Mise krizového managementu jsou v post-studenoválečném světě stále potřebnější a žádanější. Následující text se zabývá analýzou mise krizového managementu v Kongu, která proběhla pod taktovkou Evropské unie a podporovala tou dobou již působící misi OSN. Analyzuje její přípravu i průběh a následně se snaží vyhodnotit její účinnost a vyvodit závěry pro budoucí podobné akce EU.
Úvod
Evropská unie jakožto jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících integračních uskupení v novodobé historii představuje v současnosti mohutný hospodářsko-politický integrační celek s ambicemi stát se globálním hráčem jak na poli světové ekonomiky tak i mezinárodní bezpečnostní politiky. Součástí bezpečnostně-politické dimenze evropského integračního procesu jsou také snahy o koordinaci a integraci v oblasti bezpečnosti, kam spadá i oblast krizového managementu. Ačkoli nejvýznamněji se EU v oblasti krizového managementu angažuje v rámci civilního krizové řízení na území členských států Unie, neopomenutelnou součástí jsou také operace krizového managementu v krizových oblastech a konfliktních zónách „out of area“, tedy mimo území EU. Tato zahraniční dimenze je rozvíjena zejména pod hlavičkou Společné bezpečnostní a obranné politiky (CSDP),[1] která ztělesňuje snahy EU stát se globálním bezpečnostním aktérem a jejímž nejvýznamnějším výstupem jsou právě operace na podporu míru EU, které lze z velké části označit za operace krizového managementu.
Tato práce si klade za cíl na případu vojenské operace EUFOR RD Congo, která se odehrála roce 2006, ilustrovat a následně analyzovat pojetí vojenského krizového managementu v EU. Je samozřejmé, že jedna operace v žádném případě nepředstavuje dostatečně reprezentativní vzorek pro komplexní hodnocení vojenského krizového managementu EU. Proto se práce bude zaměřovat především na dílčí hodnocení problematických faktorů, které jsou bohužel častým společným jmenovatelem operací na podporu míru EU a omezují tak „performance“
EU jakožto globálního bezpečnostního aktéra.
První část práce nastiňuje pojetí vojenského krizového managementu v rámci EU. Druhá část se pro dokreslení kontextu mise stručně zabývá konfliktem v Kongu a situací, za které byla mise do země vyslána. Třetí část je zaměřena na plánování mise jakožto první sekvenční manažerské činnosti, která předurčuje podobu a průběh dalších navazujících fází. Tyto další fáze jsou sjednoceny do čtvrté kapitoly, která se zaměřuje na problematické prvky realizace mise v místě určení. Poslední, pátá část práce se zabývá celkovým zhodnocením mise a předkládá závěry, které z něj vyplývají pro vojenský krizový management EU.
1 Vymezení vojenského krizového managementu v EU
Vzhledem k roztříštěné terminologii a laxnosti, se kterou se pojem krizový management užívá, je nutné část této práce věnovat alespoň krátkému vymezení krizového managementu v EU a kontextu, ze ktereho vychází.
V EU neexistuje jasně daná rigidní terminologie krizového řízení, definice krizového managementu či specifické vymezení vojenského krizového managementu jakožto jeho submnožiny. Tato situace je dána částečně skutečností, že dnešní CSDP se v počátcích rozvíjela zejména jako reakce na aktuální potřeby pouze ve formě politických závazků, CSDP tak přináší značnou míru flexibility ale současně i jistou dávku nekoncepčnosti. EU se také nikdy neprofilovala jako militarizovaná organizace a v rámci aktivit krizového managementu EU je kladen velký důraz na komplexní přístup k řešení krizových situací, který sestává z kombinace diplomatického úsilí, humanitární a rozvojové pomoci, ekonomického nátlaku atd., přičemž vojenské řešení je uváděno jako poslední možná varianta po vyčerpání všech předchozích možností.[2] To dále posiluje situaci, kdy chybí jasně stanovené a koncepční pojetí vojenského krizového managementu.
V aktuálně platném primárním právu se s pojmem krizový management[3] setkáme celkem na dvou místech a to v článcích 38 a 43 konsolidovaného znění Lisabonské smlouvy. Článek 38 se zabývá pravomocemi Politického a bezpečnostního výboru a jako operace krizového managementu (crisis management operations) označuje operace vymezené článkem 43. Článek 43 pak vymezuje působnost těchto operací v rámci Lisabonskou smlouvou rozšířených Petersbergských úkolů.
„The tasks referred to in Article 42(1), in the course of which the Union may use civilian and military means, shall include joint disarmament operations, humanitarian and rescue tasks, military advice and assistance tasks, conflict prevention and peace-keeping tasks, tasks of combat forces in crisis management, including peace-making and post-conflict stabilisation. All these tasks may contribute to the fight against terrorism, including by supporting third countries in combating terrorism in their territories.“ (Evropská unie 2008)
Vojenský krizový management EU lze tedy na základě primárního práva v hrubých obrysech chápat jako součást podmnožiny CSDP tvořenou širokým spektrem operací na podporu míru, jejichž působnost je vymezena rámcem rozšířených Petersbergských úkolů. Přičemž primární právo explicitně nerozlišuje operace vojenské a civilní.
2 Situace v Kongu
Po svržení dlouhotrvající diletantské a korupční vlády diktátora Mobutua trvající již od poloviny šedesátých let byl za podpory sousedních států, zejména Rwandy a Ugandy, v roce 1997 dosazen k moci dřívější marxistický povstalecký vůdce Laurent-Desiré Kábila. V roce 1998 Kábila požádal o stažení zahraničních vojsk, které mu pomohly k moci. V armádách Rwandy a Ugandy však došlo k povstání Tutsiů, kteří stažení odmítali a obsadili západní část země. Tak začala tzv. druhá konžská válka, rozsáhlý a velice nepřehledný konflikt s celou řadou bojujících frakcí spojený s intenzivním vměšováním sousedních států. Roku 1999 bylo uzavřeno první příměří a pro jeho monitoring byla zahájena mise OSN MONUC. V roce 2001 byl zavražděn prezident Kábila, který představoval jednu z největších překážek mírovému procesu, a na jeho místo byl dosazen jeho syn Joseph Kábila. Tomu se podařilo roku 2002 uzavřít řadu mírových smluv a zajistit stažení vojsk Rwandy a Ugandy z Konga. O rok později byla vytvořena přechodná vláda a zahájena tranzice k demokracii. I přes oficiální ukončení války však nízkointenzivní konflikt doposud pokračuje v obtížně kontrolovatelných východních částech země, kde stále působí povstalecké skupiny.
Na rok 2006 byly naplánovány prezidentské a parlamentní volby jakožto jeden z mezníků demokratizačního procesu, přičemž největší pozornost vzbuzovaly především volby prezidentské. Za této relativně klidné ale velice křehké situace požádala OSN EU o asistenci misi MONUC při zajišťování bezpečného průběhu voleb.
3 Plánování mise
Tato kapitola vychází z teoretického pojetí plánovací fáze krizového managementu dle Antušáka a Kopeckého (2006). Ti uvádějí, že při plánování je primárně nutné uvědomit si a stanovit obecný smysl a poslání plánované činnosti. Na to navazuje stanovení cílů činnosti a volba nástrojů k jejich naplnění. Paralelně probíhají další manažerské činnosti – analýza situace, rozhodování a postupná implementace. První subkapitola se zabývá smyslem a posláním mise, zejména v kontextu konfrontace proklamovaných cílů a dalších vedlejších motivů. Druhá subkapitola se zaměřuje na stanovení konkrétních cílů mise, jedná se zejména o analýzu mandátu mise, a volbu nástrojů k jejich dosažení, tedy konkrétní podobu a složení mise. Třetí subkapitola shrnuje již výše zmíněné paralelní manažerské činnosti – analýzu výchozí situace pro rozmístění mise a rozhodovací procesy včetně postojů klíčových členských států v kontextu vytváření velící struktury mise.
3.1 Smysl a poslání mise
Zcela jasným deklarovaným posláním mise EUFOR DRC bylo posílit kontingent mise OSN MONUC během klíčového volebního procesu, jež měl silný rizikový potenciál, a přispět tak k poklidnému pokračování tranzitivního procesu v Demokratické republice Kongo, který má zemi přinést kýženou stabilitu (Nzongola-Natalaja 2007).
Nelze však opomenout další motivy, které EU resp. členské státy vedly k uskutečnění této operace. Afrika vzhledem k nezájmu dalších klíčových hráčů mezinárodní politiky o tento region[4] a s přihlédnutím k tradičním postkoloniálním vazbám,[5] surovinově-ekonomickému potenciálu a relativní geografické blízkosti představuje primární oblast zájmu CSDP EU. Afrika a zejména DRC se tak stala obrovskou investicí[6] EU a současně testovací laboratoří pro, na rozdíl od Balkánu, skutečné „out of area“ mise EU. Relativně příznivá bezpečnostní situace předcházející volbám navíc představovala možnost uskutečnit úspěšnou vojenskou misi a demonstrovat tak rozvíjející se schopnosti, kapacity, vliv a dosah EU.
V tomto kontextu je analytiky jako primární cíl EU často označována samotná realizace misí[7] a jejich reálný přínos k řešení krize je vnímán až jako sekundární faktor. Hlavním cílem je tedy maximalizace politického kreditu a případně podpora určité další agendy, např. ekonomické. Účelově jsou tedy vylučovány akce, které hrozí možným neúspěchem (Urbanovská 2009). Dalším významným motivem byla možnost v praxi otestovat fungování kooperace OSN a EU v oblasti řešení krizí a demonstrovat schopnost EU realizovat takto logisticky náročnou misi i bez použití kapacit NATO.
3.2 Stanovení cílů mise a volba nástrojů k jejích naplnění
Na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1671 z 25. dubna 2006 a na ni navazující společné akce Rady EU z 27. dubna 2006 byli mandát a konkrétní cíle mise stanoveny následovně:
a) Podniknout veškeré kroky k podpoře MONUC při stabilizaci situace v případě, že kapacity MONUC nebudou postačovat k efektivnímu naplňování jejich mandátu.
b) Přispívat k ochraně bezprostředně ohroženého civilního obyvatelstva v místě působení mise, aniž by tím byly narušeny pravomoci vlády DRC.
c) Přispět k ochraně letiště v Kinshase.
d) Zabezpečit bezpečnost a volný pohyb vlastního personálu a zařízení.
e) Provádět operace omezeného rozsahu k záchraně jedinců v nebezpečí.
Délka trvání mandátu byla stanovena na čtyři měsíce od uskutečnění prvního kola prezidentských voleb. Mise tedy proběhla mezi 30. červencem a 30. listopadem 2006.[8]
Pro naplnění tohoto mandátu byla vytvořena vojenská mise čítající 2400 vojáků, z toho 800 přispělo Německo v roli „framework nation“ a stejný počet byl poskytnut Francií. Zbývající část sil byla tvořena příspěvky dalších devatenácti členských států a Turecka. Kapacity mise byly dále rozčleněny do tří pilířů – předsunutý element v Kinshase, „on-call force“ v Gabonu, strategická rezerva v Evropě. Důvodem pro vytvoření „on-call force“ nebo také „over-the-horizon force“ umístěné v Liberville, hlavním městě Gabonu, mělo být zajištění potřebného odstrašujícího potenciálu bez nutnosti přílišné vojenské přítomnosti v Kinshase (Major 2008). Tyto jednotky měly být udržovány ve stavu pohotovosti a v případě potřeby měly být schopné se do čtyřiadvaceti hodin přemístit do DRC a zasáhnout. Určitým paradoxem, který podrýval autoritu mise, však byla skutečnost, že „on-call force“ představovaly největší část jednotek a v samotné DRC, resp. pouze v Kinshase, bylo rozmístěno jen cca 1000 vojáků (Urbanovská 2009).
3.3 Paralelní manažerské činnosti
Pro stanovení konkrétních operačních a logistických požadavků mise byl v rámci analýzy výchozí situace do DRC za asistence OSN vyslán brigádní generál Heinrich Brauss s cílem provést tzv. fact-finding mission (Simón 2010). Hodnocení výchozí situace bylo založeno zejména na existenci poměrně konsensuální a poklidné atmosféry v zemi. Kinshasa jakožto centrum volebního procesu a hlavní cíl rozmístění evropských sil na rozdíl od předchozí mise Artemis[9] nepředstavovala konfliktní zónu (Závěšický 2007). V místě určení již působící mise MONUC, EUSEC a EUPOL[10] znamenaly pro EUFOR značný přínos v podobě sdílení operačních vědomostí, zkušeností a vzájemné kooperace.
V decizně-implementační rovině představovalo klíčový aspekt vytváření velících struktur mise a zejména výběr operačního velitelství. Jelikož EU nedisponuje vlastním stálým operačním velitelstvím, musela se obrátit na členské státy, aby se jeden z nich ujal role „framework nation“ a poskytl tak potřebné kapacity. V této fázi však došlo k problematické situaci, která výrazně zproblematizovala celou plánovací fázi, jelikož žádný z členských států disponujících potřebnými strukturami nebyl v první fázi ochoten operační velitelství poskytnout. Francie, která v roli „framework nation“ vedla v DRC misi Artemis v roce 2003, odmítla znovu poskytnout své velící struktury s odůvodněním, že se jedná o misi EU a opakovaná vedoucí role Francie by nebyla politicky žádoucí. Velká Británie odmítla s poukazem na své závazky v Iráku a Afghánistánu. Itálie s ohledem na probíhající volby odmítla na toto téma jednat. Nakonec bylo do pozice „framework nation“ ostatními státy dotlačeno Německo i přes svůj odpor k vojenskému angažmá v Africe (Major 2008). Toto zpoždění mohlo mít pro načasování mise fatální následky. Shodou náhod však došlo k průtahům i při přípravě samotných voleb v DRC a tak byla mise zahájena včas.
4 Problematické aspekty realizace mise
4.1 Letecká přeprava
Ačkoli se EU snaží profilovat jakožto globální aktér, stále nedisponuje dostatečnými prostředky strategické přepravy. Z tohoto důvodu musela EU využít mechanismu SALIS (Strategic Airlift Interim Solution), který tento nedostatek řeší prostřednictvím pronájmu ruských a ukrajinských přepravních letadel Antonov An-124-100 (NATO 2007). Další omezení představovaly nedostatečné taktické letecké přepravní kapacity, které měly zajišťovat přepravu „on-call force“ v případě, že by bylo nutné zapojení těchto rezerv. V důsledku toho byl značně omezen potenciál projekce záložních sil z Gabonu do DRC v případě, že by bylo nutné je dopravit na místo určení mimo hlavní město Kinshasu (Major 2008). Nedostatky v této rovině nadále značně podrývají obraz EU jako relevantního aktéra při řešení krizových situací globálního rozsahu.
4.2 National caveats
National caveats nebo-li tzv. národní omezení jsou častým problémem multinárodních misí obecně. Ačkoli stanovování podmínek a mantinelů pro působení vlastních jednotek částečně zvyšuje ochotu států přispívat svými národními silami a usnadňuje tak často dlouhotrvající a obtížný proces skládání jednotek, při aktivním působení mise jednotlivá omezení značně paralyzují její flexibilitu.
Nejrozsáhlejší omezení uvalilo na působení svých jednotek Německo, ačkoli v roli „framework nation“ poskytovalo operační velitelství a celou třetinu sil. Zhruba 700 z celkových 800 německých jednotek bylo rozmístěno jako „on-call force“ v Gabonu s cílem snížit pravděpodobnost jejich nasazení v akci. Zbývající stovka nasazená v Kinshase byla svou působností omezena pouze na hlavní město, zatímco většina zbývajících jednotek mohla v případě nutnosti působit i v jiných částech země. Poslední německou podmínkou byl rigidní čtyřměsíční časový mandát mise bez možnosti prodloužení. Podobná omezení ale menšího rozsahu se týkala i jednotek Španělska a Belgie (Giegerich, Haine 2006; Major 2008).
4.3 Aktivní nasazení sil
Vzhledem k omezenému mandátu i geografické působnosti nebyly jednotky EUFOR vystaveny žádné větší vojenské hrozbě. Nicméně ve třech případech se mise EUFOR zapojila do stabilizačních aktivit. Stalo se tak na konci srpna v době zveřejnění výsledků prvního kola prezidentských voleb, v září při napadení televizní stanice neúspěšného prezidentského kandidáta Jeana-Pierre Bemby a v listopadu při zveřejnění finálních výsledků voleb (Major 2008).
Nejvážnější hrozbu pro destabilizaci situace představovaly nepokoje z 20. až 22. srpna. Televizní stanice tehdejšího viceprezidenta Bemby 20. srpna kromě řady dalších osobních útoků obvinila prezidenta Kábilu z volebního podvodu a ještě před zveřejněním oficiálních výsledků uveřejnila, že bude muset dojít k druhému kolu prezidentských voleb. Na to Kábila reagoval rozmístěním jemu loajálních policejních jednotek kolem Bembových dvou vysílačů. Následné slovní přestřelky mezi policejními jednotkami a Bembovými jednotkami zabezpečujícími vysílače přerostly v ozbrojenou konfrontaci, kdy pro-prezidentské policejní síly byly posíleny ještě Kábilovou prezidentskou gardou. V této situaci jednotky MONUC evakuovaly blízkou volební komisi a jejího předsedy, aby mohly být zveřejněny oficiální výsledky. Výsledkem bojů bylo šest mrtvých. Oba kandidáti pod silným diplomatickým nátlakem nařídili stažení svých jednotek a boje ustaly (Cisis Group 2006). V této fázi si vedení MONUC asistenci ze strany EUFOR ještě nevyžádalo.
Další den, 21. srpna, došlo k dalšímu vyostření situace, neboť prezidentské gardy zaútočily na dvě sídla a kancelář viceprezidenta Bemby.[11] Útok proběhl v době, kdy Bemba hostil 14 zahraničních představitelů CIAT (International Committee to Assist the Transition) a velitele mise MONUC. Po šesti hodinách, kdy se delegace nacházela pod palbou, byla za spolupráce MONUC a EUFOR dopravena do bezpečí a bojující strany byly úspěšně separovány (Crisis Group 2006, Major 2008). Ačkoli násilnosti trvaly již druhým dnem, z 1100 vojáků EUFOR přítomných v Kinshase byly pouze dvě roty schopné plnit bojové úkoly.[12] Zbývající počet představoval logistický a administrativní personál. Jelikož polští vojenští policisté byli pověřeni ochranou objektů a zařízení EUFOR, aktivního zásahu se zúčastnilo pouze 130 příslušníků španělských speciálních sil (Major 2008). Jako posila bylo sice z Gabonu povoláno úkolové uskupení čítající 180 mužů, ale na místo určení se dostalo až poté, co hlavní boje ustaly (Crisis Group 2006; Erhart 2007).
5 Hodnocení mise
Ačkoli byla mise EUFOR DR Congo především ze strany EU hodnocena jako velký úspěch (Solana 2007), je nutno poukázat na značně omezený mandát mise a další omezení jednotlivých národních kontingentů, která značně snížila možnosti aktivního zapojení jednotek, což činí hodnocení angažmá mise velice obtížným.
Vzhledem k omezeným možnostem aktivního působení měla mise fungovat zejména jako odstrašující element.[13] Zde ale narážíme na problematiku dislokace jednotek, kdy největší část kontingentu nebyla fyzicky přítomna v místě potenciální eskalace krize, což se vzhledem k dynamice eventuálních povstaleckých útoků či možné eskalace davového násilí nejeví jako zcela efektivní řešení. O tom svědčí i skutečnost, že přítomnost EUFOR nedokázala odstrašit či jinak předejít srpnovým střetům mezi silami dvou nejsilnějších prezidentských kandidátů. V tomto kontextu se ukázaly i další nedostatky dislokace jednotek, neboť i přes zřetelné vyostření bezpečnostní situace v předchozích dnech (Crisis Group 2006; Nzongola-Natalaja 2007) bylo v Kinshase k řešení srpnových nepokojů k dispozici pouze 130 bojových jednotek, což se vzhledem k celkové kapacitě mise 2400 mužů jeví jako značná disproporce. Koncept „on-call force“ se v tomto případě také zcela neosvědčil, neboť podpůrné jednotky z Gabonu, které měly zajistit dostatečně rychlou reakci a podporu v případe krize, nebyly během srpnových nepokojů dopraveny na místo určení včas a nemohly tak splnit svůj úkol.
Kořeny těchto problémů je však nutno identifikovat již v plánovací fázi a zejména ještě hlouběji ve sféře obecného přístupu Unie, resp. jejich členských států, k operacím krizového managementu. Zde je nutno zdůraznit, že se jednalo o specifickou operaci krizového managementu, kdy se EU nenacházela v časovém presu způsobeném nutností řešit náhle vypuknuvší krizi, na kterou je nutno rychle a efektivně reagovat. Dlouho dopředu plánované volby představovaly spíše situaci kontrolovaného a očekávaného navýšení rizikového potenciálu, což odpovídá spíše Kohoutkovu (1997) pojetí krize jakožto situace, kdy v systému panuje nejvyšší možná míra nejistoty, která však nutně neznamená zvrat k horšímu. Pro EU tedy situace představovala vzhledem k časovým možnostem na přípravu vynikající příležitost pro demonstraci svých schopností k řešení krizových situací a pro maximalizaci mezinárodního ale i „vnitropolitického“ kreditu jakožto dalšího impulzu pro členské státy k rozvoji CSDP.
Ani za této výhodné výchozí situace však členské státy nenalezly konsensuální postoj, což se projevilo jak dlouhotrvající reakcí na žádost OSN o posílení mise MONUC silami EU během voleb[14] způsobené vleklým jednáním v Radě či nepřípustným zpožděním při vytváření velící struktury mise, tak i v tradičně komplikovaném procesu skládání jednotek a celkově kompromisním charakteru mise, kdy vzhledem k rozloze země už tak omezený počet jednotek byl dále štěpen dislokací největšího počtu sil mimo území samotné DRC.
Vyvstává tedy otázka, nakolik jsou členské státy ochotny či schopny naplnit celou řadu svých nominálních závazků v oblasti řešení krizových situací na africkém kontinentu a zejména v DRC, která se stala jakousi laboratoří „state-buildingu“ EU. S přihlédnutím k odlišným zájmům a přístupům jednotlivých členských států se jednotná odpověď na úrovni EU hledá velice obtížně, což vlastně částečně představuje samotnou odpověď na otázku. Stále intergovernmentální rozměr integrace v této dimenzi má ve většině případů za následek opakování výše nastíněných problematických vyjednávání se všemi dalšími negativními konsekvencemi jako například značnou časovou prodlevou či kompromisním a tím pádem často nedostatečně efektivním charakterem prováděných akcí. Dlouho diskutovaná možná řešení této situace v podobě vytvoření stálých vojenských velících struktur EU se však jeví jako dlouhodobě politicky neprůchozí, nemluvě o možnosti vyčlenění stálých sil podléhajících supranacionálním strukturám Unie.[15]
Neochota členských států přistoupit k další integraci v této oblasti, která by Unii jako celku umožnila naplnit své proklamované cíle reálným obsahem, tedy spíše potvrzuje hodnocení analytiků, kteří poukazují na to, že vojenské operace krizového managementu EU jsou spíše tématem evropské formy než v tomto případě afrického obsahu (Giegerich, Haine 2006; Major 2008).
Závěr
Přes poměrně kritické hodnocení angažmá mise EUFOR DR Congo je nutno zmínit, že jakákoli realizovaná iniciativa usilující o stabilizaci země je v případě DRC přínosem. Problém však leží zejména v oblasti účelnosti, efektivity a udržitelnosti těchto iniciativ. S přihlédnutím k současné velice problematické situaci na úrovni evropské politiky, kdy jsou klíčoví aktéři CSDP plně zaměstnáni zejména řešením vnitropolitických a ekonomických problémů, však v této oblasti nelze v horizontu několika nejbližších let očekávat zásadní pokrok, a tedy ani posílení unijního rozměru vojenského krizového managementu, který by efektivně naplnil vzletnou rétoriku představitelů EU i očekávání mezinárodního společenství.
Absence společné vize pramenící z neexistence dostatečně relevantní společné evropské identity tak v praxi brání efektivnímu využití nezanedbatelného synergického potenciálu Unie v oblasti vojenského krizového managementu EU. V důsledku stálé nutnosti uzpůsobovat vlastní činnost tak, aby vůbec byla stimulována samotná podpora a konsensus ohledně misí vojenského krizového managementu v rámci Unie, se tak EU často nešťastně odchyluje od primárního úkolu krizového managementu, kterým je řešení krizí.
Seznam použitých zdrojů
Antušák, E; Kopecký, Z. (2006): Krizový management: úvod do teorie, Praha, VŠE.
Crisis Group (2006): Securing Congo’s Elections: Lessons from the Kinshasa Showdown, on-line text (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/central-africa/dr-congo/B042%20Securing%20Congos%20Elections%20Lessons%20from%20the%20Kinshasa%20Showdown.ashx), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Erhart, H-G. (2007): EUFOR RD Congo: a preliminary assessment, European Security Review, No. 32, March, pp. 9-12, on-line verze (http://www.isis-europe.org/pdf/2007_esr_46_esr32final.pdf), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Evropská unie (2008): Consolidated versions of the Treaty on European Union and the Treaty on the Functioning of the European Union, Official Journal of the European Union, C 115,
Volume 51, 9 May, on-line verze
(http://eur-lex.europa.eu/JOHtml.do?uri=OJ:C:2008:115:SOM:EN:HTML), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Giegerich, B.; Haine J-Y. (2006): In Congo, a cosmetic EU operation, Internation Herald Tribune, 12 June.
Kohoutek, M. (1997): Krizový management – zvládání krizí a příležitostí, Vojenské rozhledy, č. 4., on-line verze (http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/1997_4/kohoutek.htm), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Major, C. (2008): EU-UN cooperation in military crisis management: the experience of
EUFOR RD Congo 2006, Occasional Paper No. 72, EU ISS, on-line verze (http://www.iss.europa.eu/uploads/media/op-72.pdf), ověřeno ke dni 13.5.2010.
NATO (2007): Strategic Airlift Interim Solution (SALIS), on-line text (http://www.nato.int/issues/strategic-lift-air/index.html), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Nzongola-Natalaja, G. (2007): LESSONS LEARNED FROM THE ARTEMIS AND EUFOR OPERATIONS IN THE DEMOCRATIC REPUBLIC OF THE CONGO, in: The EU’s Africa Strategy: What are the lessons of the Congo Mission?, SDA DISCUSSION PAPER, on-line text (http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/30325/ipublicationdocument_singledocument/24672989-a552-4b72-b758-fc2936157774/en/070307_EUAfricaStrategy_DiscussionPaper.pdf), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Rada EU (2006a): Background Note – DRC ELECTIONS 2006 – EU support to the DRC during the election process, on-line text
(http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/esdp/90508.pdf), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Rada EU (2006b): COUNCIL JOINT ACTION 2006/319/CFSP of 27 April 2006, on-line verze (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2006:116:0098:0101:EN:PDF), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Simón, L. (2010): Command and control? Planning for EU military operations, Occasional Paper No. 81, EU ISS, on-line verze
(http://www.iss.europa.eu/uploads/media/Planning_for_EU_military_operations.pdf), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Solana, J. (2007): Presentation by Javier Solana,EU High Representative for the CFSP,on the Democratic Republic of Congo / EUFOR, on-line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressdata/EN/discours/92360.pdf), ověřeno ke dni 13.5.2010.
United Nations Security Council (2006): Resolution 1671, on-line verze (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/Res1671_En.pdf), ověřeno ke dni 13.5.2010.
Urbanovská, J. (2009): Realizace operací na podporu míru: implementace EBOP?, výuková prezentace do kurzu Evropská bezpečnostní a obranná identita, Brno, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity.
Závěšický, J. (2006): Vojenské operace na podporu míru Evropské unie: prubířský kámen bezpečnostní dimenze evropské integrace, rigorózní práce, Brno, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity.
Závěšický, J. (2007): Ambice a schopnosti Evropské unie. Analýza vojenských operací
na podporu míru, Mezinárodní vztahy, roč. 42., č. 2., s. 31-59.
Autor: Ondřej Urbánek, student bezpečnostních a strategických studií FSS, MU.
[1] Do poslední revize primárního práva byla tato politika označována jako Evropská bezpečnostní a obranná politika (ESDP). Se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost byla však přejmenována na Společnou bezpečnostní a obrannou politiku (CSDP).
[2]Relativní vojenská slabost EU často bývá označována právě za následek ale někdy i za příčinu tohoto přístupu.
[3] Vzhledem k nejednotnému českému překladu pojmu „crisis management“ práce vychází z anglického znění smlouvy.
[4] V poslední době však s výjimkou Číny, která do oblasti mohutně expanduje.
[5] V případě DRC zejména Belgie a Francie.
[6] EU je největším dárcem humanitární pomoci pro DRC. Mezi lety 2002 a 2008 byla zemi poskytnuta pomoc ve výši cca 750 mil. Euro (Major 2008) EU byla hlavním finančním donátorem voleb samotných, přičemž příspěvek EU představoval 149 mil. Euro a na bilaterální bázi členské státy přispěli dalšími 100 mil. Euro, což představovalo cca 80% veškerých nákladů na realizaci voleb (Rada EU 2006a; Závěšický 2006).
[7] „Mise rozmisťovány, aby byla stimulována schopnost EU je rozmisťovat.“ (Urbanovská 2009: 5)
[8] Do čtyřměsíčního mandátu nebyla zapojena přípravná a stahovací fáze, které pobyt jednotek v DRC prodloužily na zhruba pět až šest měsíců (Major 2008).
[9] Vojenská mise EU v DRC proběhnuvší v roce 2003.
[10] Kombinovaná vojensko-civilní mise EUSEC RDC probíhá od roku 2005 do současnosti a jejím cílem je asistovat při reformě bezpečnostních složek DRC. Civilní policejní mise EUPOL Kinshasa probíhala mezi lety 2005 a 2007.
[11] Ačkoli prezident Kábila zodpovědnost za útok odmítá, většina expertů se domnívá, že tak rozsáhlá operace nemohla být provedena bez prezidentova vědomí (Crisis Group 2006).
[12] Jednalo se o španělskou jednotku speciálních sil a polskou jednotku vojenské policie, obě čítající po cca 130 mužích (Crisis Group 2006).
[13] Obtížně evaluovatelná odstrašovací strategie dále posiluje problém relevantního hodnocení mise.
[14] Oficiální žádost byla podána v prosinci 2005 a reakce EU přišla až v březnu následujícího roku.
[15] Ačkoli jako možné řešení této situace se nabízí koncept Battlegroups (BG), k jeho nasazení v akci však stále nedošlo a k možnosti jeho budoucího nasazení v náročných operacích vojenského krizového managementu se autor staví také skepticky, neboť vzhledem k charakteru BG by veškerá tíha dané mise ležela vždy jen na několika málo členských státech tvořících aktuální BG. Tato situace se projevila například již při plánování mise EUFOR DRC, kdy byl připraven k nasazení francouzsko-německý BG, ale Německo blokovalo jeho nasazení, neboť se v takovém rozsahu odmítalo na misi podílet.
