O rostoucím ekonomickém významu zemí jihovýchodní Asie bylo napsáno mnohé. Avšak mnohem méně jsou v českém prostředí známy sporné otázky této oblasti. Zejména mezi Singapurem a Malajsií existuje citelné napětí související s územními spory i koflikty o suroviny. Následující článek se zabývá právě spory o vodu mezi těmito „asijskými tygry.“ Osvětluje spor v historickém kontextu a nastiňuje i další aspekty, které mají vliv na jeho směřování.

1 Úvod

„Sladká voda je základním zdrojem, nezbytným pro všechny ekologické a societální aktivity včetně produkce jídla a energie, dopravy, likvidace odpadů, průmyslový rozvoj a lidské zdraví.“ (Gleick 1993:79)

Potřeba vody je v samotném základu Maslowovy pyramidy potřeb,  její nedostatek či nedostupnost je proto významným předpokladem pro vznik konfliktu. Nezřídka se tedy dodávky sladké vody stávají předmětem sekuritizace. Představa konfliktu o vodu je nejčastěji spojována s pouštními a polopouštními oblastmi Blízkého východu, přestože obdobné spory probíhají i v jiných, na srážky bohatých, částech světa. Jedním z takových případů, je laické veřejnosti nepříliš známý spor Singapuru s Malajsií o dodávky vody. Přestože je Singapur na srážky v absolutních hodnotách bohatý,[1] jeho demografické a geografické charakteristiky jej odsuzují do role závislého na dodávkách zvenčí. Singapur je v současnosti (2011) na malajsijských dodávkách vody závislý asi ze 40 % (CNN 2011).

Cílem této práce je popsat daný konflikt v dějinných souvislostech, popsat vývoj tohoto sporu od roku 1965 do současnosti, zjistit jaká opatření Singapur podnikl, jaké je postavení vody v malajsijsko-singapurských vztazích a jaký je jeho pravděpodobný budoucí vývoj.

Na úvod je důležité objasnit rozdíl mezi termíny malajský a malajsijský. V prvním případě je užíváno v souvislosti s etnikem Malajců, které tvoří v Malajsii většinu, v druhém případě je adjektivum odvozováno od federace Malajsie. Označení Malajsko je v této práci vyhrazeno pro označení té části Malajského poloostrova (a přilehlých ostrovů s výjimkou Singapuru), která náleží dnešní Malajsii. Malajsku jsou synonymické označení poloostrovní Malajsie nebo západní Malajsie

2 Geografie, demografie, historie

Dějiny poloostrovní Malajsie a Singapuru jsou hluboce provázané a do značné míry jednotné. Malajský poloostrov byl a je důležitou zastávkou mezi Čínou a Indií, strategickým místem na jižní Hedvábné stezce a také místem, kde se po celá staletí setkávaly různé kultury, náboženství, etnika a vlivy. Pro pochopení vztahu Malajsie a Singapuru je důležité se podívat i hluboko do minulosti. Dále musí být věnována pozornost demografickým a geografickým charakteristikám a etnicitě Malajsie a Singapuru.

2.1 Geografie a demografie Singapuru a Malajsie

Singapur je ostrovní městský stát ležící v jihovýchodní Asii na jižním konci Malajského poloostrova. Na rozloze 712 km2 trvale žije 3,8 milionů obyvatel, přičemž celková populace (tedy včetně lidí s dočasným pobytem nahlášeným v Singapuru) přesahuje 5 milionů (Department of Statistics Singapore 2011a).[2] To dělá ze Singapuru jeden z nejhustěji osídlených států světa.[3] V jeho bezprostřední blízkosti leží malajsijský stát Džohor, od kterého jej dělí pouze úzký Džohorský průliv, přes který vedou dvě dopravní komunikace spojující Singapur s městem Džohor Baru na malajsijské straně.[4] Jižně od Singapuru se nacházejí ostrovy náležící Indonésii. Vysoká hustota zalidnění má tedy za následek nepříliš rozsáhlou plochu pro zachycení dostačujícího množství srážek nebo získání dostatečného množství vody z pozemních či podzemních zdrojů k naplnění potřeb obyvatelstva a hospodářství země.

Z 3,8 milionů lidí s trvalým bydlištěm v Singapuru se 76,8 % hlásí k čínskému etniku, 13,4 % k Malajcům, 9,2 % k Indům a 3,3 % zbývají na ostatní. Náboženská skladba vypadá následovně: buddhismus – 33,3 %, křesťanství – 18,3 %, islám – 14,7 %, taoismus – 10,9 %, hinduismus – 5,1 %, bez vyznání 17 %. Přitom u Malajců má islám zastoupení 98,7 % (Department of Statistics Singapore 2011b).

Malajsie má 29 milionů obyvatel. Z toho 51 % tvoří Malajci, 11,1 % další domorodci,[5] 22,6 % Číňané,[6] 7,1 % Indové a zbylých 8,1 % připadá na ostatní etnika a obyvatele, jež nejsou malajsijskými občany (Unit Perancang Ekonomi 2010). Oficiálním náboženstvím federace je dle ústavy islám, nicméně je zde zakotvena i náboženská svoboda.Dle sčítání lidu z roku 2000 je v Malajsii z obyvatel 60,4 % muslimů; 19,2 % buddhistů; 9,1 % křesťanů a
6,3 % hinduistů (CIA 2011b).

2.2 Malajsko a Singapur 1500–1965

V oblasti dnešní západní Malajsie vzniká na začátku 15. století sultanát Melaka[7], který se během půl století stává jedním z nejvýznamnějších přístavů v oblasti. Kolem roku 1500 již ovládá většinu Malajského poloostrova, přilehlé ostrovy včetně Singapuru a část Sumatry (Britannica 2011). Roku 1511 ale Portugalci město Malakka dobývají, následník melackého trůnu utíká na jih a zakládá Džohorský sultanát ovládající i Singapur. Džohor bude až do
20. století s různou úspěšností usilovat o formální i faktickou nezávislost na vnější moci. Malajský poloostrov se tedy nejprve dostává pod vliv portugalský, v 17. století pod vliv nizozemský, a na přelomu 18. a 19. století se na poloostrově stává dominantní Velká Británie. Základy moderního Singapuru byly položeny roku 1819, když zde
Thomas S. Raffles zakládá britskou kolonii. O pět let později se Velká Británie stává jedinou evropskou mocností na poloostrově (Zbořil 2009).

Roku 1826 Britové vytváří administrativní jednotku Úžinové osady (Straits Settlements), která na Malajském poloostrově administrativně spojovala několik menších, geograficky nesouvisejících oblastí, mezi nimiž následně Singapur získává výsadní postavení. Po celý zbytek 19. století Velká Británie vystupovala v regionu jako ochránce malajských sultanátů proti vlivu Thajů a Číňanů, přičemž současně posilovala svůj vliv v jednotlivých sultanátech. V této době také dochází k rychlému hospodářskému rozvoji, a to především díky těžbě. Singapur se stává centrem ekonomického dění, získává čím dál větší politickou moc a roku 1867 získává status korunní kolonie. V poslední čtvrtině 19. století malajské státy postupně podepisují s Britským impériem smlouvy o ochraně, čímž se prohlubuje jejich závislost na evropské mocnosti. Roku 1896 jsou tyto státy spojeny ve Federované malajské státy. Ostatní nefederované státy, mezi nimi i Džohor, jsou na Británii závislé volněji, nebo jsou ve sféře vlivu Siamu (Zbořil 2009). Během 19. století odchází za prací do Malajska a na Singapur velké množství Číňanů, přičemž v polovině 19. století se dokonce na Singapuru stali většinovým etnikem (Moore, ed. 1998).

V první polovině 20. století rozdíly mezi federovanými a nefederovanými státy mizí (opět s výjimkou Džohoru), roste moc Britů a všechny malajské sultanáty spolupracují s Brity na integraci. Ve stejném období se probouzí nacionalistické hnutí, jež bylo podporováno také Japonskem a skutečností, že během druhé světové války nedokázala Británie uchránit Malajsko před japonskou okupací. Britské válečné selhání podkopalo legitimitu přítomnosti impéria v regionu (Zbořil 2009).

Roku 1946 je na poloostrově z Úžinových osad (s výjimkou Singapuru), federovaných a nefederovaných států vytvořena Malajská unie, která je o dva roky později reformována na Malajskou federaci. Roku 1957 vyhlašuje Malajská federace nezávislost, kterou vláda Velké Británie ihned uznává. Roku 1963 se z ní další reformou, přístupem Singapuru a dvou států na Borneu stává Malajsie (Zbořil 2009). Spojení Singapuru s Malajsií bylo logickým krokem vzhledem k nedělitelnosti vnější bezpečnosti, geografické blízkosti a hospodářské provázanosti. Malajská federace měla navíc obavy ze silných komunistických tendencí v Singapuru a chtěla je mít pod kontrolou (Ganesan 1999). Singapurští Malajci, kteří doufali, že budou stejně pozitivně diskriminováni jako Malajci ve starých státech federace, začali být nespokojení, což vedlo k protivládním náladám a rasovému a náboženskému pnutí. To vyvrcholilo bouřemi, ve kterých desítky lidí zemřely a stovky dalších byly zraněny. Vedení Singapuru bylo také zklamáno z finančních a politických aspektů spojení. Jasný neúspěch malajsijských vládních stran v Singapuru a neúspěch Singapurské vedoucí strany na federální úrovni vedl k prohloubení odcizení. Po sérii krizí byl Singapur malajsijským parlamentem z federace vyloučen (Lepoer 1989).[8]

3 Malajsijsko-singapurské vztahy 1965 – současnost

Jedním z největších problémů, který komplikoval bilaterální vztahy těchto zemí, byla závislost Singapuru na džohorské vodě.

3.1. Smlouvy o dodávkách vody

První smlouva, která se týkala dodávek vody z Džohoru do Singapuru, byla podepsána již roku 1927. Sultán v ní dovoluje pronajmout Singapuru 8,5 km2 půdy za účelem zásobování ostrova sladkou vodou. Sultán si účtoval jen peníze za pronájem půdy, voda samotná byla zadarmo. Džohor vyčlenil dalších asi 65 km2 a souhlasil, že do této půdy nebude bez souhlasu Singapuru zasahovat. Pokud by měl Singapur později zájem o tuto půdu, musí to oznámit džohorské vládě a platit roční pronájem. Na oplátku bude Džohoru za výhodnou cenu prodávána zpět již upravená voda.

V roce 1961 byla mezi městskou radou státu Singapur a vládou státu Džohor podepsána další smlouva. V této době byl Singapur samosprávným státem uvnitř britského impéria, zatímco Džohor byl již součástí nezávislé Malajské federace. Podepsáním této smlouvy se stala předchozí smlouva neplatnou. Dohoda dala Singapuru plné a výlučné právo získávat vodu ze třech oblastí po dobu 50 let. Singapur měl každoročně platit pronájem půdy i vodu a musel 12 % upravené vody prodávat zpět do Džohoru (Chew 2009). Tato smlouva vyprší 31. srpna 2011 a nebude obnovena, cenu vody to však neovlivní (Channel New Asia 2011).

Další smlouva byla podepsána již o necelý rok později. Smlouva z roku 1962 rozšiřuje možnosti zásobování Singapuru vodou. Od této chvíle může Singapur čerpat vodu i z řeky Džohor. Ceny zůstávají stejné jako v předchozí smlouvě, ale v rámci této smlouvy musí Singapur dodávat do státu Džohor po upravení jen 2 % zde získané vody. Tato smlouva vyprší až roku 2061 (Chew 2009).

Po rozdělení Malajsie a Singapuru v roce 1965 jsou smlouvy z let 1961 a 1962 i přes komplikované vztahy potvrzeny. Bez ohledu na to byli malajsijští politici nadále odhodláni používat vodu jako páku v jednání se Singapurci. Postoj Malajsijců vystihuje uniklý tajný telegram, poslaný jedním vysokými britským úředníkem druhému, ze dne vyhlášení singapurské politické nezávislosti, kde se píše: „Tunku řekl, že pokud by singapurská zahraniční politika šla proti malajsijským zájmům, tak by na ně mohli kdykoliv vyvíjet tlak hrozbou zatáhnutím kohoutků v Džohoru.“ Tunku byl na poloostrově nejvýznamnější postavou boje proti kolonialismu a tehdejší premiér (Ganesan 1999). Od té doby malajsijští politici pravidelně využívali této asymetrické závislosti jako výhrůžky a projev nespokojenosti se singapurskou politikou, či jako účinný nástroj jak ovlivnit rozhodnutí svého souseda (Long 2001).

3.2 Krize

Singapurská politika je silně poznamenaná působením Li Kuana-jao, ministerského předsedy Singapuru v letech 1959–1990. Jeho kontroverzní chování a politický styl významně spoludefinoval malajsijsko-singapurské vztahy a vnímání Singapuru ve světě. Jeho spojení autoritativní vlády s liberálním hospodářstvím se pak stalo inspirací pro Čínu.

Trauma a krize vzniklé z rozdělení v roce 1965 posílila pozici Liho Strany lidové akce (PAP) jako ochránce ekonomické prosperity a politické integrity. PAP dovedla singapurskou ekonomiku k nesporným úspěchům. Neochvějnost pozice PAP je mimo jiné postavena na psychologických základech, na kterých PAP posiluje svou legitimitu.

Jak již bylo naznačeno výše, Singapur představuje jediný stát v regionu, který není pod kontrolou muslimů a Malajců či příbuzných etnických skupin. Proč Číňané považují PAP za svého ochránce, lze lépe pochopit při znalosti historie Číňanů v regionu. Jako přistěhovalci byli v minulosti často, zejména v obdobích krize, oběťmi pogromů či institucionální diskriminace. Pronásledování a snahy o násilnou kulturní asimilaci vybudovaly v Číňanech defenzivní přístup a neustálé obavy. Li tohoto dokázal využít. Občasné provokace Malajsie a zpětné výhrůžky jen podporovaly jeho cíl.

Po vyloučení z federace se roku 1965 Singapur rozhodl vybudovat své vlastní ozbrojené síly. Armáda měla být vybudována podle izraelského modelu za pomoci izraelských odborníků. Již tato volba byla interpretována jako demonstrace pocitu exkluzivity v regionu. Paralela mezi pozicí Izraele na Blízkém východě a Singapuru v jihovýchodní Asii se zcela nabízela (Rahim 1999). Když roku 1986 přijel do Singapuru izraelský prezident Chajim Herzog, protisionističtí malajsijští politici volali po odříznutí Singapuru od malajsijské vody, což ale vrcholné vedení Malajsie odmítlo udělat (Long 2001). Roku 1997 reagovali Malajsijci na kritické poznámky ministra singapurské vlády ohledně kriminality v Džohoru skrytými výhrůžkami odepření vody. Singapur na to reagoval rozsáhlým programem šetření vody (Zachary 2007). O rok později začal Singapur tlačit na Malajsii, aby přestěhovala své Stanoviště pro clo, imigraci a karanténu na území Malajsie. Malajsijský ministerský předseda na to reagoval povzdechem: „Naši úředníci jsou požádání o opuštění této země, přestože jim dodáváme vodu.“ Na to dav reagoval pokřikem: „Odstřihnout!“ (Long 2001).

Žádná krize ale ke skutečnému odepření dodávek vody nevedla. I v situaci z roku 1998 šlo zřejmě jen o „mrknutí“ na domácí politickou scénu.

4 Hospodaření s vodou

Obecný nedostatek vlastních zásob vody předpokládá efektivní hospodaření s tou vodou, která je dostupná. Vodním hospodářstvím je v Singapuru od roku 1963 pověřen Úřad pro veřejné služby (PUB).[9] Základní strategií je co největší diverzifikace zdrojů a snížení závislosti na vnějších zdrojích (tedy Malajsii).

Zásoby pitné vody Singapuru stojí na čtyřech „hardware“ pilířích – místní srážky, importovaná voda, NEWater a odsolená voda. „Software“ část práce PUB, shrnutá slovy: „Šetři, važ si, užívej,“[10] je zaměřená na práci s veřejností i soukromými podniky.

Na začátku 60. let 20. století byl kvůli nedostatečné infrastruktuře zaveden na krátkou dobu přídělový systém vody.PUB vytvořil na základě dohod z let 1961 a 1962 několik schémat pro dodávky vody. Podpisem těchto smluv mohl být přídělový systém zrušen, dodávky se staly méně závislé na přízni či nepřízni počasí a byl zabezpečen spolehlivý a čistý zdroj sladké vody.

V 70. a 80. letech byla do té doby silně znečištěna řeka Singapur vyčištěna, toto vyčištění podstatně proměnilo Singapur. Došlo k přestěhování znečišťujících aktivit, vybagrování dna, přebudování bezprostředního okolí řeky a přestěhování 26 tisíc rodin do státních bytů, které odpovídaly hygienickým požadavkům. Součástí bylo také nezbytné rozdělení systému odvádějícího odpadní vodu a systému odvádějícího dešťovou vodu (Khoo 2009).

4.1 „Hardware“

Mezi lety 1965 a 1986 byla singapurská vodní politika zaměřená především na budování co největšího počtu vodních nádrží. Po vystoupení z federace měl Singapur tři zásobníky. Do roku 1969 byla jedna z nádrží rozšířena a všechny tři měly dohromady objem asi 31 milionů m3. Roku 1986 měl Singapur již čtrnáct nádrží s celkovým objemem 140 milionů m3 (Long 2001). V současné době má Singapur 17 nádraží, největší z nich je Marina Reservoir.

NEWater je vysoce kvalitní recyklovaná voda, jejíž získávání je technologicky vysoce náročné. Zažívá nicméně rychlý rozmach, roku 2008 zabírala 15 % spotřebované vody, v současnosti (2011) asi 30 %. Roku 2060 by měla pokrývat 50 % budoucí spotřeby. Nápad využívat NEWater vznikl v 70. letech, ale její výroba byla příliš drahá a tehdejší membránové technologie nebyly dostatečně spolehlivé. Když byla v 90. letech membránová technologie podstatně zdokonalena, myšlenka na její využití byla oživena. Na začátku 21. století začaly v Singapuru rozsáhlé testy kvality a spolehlivosti a od roku 2003 je užívána jako alternativní zdroj vody. NEWater je primárně využívána v průmyslu, v druhé řadě je ale směšována s vodou v nádržích, která je poté využívána jako pitná voda[11] (Khoo 2009).

Roku 2005 byl otevřen první závod na odsolování mořské vody, který dnes pokrývá 10 % spotřeby vody. V budoucnosti by mělo být touto cestou získáváno asi 30 % vody (PUB 2011).

Singapur také od roku 1990 vede s Indonésií jednání o vybudování podmořských vodovodů a zásobování Singapuru sladkou vodou. Tento projekt je stále živý, neboť jednání nejsou u konce (Tempo Interactive 2011; Ng, Kwan Kee a Wong, Pah Kam 2009).

4.2 „Software“

PUB motivuje Singapuřany k šetrnosti také cenovým systémem, který má obyvatele upozornit na to, že voda je strategický zdroj. Pokud domácnost nebo podnik překročí určité množství spotřeby vody, platí z ní vyšší daně.

PUB dále přijímá povinná nebo dobrovolná opatření ohledně šetření vody. Mezi povinná opatření patří například nařízení o používání splachovacích nádrží nebo regulátorů průtoků vody (Khoo 2009).

5 Závěr

Singapur byl po tři staletí součástí Džohorského sultanátu, nástupce Malakky – symbolu malajské identity. Na začátku 19. století byl britskou koloniální mocí oddělen od Džohoru, v polovině století se stal, z etnického pohledu, čínským ostrovem a Malajci zůstali menšinou. Z nepříliš zajímavého a chudého ostrova se v průběhu 19. a 20. století stal jeden z nejbohatších států světa.[12] Během krátkého sjednocení v 60. letech 20. století došlo k výrazným rozporům mezi vedeními obou zemí. Asymetrická závislost Singapuru na Malajsii vedla k dalším a hlubším rozporům.

Singapur si byl dobře vědom své závislosti a svých šancí v případném konfliktu. Jeho hlavním cílem bylo tedy získat co největší nezávislost na svém větším sousedovi. Singapur mohl díky obrovskému hospodářskému růstu investovat do výzkumu technologií a jejich uplatňování. Tyto investice se vrátily ve formě snižující se závislosti na Malajsii, a tedy i snižující se zranitelnosti. Tento trend pravděpodobně povede v horizontu desítek let k úplné nezávislosti na dodávkách vody z Malajsie, pokud nebudou ekonomicky zajímavé.

Voda má významný vliv na singapursko-malajsijské vztahy a je tedy využívána jako nástroj vnitřní politiky. Singapur jím sjednocuje obávající se Číňany, Malajsie mobilizuje Malajce.

V případě zavření kohoutků na malajsijské straně se dá očekávat, že Singapur by dokázal žít ze svých zásob a alternativních zdrojů vody tak dlouho, až by Malajsie pod tlakem mezinárodního společenství a Spojených států, které mají na ostrově základnu, vodu do Singapuru opět pustila. Singapur by tedy nebyl nucen ihned vojensky zasáhnout. Riziko, že konflikt přeroste do horké fáze je tedy nízké. V tomto se shoduji s Longem (2001).¨

6 Seznam zdrojů

BBC News. 2011. Malaysia country profile. (cit. 02-05-2011). (http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/country_profiles/1304569.stm).

Britannica. 2011. Malacca, sultanate of: Malacca empire, c. 1500. (cit. 01-07-2011). (http://www.britannica.com/EBchecked/media/3396/Malacca-empire-in-1500).

CIA. 2011a. Monaco. (cit. 02-05-2011). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mn.html).

CIA. 2011b.Malaysia. (cit. 02-05-2011). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/my.html).

CIA. 2011c.Country Comparison :: GDP – per capita (PPP). (cit. 10-06-2011). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html).

CNN. 2011. How Singapore is making sure it doesn’t run out of water. (cit. 23-07-2011). (http://articles.cnn.com/2011-04-07/world/singapore.water.dilemma_1_water-supply-waste-water-drinking-standards?_s=PM:WORLD).

Cornelius-Takahama, Vernon. 1997. Singapore-Johor Causeway. (cit. 10-06-2011). (http://infopedia.nl.sg/articles/SIP_99_2004-12-30.html).

Department of Statistics Singapore. 2011a. Statistics. (cit. 02-05-2011). (http://www.singstat.gov.sg/stats/keyind.html#note1).

Department of Statistics Singapore. 2011b. Census of population. (cit. 02-05-2011). (http://www.singstat.gov.sg/pubn/popn/c2010sr1/t58-64.pdf).

Ganesan, Narayanan. 1999. Bilateral Tensions In Post-Cold War ASEAN. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies.

Gleick, Peter H. 1993. Water and Conflict. International Security 18, č. 1, 79-112.

Chew, Valerie. 2009. Singapore-Malysia water agreements. (cit. 02-05-2011). (http://infopedia.nl.sg/articles/SIP_1533_2009-06-23.html).

Channel New Asia. 2011. Water deal expiry no impact on S’pore. (cit. 29-07-2011). (http://www.channelnewsasia.com/stories/singaporelocalnews/view/1114371/1/.html).

Judicial Appointments Comission. 2011. Federal Constitution. (cit. 30-06-2011). (http://www.jac.gov.my/jac/images/stories/akta/federalconstitution.pdf)

Khoo, Teng Chye. 2009. Singapore Water: Yesterday, Today and Tomorrow. (cit. 02-05-2011). (http://www.springerlink.com/content/p516h604t214210k/).

Lepoer, Barbara Leitch ed. 1989. Singapore: A Country Study. Washington: GPO for the Library of Congress.

Letiště Brno. 2011. Klimatické poměry. (cit. 27-06-2011). (http://www.airport-brno.cz/index.php?id=22&lang=cs).

Long, Joey. 2001a. Desecuritizing the Water Issue in Singapore-Malaysia Relations. IDSS, č. 3, 504-532.

Long, Joey. 2001b. Singapore, Malaysia and the Water Issue: A Concern Desecuritized. Contemporary Southeast Asia 23, č. 3, 504-532.

Moore, Wendy, ed. 1998. Western Malaysia and Singapore. Singapore: Tuttle Pub.

National Environment Agency. 2011. Weather Statistics. (cit. 27-06-2011). (http://app2.nea.gov.sg/weather_statistics.aspx).

Ng, Kwan Kee a Wong, Pah Kam. 2009. Batam, Bintan and Karimun – Past History and Current Development Towards Being A SEZ. Singapore: Asia Competititveness Institute

PUB. 2011. Water Supply. (cit. 02-05-2011). (http://www.pub.gov.sg/about/historyfuture/Pages/WaterSupply.aspx).

Rahim, Lily Zubaidah. 1999. Singapore-Malaysia Realtions: Deep-Seated Tension and Self-Fulfilling Prophecies. Journal of Contemporary Asia 29, č. 1, 38-55.

Tempo Interactive. 2011. Indonesia to Provide Clean Water to Singapore. (cit. 24-07-2011). (http://www.tempo.co.id/hg/nasional/2011/01/05/brk,20110105-303940,uk.html).

Unit Perancang Ekonomi. 2010. Penduduk mengikut jantina, kumpulan etnik dan umur, Malaysia, 2010. (cit. 02-05-2011). (http://www.epu.gov.my/html/themes/epu/images/common/pdf/eco_stat/pdf/1.2.5.pdf).

Zachary, G. Pascal. 1997. Water Pressure: Nations Scramble To Defuse Fights Over Supplies. (cit. 24-07-2011). (http://www.trickle-l.com/new/archives/wsj1.html).

Zbořil, Zdeněk. 2009. Dějiny Malajsie. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny

Autor: David Horák, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.