě, kde jsem se seznámil s pozdějíšm generálem Peřinou a dalšími. Pak přišel rok 1948 a ještě v létě zde cvičili Zápaďáci piloty pro Haganu, kdy Izrael jako stát ještě neexistoval a pořád to bylo území pod správou Británie.

Situace se však zhoršovala a v únoru 1949 vydal tehdejší ministr obrany generál Svoboda zákaz přístupu Zápaďákům na letiště. Některý ulítli, jedno dopravní letadlo Junkers 52, jeden Sidl, jedna Dakota. Pak přišla řada na nás – byli tam tři skautské tábory bezprostředně na hranicích a tím pádem jsme mohli potom pomáhat přechodu Zápaďáků.

Když jste dnes přebíral cenu, mluvil jste o tom, že váš život je bojem proti lumpům a zlu. Co Vás k tomu motivuje? Velmi málo lidí umí definovat svůj život jako boj proti zlu.

Hlavně výchova mého otce italského legionáře a co je to nejdůležitější – prožil jsem část života za první republiky. Samozřejmě za války jako legionář byl táta diskriminován nacisty a pak po nástupu bolševiků námi otřásla smrt Jana Masaryka. Pak se obecně mluvilo o tom, že zavraždili generála Klecandu a také byl pokus o sebevraždu ministra spravedlnosti doktora Prokopa Drtiny a to s námi zamávalo.

Proč jste neemigroval, jako třeba Mašínové?

Původně jsme chtěli jako početná skautská skupina utéct za hranice, ale pak to šlo po malých skupinkách. Já jsem doprovázel na hraniční čáru už 19. ledna 1949 první skupinu skautů z Českých Budějovic. Já je vždycky dovedl na čáru – ale při přechodu šesti letců a jednoho obchodníka už blízko hraničního patníku 16 pod Poledníkem došlo k přestřelce proti skupině asi kilometr za námi. Byla tenkrát bouřka tak jsem se už nevracel, a šel jsem s nimi do Bavor.

Letci šli okamžitě za určitým cílem, peníze měli, nikde se nehlásili, věděli, že to je velké riziko na hranicích. My jsme se s tím obchodníkem nahlásili u Američanů, a ti nám v tom svízlu nařídili, že se musíme nechat zaregistrovat u Němců. A protože jsem byl ozbrojen, měl jsem pěknou pistoli P38, tak při příchodu na stanici jsem oznámil, že mám u sebe zbraň, ale že se budu vracet.

Měl jsem už jiné party na převod a trval jsem na tom, že se budu vracet a tak mě velitel té stanice ve Svízlu usadil do kouta ke stolečku, přinesl čistící potřeby a já si vyčistil mou pistoli. Do toho tam ale přišel jeden Sudeťák z pohraniční stráže a udělal cirkus, jak to, že uprchlík si tady čistí zbraň. Oni mu řekli „On se bude vracet.“ Když to Američané dovolí, půjde zpátky.

Co Vás motivovalo k tomu se vracet zpátky do Československa? Nemyslel jste sám na sebe, že byste chtěl utéct?

Karel Pecka jako jeden z našich vůdců, mě požádal, aby náš oddíl v Železné Panně, kde jsme měli klubovnu, začal tisknout a rozšiřovat letáky, které dělala skupina Karla Pecky na Barrandově. To byl doktor František Sádek, Vladimír Valenta (scénárista na Barrandově) a Tonda Řežák jako tajemník kněze Luihara, který byl poté už ministrem v Gottwaldově vládě. A proto jsem se vracel – ty letáky. Karel Pecka v květnu pod vedením jednoho věhlasného převaděče se nechal převést od něj – já ho totiž měl původně převádět – a ten ho hned v Tachově předal na nádraží estébákům. 25.května 1949.

Čili po skautské linii to začalo pomalu praskat. Nejdřív samozřejmě, než se dostali na celou partu na Barrandově a mě potom po vyzrazení s těmi vojáky – to byl Silvestr Miler, který zahynul na táboře jako vězeň a dostal Im memoriam titul plukovníka – s tím nás zatkli vojáci, já byl zezačátku vyšetřován v kasárnách Štefanikových v Českých Budějovicích obeziťákama, výsledky samozřejmě vypadaly podle toho.

Pak mě přifařili k té skautské skupině, která se už předtím dostávala do zřetele Státní bezpečnosti, a předali nás do soudní vazby.

Silvestr Miler jako důstojník dostal trest smrti, ale hned v průběhu procesu mu ho změnili na doživotí, já dostal 20 let a další důstojník také 20 let a skautíci dostávali tak do 4 let, akorát jeden radista, který nám zajišťoval spojení – měl koncesi na vysílač, pan Podlešák, se kterým jsem pracoval u firmy, dostal 6 let.

Poslední otázka – Vy jste měl celoživotně velký smysl pro povinnost. Dnes, když objíždíte střední školy, máte pocit, že dnes mezi lidmi tato touha po povinnosti existuje?

Vždycky se v té skupině, s kterou mluvím, někdo najde. Není jich moc, ale všude někdo takový je.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor zpracoval:  Jakub Janda, Spolupracovník redakce. Student diplomacie a mezinárodních teritoriálních studií, spolupracuje na iniciativě Kohovolit.eu a je projektovým koordinátorem thinktanku Evropské hodnoty. Pracoval jako PR manažer pro ADRA International, Amnesty International, externí odborný poradce poslance PSP ČR. www.jakubjanda.com.