Odkazové zpravodajství a analýza událostí z Blízkého východu za měsíc únor.
Ani v únoru se v arabském světě nepřestávají dít věci vpravdě historické. Mohli jsme vidět historický okamžik, kdy prezident Husní Mubárak po téměř třiceti letech odstoupil z funkce prezidenta Egypta. V zemi se moci chopila armáda, rozpustila parlament a pozastavila platnost ústavy. Nyní je poměrně těžké předpovědět, jak se situace bude vyvíjet dál. Prozatím se situace zklidnila, neboť většina protestujících dostala to, co chtěla nejvíce – rezignaci „Faraona“. Současně některým vojenským kádrům otevřel Mubárakův odchod možnost zajímavého postupu na mocenské stupnici. Vojenská vláda zatím vyčkává a není jasné, zda dostojí zcela svým slibům o svobodných volbách a demokracii. Patrně největším nebezpečím nynějšího stavu je, že s postupem času dojde ve společnosti k deziluzi a nárůstu určitého rozčarování z vývoje. A to by samozřejmě znamenalo živnou půdu pro Muslimské bratrstvo a jemu podobné organizace. Zahraniční směřování Egypta je také velmi těžko predikovatelné. Ačkoli egyptští generálové ujišťují o platnosti dohod s Izraelem, poprvé po třiceti letech mohla íránská válečná plavidla proplout suezským průplavem…
V současnosti se ovšem většina pozornosti soustřeďuje na krizi v Libyi. Další z „věčných“ diktátorů arabského světa čelí enormní výzvě. Na rozdíl od poměrně pokojných demonstrací v Egyptě a Tunisku se Libye propadá na pokraj občanské války. Tento stav vyplývá z povahy Libye, která se značně liší od té egyptské. V Libyi je mnohem patrnější kmenové a klanové dělení a na východě země vždy existovala určitá forma opozice vůči Muamaru Kaddáfímu. Libyjský vůdce se opírá především o tři kmeny – Kadharfa, Maghraba a Warfala. Příslušníci hlavně prvně jmenovaného ovládají klíčové posty v bezpečnostních složkách země, ale jejich loajalita patrně není bezbřehá. Současně Kaddáfího režim má poměrně komplikovaný vztah k armádě, které se ho několikrát pokusila svrhnout. To je jasně viditelné i na faktu, že mezi nejvěrnější složky jeho režimu jsou nyní primárně žoldnéři ze subsaharské Afriky. To je pozůstatek Kaddáfího „panafrické“ politiky z doby, kdy se excentrický libyjský vůdce snažil stát klíčovou figurou v africké politice a k tomuto účelu vytvořil takzvanou Islámskou pan-africkou legii, která se účastnila krvavých válek v Čadu. Nicméně v současnosti se zdá, že Kaddáfi je v defenzivě a k opozici se přidávají i jednotky s těžkou výzbrojí. Letectvo, které provedlo několik náletů na místa obsazená povstalci, se rovněž zdá poněkud na vážkách a několik letců buďto záměrně shodilo svou munici mimo určené cíle, či rovnou dezertovalo i se svými stroji. Přes to přese všechno se zdá, že Kaddáfího lidé mají stále v Tripolisu poměrně silnou základnu a na obzoru se rýsuje patová situace.
Rostoucí ztráty na životech samozřejmě vzbuzují mezinárodní reakce. Nyní se již otevřeně hovoří o možnosti vynucení takzvaných bezletových zón, či dokonce i stabilizační mise v zemi. Patrně není třeba příliš zdůrazňovat, že obě tyto případné akce čelí mnoha potencionálním obtížím. V současnosti není k potřebné misi mandát Rady bezpečnosti a lze jen těžko očekávat, že by k autorizaci došlo. Zejména duo Rusko a Čína je konzistentním zastáncem zachování národní suverenity za všech okolností a akce mezinárodního společenství v tomto směru vnímá spíše jako projev západního hegemonismu a „imperialismu.“ A i kdyby se tuto překážku podařilo nějakým způsobem překonat, není vůbec jisté, jak by byla operace na vynucení bezletových zón úspěšná. Letecké operace na vynucení bezletových oblastí jsou vysoce komplexní záležitostí vyžadující participaci desítek bojových a podpůrných strojů. Infrastruktura leteckých základen NATO v blízkosti libyjského pobřeží je poměrně slabá (nejbližší letecké základny lze nalézt na ostrově Kréta) a letouny vzlétající z Itálie by musely překonat poměrně dlouhou vzdálenost do operační oblasti, což by vyžadovalo přidání palivových nádrží na úkor protivzdušné munice a rozsáhlou podporu vzdušných tankerů. Tyto činnosti společně s dlouhým hlídkováním nad libyjským územím by kladly značné nároky na piloty. Samozřejmě je zde varianta letadlových lodí, nicméně tíže by zde ležela zcela jednoznačně na americkém námořnictvu a v menší míře na francouzském. Pouze tyto dvě země NATO mají plavidla schopná vypravit plnohodnotné bojové letouny. Ještě menší letadlová loď Španělska Principe De Austrias může nést pomalejší letouny Harrier. Itálie i Británie mají dnes již spíše výsadková plavidla pro vrtulníky. Samozřejmě je zde možnost umístit část sil do okolních zemí, nicméně vzhledem k současné nestabilní situaci by se jednalo o velice delikátní záležitost. Mnozí vysoce postavení důstojníci americké armády navíc zdůrazňují, že případná akce by patrně tak jako tak vyžadovala preventivní úder na pozemní protivzdušnou obranu Libye, která je stále v některých místech v rukou Kaddáfího, což by ještě dále eskalovalo situaci. Z těchto všech důvodů budou muset západní představitelé velmi dobře zvažovat všechny možnosti a lze říct, že ideální, ani jednoduché řešení prostě neexistuje.
Nepokoje propukly i na území Arabského poloostrova, který je proslulý stabilitou svých monarchistických režimů. Bahrajn je ostrovním státem ležící na jihu v Perském zálivu. Mezi jeho sousedy tedy patří i Saudská Arábie, která vyznává striktně konzervativní formu sunnitského islámu – wahábismus a tvrdě potlačuje jakékoliv protirežimní akce. Právě Bahrajn patří mezi arabské státy, kde vlna demonstrací ochromila fungování celé společnosti a státního aparátu. Majoritu v zemi tvoří muslimové, řidčeji jsou zde zastoupeni křesťané (přibližně 10%). ¾ muslimů se zde hlásí k ší´itské formě islámu, moc v zemi však nadále drží sunnitská elita v čele s šejkem Hámidem ibn Ísa al-Chalífou. Tato vláda však již tradičně spolupracuje se Saudskou Arábií, což se nelíbí většinové populaci Bahrajnu, která si již od 2. poloviny 20. století stěžuje na diskriminaci ze strany vládnoucí sunnitské menšiny.Právě tento fakt se stal příčinou nepokojů v Bahrajnu. Po tvrdých zásazích policie proti demonstrantům rezignovali i poslanci z opoziční ší´itské strany – Sdružení národní muslimské dohody (Vifák) již tradičně bojující za práva ší´itské majority. Ačkoliv král usiloval o navázání dialogu s opozičními skupinami, demonstranti jeho návrhy striktně odmítali a požadovali demisi celé vlády a nové svobodné volby, ve kterých by si mohli zvolit nové zástupce.Po několikadenních protestech režim do jisté míry ustoupil na požadavky demonstrantů a povolil návrat politických vězňů z režimu a přeorganizoval vládní kabinet. Vládní elita však ani po dlouhotrvajících protestech nepřistoupila na plné požadavky demonstrantů. o konfliktu se postupně zapojily i Spojené státy, kterým záleží na stabilitě země zejména z ekonomických důvodů a faktu, že na jeho území se nachází důležitá infrastruktura amerického námořnictva.
Vlny protestů se rozšířily i do arabského Jemenu, který je v současnosti dle analytiků na pokraji státního kolapsu. Demonstranti zde požadují odvolání prezidenta Alího Abdulláha Sáliha a jeho vlády. Vláda již několik let musí čelit ší´itským protestům na severu země a separatistům na jihu. Po vlnách protestů prezident Sálih ohlásil plány na sestavení nové vlády národní jednoty společně s opozicí. Ta však návrh odmítla s požadavky úplné rezignace prezidenta a pádu celého režimu, ze kterých nehodlá odstoupit. Sám poté oznámil, že do voleb v roce 2013 neodstoupí a za iniciátory nepokojů v arabských zemích označil Tel Aviv, za podpory Washingtonu. Jemen byl v minulosti dlouhodobě politicky rozvrácen na Severní Jemen a Jižní Jemen (pod komunistickou nadvládou) a znovu sjednocen byl teprve po pádu Sovětského bloku v roce 1990. Nové nepokoje o rozdělení země však propukly již o 4 roky později, které byly ukončeny přijetím ústava stanovující pluralitu republiky a povolení existence politických stran. Již od 90. let však vláda čelí nespokojenosti na obou protipólech země.
http://english.aljazeera.net/indepth/spotlight/libya/
http://english.aljazeera.net/indepth/features/2011/03/20113216120417207.html
Íránské válečné lodě v Suezu
V pondělí 21. února propluly íránské válečné lodě strategickými vodami Suezského průplavu, což vzbudilo ostré kritiky ze strany izraelské vlády. Již před týdnem požádal Teherán Egypt o dovolení proplutí a podle spekulací zkouší, co si může po úspěšné egyptské demonstraci a pádu vlády prezidenta Husního Mubaraka dovolit. Událost v Izraeli zažehla vlnu protestů zejména z důvodu obav o šíření vlivu íránského režimu. Zpráva vzbudila zájem i proto, že íránské námořnictvo požádalo o proplutí poprvé od dob islámské revoluce v roce 1979.
http://www.foxnews.com/world/2011/02/19/suez-canal-official-says-iranian-warships-pass-canal-monday/
http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-12533803
Nárůst nelegálních imigrantů do EU
Po nepokojích na severu Afriky musí Evropská unie reagovat na vzrůstající tendenci průniku nelegálních imigrantů na území EU. Situace se týká především jihoevropských zemích, které mohou sloužit jako „vstupní brány“ pro uprchlíky ze zemí Severní Afriky. Evropské země plánují vytvoření speciálního fond solidarity, který by měl pomoci vyřešit tento problém. Některé státy jako Švédsko však návrh odmítají s tím, že by se s danou problematikou měly jednotlivé země vypořádat sami.
http://www.trust.org/alertnet/news/italy-sees-300000-fleeing-libya-turmoil-minister/
http://www.natowatch.org/node/461
Co budou znamenat nepokoje pro hnutí al-Kájda?
Následující text se s určitým nadhledem zamýšlí nad možnými konsekvencemi „arabského povstání“. Spíše nežli hrozbu v nich vidí možnost, jak oslabit popularitu radikálních islamistů.
http://edition.cnn.com/2011/WORLD/meast/02/21/arab.unrest.alqaeda.analysis/index.html?hpt=C1
Autoři: Michal Mádl a Lucie Uhlířová, studenti Bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU.