Finální a pravděpodobně již neodvratitelná ratifikace nového STARTu přináší otázku -je úmluva o snížení počtu jaderných ukázkou brilantního politického marketingu, Obamova skvělého geostrategického úsudku nebo obojím?
Síla okamžiku
Loni v dubnu byl svět omámen Obamovým projevem s Hradčany v pozadí, na washingtonském odzbrojovacím setkání byla slyšet moudrá slova a vidět úsměvy. Dva vládci světa v objetí za svět bez jaderných zbraní. I šéfeditorka International Herald Tribune se nechala slyšet, že Obama přichází se skutečnou snahou zbavit svět jaderných zbraní. Aktivisté za odzbrojení mohli jásat. Co se ale za Obamovou message skrývá?
Geostrategický podtext
V pozadí nového STARTu stojí skutečnost, že Rusko se oficiálně vzdalo role supervelmoci. Po úspěšné perestrojce a Jelcinově síti vládců-oligarchů nic překvapivého. Země se dvě desetiletí potácí v hluboké vnitřní krizi a pevně pohromadě ji – jako vždy historii – drží jen tvrdá ruka cara, tentokrát Vladimira Putina.
Car si potřebuje udržovat auru síly a moci alespoň před vlastním lidem, takže proto případ Chodorkovský, masivní protiteroristické zásahy, konflikty v Čečensku a Severní Osetii či loňské odvolání moskevského primátora Lužkova pro „ztrátu důvěry“. To vše jen dokresluje obrázek mocnosti, jež přijala svou lokální roli. Nový START ji pouze oficiálně potvrdil.
Princip propadnutí a resocializace
Když propadnete ročníkem ve škole, ztratíte nejen respekt svých bývalých spolužáků (těch o rok výš), ale i těch, kteří jsou na stejné úrovni (vaši noví spolužáci). Rolí rodičů a učitelů je utěšovat vás a pomáhat vám zapadnout do nového kolektivu. Aby se z vás nestalo zhrzené, nekontrolovatelné individuum.
Rusko je ve stejné situaci. Jeho propadnutí bylo oficiálně potvrzeno. Jeho spolužáci z vyššího ročníku (jediná současná supervelmoc – USA) se mu snaží dodat sebevědomí, aby se necítilo jako „klasická“ lokální velmoc (Německo, Francie – jeho noví „spolužáci z ročníku“). Proto se Obama v Praze k Medvěděvovi choval tak, jak se choval. Krom toho ruský prezident získal další přidanou hodnotu: stál vedle nejmocnějšího muže světa a získal značný politický (a můžeme říci i historický) kredit za definitivní stržení železné opony a vykročení vstříc světu bez jaderných zbraní. Nehledě na to, že sama dohoda o snížení počtu jaderných hlavic je pro ruskou stranu, snažící se snížit náklady na armádu, rozhodně výhodnější.
Zatímco Bush junior vytvořil koncepci protiraketového štítu, který měl být namířen primárně na Blízký a Střední východ, ale neměl zahrnovat Rusko, Obama Rusku v listopadu 2010 na summitu NATO nabídl spolupráci. Společný štít samozřejmě neznamená plnohodnotné začlenění do struktur aliance, na druhou stranu ale minimálně vrhá novou perspektivu na striktní nesouhlas Ruska s integrací jeho sousedů do NATO.
Starý Kissingerův trojúhelník
Obama svými kroky kopíruje strategii starého geopolitického mistra Henryho Kissingera. Můžeme to nazvat snahou o détente pomocí klasickým nástrojů softpower.
V sedmdesátých a osmdesátých let stály USA před stejnou otázkou. Kissinger – aby rozmělnil mocenské napětí mezi státem A (SSSR) a státem B (USA) – vtáhl do hry stát C (Čína). Přetahovaná ve stylu „houpačky“ se změnila v trojúhelník. Kissinger využil diferenciovaného pojetí komunismu v Číně a v SSSR (to vyvrcholilo konfliktem na řece Ussuri v roce 1969). Z Číny sice neučinil partnera NATO, ale díky osobním vazbám na předsedu vlády Čou En-laje získal do původně bipolární světové partie třetího.
Nový trojúhelník
Obama Kissingerův tah prakticky zopakoval, i když vyměnil role (třetím státem se namísto kdysi izolované a neexpandující Číny stalo upadající Rusko) a použil jiné nástroje.
USA s Čínou nejsou ve studenoválečném konfliktu, ale je jasné, že následující dekády budou patřit právě asijskému obrovi. Miliardový stát sice směrem k Západu provedl vstřícný krok politickou neintervencí v konfliktu na Korejském poloostrově, o své roli supervelmoci ale ví a bere ji za samozřejmou (testování nových druhů stíhaček). Polemika Fareeda Zakarii o neliberální demokracii, čerpající z ekonomické síly (v knize Budoucnost svobody), ukazuje, že o přerodu v demokratické zřízení západního typu nelze v Číně v následujících letech ani přemýšlet.
Proto pragmatické USA nabídly Rusku pomocnou ruku, poplácaly jej po zádech, poskytly mu vhodnou kulisu při podpisu nové dohody a (spolu se svými spojenci) prosadily sblížení Ruska se Severoatlantickou aliancí.
Závěr
Ruský medvěd sice už nemá tolik sil, na světové šachovnici ale stále představuje důležitého hráče. USA mezitím pomalu sbírají na svou stranu další figurky. Proto například tolik tlačí na přijetí Turecka do EU. Aby si v huntingtonovském střetu civilizací (který nemusí být nutně veden vojenskými prostředky) mohly na svou stranu počítat krom Rusů i EU.
Je jasné, že jde o běh na dlouhou trať. Podpis jedné smlouvy současné geopolitické rozložení světa nezmění. Nezapomínejme ale na Kissingera. USA se jím budou inspirovat i v budoucnu.
Autor: Jakub Janda, pracuje v nevládní organizaci ADRA Česká republika, je spolupracovník Respekt Institutu, Amnesty International, European Values Network a Konzervativních listů. |Jakub Janda is employee of ADRA Czech Republic, co-worker of Respekt Institute, Amnesty International, European Values Network and Konzervativní listy.
