Masové demonstrace, generální stávky a pouliční nepokoje patří k Francii stejně tak neodmyslitelně jako víno, sýry a bagety. Pro každého Francouze je právo na stávku jedním z nejdůležitějších způsobů veřejného projevu politického názoru přinejmenším již od dob Velké francouzské revoluce. Ovšem to, co se odehrálo na podzim 2005, pařížské ulice zažily naposledy snad jen během Alžírské války (1954-62) a onoho bouřlivého roku 1968. O závažnosti celé situace svědčí mimo jiné i fakt, že po dobu téměř tří týdnů neinformovala francouzká média o ničem jiném s takovou frekvencí jako právě o pouličních nepokojích v Paříži a postupem času i v dalších velkých francouzských městech.

Úvod

Obrázky mladých lidí, kteří zapalují popelnice, automobily nebo dokonce školy, se staly každodenní francouzskou realitou. V naprosté většině případů se přitom jednalo o děti afrických a arabských přistěhovalců; jednalo se o onu pověstnou druhou a dnes dokonce již i třetí generaci přistěhovalců, kteří nikdy nepoznali původní kulturní prostředí, ze kterého přišli jejich rodiče, ovšem kteří se z nejrůznějších příčin nedokázali integrovat ani v prostředí, které jim nabízí francouzská společnost.

Cílem této seminární práce je stručně představit charakteristické rysy francouzské imigrační a integrační politiky, které jsou jednou z hlavních determinant při posuzování obecných příčin pouličních nepokojů v Paříži a dalších francouzských městech. Dále bude představen samotný konflikt, tj. zejména jeho spouštěcí mechanismy, hlavní aktéři, průběh atd. V závěru práce budou popsány důsledky nepokojů a konflikt se také pokusíme charakterizovat pomocí typologie Ch. Tillyho.

1 Francouzská imigrační a integrační politika

Abychom mohli posoudit způsob, jakým jsou přistěhovalci v dané společnosti přijímáni, musíme nejprve určit, jak původní obyvatelé vnímají sami sebe. První kategorií, podle které můžeme národy určitým způsobem rozdělit, je způsob vzniku daného národa. Francouzi patří, podobně jako například Britové či Němci, mezi tzv. endogenní národy, tj. národy, které tvoří starousedlíci. Příslušnost k takovémuto národu je chápána jako jakési osudové dědictví minulosti. I z tohoto důvodu tedy není nikterak překvapivý fakt, že toto pojetí je typické především pro národy žijící v Evropě, tj. na „Starém kontinentě“.¹

Druhou dělicí linii představuje kritérium příslušnosti k danému národu, tj. způsob, jakým se musejí přistěhovalci chovat, aby je přijímající společnost byla ochotna považovat za sobě rovné. Z tohoto pohledu můžeme rozlišovat národy etnické a občanské, přičemž Francie patří mezi typické představitele druhé zmíněné kategorie. Francouzi, stejně jako Britové či Američané, podmiňují příslušnost ke svému národu tím, že občané budou uznávat v první řadě především instituce daného územního státu.² Odkazují tak nejenom na svoji historickou minulost, ale hlavně na politickou budoucnost. (Baršová – Barša 2005: 30-32)

Čtyři modely národní identity:

	národ přistěhovalců-osadníků	národ starousedlíků
občanský národ	USA, Kanada, Austrálie	Francie, V. Británie
etnický národ	Izrael	Německo

Zdroj: Baršová – Barša 2005: 31.

Tento přístup má své kořeny již v době Velké francouzské revoluce. Francouzský národ se konstituoval především na pozadí teritoriální příslušnosti a politické loajality. Na rozdíl například od přístupu německého, který klade největší důraz na společné kulturní zázemí a tradice předávané z generace na generaci, francouzský přístup je založený zejména na univerzalistických hodnotách, především na rovnosti všech občanů, a to bez ohledu na to, z jakého prostředí tito lidé pocházejí.³ To ovšem na druhou stranu neznamená, že by přistěhovalcům byla ponechána svobodná volba v oblati kulturní. Francouzi, ostatně stejně tak jako Němci, věří v nadřazenost své vlastní kultury, a proto předpokládají, že přistěhovalci budou mít automaticky zájem převzít jejich vzorce chování, čímž se vzdají své původní skupinové identity a stanou se „opravdovými“ Francouzi. (Barša 1999: 24-30) Jak uvidíme později, tento předpoklad je zcela mylný.

Díky své otevřenosti se Francie již v polovině 19. století stala jednou z nejvýznamějších imigračních zemí v Evropě, přičemž občanem se v této době mohl stát každý, kdo byl ochoten přijmout republikánské principy. Vstřícná francouzská imigrační politika však nebyla vedena pouze ideálem universalismu. Svoji roli sehrály také faktory čistě pragmatické. Jednalo se zejména o chronický nedostatek pracovní síly v době industriální revoluce a dále o demografické změny (pokles porodnosti) v první polovině 20. století. V průběhu 19. a v první polovině 20. století přišlo do Francie mnoho přistěhovalců z bližších i vzdálenějších evropských zemí, přičemž počet mimoevropských přistěhovalců byl v této době zanedbatelný. Počet Neevropanů se výrazně navýšil až po druhé světové válce.⁴ (Baršová – Barša 2005: 86-88) To souviselo jednak s pozvolným ekonomickým oživováním evropských zemí a zároveň s právě probíhajícím procesem dekolonizace. Lidé z bývalých kolonií hledali ve Francii lepší životní podmínky, ať už ekonomické nebo politické. (Delerm 1964: 526-527)

Jelikož Francie trpěla permanentním nedostatkem pracovních sil, příliv imigrantů zpočátku vítala. Zároveň také předpokládala, že většina těchto „gastarbeiterů“ je v zemi pouze dočasně, takže o integrační politice v této době příliš hovořit nelze. Vláda zároveň věřila, že lidé, kteří se v zemi hodlají usadit natrvalo, budou integrování automaticky systémem (politickým, sociálním, vzdělávacím atd.).⁵ Situace se začala měnit v 70. letech, kdy Evropu zasáhla všeobecná hospodářská krize. Přistěhovalci se stali pro Francii nepotřebnými, takže ti, kteří se do země hodlali přestěhovat, byli od tohoto kroku odrazováni, a ti, kteří zde již žili, byli povzbuzováni k návratu zpět. Restrikce však měly pouze zanedbatelný efekt. V důsledku tzv. reunifikace rodin naopak počet přistěhovalců neklesal, ale spíše rostl. Proto došlo zejména v 90. letech k dalšímu zpřísňování podmínek pro pobyt v zemi a v souvislosti s imigranty se často hovořilo o zvyšující se kriminalitě atd. V roce 2000 se však znovu ukázalo, že v zemi chybí pracovní síla, takže byla přijatá nová imigrační politika. Ta, byť opět umožňovala snadnější přístup na francouzský pracovní trh, byla znovu postavena, co se integrace přistěhovalců týče, na principu asimilace.

Zdá se však, že tato politika již není z dlouhodobého hlediska udržitelná, protože přistěhovalci se čím dál tím výrazněji dožadují práva na svoji vlastní kulturu. Zároveň navíc sílí i hlasy z opačného tábora, o čemž svědčí například vzestup silně nacionalisticky orientované Národní fronty (FN) doprovázené sílícími projevy rasismu a intolerance ve společnosti, jejímž cílem jsou především imigranti ze severní a subsaharské Afriky. Mladí lidé, děti původních přistěhovalců, kteří byli společností za tento svůj původ stigmatizováni, nemají žádný přímý kontakt s kulturním prostředím svých rodičů, ovšem zároveň se nemohou integrovat ani do společnosti francouzské. (Reitsma 2007: 7-11) Tato kulturní nejistota, spolu s vysokou nezaměstnaností, je pak přesně tou směsí, která je rozbuškou pro pouliční nepokoje, které se v posledních letech objevují čím dál tím častěji.

Imigranti podle země původu (1999):

Země původu	celkem	Naturalizovaní Francouzi	cizinci
Afrika – z toho:	1 692 110	510 738	1 181 372
Maroko	521 059	133 405	387 654
Alžírsko	575 740	156 856	418 884
Tunisko	201 700	80 987	120 713
Turecko	175 987	26 759	149 228

Zdroj: France Diplomatie.

2 Pouliční nepokoje v Paříži (podzim 2005)

2.1 První fáze (27. – 31. října)

Přestože Francouzi jsou na demonstrace a pouliční výtržnosti poměrně zvyklí, o čemž svědčí mimo jiné i krizové plány, které jsou zejména na předměstích velkých francouzských měst, kde žije zdaleka nejvíce imigrantů, aktivovány v reakci na možné násilnosti relativně často, události z podzimu 2005 zasáhly celou zemi mnohem více než kterékoli předchozí nepokoje. To, co se původně jevilo jen jako další z řady výtržností znuděné mládeže z „betonových ghett“, rychle přerostlo do vážné sociální a do značné míry i politické krize, která nenechala klidným ani prezidenta republiky.

Onou pověstnou poslední kapkou do poháru trpělivosti mladých pařížských přistěhovalců byla smrt dvou mladíků ve věku 14 a 16 let, z nichž jeden byl arabského a druhý afrického původu. Oba zahynuli 27. října 2005 po zásahu proudem v transformátoru vysokého napětí v obci Clichy-sous-Bois na severovýchodním okraji Paříže, když se pokoušeli ukrýt se před policejní hlídkou. Policisté původně zadrželi skupinu devíti mladistvích imigrantů, které vyslýchali v souvislosti s krádeží v přilehlém městě. Tři z mladíků se ovšem dali na útěk, jenž skončil tragédií. Jak již bylo řečeno, dva z nich na místě zahynuli, třetí byl s vážnými popáleninami transportován do nemocnice.

Tato událost prakticky okamžitě spustila vlnu nepokojů, které se zpočátku koncentrovaly právě v obci Clichy-sous-Bois. Přestože výtržnosti byly lokálně omezené, poměrně rychle nabraly na intenzitě, takže ještě téhož dne byl aktivován tzv. plán „pouliční nepokoje“ (troubles urbaines), který dával rozsáhlejší pravomoci především zasahujícím hasičským sborům. I přes tato opatření si ovšem již první den nepokojů vyžádal první oběť na životě. Byl jí padesátiletý muž, kterého mladí výtržníci ubili k smrti přímo na ulici.⁶

Počet výtržníků se rychle vyšplhal na zhruba 400; počet zasahujících policistů a četníků byl srovnatelný. Během následujících několika málo dní se pravidelně opakoval klasický scénář. Relativně klidné dny vyplněné spíše nenásilnými projevy nesouhlasu s neutěšenou situací na předměstích střídaly neklidné noci plné eskalujícího násilí. Výtržností, které se nyní rozšířily i do okolních měst,⁷ se účastnily rozptýlené skupinky arabských a afrických mladíků. Ti v počtu deseti až patnácti členů útočili na budovy mateřských a základních škol, policejní stanice a prefektury, které se staly symbolem nenáviděného politického systému. Každou noc bylo zapáleno několik desítek popelnic a především automobilů.⁸ Objevila se ovšem i střelba na zasahující pořádkové síly, útoky pomocí podomácku vyrobených molotovových koktejlů atd. A přestože místní obyvatelstvo bylo ujišťováno o tom, že policisté mají situaci pod kontrolou, objevily se i požadavky ze strany některých policejních velitelů na nasazení armády.⁹

Na problematickou situaci zareagovala samozřejmě i vláda. Tehdejší ministr vnitra N. Sarkozy ujistil veřejnost o tom, že bude informována o výsledcích vyšetřování incidentu z 27. října.¹⁰ Ministr také navštívil postižené oblasti a slíbil veřejnosti, že budou učiněna všechna dostupná opatření tak, aby se situace co nejrychleji vrátila zpět k normálu (viz zejména tzv. politika nulové tolerance vůči jakýmkoli projevům násilí). Ve stejné době začaly též první soudní procesy s mladistvími, kteří byli souzeni vesměs za ozbrojené útoky na veřejného činitele.¹¹

2.2 Druhá fáze (1. – 7. listopadu)

Během prvních listopadových dní se uskutečnilo několik setkání zástupců vlády (především premiéra D. de Villepina a již zmíněného ministra vnitra Sarkozyho) s rodiči obou mrtvých mladíků, ale například i s občany z postižených oblastí, což mělo přispět zejména k otevření dialogu mezi oběma stranami konfliktu, tj. mezi vládou a mladými přistěhovalci. Hlavními tématy „mírových“ rozhovorů se staly otázky školství, diskriminace, nezaměstnanosti a celkové situace na předměstích.

Nicméně jakékoli pokusy o vyřešení špatných životních podmínek imigrantů pomocí klidného dialogu přišly doslova pět minut po dvanácté. Situaci nepomáhaly uklidňovat ani výroky ministra Sarkozyho, který v souvislosti s přistěhovalci neváhal používat takové výrazy jako „parchanti“, „chamraď“ apod.¹² Své výroky přitom hájil tím, že pouze nazývá věci pravými jmény, a svoji tvrdou politiku vůči přistěhovalcům tím, že jedině tímto způsobem je možné situaci na předměstích trvale vyřešit.¹³ Jak moc se mýlil, zjistil již na podzim roku 2007, tentokráte již jako francouzský prezident.

Jelikož se politické rozhovory míjely účinkem, nepokoje nejenže neustaly, ale navíc se rozšířily i do dalších oblastí (zejména na sever a severovýchod Paříže), což způsobovalo komplikace zejména v městské hromadné dopravě, konkrétně na severní lince RER, která spojuje letiště Charles de Gaulle, Gare du Nord a centrum města.¹⁴ Ničeno bylo nejenom vybavení nádraží a vlakových souprav, ale došlo i k útokům na pasažéry, kteří byli okrádáni skupinkami mladíků tmavé pleti.¹⁵ Mladí výtržníci, pro které se noční útoky staly fascinujícím způsobem zábavy, nyní útočili často již bez zjevné příčiny a sami dost dobře nevěděli, za co vlastně bojují.

V situaci, kdy nepokoje postihly již celkem čtyři departmány, bylo v každém z nich do stavu pohotovosti uvedeno zhruba 1 000 mužů zákona. I přesto se ale stále nedařilo snížit počet násilných aktů. Spíše naopak. Počty zapálených automobilů se vyšplhaly na několik stovek za noc. I počet zadržených osob během jediné noci se pohyboval v řádu desítek. Stále častější byly též případy zraněných policistů či hasičů.¹⁶ Při nočním útoku na autobus byla dokonce vážně zraněna i jedna handicapovaná žena, která nestihla včas uniknout z hořícího autobusu.¹⁷ Násilnosti se navíc začaly z pařížských předměstí přelévat i do jiných velkých francouzských měst (nezanedbatelné přistěhovalecké komunity se nacházejí např. v Lyonu, Marseille, Štrasburku, Lille a dalších). Celá čtvrtina útoků se tak nyní odehrávala mimo pařížský region.¹⁸

2.3 Třetí fáze (8. – 17. listopadu)

Desátý den nepokojů začaly zaznívat především z řad rodičů mladých výtržníků (včetně rodičů obou mrtvých mladíků) a z řad zástupců různých muslimských federací hlasy vyzývající k ukončení nepokojů. Uskutečnilo se dokonce i několik relativně poklidných demonstrací a pochodů, jejichž cílem bylo přimět mladistvé ukončit násilí v ulicích a vrátit se ke konstruktivnějšímu dialogu.¹⁹

I přes tyto výzvy se však ukázalo nezbytné přijmout, zcela v duchu Sarkozyho tvrdé politiky, mnohem přísnější opatření, než která byla doposud používána. 8. listopadu francouzská vláda rozhodla o obnovení zvláštního zákona o výjimečném stavu, který byl naposledy použit během Alžírské války. Zákon umožňoval především zakázat v neklidných oblastech noční vycházení²⁰ (14. listopadu pak byla platnost zákona prodloužena dokonce až na tři měsíce.²¹). K dalším významným krokům ministra vnitra patřilo rozhodnutí o vyhoštění osob odsouzených za trestné činy související s nepokoji zpět do jejich vlasti. Jednalo se přitom o imigranty ilegální, ale i legální.²²

I přes všechna přijatá opatření pouliční boje trvaly ještě několik dalších dnů. Situace se začala uklidňovat až zhruba v polovině listopadu, kdy již nebyly hlášeny žádné střety výtržníků s policií a i počet zapálených automobilů nepřesáhl „běžnou normu“. Celková bilance nepokojů je odhadována na několik desítek zraněných, 1500 zatčených, z toho 120 odsouzených a následně vyhoštěných, přičemž při nepokojích bylo zapáleno více než 8 000 automobilů a mnoho budov, zejména škol.²³

3 Důsledky nepokojů

Bezprostředně po skončení nepokojů, nabídl šéf Evropské komise J. M. Barroso Francii uvolnění zhruba 50 mil €, přičemž tato částka měla být použita na obnovu pařížských předměstí. Nutno však dodat, že tyto finanční prostředky by Francie obdržela za i bez zásahu předsedy Komise. Jejich čerpání by však bylo mnohem pomalejší a administrativně komplikovanější.²⁴ Další finanční prostředky pak byly uvolněny i ze státního rozpočtu a vláda slíbila zavedení rozsáhlých sociálních reforem. Nutno ale dodat, že spíše neúspěšných.

V reakci na nepokoje vznikla v listopadu 2005 také organizace Aclefeu, která se dvěma minibusy projížděla Francií a setkávala se s lidmi z nejchudších částí velkých měst. Zároveň také sbírala stížnosti pro politiky. Jejich počet se nakonec vyšplhal až na 20 000. S nimi pak demonstranti protestovali před Národním shromážděním v Paříži. Nicméně ani téměř rok od nepokojů se nic nezměnilo a životní situace lidí z předměstí byla stejně špatná jako dříve. 26. října 2006 se proto konal pochod stovek přistěhovalců, kteří chtěli na tento stav upozornit.²⁵ Obdobná demonstrace se uskutečnila i od den později, tedy přesně rok od smrti dvou mladíků, v samotném Clichy-sous-Bois. Jelikož zde se již tak poklidný průběh neočekával, v pohotovosti byly preventivně zhruba 4 000 příslušníků pořádkových sil.²⁶

Otázky přistěhovalectví a nové integrační politiky se staly také jedním z hlavních témat nadcházejících prezidentských a parlamentních voleb (oboje 2007). Jelikož v prezidentských volbách zvítězil pravicově orientovaný a zde již několikrát zmiňovaný N. Sarkozy, směr francouzské politiky vůči imigrantům byl jasně vymezen – omezení přistěhovalectví a pokus najít novou, vhodnější politiku integrace, která by nahradila doposud používaný, ovšem nefunkční model asimilace.

4 Teoretické vymezení pařížských pouličních nepokojů

Pokud bychom se pokusili charakterizovat pařížské pouliční nepokoje pomocí typologie Ch. Tillyho, našli bychom znaky hned několika kategorií kolektivního násilí. První kategorii představují rozptýlené útoky. Vzhledem k tomu, že mladí výtržníci útočili spíše v menších skupinkách a obě strany konfliktu se po celou dobu trvání nepokojů snažily vyhýbat přímým střetům, výše uvedená kategorie dokáže zahrnout velkou většinu násilných akcí, které se během oněch tří týdnů ve Francii odehrály. Jedná se zejména o případy žhářství, včetně zapalování automobilů, a dále o útoky na veřejné budovy, které lze chápat jako symboly francouzského státu, proti kterému se imigranti vzepřeli.

Kromě rozptýlených útoků lze ovšem vysledovat i příklady přerušovaných vyjednávání. Konkrétně se jedná o pokusy o navázání dialogu především ze strany vlády, o demonstrace, ať už ty, které vyzívaly k ukončení násilí, nebo ty, které se snažily upozornit na špatné životní podmínky na předměstích, atd.

Poslední kategorie, která byla v konfliktu výrazněji zastoupena, je oportunismus. Ten se začal objevovat v pozdější fázi konfliktu, kdy prvotní emoce již ochladly. Najít lze nejenom příklady zcela materiální povahy jako loupeže, ale například i snahu zneužít vypjaté situace k prosazení extremistických ideologií, ať už ze strany nacionalistických pravicových stran nebo ze strany náboženských radikálů. (Tilly 2006: 132-134, 169-170, 193-194)

Závěr

Výtržnosti z podzimu 2005 se svým rozsahem a intenzitou zařadily mezi největší francouzské nepokoje za posledních několik desítek let. Už jenom z toho důvodu vláda nadále nemohla ignorovat fakt, že imigrace, resp. integrace imigrantů ve Francii je skutečným problémem. A přestože sliby o významných strukturálních změnách padaly již během samotného konfliktu, nic nelze změnit ze dne na den. Na to možná zapomněli jak političtí představitelé, tak i samotní přistěhovalci.

Vláda se domnívala, že příslibem „lepších zítřků“ požadavky imigrantů uspokojila. Přistěhovalci se na druhou stranu domnívali, že ony „lepší zítřky“ nastanou skutečně již nazítří. To se ale samozřejmě nestalo, a tak nespokojení obyvatelé předměstí začali znovu protestovat. Zprvu relativně pokojně, na demonstracích. Ovšem již na podzim 2007, tj. přesně dva roky od zde pojednávaných pouličních nepokojů, se strhla nová vlna násilností. Tentokrát již sice ne tak intenzivní, ovšem příčiny i průběh nepokojů byly téměř totožné.

Francie se dnes nachází na důležité křižovatce. Francouzi musí sami přehodnotit svůj přístup zejména k otázkám integrace přistěhovalců a zvážit, zda jejich sen o „rovnosti, volnosti a bratrství“ je skutečně tak univerzální hodnotou, jak vždy tvrdili. Nebude se sice jednat o proces nikterak jednoduchý, ovšem bez něj si lze asi jen těžko představit nějaké skutečně efektivní řešení.

Literatura a internetové zdroje

An anniversary of riots nears, suburban youths march on Paris, The New York Times, 26.10.2006, on-line verze (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=6&did=1151325171&

SrchMode=1&sid=4&Fmt=3&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1260379869&clientId=45397).

A year after suurban riots, France is mostly calm, The Washington Post, 28.10.2006, on-line verze (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=5&did=1152474541&SrchMode=1&sid=3&

Fmt=3&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1260379083&clientId=45397).

Banlieues – Appels au calme et marches anti-violence, TF1, 5.11.2005, on-line text (http://lci.tf1.fr/france/2005-11/appels-calme-marches-anti-violence-4860117.html).

Banlieues – Les violences gagnent la province, TF1, 5.11.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/france/2005-11/violences-gagnent-province-4860800.html).

Banlieue – Nouveaux renforts policiers en Seine-Saint-Denis, TF1, 3.11.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/france/2005-11/nouveaux-renforts-policiers-seine-saint-denis-4860926.html).

Banlieues – RER B : arrêt de travail après des violences, TF1, 4.11.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/economie/2005-11/rer-arret-travail-apres-violences-4877148.html).

Banlieues – Une handicapée grièvement brûlée dans l’attaque d’un bus à Sevran, TF1, 4.11.2005, on-line text (http://lci.tf1.fr/france/2005-11/handicapee-grievement-brulee-dans-attaque-bus-sevran-4860910.html).

Barša, P. (1999): Národnostní konflikt a plurální identita, in: Barša, P. – Strmiska, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.

Baršová, A. – Barša, P. (2005): Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku, Brno, Mezinárodní politologický ústav.

Blum, A (1998): Comment décrire les immigrés? À propos de quelques recherches sur l’immigration, Population, 53e Année, No. 3, pp. 569-587, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/1534262.pdf).

Clichy – Clichy : 68 véhicules incendiés, TF1, 1.11.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/france/2005-11/clichy-vehicules-incendies-4860061.html).

Clichy – Clichy : trois jeunes condamnés à de la prison ferme, TF1, 31.10.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/france/2005-10/clichy-trois-jeunes-condamnes-prison-ferme-4860029.html).

Clichy – Sarkozy défend sa méthode et „ses mots vrais“, TF1, 2.11.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/france/2005-11/sarkozy-defend-methode-mots-vrais-4859965.html).

Clichy – Villepin : „toute la lumière sera faite“ sur l’accident de Clichy, TF1, 1.11.2005, on-line text (http://lci.tf1.fr/france/2005-11/villepin-toute-lumiere-sera-faite-sur-accident-clichy-4859901.html).

Delerm, R. (1964): La population noire en France, Population, 19e Année, No. 3, pp. 515-528, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/1526462.pdf).

France Diplomatie, on-line text (http://www.diplomatie.gouv.fr/en/france_159/french-society_6816/way-of-life_5279/general-points_1987/immigration_1458.html).

Francie ohlásila konec pouliční války, iDnes.cz, 17.11.2005, on-line text

(http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?r=zahranicni&c=A051117_115444_zahranicni_mhk).

Francie přitvrdila, schválila zákaz vycházení, iDnes.cz, 8.11.2005, on-line text

(http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?r=zahranicni&c=A051108_111824_zahranicni_miz).

Marche silencieuse à Clichy-sous-Bois, TF1, 29.10.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/france/2005-10/marche-silencieuse-clichy-sous-bois-4859964.html).

Ministr nařídil vyhostit z Francie výtržníky – cizince, iDnes.cz, 9.11.2005, on-line text

(http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?r=zahranicni&c=A051109_155755_zahranicni_miz).

Nepokoje ve Francii mají první oběť, iDnes.cz, 7.11.2005, on-line text

(http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?r=zahranicni&c=A051107_134233_zahranicni_miz).

Nouveau contretemps dans l’enquête sur la mort de Zyed et Bouna, Le Parisien, 27.10.2009, on-line text (http://www.leparisien.fr/abo-seine-saint-denis/nouveau-contretemps-dans-l

-enquete-sur-la-mort-de-zyed-et-bouna-27-10-2009-689551.php).

Nuit de violance à Clichy-sous-Bois, TF1, 28.10.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/france/2005-10/nuit-violences-clichy-sous-bois-4860818.html).

Reitsma, P. (2007): Migrant policy and Muslim integration in France and the Netherlands, Comparing theory with practice, on-line text (http://www.euroculturemaster.org/pdf/

groep8_2/Reitsma.pdf).

Tilly, Ch. (2006): Politika kolektivního násilí, Praha, Sociologické nakladatelství.

Violences – L’état d’urgence prolongé pour 3 mois, TF1, 14.11.2005, on-line text (http://lci.tf1.fr/france/2005-11/etat-urgence-prolonge-pour-mois-4859975.html#).

Violences – L’Union européenne propose d’aider la France, TF1, 14.11.2005, on-line text

(http://lci.tf1.fr/economie/2005-11/union-europeenne-propose-aider-france-4877228.html).