Ozbrojené síly patří mezi největší emitenty skleníkových plynů na světě. V důsledku stále narůstající sekuritizace globální změny klimatu tak nabírá na intenzitě diskuze o zmírňování jejich environmentálních dopadů. Zároveň je však možné pozorovat, že jednotliví aktéři k této problematice přistupují diametrálně odlišně. Jakými cestami se tedy vydali přední světoví vojenští aktéři?
V počátcích dějin vojenství byl environmentální dopad konfliktů spíše nepřímý a způsobený zejména těžbou hornin potřebných k výrobě zbraní. V průběhu historie ale ozbrojené konflikty a vojenské aktivity jako takové nabíraly na stále větší intenzitě. Zcela přelomovým mezníkem z hlediska vojenské strategie i environmentálních dopadů činnosti ozbrojených sil byla průmyslová revoluce a vynález spalovacích motorů. Díky do té doby bezprecedentně vysokým produkčním možnostem se vojenská výrobní mašinerie rozběhla na plné obrátky. [1]
V posledních dekádách však kromě pokračování debaty o tomto přímém dopadu ozbrojených konfliktů došlo k zásadnímu růstu akcentace zcela nového environmentálního fenoménu, a to globální změny klimatu. V tomto kontextu tak vznikla významná diskuze o skleníkových plynech a různí aktéři světa začaly podnikat kroky k omezení technologií využívajících fosilní paliva do budoucna.
V souvislosti s těmito trendy však vyvstává důležitá otázka – jak omezit emise produkované ozbrojenými silami? Na to se zaměřuje i tento článek. Konkrétně poskytuje přehled přístupů a strategií předních světových vojenských aktérů týkajících se změny klimatu a přechodu ozbrojených sil k uhlíkové neutralitě a jeho cílem je přiblížit teoretické výhody a nevýhody, které v důsledku této zelené tranzice mohou pro operační schopnosti ozbrojených sil vzniknout.
Zelenější armády
Ozbrojený konflikt je mimořádná situace, kdy celá řada problémů, kterými se společnost či stát za normálních okolností zabývá, musí být v zájmu přežití upozaděna. V běžném stavu prosperity v rozvinutých zemích je nebo by alespoň dle mezinárodních úmluv a národních zákonů měl být kladen důraz na dodržování existujících norem, jejichž účelem je zajišťování environmentální bezpečnosti, kvality životního prostředí, rozvoje čistých technologií a udržitelnosti. V natolik zásadní krizové situaci jako je otevřený vojenský střet však aktéři na environmentální problematiku zapomínají a veškeré snahy o ochranu přírody jsou tak v zájmu přežití (ať už politického či faktického) odsunuty na vedlejší kolej. [1]
V posledních letech však přesto započala debata o přechodu armád k ekologičtějšímu chování a samotné uhlíkové neutralitě. Přestože zejména ze strategického hlediska fungování ozbrojených sil se jedná o značně kontroverzní problematiku, někteří přední světoví aktéři začali podnikat kroky k hlubšímu pochopení existujících možností. Armády, které zejména kvůli své nepřítomnosti v mezinárodních ekologických úmluvách, doposud představovaly „slepý bod“ v environmentálních otázkách, tak nyní vstupují do veřejné i odborné debaty zaměřené na změnu klimatu. [3]
K tomu přispěl i probíhající konflikt na Ukrajině – ukrajinští představitelé i světoví odborníci důrazně upozorňují na obrovský environmentální dopad tohoto střetu. Podle odhadů nizozemského experta na uhlíkové emise a jejich sledování, Lennarda de Klerka, došlo v důsledku prvních 12 měsíců otevřeného konfliktu na Ukrajině k nárůstu emisí o 120 miliónů tun skleníkových plynů, což představuje ekvivalent ročních emisí Singapuru, Švýcarska a Sýrie dohromady. [3] Destrukce krajiny, ostřelování, požáry, odlesňování a znečištění v důsledku ruské invaze zasáhlo 30 % celkového území Ukrajiny a představuje škodu na životním prostředí vyčíslitelnou na 56,4 miliard dolarů. [10] Emise skleníkových plynů vznikající v důsledku ozbrojeného konfliktu však byly diskutovány již dříve – například ve Válce v Zálivu došlo čistě v důsledku spalování fosilních paliv ozbrojenými silami k vzniku 65 milionů tun oxidu uhličitého, z toho většiny za prvních 43 dní tohoto konfliktu. [2]
V tomto případě se však bavíme o již probíhajícím konfliktu. Ozbrojené síly jsou největší spotřebitel fosilních paliv a stojí za 5,5 % všech emisí skleníkových plynů vytvořených lidmi, a to i za běžného stavu – v důsledku vojenských cvičení či provozování leteckých, námořních i pozemních sil. Tato čísla však představují pouze odhady z informací, které ozbrojené síly zveřejňují. [3] Zásadní problém tak tkví v tom, že z obavy úniku citlivých národních informací jsou ozbrojené síly vyňaty z povinností vyvstávajících z mezinárodních úmluv o hlášení a monitoringu emisí, jako například z Kyoto protokolu z roku 1997 (zde se z velké části o výjimku zasloužily Spojené státy) či z Pařížské úmluvy z roku 2015. Dle expertů jsou tak tato čísla ještě podstatně vyšší. [4] Globálně největší vojenští aktéři jako Čína, Rusko, Saudská Arábie či Izrael množství jejich emisí způsobených vojenskou činností vůbec nehlásí a země EU pouze částečně. [5]
Světoví experti na emise spojené s vojenskou činností tedy urgentně akcentují potřebu změny mentality, s jakou se na armády nahlíží – jestliže jsou v současné době historicky nejvyšší výdaje na zbrojení, nelze nadále ignorovat důsledky válek a činnosti armád na životní prostředí a změnu klimatu. Na konferenci COP28 ve Spojených arabských emirátech tak byla poprvé mezinárodní politickou komunitou zdůrazněna role vojenství ve změně klimatu. [6]
Spojené státy
Ozbrojené síly Spojených států amerických jsou řazeny na první místo v žebříčcích velikosti a síly. Od počátku Globální války proti terorismu v roce 2001 do roku 2019 dle dostupných informací vyprodukovala jejich vojenská činnost 1,2 miliardy metrických tun skleníkových plynů, což představuje roční emise 257 miliónů osobních automobilů – to je více, než je ve Spojených státech registrováno. Jen v roce 2020 to bylo 51 miliónů, tedy množství srovnatelné s celkovou roční produkcí emisí menších států, jako například Portugalska či Švýcarska. [7] Například profesor David Vine označil americké ministerstvo obrany za největšího institucionálního původce globálního oteplování. [11] To potvrzuje i studie, která analyzovala logistické procesy americké armády v rámci Americké obranné logistické agentury, které musí být na základě zákona o svobodě informací poskytnuty. Podle tohoto textu mají ozbrojené síly Spojených států větší roční uhlíkovou stopu než 140 zemí světa svou celkovou – pokud bychom si je přestavili jako stát, byly by čistě na základě spotřeby paliva 47. největší emitent skleníkových plynů světa. [13] [14]
Paradoxní v tomto kontextu však je, že dle některých bezpečnostních strategií Spojených států byla klimatická změna považována za jednu z největších bezpečnostních hrozeb – například za prezidenta Obamy, [8] či v nejnovější bezpečnostní strategii prezidenta Bidena (zde byla zmíněná 63krát). Desekuritizace klimatické změny proběhla pouze za Trumpovy administrativy. [9] Proč je tedy i přes to armáda Spojených států tak zásadním emitentem?
USA přiznává, že je potřeba jisté kroky podniknout. Nejzajímavějším oficiálním dokumentem zabývajícím se problematikou klimatické změny a uhlíkové neutrality v oblasti ozbrojených sil je U.S. Army Climate Strategy z roku 2022. Americké ministerstvo obrany v tomto textu vytyčilo velmi ambiciózní cíle – zabývá se výzvami, které pozemní síly v kontextu se změnou klimatu, a tedy i počasí, očekávají, a zdůrazňuje nutnost odolnosti vůči nově příchozím hrozbám. Co je ale podstatné, zabývá se také budoucí uhlíkovou neutralitou.
Podle tohoto dokumentu bude cílem americké armády do roku 2030 omezit emise skleníkových plynů o 50 % oproti úrovni z roku 2005. Tímto to však nekončí. Stanovuje také cíl být do roku 2050 zcela uhlíkově neutrální. V neposlední řadě pak dosáhnout reakce schopnosti na výzvy spojené s klimatickou změnou, a to zejména ve strategických, plánovacích a akvizičních procesech či dodavatelských řetězcích a koncepčních dokumentech. [12]
Těchto cílů chce dosáhnout ve třech oblastech – armádní instalace po celém světě, akvizice a logistika, trénink. Přelomové je zejména akviziční jednání. Prostřednictvím nové politiky v rámci AMC (Army Materiel Command), která stanovuje, že veškerá nově nakoupená vozidla musí být elektrická a pokud taková nejsou komerčně dostupná, tak hybridní. Čistě spalovací motory se tak stávají až poslední možností. [12] Do roku 2050 tak chce mít jak bojová, tak nebojová vozidla plně elektrifikovaná a uhlíkově neutrální. [11] Dále také zdůrazňuje potřebu investic do infrastruktury nabíjení a ukazuje, že takové investice pomohou pokroku i v civilní sféře. V tomto kontextu tak mělo být investováno v roce 2022 do 470 nabíjecích stanic. Od vstoupení armádní klimatické strategie v platnost došlo k nasazení přibližně 1000 nových elektrických nebojových vozidel po celém území USA a bylo zprovozněno více než 345 autonomních, solárně napájených nabíjecích stanic (systémy EV ARC™) a dalších 200 napájených z elektrické sítě. [22]
Pro realizaci elektrifikace vozového parku ve všech oblastech také plánuje investovat do vývoje uhlíkově neutrálních bojových vozidel. Zajímavé nicméně je, že pozornost věnuje také vojenským instalacím. Jelikož mají americké ozbrojené síly po světě okolo 800 takových instalací a na domácí půdě 740 vojenských základen (z toho až 315 pozemních sil), [11] vytváří také metodiku, jak zajistit uhlíkovou neutralitu i v této oblasti. Do roku 2030 chce dosáhnout toho, aby instalace využívaly 100 % čistou elektrickou energii a do roku 2035 umístit na všechny instalace místní elektrickou síť. [12]
Dle expertů se však jedná spíše o formalitu než krok k zelené budoucnosti. Podle Douga Weira, ředitele výzkumu a politiky na Observatoři konfliktu a životního prostředí, této strategii zásadně chybí mechanismy kontroly a odpovědnosti jejího uplatňování. [11] Dle dostupných analýz navíc již nyní americká armáda není schopná udržet krok se stanoveným plánem. Nejen, že se jí tedy nedaří dostatečně rychle budovat síť nabíjecích stanic, ale ani nakupovat dostatečné množství elektrických či hybridních vozidel (zejména pro to, že se ani nestíhají tak rychle vyrobit, a to kvůli velké poptávce v kombinaci s nedostatečným technologickým pokrokem). [15] Snahy o naplnění strategie jsou tedy patrné, avšak plán je natolik ambiciózní, že se stanovené milníky pravděpodobně nepodaří dodržet.
Nutno také podotknout, že nejvíce spotřebovaným druhem paliva v ozbrojených silách Spojených států bylo mezi lety 1975 a 2018 palivo letecké – pozemní síly tedy nejsou největším emitentem skleníkových plynů v ozbrojených silách USA. [7] Zajímavá je tedy také strategie amerického letectva. V roce 2022 jako součást Klimatického akčního plánu zveřejnilo letectvo strategický dokument Climate Campaign Plan. Tento dokument předkládá ambici zajistit stoprocentní uhlíkovou neutralitu všech zařízení a instalací vzdušných sil do roku 2046. Plánuje také investice do vývoje a testování udržitelnějších paliv a prototypů nových letounů či podporu analýzy dopadů činnosti této instituce na změnu klimatu – a to vše za udržení vojenské dominance v globálním měřítku. [16] Biopaliva mimo jiné již Spojené státy ve spolupráci s Nizozemskem a Švédskem testovali na platformě letounů F-16 a JAS-39, přičemž se podařilo vytvořit směs leteckého paliva obsahující až 50 % bio složky s potenciálem umožnit omezení emisí těchto letounů až o 80 % v porovnání s palivem tradičním. Zajímavé také je, že se do budoucna pro letecké síly počítá s masovým využitím elektrických bezpilotních prostředků (UAV), které jsou sice finančně nákladné, avšak představují i značné operační výhody – například jsou hůře zpozorovatelné a detekovatelné. [24]
V neposlední řadě pak americké ministerstvo obrany věnuje pozornost námořnictvu. Zde plánuje investovat a testovat alternativní paliva jako například vodík či e-methanol. V současné době sice neexistuje infrastruktura, která by takovou tranzici dovolovala, ale v případě, že by k rozvoji takové infrastruktury došlo, umožnilo by to omezení emisí až o 100 % (pouze pokud by paliva byla vyráběna udržitelně). [24]
Evropská unie a NATO
Další dva významní vojenští aktéři, kteří považují environmentální odpovědnost ozbrojených sil svých členských států za velmi podstatou a nedílnou součást budoucnosti, jsou Severoatlantická aliance a Evropská unie. Samotný generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s podporou EU prohlásil, že jsme se dostali do situace, kdy nelze vybírat mezi silnými a ekologickými ozbrojenými silami – v zájmu přežití totiž potřebujeme oboje. [4]
Obě tyto organizace tak pracují na podrobných analýzách, za jakých okolností je přechod k uhlíkové neutralitě možný. Podstatné je ale to, že považují uhlíkovou neutralitu ozbrojených sil již nyní za proveditelnou a žádoucí – konkrétně v oblasti vojenských cvičení a vojenských instalací a zařízení. Tvrdí také, že hypotetický přechod do takové situace však může přinést i značné výhody v operačním prostředí – a řada členských zemí takové možnosti a scénáře již ve svých koncepcích zkoumá. [4] Například Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS) publikoval výzkumnou práci, která se soustředí přímo na vojenské implikace zelené tranzice a identifikoval možné operační výhody, které z ní vychází. Konkrétně se jedná o zvýšenou taktickou odolnost proti externím přerušením dodávek elektrické energie díky energetické soběstačnosti vojenských instalací. Velkou výhodou je také potenciálně snížená cena operačního působení (na základě výrazně nižší energetické náročnosti techniky). Zásadní ale je, že potenciálně může odklon od fosilních paliv výrazně zvýšit operační flexibilitu a mobilitu vojenské síly a zároveň tak snížit závislost na komplexním logistickém řetězci (a tak i omezit zranitelnost oslabení operability sil kvůli přerušení logistiky například kvůli akcím protivníka). V neposlední řadě pak v kontextu klimatické změny zajistí přechod k uhlíkové neutralitě jistotu schopnosti operovat i v hypoteticky značně zhoršených a těžce předvídatelných podmínkách budoucích bojišť. [23]
Na rozdíl od USA však věnuje EU a NATO větší pozornost také potenciálním výzvám a nedostatkům, kterým budou státy v tomto kontextu čelit, a místo přehnaně ambiciózních plánů identifikují cíle, které lze naplnit krátkodobě a které dlouhodobě.
Stanovuje tedy tři úrovně náročnosti, v rámci kterých lze dosáhnout tzv. win-win situací, jak pro obranný průmysl, tak pro životní prostředí. Zaprvé je třeba dekarbonizovat vojenské základny, instalace a netaktická vozidla, což je v současné době dosažitelné. Složitější je pak druhá úroveň – výcvik. Zde se bavíme o masovém zavedení technologicky vyspělých simulátorů. Například v oblasti leteckého výcviku by takto šlo omezit lety spojené s výcvikem pilotů až o 90 %. Třetí a nejnáročnější úroveň je pak operační prostředí. Proveditelnost v této oblasti je v současnosti velmi náročná a závisí spíše na technologickém posunu do budoucna. Obnovitelné zdroje totiž zde představují velkou taktickou zranitelnost. [4]
EU tak plánuje vytvořit EU Climate, Security and Defence Training Platform a Climate and Defence Support Mechanism, který má umožnit členským zemím lépe spolupracovat v oblasti rozvoji udržitelných technologií. [17] NATO obdobně plánuje prostřednictvím NATO’s Climate Change and Security Action Plan nařídit členským ozbrojeným silám hlásit a měřit jimi vyprodukované uhlíkové emise. Nadále pak plánuje podporovat zejména iniciativy na dobrovolné bázi. [18]
Důrazně však EU a NATO zmiňují potřebu při této zelené tranzici zachovat stoprocentní akceschopnost a obranyschopnost. Zde však vzniká problém toho, že přestože lze přechod k uhlíkové neutralitě označit za proveditelný a žádoucí, bude velmi časově a finančně náročný, což s finančním prostředky dostupnými v současné době jeho realizovatelnost značně snižuje. [4]
Čína a Rusko
U západních států tedy lze pozorovat narůstající zájem o problematiku klimatické změny a snahu o do budoucna úspěšný přechod ozbrojených sil k udržitelnějšímu fungování. Jak je tomu ale u jejich východních konkurentů?
Zájem východních aktérů o udržitelnost armád je podstatně nižší. Čína klimatickou změnu v zásadě neignoruje. Svou pozornost však namísto přechodu k uhlíkové neutralitě svých ozbrojených sil směřuje (podobně jako Spojené státy) k důkladnému výcviku a přípravě na dramatickou změnu operačních podmínek, která se kvůli změně klimatu očekává. Samotné klima je tedy v čínských bezpečnostních koncepcích plně zahrnuto, ale na jeho řešení se nahlíží z jiné perspektivy než na Západě. [4] Čína je však dlouhodobě řazena na druhé místo v žebříčku finančních výdajů na zbrojení a obranu. [20] Přestože tedy nesdílí a neposkytuje žádné informace o emisích spojených s jejich zbrojním průmyslem a ozbrojenými silami, dá se očekávat, že budou velké. Je ale nutné poznamenat, že čínské autority a vláda informace o svých koncepcích do značné míry neposkytují, a jejich postoje tak nejsou jednoznačně určitelné. [20]
Rusko přistupuje ke změně klimatu velmi pasivně. V kontextu ozbrojených sil nepodniká žádné významné kroky, a to ani v oblasti výcviku a strategie. Jelikož se jedná o jednu ze zemí, která ropou a fosilními palivy disponuje nejvíce, neprobíhají zde žádné procesy, které by na zelenou tranzici tlačily. Také v kontextu války na Ukrajině a ekonomické oslabenosti Ruské federace zde nejsou dostupné finanční prostředky, které by mohly být na rozvoj zelených technologií vynaloženy. [4] Přesto si však Kreml velmi dobře uvědomuje rizika, která s klimatickou změnou pro národní bezpečnost vznikají. Preventivní opatření však nepovažuje za žádoucí. Ozbrojené síly tak zcela vynechává a na klimatickou změnu nahlíží spíše jako na ekonomickou příležitost. [20]
Na závěr
Přestože lze v posledních letech pozorovat značný posun v mentalitě a nahlížení světových aktérů na dekarbonizaci ozbrojených sil, stále jde o velmi citlivé a značně kontroverzní téma. Samotný proces zelené tranzice nabízí celou řadu potenciálních výhod, ale také i řadu rizik.
Západní státy tedy v posledních letech viditelně usilují či usilovat začínají o dekarbonizaci jejich ozbrojených sil a řešení klimatické krize – USA, NATO a EU aktivně vytváří strategie pro úspěšnou zelenou tranzici ozbrojených sil. Oproti tomu však „konkurenční“ východní velmoci o tuto problematiku nejeví v podstatě žádný větší zájem – Čína pozornost věnuje pouze adaptaci svých ozbrojených sil na boj v budoucím, klimatickou změnou ovlivněném prostředí a Rusko ji do svých bezpečnostních strategiích nezahrnuje. [19] Z toho důvodu vzniká hypoteticky zásadní strategický problém, kterého se západní státy obávají – možný vznik asymetrie mezi ozbrojenými silami západními a východními, a tedy i potenciální výhoda ozbrojených sil východních, neboť ty západní, odhodlané k zelené tranzici, budou využívat nové technologie a metody, zatímco ty východní budou stále disponovat velmi dobře osvědčenými technologiemi využívající fosilní paliva. [4] Je zde tedy prostor pro vznik strategické nevýhody západních států. Rozsáhlá investice, která je pro zelenou tranzici ozbrojených sil nutná, může přes všechnu finanční nálož vést k vytvoření technologie, která jednoduše nebude dostatečné spolehlivá či efektivní. Zatímco Západ tedy hypoteticky vynaloží prostředky na obranu do uhlíkové neutrality, východní mocnosti s nezájmem o tuto problematiku mohou stejně tak obrovský objem financí vynaložit na výrobu konvenčních zbraňových systémů a techniky.
Přesto však hypotetický přechod ozbrojených sil k uhlíkové neutralitě přináší i řadu potenciálních benefitů. Například energetická soběstačnost vojenských instalací může zajistit zvýšenou taktickou odolnost proti přerušení externích dodávek elektrické energie či snížit cenu operačního působení. Obdobně tak může odklon od fosilních paliv zvýšit operační flexibilitu a mobilitu, a to díky omezení závislosti na složitém a křehkém logistickém řetězci. Klíčovou neznámou však zůstává, jak to bude vypadat v praxi – vzhledem k tomu, že je celá tato tranzice na svém začátku a potřebné technologie zatím nejsou dostupné, lze případné implikace a reálné fungování v budoucnosti jen těžko předvídat.
Dle dostupných studií se ale v případě pokračujícího úsilí zmírnit dopady změny klimatu jedná o do budoucna nevyhnutelný krok. Je zde však mnoho faktorů, které vedou k jeho oddálení. Zelená tranzice ozbrojených sil je velmi časově a finančně náročná. Stále nejsou dostupné technologie, které by například v operačním prostředí byly schopné konkurovat v komparaci s ekologickými stroji „levným“ fosilním technologiím. Západní státy jsou navíc v současné době v oblasti zelených technologií z velké části závislé například na Číně, a tedy s větším přechodem k těmto technologiím by došlo k prohloubení dependence a zranitelnosti v oblasti dodavatelského řetězce. [21]
Editoři článku: Dávid Dinič, Martin Machorek
Zdroje
[1] Palczewska, M. (2022). Environmental Impact of Wars and Armed Conflicts. International Conference KNOWLEDGE-BASED ORGANIZATION 28 (1), 100-104. https://intapi.sciendo.com/pdf/10.2478/kbo-2022-0015.
[2] Linden, O., Jerneloev, A., & Egerup, J. (2004). The Environmental Impacts of the Gulf War 1991. International Institute for Applied Systems Analysis. https://core.ac.uk/download/pdf/33898896.pdf.
[3] Mcfarlane, S., & Volcovici, V. (2023). Insight: World’s war on greenhouse gas emissions has a military blind spot. Reuters. Retrieved from https://www.reuters.com/business/environment/worlds-war-greenhouse-gas-emissions-has-military-blind-spot-2023-07-10/.
[4] Council of the European Union. (2024). Greening the armies. Council of the European Union. Retrieved from https://www.consilium.europa.eu/media/69640/art_greening_-armies_web.pdf.
[5] Salzinger, M. (2023). Addressing the military carbon footprint at COP28. European Centre for Development Policy Management. Retrieved from https://ecdpm.org/work/addressing-military-carbon-footprint-cop28.
[6] Blair, A. (2023). Signal: warfare and military activities cause major emissions – COP28 report. Naval Technology. Retrieved from Signal: warfare and military activities cause major emissions – COP28 report – Naval Technology (naval-technology.com).
[7] Crawford, Neta C. (2019). Pentagon Fuel Use, Climate Change, and the Costs of War. Watson Institute International & Public Affairs, Brown University. Retrieved from https://watson.brown.edu/costsofwar/files/cow/imce/papers/Pentagon%20Fuel%20Use%2C%20Climate%20Change%20and%20the%20Costs%20of%20War%20Revised%20November%202019%20Crawford.pdf.
[8] Roberts, D. (2015). What Obama means when he calls climate change a national security threat. Vox. Retrieved from https://www.vox.com/2015/5/22/8639965/climate-change-national-security.
[9] Sikorsky, E. (2022). A Central Role for Climate Change in the New U.S. National Security Strategy. Lawfare. Retrieved from https://www.lawfaremedia.org/article/central-role-climate-change-new-us-national-security-strategy.
[10] Hryhorczuk, D., et al. (2024). The environmental health impacts of Russia’s war on Ukraine. Journal of Occupational Medicine and Toxicology 19 (1). https://doi.org/10.1186/s12995-023-00398-y.
[11] Kitchlew, I. (2022). Is super-polluting Pentagon’s climate plan just ‘military-grade greenwash’? The Guardian. Retrieved from https://www.theguardian.com/us-news/2022/mar/10/pentagon-us-military-emissions-climate-crisis.
[12] Department of the Army, Office of the Assistant Secretary of the Army for Installations, Energy and Environment. (2022). United States Army Climate Strategy. Washington, DC. https://www.army.mil/e2/downloads/rv7/about/2022_army_climate_strategy.pdf.
[13] Neimar, B., Belcher, O., & Bigger, P. (2019). US military is a bigger polluter than as many as 140 countries – shrinking this war machine is a must. The Conversation. https://theconversation.com/us-military-is-a-bigger-polluter-than-as-many-as-140-countries-shrinking-this-war-machine-is-a-must-119269.
[14] Neimar, B., Belcher, O., Bigger, P., & Kennelly, C. (2019). Hidden carbon costs of the “everywhere war”: Logistics, geopolitical ecology, and the carbon boot-print of the US military. Transactions of the Institute of British Geographers 45 (1), 65-80. https://rgs-ibg.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/tran.12319.
[15] Judson, J. (2023). US Army’s shortfalls and successes in reaching its climate goals. Defense News. Retrieved from https://www.defensenews.com/smr/energy-and-environment/2023/10/09/us-armys-shortfalls-and-successes-in-reaching-its-climate-goals/.
[16] Roza, D. (2023). Here’s How the Air Force Plans to Implement Its Ambitious Energy and Climate Goals. Air & Space Forces Magazine. Retrieved from https://www.airandspaceforces.com/air-force-climate-change-implementation-plan/.
[17] European Comission. (2023). A new outlook on the climate and security nexus: Addressing the impact of climate change and environmental degradation on peace, security and defence. Joint Communication to the European Parliament and the Council. Retrieved from https://www.eeas.europa.eu/sites/default/files/documents/2023/JOIN_2023_19_1_EN_ACT_part1_v7.pdf.
[18] NATO. (2022). NATO 2022 Strategic Concept. Retrieved from https://www.nato.int/nato_static_fl2014/assets/pdf/2022/6/pdf/290622-strategic-concept.pdf.
[19] Stoetman, A., et al. (2023). Military capabilities affected by climate change: An analysis of China, Russia and the United States. Netherlands Institute of International Relations. Retrieved from https://www.clingendael.org/sites/default/files/2023-01/Military_capabilities_affected_by_climate_change.pdf.
[20] Weir, D., & Neimark, B., & Belcher, O. (2021). How the world’s militaries hide their huge carbon emissions. The Conversation. https://theconversation.com/how-the-worlds-militaries-hide-their-huge-carbon-emissions-171466.
[21] International Military Council on Climate and Security. (2022). Decarbonized Defense: The Need for Clean Military Power in the Age of Climate Change. The World Climate and Security Report 2022. Retrieved from https://imccs.org/wp-content/uploads/2022/06/Decarbonized-Defense-World-Climate-and-Security-Report-2022-Vol.-I.pdf.
[22] Grimes, C. (2024). US Army Expands Electrification Efforts. Government Fleet. Retrieved from https://www.government-fleet.com/10214136/u-s-army-expands-ev-charging-infrastructure-availability-with-beam-global-order.
[23] Barry, B. (2022). Green Defence: the defence and military implications of climate change for Europe. The International Institute for Strategic Studies. Retrieved from https://www.iiss.org/globalassets/media-library—content–migration/files/research-papers/2022/green-defence—the-defence-and-military-implications-of-climate-change-for-europe.pdf.
[24] Bowcott, H., Gatto, G., & Hamilton, A. (2021). Decarbonizing defense: Imperative and opportunity. McKinsey & Company. Retrieved from https://www.mckinsey.com/industries/aerospace-and-defense/how-we-help-clients.
