V listopadu již loňského roku schválila Severoatlantická aliance svůj zásadní dokument – strategickou koncepci s názvem Active Engagement, Modern Defence. Avšak co skutečně dokument znamená pro budoucnost nejen transatlantické bezpečnosti a jaké jsou vyhlídky na posuny moci v 21 století? Server Sekuriťáci se pokusil nastínit odpovědi na některé z těchto otázek v exkluzivním rozhovoru s jedním z předních českých expertů

Doc. PhDr. Zdeněk Kříž PhD se dlouhodobě specializuje na problematiku evropské bezpečnosti a dějin mezinárodních vztahů. V současnosti vyučuje na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Je autorem řady odborných statí a dalších textů s touto tématikou a několika monografií mezi nimi i titulu Adaptace Severoatlantické aliance na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí.

MM: Dobrý den, předně Vám chci poděkovat za možnost udělat tento rozhovor a moje první otázka by byla spíše obecná. Co vy osobně považujete v nové koncepci NATO nejzajímavější (např. ve srovnání s předchozími dokumenty)? Vnímáte novou strategickou koncepci z Lisabonu  spíše jako přelomový dokument, nebo pokračování určitého trendu?

ZK: Myslím si, že jde o kontinuitu s trendy, které se začaly ve strategických koncepcích NATO projevovat po skončení studené války. Přes všechnu rétoriku taky skutečně nevidím žádný revoluční posun srovnatelný s tím, který nastal počátkem 90. let.

MM: Oproti Strategickému konceptu Aliance z roku 1999 je mnohem méně prostoru věnováno spolupráci, budování a podpoře Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie a vůbec podpora vojenských a bezpečnostních akcí EU obecně chybí. Jak si to vysvětlujete?

ZK: Svoji roli může sehrát nepříliš rychlý a úspěšný vývoj EU v této oblasti a možná i odklon USA od vnímání Evropy jako strategické priority.

MM: Myslíte si, že všechny předsevzaté cíle budou ve světle posledních škrtů v rozpočtech evropských armáda splnitelné? Velká Británie například oznámila drastické vyřazování poměrně moderní vojenské technik. Nabízí se otázka: bude mít NATO vůbec nezbytné kapacity pro splnění předsevzatých úkolů?

ZK: Podle mého soudu jsme pouze na počátku procesu demontáže vojenské moci Západu, který je způsoben dlouhodobým oslabováním jeho relativní ekonomické pozice ve světě. Myslím si, že i v blízké budoucnosti budeme mít dostatek kapacit k odstrašení jakéhokoli potencionálního agresora. Nebudeme ale mít vojenské zdroje pro vedení operací, které by měly za cíl vybudovat moderní státní struktury v zemích, ve kterých nikdy neexistovaly, případně zajistit Západu dlouhodobý exkluzivní přístup ke zdrojům.

MM: V nové koncepci se otevřeně hovoří o tom, že hrozbou pro euroatlantickou bezpečnost se kromě asymetrických hrozeb stává i akvizice pokročilé konvenční výzbroje v potencionálně rizikových oblastech světa. Jak hodnotíte tento aspekt a myslíte si, že se tento fakt projeví na rozpočtech a budování západních ozbrojených sil?

ZK: Tento jev budeme muset ve svých úvahách zohlednit, ale bude velmi obtížné jej eliminovat. Možnosti Západu ovlivňovat chování těchto států se dlouhodobě zmenšují. Dále, Západ není jediným producentem této výzbroje. Proto ani embargo na dodávky vojenského materiálu není a nebude příliš účinné. A mezi západními producenty existuje tvrdá konkurence, která je nutní hledat trhy i v regionech, které mohou být rizikové. Navíc, pokud by se i Západ sjednotil na určitém konkrétním embargu vůči rizikové zemi, jsou tu státy jako Rusko, Čína ale i další, které moderní konvenční zbraně do rizikových oblastí rádi dodají. Na snižování výdajů na obranu ve většině zemí Západu ale podle mého soudu ani nárůst konvenčních kapacit v rizikových oblastech světa nic nezmění. Priority západních společností budou jinde a to v udržení dosavadního životního standardu stárnoucí populace, která je ochotná stále méně pracovat a investovat do své budoucnosti v podobě další generace. Navíc, tato populace očekává minimálně stávající životní standard zajištěný zdánlivě všemocným sociálním státem. Nějako dobu to ještě může fungovat.

MM: V textu je rovněž jasná zmínka zájmu na budování protiraketové obrany. Nicméně není vyloženě zmíněn konkrétní oblast, či stát, ze které taková hrozba přichází. Mnoho analytiků upozorňovalo, že to je výsledek aktivity Turecka, které upevňuje stále lepší vztahy jak s Íránem, tak dalšími blízkovýchodními zeměmi. Neobáváte se, že by mohla zahraniční politika Turecka za vlády strany AKP podrýt soudržnost aliance ve vztahu k Blízkému východu?

ZK: Už ji podle mého názoru oslabuje a tento proces bude akcelerovat.

MM: A jako poslední by moje otázka směřovala na vztah NATO-Rusko. Aliance opět prohlásila svůj zájem na široké kooperaci s Ruskou federací, který chce prakticky dokázat v oblasti protiraketové obrany. Myslíte si, že by to mohl být počátek dlouhodobé spolupráce a sbližování, či se jedná pouze o prázdné heslo a vztahy RF-NATO se nijak významně nezmění?

ZK: Momentální okouzlení Ruskem je v NATO realitou. Považuji za vhodné ze spolupráce s Ruskem racionálně vytěžit maximum možného a být připraven na nové kolo ochlazení vztahů. Podle mého soudu je mylná představa, že formalizace nového strategického dialogu s Ruskem napomůže rozvoji vzájemných vztahů. Obdobných platforem zde již bylo po skončení studené války více, byly do nich vkládány velké naděje a přesto to Rusku nebránilo v tom, se vůči Severoatlantické alianci velmi kriticky vymezovat. Také summitů oznamujících kvalitativně novou etapu vztahů s Ruskem jsme po skončení studené války zažili několik. Konec konců o sbližování Ruska a NATO hovoří v Moskvě stejná politická garnitura, která se domnívá, že Česká republika leží u ruských hranic (jak předváděla v debatě o protiraketové obraně) a neváhá bezdůvodně vyhrožovat jiným státům svojí vojenskou silou. Proto je její náhlé zalíbení v NATO krajně nevěrohodné. Historické poučení ze vztahů Ruska a NATO po skončení studené války zní, že líbánky trvaly pouze tak dlouho, dokud to bylo pro vládnoucí politickou garnituru v Rusku výhodné.

Rozhovor zpracoval Michal Mádl