Pod pojmem kolektivní násilí si člověk může představit vskutku širokou škálu možných činů a událostí. Od malé skupiny lidí příležitostně rabujících v opuštěných obchodech, až po konvenční války. Tato práce bude pojednávat o případu kolektivního násilí, který spadá do období 2. světové války, kdy ve Varšavě, okupované Němci, došlo k povstání v židovském ghettu.

1 Úvod

Jednou z mnoha otázek pojících se s tématikou holocaustu je, proč se židé nebránili? Respektive proč neprokázali více odporu proti nacistické genocidě? Pro mnohé je těžko pochopitelné, proč se za daných podmínek židé nevzbouřili a neprokázali násilný odpor ve větší míře – vzhledem k početní převaze např. v koncentračních táborech. Důvodů se nabízí hned několik. Jednak bylo smrtelným zločinem jakkoliv napomáhat židovskému obyvatelstvu, tudíž bylo velmi obtížné získat zbraně. Dále jakýkoliv projev odporu měl za následek exemplární pomstu na mnohem širší cílové skupině, než jen na aktérech resistence. Absence ozbrojených protestů ze strany židů nebyla otázkou morálních pohnutek, jako spíše zvažováním mezi „menším a větším zlem“. Přesto však můžeme nalézt výjimky. Jednou z nich je povstání ve varšavském ghettu, které se stalo symbolem národní hrdosti a odvahy postavit se nesrovnatelně silnějšímu protivníkovi, i přes mizivou šanci na úspěch.

Práce pojednávající o tomto povstání bude strukturovaná následovně. Nejprve budou zmíněny skutečnosti, které k povstání vedly, jakožto i historicko-sociální kontext situace. Následovat bude popis jednotlivých stran konfliktu a jejich zájmů a požadavků. Rozebrán bude samozřejmě i konkrétní průběh kolektivního násilí a jeho následky. V závěru práce bude tato případová studie analyzována v souvislosti s teorií kolektivního násilí. primárním zdrojem bude teoretický koncept Charlese Tillyho, doplněný o teorii agrese dle Ivo Čermáka a Jana Poněšického a teorii psychologie davu dle Gustava Le Bona. Zdrojovým rámcem jsou práce výše zmíněných autorů, dále zaznamenané výpovědi aktérů povstání ve varšavském ghettu, zprávy institucí, zabývajících se tématikou holocaustu a odborné historické studie zaměřené na danou problematiku.

Jedná se o případovou studii založenou na sekundární analýze dokumentů, na kterou je aplikována teorie kolektivního násilí, v zájmu potvrzení, nebo vyvrácení vhodnosti výběru tématu jako reprezentativního případu kolektivního násilí a v zájmu verifikace jednotlivých teoretických konceptů v praxi.

2 Válečné Polsko a vznik varšavského ghetta

Polské obyvatelstvo bylo záhy po vpádu německých vojsk na své území pod dohledem německých SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k zatýkání a hromadným popravám. Východní část Polska obsadil Sovětský svaz, který jednal s obyvateli dobytého území podobně (viz. Katyňský masakr). Nejkrutěji bylo přistupováno k polským židům – ti před válkou tvořili až 10% polské populace. Vzhledem k všeobecné nacistické antisemitské politice byli židé v okupovaném Polsku pronásledováni, diskriminováni a postupem času shromažďováni do izolovaných oblastí – ghett¹. V rámci Polska vzniklo takových ghett několik. Z těchto míst byli židé později transportování do pracovních a vyhlazovacích táborů (Davies 2001, Wozniak).

V každém ghettu fungovala tzv. Judenrat – židovská rada, a na klid a pořádek dohlížela židovská policie. Obé samozřejmě pod dohledem a velením německých jednotek. V zájmu uchování zdání korektnosti byly v ghettech zpočátku provozovány školy, kina i restaurace, nicméně životní podmínky se rychle zhoršovaly. Šířily se nemoci a hlad. Díky omezeným přídělům² a prostředkům uvnitř ghetta bujně kvetlo pašeráctví a černý obchod s venkovním světem, stejně jako vydírání uplácení a kolaborace. Díky pašeráctví, podplácení a spojkám zvenčí se do ghett dostaly i zbraně a trhaviny (Dawidowicz 1975: 264, Wozniak).

Varšavské ghetto bylo zřízeno symbolicky na Den smíření (Jom kippur) 12. října 1940. Nacházelo se v severní části města v centru židovské čtvrti a záhy bylo obehnáno masivní zdí. V praxi se 29% obyvatel (cca 375 tisíc židů) Varšavy muselo stísnit na 2,4% její plochy³. Přeplněnost ghetta, špatné sanitární podmínky a nedostatek potravin a paliva vedly k velké úmrtnosti⁴. Deportace do koncentračních táborů započaly 22. července 1942. Ke konci roku 1942 zůstalo v ghettu cca 60 tisíc židů⁵. V ghettu se již po začátku deportací začaly formovat ilegální odbojové organizace, především Židovská bojová organizace (Żydowska Organizacja Bojowa/ ZBO) a Židovský bojový svaz (Zydowski Zwiazek Wojskowy/ ZZW), které se snažily informovat zbylé obyvatele ghetta o cíli cest „za prací“, a které začaly cíleně shromažďovat zbraně a připravovat plány na ozbrojený odpor. (Frankl 2003).

3 Aktéři povstání

Na židovské straně hráli hlavní roli příslušníci odbojových organizací ZOB, v čele s Mordechajem Anielewiczem, a ZZW, v čele s Davidem Apfelbaumem (Paczkowski 1996: 61). Nicméně v otázce perzekucí a trestů za povstaleckou aktivitu Němci nedělali mezi obyvateli ghetta žádné rozdíly (v duchu Le Bonovy bipolarizace konfliktu – neutralita byla nemožná). Na stranu odporu můžeme v tomto případě zařadit i zbyvší židy. Ačkoliv židovské hnutí odporu hodlalo především zastavit deportace obyvatelů ghetta do koncentračních táborů a demonstrovat nesmíření se s probíhající situací, v praxi bylo od začátku jasné, že aktéři povstání zvolili dobrovolnou smrt bez valné šance na jakékoliv (kromě snad morálního) vítězství. Zbylí obyvatelé ghetta se ocitli ve slepé uličce, kdy mohli volit mezi smrtí hladem, smrtí následkem zvůle vojenských hlídek v ghettu, smrtí v rámci deportaci nebo smrtí v koncentračních táborech. V této bezvýchodné situaci se část z nich rozhodla pro poslední akt odporu za účelem demonstrace síly židovského ducha a národní cti (Paczkowski 1996: 60). Je diskutabilní, nakolik vedoucí aktéři povstání skutečně věřili v pomoc západních mocností a v možnost úspěchu svého ozbrojeného odporu.

Povstalci měli k dispozici v omezeném množství střelné zbraně, zápalné lahve a trhaviny. Ty byly do ghetta propašovány díky vazbám na vnější svět. Po vypuknutí povstání byly dále využívány zbraně zabitých německých vojáků.

Jak míra projeveného násilí, tak poškození byly maximální. Šlo o otevřený ozbrojený asymetrický boj na život a na smrt.

Na německé straně byli aktéry vojenské jednotky⁶ Wafen SS, zpočátku pod velením Ferdinanda von Sammern-Frenkenegg, který posléze byl pro svou neschopnost řešit situaci v ghettu nahrazen Jürgenem Stroopem⁷ (Deathcamps.org 2006). Jejich primárním zájmem bylo potlačení židovského odporu, vyčištění ghetta od zbývajících obyvatel a úplné zrušení/zničení ghetta jako takového. Nacisté hodlali znovu nastolit obvyklý pořádek a demonstrovat odstrašující příklad pro případné další povstalce. Ozbrojený odpor Němce zcela zaskočil a neschopnost situaci okamžitě a uspokojivě řešit působila nevoli německého velení. Němci disponovali jak obrovskou početní, tak technickou a logistickou přesilou. Přesto dlouhou dobu nebyli schopni povstalce zničit. Co se projeveného násilí a poškození týče, platí i zde výše uvedené. Na německé straně neexistovaly žádné zábrany či omezení v zacházení se zajatými obyvateli ghetta. Po materiální stránce došlo ve výsledku ke kompletnímu vypálení ghetta a srovnání celé oblasti se zemí.

4 Průběh povstání ve varšavském ghettu

19. dubna 1943 zahájily německé jednotky finální čištění varšavského ghetta. Namísto předpokládané maximálně třídenní práce, se tato činnost protáhla na dlouhých 27 dní tvrdých bojů s židovským odporem. Odbojové organizace se o plánovaném „čištění“ dozvěděly den předem a instruovaly veškeré obyvatelstvo k úkrytu. Samy se důkladně připravily na příchod německých vojáků, aby moment překvapení byl co největší (Yadvashem.org). Hned první den zaznamenali povstalci úspěch – Němci se stáhli za hranice ghetta. Při bližším pohledu na arsenální dispozice Němců se tento úspěch zdá být téměř neuvěřitelným. Do ghetta v brzkých ranních hodinách vpochodovalo 2000 vojáků vyzbrojených tanky, dvěma obrněnými vozy, třemi lehkými protiletadlovými kanóny, jednou střední houfnicí, těžkými a lehkými kulomety, plamenomety, puškami, pistolemi a granáty. Pro srovnání, na druhé straně 700 – 750 povstalců disponovalo granáty, několika stovkami pušek, revolverů a pistolí a dvěma kulomety. Samozřejmě bez šance dozbrojování, kromě konfiskace zbraní poražených vojáků (Dawidowicz 1975: 405, The American experience).

Po třech dnech pokusů přemoci povstalce konvenční cestou se Němci rozhodli odpojit území ghetta od přívodu elektřiny, plynu a vody a postupovat taktikou spálené země. Cíleně začali ghetto dům po domě vypalovat za účelem vyhnání bojovníků z bunkrů, nebo jejich smrti následkem požáru (Dawidowicz 1975: 406). I přes tento postup útoky na německé vojáky pokračovaly, třebaže v omezenější míře. Povstalci přešli od ofenzivní taktiky k defenzivní. Díky důkladné dřívější přípravě byly velké části ghetta propojeny podzemními bunkry a možnosti ukrytí a přesunů byly zpočátku poměrně velké. Povstalci se uchýlili ke guerillové hit-and-run taktice a bunkry opouštěli převážně po setmění aby útočili na německé jednotky, sbírali zbraně a získávali informace o situaci na povrchu. Díky požárům šířícím se v ghettu se povrch stával stále více neobyvatelný a povstalcům postupně docházely zbraně i síly. Žádný únikový plán vypracován nebyl (Dawidowicz 1975: 407-408, Yadvashem.org). Někteří povstalci se uchylovali k optimistickým až naivním představám na pomoc zvenčí. Realističtěji naladění jedinci věděli, že bojují na smrt bez šance zvítězit. Přesto mnoho židů z ghetta uniklo a zachránilo se prostřednictvím kanalizačního systému⁸ (Yadvashem.org).

Vypalováním veškerých prostor v ghettu byli povstalci vyháněni ze svých úkrytů a jeden po druhém likvidováni. Díky těmto podmínkám byla značná část zbylého vedení ZOB, včetně Mordechaje Anielewicze, nucena se shromáždit v „generálním“ bunkru na ulici Mila č. 18. Za zlomový bod povstání ve varšavské ghettu je označováno právě objevení a zničení tohoto bunkru, ke kterému došlo 8. května⁹. Mezi oběťmi byl i Anielewicz (Paczkowski 1996: 62, Yadvashem.org).

Německé vítězství bylo oznámeno 16. května 1943. Většina ghetta byla zcela vypálena a velitel Jürgen Stroop ve své zprávě informoval o zadržení 56 065 přeživších židů a zničení 631 bunkrů (United States Holocaust Memorial Museum 2009). Na „počest“ tohoto vítězství byla zničena a vyhozena do povětří Velká synagoga na ulici Tłomackie, která se nacházela mimo uzavřenou židovskou oblast (The American experience). Stejný osud potkal cele varšavské ghetto. Zadržení židé byli na místě popraveni nebo transportování do koncentračních a pracovních táborů.

5 Následky

16. května 1943 bylo oficiálně ohlášeno německé vítězství nad povstalci ve varšavském ghettu. Bylo objeveno a zničeno 613 bunkrů a zajištěno 56 065 židů. 7000 povstalců bylo během bojů zabito, nebo dohnáno k sebevraždě. Dalších cca 7000 zajatců, kteří měli bezprostředně co dočinění s povstáním, bylo posláno do Treblinky a zde ihned po příjezdu zplynováno. Ostatní přeživší byli transportováni do koncentračních táborů Lublin a Majdanek a do pracovních táborů Poniatowa, Trawniki, Budzyn a Kraśnik. Až na pár tisíc deportovaných do Budzyna a Kraśniku byli téměř všichni tito židé zabiti při operaci Erntefest v listopadu 1943 (United States Holocaust Memorial Museum 2009). Nicméně v ghettu i tak zůstalo mnoho židů v úkrytech a nemálo dalších uprchlo skrze kanalizační systém. Němci však dosáhli svého, podařilo se ji potlačit povstání a velitel Stroop byl za tuto akci oceněn medailí.

Přeživší povstalci, kterým se podařilo uprchnout mimo ghetto byli většinou dále aktivní v ozbrojeném polském odporu, zejména při velkém Varšavském povstání v roce 1944. Některé zdroje uvádí, že na území bývalého ghetta i po jeho vypálení zůstaly v podzemních labyrintech a bunkrech stovky židů, kteří sporadicky útočili na německé vojáky, a ti proto do těchto oblastí odmítali vstupovat (Frankl 2003).

I přes svůj neúspěch se povstání ve varšavském ghettu stalo symbolem národní hrdosti a vůle nepodrobit se, kterým se dále inspirovali aktéři mnohých dalších povstání v ghettech a koncentračních táborech.

6 Zhodnocení kolektivního násilí z hlediska jednotlivých aktérů

Výše uvedený příklad bezesporu reprezentuje případ kolektivního násilí, a to jak ze strany německých vojáků, tak ze strany židovských povstalců. Pokud budeme vycházet z práce Charlese Tillyho a jeho typologie interpersonálního násilí, můžeme v rámci povstání ve varšavském ghettu nalézt hned několik jeho kategorií kolektivního násilí.

Nejprve se zaměříme na německou stranu¹⁰. Zde můžeme definovat přítomnost násilných rituálů, mezi které Tilly, mimo jiné, řadí hanobící obřady, lynčování a veřejné popravy (Tilly 2006: 24). Zacházení s židy ve Varšavě, a později ve varšavském ghettu, ze strany nacistů obsahovalo vše výše uvedené. Ponižování a hanobení, veřejné popravy i lynčování židů bylo na denním pořádku. Dále, a to především, zde lze identifikovat případ vyhlazovací kampaně v rámci koordinované destrukce. Zde Tilly zmiňuje ze strany utlačovatele zacházení s donucovacími prostředky a programové poškozování osob a věcí. Konkrétně se do kolektivní destrukce řadí válka, kolektivní sebeobětování, některé druhy terorismu, genocida a politicida (Tilly 2006: 24). Úroveň koordinace i významnost je velmi vysoká (Tilly 2006: 130). Pozadí a souvislost druhé světové války je v tomto případě nesporná. S ohledem na nacistickou ideologií, zahrnující antisemitismus a konečné řešení židovské otázky, došlo ke genocidě¹¹ spáchané na židovském etniku. Dalo by se zde také hovořit o cílené destrukci příslušníků určité náboženské – judaistické skupiny. Další přítomnou kategorií je, dle názoru autorky, oportunismus (Tilly 2006: 24). Lze předpokládat, že v rámci ozbrojeného konfliktu a úpadku morálních mantinelů v chování německých jednotek docházelo také k jednotlivým svévolným projevům oportunismu (drobné krádeže, znásilňování, zbytečné utrpení obětí…), které se bezproblémově skrylo do všudypřítomného násilí.

Kolektivní násilí na nacistické straně lze tedy hodnotit primárně jako koordinovanou destrukci, v rámci které byly menšinově přítomny i násilné rituály a oportunismus.

Na straně povstalců lze primárně definovat také především koordinovanou destrukci. Zde, kromě otevřeného ozbrojeného násilí, můžeme identifikovat i kolektivní sebeobětování, obsažené v rozhodnutí povstalců bojovat i přes maximální šanci na neúspěch povstání. Dále lze v rámci událostí ve varšavském ghettu, které předcházely povstání, narazit i na kategorii přerušeného vyjednávání (Tilly 2006: 25). Jednalo se o vyjednávání mezi nacisty a Judenratem, který se do poslední chvíle snažil vyjednat přijatelnější životní podmínky pro obyvatele ghetta a zabránit deportacím. V rámci koordinované destrukce je možné na povstalecké straně zmínit kategorie násilných rituálů a oportunismu, ty ale byly přítomny v  minimální míře.

Pokud bychom chtěli rozebírat spouštěcí mechanismy, které k vypuknutí násilí vedly, bylo by nutné se zabývat příčinami vzestupu nacistického Německa, příčinami 2. světové války a příčinami antisemitismu. Co se samotného povstání ve varšavském ghettu týče, nelze rozlišovat drobné společenské nuance, neboť se jednalo o zcela specifické okolnosti probíhající války s vysokou tolerancí k násilí, s jasnou dělicí linií my a oni – židé x nacisté, se zjevnou polarizací stran apod. (Tilly 2006: 29-30). Mantinely kolektivního násilí byly tedy nastaveny už dávno před vypuknutím povstání.

Další teorií kterou bychom mohli vztáhnout na danou tématiku je vztah frustrace a agrese. Mnozí psychologové zdůrazňují reaktivní moment agrese na překážky v průběhu dosahování důležitých uspokojení a cílů, či dokonce coby následek psychických traumat (Poněšický 2005: 35). Čermák definuje frustraci jako okolnost, „která vyvolá negativní emoce, nejčastěji hněv, jenž vede k agresivnímu jednání s cílem překonat frustraci. Samotný akt agrese může vyvolat další negativní emoci – úzkost, která se může stát zdroje další agrese.“ (Čermák 1999: 33). Obě zmíněné příčiny agrese můžeme v případě židovské minority zjevně identifikovat. Sociologové rozeznávají 5 motivací pro vznik agrese s následným násilím. Za prvé je to důsledek přímé aktuální frustrace a narůstání nezvladatelného stresu s absencí možnosti řešení. Za druhé násilí, jež je výrazem nevole či protestu. Za třetí agrese coby prostředek získání sebevědomí, sebeúcty a hrdosti. Za čtvrté agrese coby motiv sociálního zařazení a reputace ve skupině. A za páté agrese ve své funkci něčeho aktivně dosáhnout¹² (Poněšický 2005: 91). V rámci této kategorizace můžeme v rámci situace židů ve varšavském ghettu identifikovat všechny, snad kromě čtvrtého, body. Zdá se tedy, že projevené násilí bylo jen logickým vyústěním daných okolností. Na druhou stanu pak ovšem vyvstává otázka, proč k podobnému násilnému odporu nedocházelo i v jiných ghettech a pracovních táborech? Další nabízející se otázkou je, proč při takové míře frustrace a deprivace nedocházelo spíše k prudkému nárůstu sebevražednosti? Na těchto příkladech můžeme vidět, že případ holocaustu a jeho psychologický a sociologický rozbor rozhodně není věcí zapadající do jednoznačné kategorie.

V souvislosti s varšavským povstáním můžeme bezesporu zmínit i úlohu davu a davového chování. Nebo respektive jakési davové sounáležitosti, která podporovala odhodlání jednotlivců bojovat za své přesvědčení. Přínos anonymity a unifikace davového chovaní můžeme pozorovat i na německé straně (Le Bon 1946).

7 Závěr

Pokud bychom se vrátili k v úvodu definované otázce potvrzení, nebo vyvrácení vhodnosti výběru tématu jako reprezentativního případu kolektivního násilí, je zjevné, že tento případ je značně specifický. A to především díky tomu, že jen těžko nalezneme obdobné podmínky na pozadí jakéhokoliv jiného případu kolektivního násilí. Tyto specifické podmínky, 2. světová válka a holocaust, mají zásadní roli v podobě a průběhu daného kolektivního násilí – ozbrojeného povstání židů ve varšavském ghettu. Stejně tak by měly hrát roli v náhledu na analýzu této případové studie. Pokud však i přesto budeme chtít verifikovat či falsifikovat uplatnitelnost jednotlivých teoretických konceptů v praxi, lze zde nalézt přítomnost jak Tillyho kategorií kolektivního násilí, tak souvislost s teorií agrese – frustrace a s teorií davu a davového chování. Otázkou však zůstává, zdali tyto koncepty nejsou natolik obecné, že je možné je vztáhnout na téměř jakýkoliv případ.

Obtížné je také hodnotit výsledky kolektivního násilí, jelikož už dopředu bylo zřejmé, že cílů, deklarovaných povstalci, s maximální pravděpodobností není možné dosáhnout. Úspěch povstalců se tedy dá posuzovat především na morální a psychologické rovině. Na druhé straně tehdejší úspěch německé strany byl následně zhodnocen před porotami Norimberského tribunálu.

Dle autorky se tedy výše uvedené reprezentuje případ kolektivního násilí, na který je sice teoretická koncepce aplikovatelná, nicméně vhodnější by zřejmě bylo analyzovat jej z hlediska psychologie.

8 Použité zdroje a literatura

Čermák, I.(1999): Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou, Fakta

Davies, N. (2001): Polsko, Dějiny národa ve středu Evropy, Praha, Prostor

Dawidowicz, L. (1975): The war against the Jews, 1933-45, Harmondsworth, Penguin Books Ltd

Deathcamps.org (2006): The Stroop Report, Aktion Reinhard Camps, on-line text, (http://www.deathcamps.org/occupation/stroop/index.html), ověřeno ke dni 23.11.2009

Dor, D., Eds.(2003): Decrees Directed Against the Jews of Warsaw, The American-Israeli Cooperative Enterprise, on-line text, (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/decrees1.html), ověřeno ke dni 23.11.2009

Frankl, M. (2003): Varšavské ghetto, Terezínská iniciativa, on-line text, (http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/varsava), ověřeno ke dni 23.11.2009

Hughes, M. – Mann, Ch. (2002): Hitlerovo Německo, Život v období třetí říše, Praha, Columbus

Le Bon, G. (1946): Psychologie davu, Praha, Samcovo knihkupectví

Levene, M. (2005): Is the Holocaust Simply Another Example of Genocide?, In: Gigliotti, S. –

Lang, B. (2005): The Holocaust: a reader., Oxford, Blackwell Publishing Ltd

Nuremberg Documents, PS-1061: Daily Report from the German Battle Diary (Apríl 20, 1943), The American-Israeli Cooperative Enterprise, on-line text, (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/germanreportdaily.html), ověřeno ke dni 23.11.2009

Paczkowski A.(1996): Půl století dějin Polska, Praha, Academia

Poněšický, J. (2005): Agrese, násilí a psychologie moci, Praha, TRITON

Sloan, J. (1958): Notes from the Warsaw ghetto: the joutnal of Emmanuel Ringelblum, New York, Schocken Books

Stránský, M. (2004): Současná konkretizace fotografií z varšavského ghetta, Sociologický ústav AV ČR, Praha, on-line text,

(http://sreview.soc.cas.cz/uploads/51b6084a2be0057d37e4db7a423e5263c4d430ad_518_191stran25.pdf), ověřeno ke dni 23.11.2009

The American exeperience: The Warsaw Ghetto Uprising (April 19 – May 16, 1943), on-line text, (http://www.pbs.org/wgbh/amex/holocaust/peopleevents/pandeAMEX103.html), ověřeno ke dni 23.11.2009

Tilly, Ch. (2006): Politika kolektivního násilí, Praha, Sociologické nakladatelství

United States Holocaust Memorial Museum (2009): Warsaw Ghetto Uprising, Holocaust Encyclopedia, on-line text, (http://www.ushmm.org/wlc/article.php?ModuleId=10005188), ověřeno ke dni 23.11.2009

Wozniak, K.: Living in Ghetto, Zidziwpolsce.edu on-line text, (http://www.zydziwpolsce.edu.pl/apanel15.html), ověřeno ke dni 23.11.2009

Yadvashem.org: Warsaw Ghetto Uprising, SHOAH Resource centre, The Internationa Schoul for Holocaust Studies, on-line text,

(http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/Microsoft%20Word%20-%206509.pdf), ověřeno ke dni 23.11.2009