Příspěvek původně vyšel blogu Honzy Vurbse, s jehož laskavým svolením jsme jej zde mohli uvést.

Outsourcing v rámci ozbrojených složek je stále na vzestupu. Společnosti označované jako Private Military Companies (PMC) získávají kontrakty napříč světem a zdá se, že bez jejich služeb se dnes prostě neobejdeme. Asi nejznámější a nejúspěšnější společností na tomto poli je americká firma Blackwater USA. Zároveň je také jednou z nejkontroverznějších a nejvíce mediálně propíraných. Proč tomu tak je?

Blackwater nebyl rozhodně prvním subjektem podnikajícím v těžko uchopitelné sféře bezpečnostních služeb. Prvenství je obecně přisuzováno jihoafrické firmě Executive Outcomes, která byla založena již v roce 1989, tedy v době ukončení dlouholetého konfliktu mezi Jihoafrickou republikou, jí podporovaným angolským hnutím UNITA a opozičním uskupením známým jako SWAPO, které naopak dostávalo podporu od států Východního bloku. Tato společnost, která vznikla jako logický důsledek snižování početních stavů uvnitř jihoafrických bezpečnostních složek (zejména pak elitních jednotek jakým byl například Battalion 32, Koevoet nebo speciální průzkumné odřady) podnikala až do ledna 1999. Poté musela svou činnost formálně ukončit, protože JAR přijala novou právní úpravu, která postavila podnikání tohoto druhu mimo zákon. Executive Outcomes pracovala pro firmy jako Texaco, Chevron nebo De Beers a její zaměstnanci působili napříč celým africkým kontinentem. Mnoho jejich kontraktů bylo vysoce kontroverzních (eufemisticky řečeno) a proto také nakonec skončila. Podle mnoha zdrojů se však její jádro přetransformovalo do společnosti Northbridge Service Group, která má pro změnu úzké kontakty na další známý subjekt v rámci PMCs, a sice na Aegis Defence Services.

Blackwater vznikl na podobném principu jako Executive Outcomes. Po ukončení Studené války americká vláda razantně omezila početní stavy armády. Ministerstvo obrany, zvyklé na neustálý přísun dolarů z kapes daňových poplatníků, najednou nemělo v některých případech ani dost peněz na běžnou údržbu techniky. Mnoho vojáků bylo nuceno odejít do civilu a hledat uplatnění jinde. To ovšem nebyl případ Erika Prince. Tento syn z bohaté rodiny (jeho otec Edgar vlastnil úspěšnou firmu na výrobu autodílů) v roce 1992 nastoupil do armády a sloužil necelé tři roky u amerického námořnictva. Ne však jako obyčejný námořník, ale jako operátor speciální jednotky US Navy SEAL team 8, která patří do úzké skupiny podobných jednotek z celého světa (britská SAS, německá GSG9, izraelské Sayret Matkal atd.). Během své služby absolvoval mise na Haity, Blízkém východě a v Bosně. Když v roce 1995 nečekaně zemřel jeho otec, Erik odešel z aktivní služby a poté, co jeho matka prodala rodinnou firmu za bezmála 1,3 miliardy dolarů, založil Blackwater USA.

Už tehdy bylo při bližšším pohledu jasné, že Prince rozhodně nehodlal v budoucnu troškařit. V Severní Karolíně, nedaleko městečka Moyock, koupil bažinaté pozemky o rozloze skoro 25 čtverečních kilometrů. Právě díky bažinatému terénu této části Západní Virginie získala společnost své jméno – Blackwater. Zpočátku se firma soustředila na výrobu terčů, pomůcek pro nácvik střelby a ucelených systémů pro reálný výcvik v technikách CQB (Close Quarter Battle). Prince dobře odhadl, že budoucnost přinese zvýšenou poptávku po těchto poměrně specializovaných službách. Plně se to projevilo po incidentu na střední škole v Columbine, který se odehrál v dubnu 1999. Dva mladící zde během několika hodin zavraždili 13 spolužáků a zranili dalších 24 lidí. Místní policie tehdy nezasáhla, protože podle vlastního tvrzení neměla pro podobné situace výcvik. Krátce po tomto školním masakru postavil Blackwater ve svém areálu věrný model typické americké střední školy (s názvem R U Ready High), ve kterém mohly zásahové jednotky (v USA označované jako SWAT) nacvičovat postupy pro podobné situace. Koncepčně nešlo o nic nového – podobné tréningové „domy zabijáků“ používá většina speciálních protiteroristických jednotek z celého světa. Problém je, že jde o velmi nákladná zařízení, která jsou zpravidla pro policii nedostupná. Díky penězům z prodeje otcovy firmy byl Prince schopen takovéto zařízení postavit v krátkém čase a prakticky okamžitě ho nabídnout k použití. Dalším zlomem byl pro Blackwater teroristický útok na USS Cole z října 2000. Torpédoborec Cole, kotvící v jemenském Adenu, byl zasažen motorovým člunem plným výbušnin. Výsledkem bylo 17 mrtvých námořníků a těžké poškození lodi. Krátce po útoku pověřilo americké námořnictvo Blackwater výcvikem 20 tisíc námořníků pro podobné situace. Světlou budoucnost Blackwateru definitivně zajistily události z 11. září 2001 a následné vojenské operace probíhající v rámci „Války proti terorismu“. Blackwater chrání drtivou většinu amerických občanů v Iráku včetně nejvyšších představitelů, jakým byl například Paul Bremmer.

Blackwater má dnes stamilionové obraty a dávno nestaví jen střelnice a domy zabijáků. Dnes má společnost devět subdivizí, které pokrývají širokou škálu služeb. Od stavby střelnic, přes komplexní výcvik v taktice zásahových jednotek a městském boji, kynologii, logistickou podporu, letecký transport (od lehkých vrtulníků až po Boeing 767), tolik skloňované služby bezpečnostních konzultantů až po vývoj vlastních zbraní, obrněných vozidel a bezpilotních prostředků. Právě díky tomuto širokému záběru není nikdo schopen Blackwateru reálně konkurovat. Ostatní PMCs jsou možná větší, ale komplexnější úkoly jsou schopny zajistit pouze s pomocí subdodavatelů. Blackwater zvládne vše vlastními silami a mnohem rychleji. Podle dostupných informací má Blackwater v současné době v poli zhruba 2500 mužů a dalších 20 tisíc v databázi, přičemž drtivá většina z nich jsou ostřílení veteráni speciálních armádních a policejních jednotek.

Právě díky svému neustálému rozrůstání je Blackwater stále častěji terčem útoků ze stran politických aktivistů, odpůrců administrativy prezidenta Bushe a nevládních organizací. Mnoho lidí začíná mít dojem, že Blackwater přerostl americké vládě dávno přes hlavu a že disponuje až příliš velkým vlivem. Incidenty v Iráku, ve kterých jsou zapleteni zaměstnanci Blackwateru, jsou poměrně známé a není třeba je příliš rozvádět. O čem se naopak příliš nemluví je fakt, že stejní muži, kteří se bežně pohybují ulicemi Bagdádu, byli nasazeni po hurikánu Katrina přímo v zasaženém New Orleans. Byli najati ministerstvem domácí bezpečnosti a v prvních dnech suplovali v některých místech policii a armádu. V neprůstřelných vestách a ozbrojení útočnými puškami, podle vlastních slov hlídali soukromý majetek evakuovaných obyvatel a přímo konfrontovali kriminální živly. Dlužno dodat, že nebyli zdaleka sami. V týdnech po katastrofě se v oblasti pohybovali zaměstnanci všech hlavních hráčů na tomto poli (DynCorp, Intercorp…). I přes vlnu nevole, která se proti jejich nasazení zdvihla, Blackwater neutrpěl žádnou závažnější újmu na reputaci a dál expanduje. Společnost například hodlá přesunout část svých aktivit ze Západní Virginie do Kalifornie a na Filipíny. Navíc je čím dál jasnější, že Prince má mnohem vyšší ambice, než jen trénovat policejní zásahové jednotky a střežit americké diplomaty v Iráku. Minulý rok byl na krátké návštěvě v Dárfúru a nechal se slyšet, že nevidí důvod, proč by nemohl doplnit (či přímo nahradit) vojáky Africké unie, kteří zjevně situaci příliš nezvládají. Blackwater je totiž dnes schopen dopravit kamkoliv na světě vlastní kontejnery s humanitární pomocí (o váze skoro 200 tun) rychleji než Červený kříž. V jednom z mála rozhovorů Prince řekl, že se snaží s Blackwaterem dokázat to samé, co dělá FedEx ve vztahu k americké poště. Chce být rychlejší, spolehlivější a levnější než americké vládní agentury a dokonce i (pokud jsou zprávy o jeho zájmu o Dárfúr pravdivé) aparát OSN či Červeného kříže.

Eriku Princovi je dnes 38. Je silně konzervativně orientován, je velkým příznivcem prezidenta Bushe a Republikánské strany (jeho sestra Betsy DeVos je bývalou předsedkyní Republikánské strany ve státě Michigan) a je aktivním katolíkem. Část lidí říká, že je majitelem žoldnéřské armády, která se díky nečinnosti Bushovy administrativy rozrostla daleko za přijatelnou mez. Jeho firma bohatne díky kontraktům placeným z peněz daňových poplatníků a získává moc ve sférách, které by měly zůstat výlučně v rukou státu. Druhý tábor ho považuje za vlastence, který pracuje nejen pro zájmy USA, ale snaží se svojí troškou přispět k vyřešení problémů všude na světě (viz jeho snaha o angažmá v Dárfúru). Co si myslíte Vy? Nejen o Blackwateru, ale o PMCs celkově?

Autor: Jan Vurbs, student politologie na FSS, MU Brno