Čínská lidová republika představuje od roku 2005 největšího emitenta skleníkových plynů na světě. Její role při snahách o zpomalení globálního oteplování a zmírnění dalších důsledků klimatické změny je tedy zásadní. Současný přístup Pekingu k řešení environmetálních problémů lze však označit za překvapivě proaktivní. To dokazují i jeho mezinárodní závazky o postupném dosažení uhlíkové neutrality a rozsáhlý soubor politik v oblasti ochrany životního prostředí. Dělá však Čínská lidová republika dost k tomu, aby byly splněny cíle Pařížské dohody z roku 2015? Jaké jsou příčiny současné prioritizace environmetálních témat ze strany politických elit? Jak Peking spolupracuje se zahraničními aktéry při snaze zmírnit globální dopady klimatické změny? Těmito otázkami se následující studie zabývá.

Trendy čínské environmetální politiky

Bezprecedentní hospodářský růst probíhající od roku 1978 transformoval Čínskou lidovou republiku (dále jen Čína) ze zaostalé země v ekonomickou velmoc. Zároveň se ovšem rozsáhlá industrializace a urbanizace provázející tento vývoj negativně projevila na stavu tamního životního prostředí a prohloubila i environmentální problémy na globální úrovni. V roce 2005 Čína předstihla Spojené státy a stala se největším emitentem skleníkových plynů na světě. [1]

Postupný nárůst významu přikládaného enviromentální politice ze strany Pekingu je možné pozorovat od začátku druhé dekády 21. století, kdy se do jeho pětiletých plánů začaly dostávat první konkrétní environmetální cíle. V roce 2020 pak Čína překvapila na Valném shromáždění OSN svět závazkem, že dosáhne uhlíkové neutrality do roku 2060. A co víc, mezi současné čínské ambice zařadila transformaci země z průmyslové na ekologickou civilizaci, což lze označit za koncept dalece přesahující udržitelný rozvoj. [1] [2] [3] [4] [5] [6]

K pochopení toho, jak moc vážně to Peking se svou environmetální politikou a jejími cíli reálně myslí, je důležité zaměřit se na to, jaké konkrétní trendy ji dlouhodobě provází. Velký důraz klade konstantě např. na snižování míry znečištění ovzduší. V této oblasti lze pozorovat výrazný progres, jelikož v předešlé dekádě došlo k poklesu míry znečištění ovzduší v Číně přibližně o 63 %. [7] Velkého pokroku bylo doposud dosaženo rovněž ve snižování uhlíkové náročnosti ekonomiky, v programech spojených se zalesňováním krajiny a v oblasti zelených technologií a energetické transformace. Čína se postupně stala předním světovým investorem do obnovitelných zdrojů energie. V současnosti produkuje výrazně více solární energie než kterákoli jiná země světa. Dominantní postavení zastává také ve vývoji elektromobilů. [8]

Oblastí, v níž ovšem zaostává, je snižování energetické závislosti na uhlí, jehož spotřeba se řadí mezi největší zdroje emisí v Číně. Ačkoli prezident Si Ťin-pching postupný odklon od uhlí opakovaně označuje za prioritu, tento nečistý zdroj energie nadále zůstává pojistkou pro případ selhání postupného přechodu na obnovitelné zdroje. To se projevilo např. v květnu 2021, kdy Peking reagoval na rozsáhlý nedostatek energie zavedením politik příznivých pro využívání uhlí, jejichž součástí bylo otevření nových dolů. Koncem téhož roku dosáhla jeho roční produkce v Číně historicky nejvyšších hodnot. [2] [4] [5] [9]

Vývoj v přístupu Pekingu k enviromentální politice tak vzbuzuje vzhledem k významnému pokroku optimismus, ale také obavy o to, jestli bude možné vyvážit protichůdné ekologické a ekonomické požadavky. Jak ukazují modely vytvořené Světovou bankou, dlouhodobé náklady přechodu Číny na uhlíkovou neutralitu nejsou nezvládnutelné. [10] Naopak, tato změna může do budoucna otevřít dveře novým příležitostem pro rozvoj. Investice do zelené infrastruktury by mohly vytvořit řadu kvalifikovaných pracovních míst a podpořit růst čínského technologického sektoru, který je už nyní, co se vývoje zelených technologií týká, v mezinárodním srovnání na špičkové úrovni. [8] [11]

Změna klimatu jako otázka národní bezpečnosti

Za hlavní motivaci pro aktivní přístup Pekingu k řešení environmetálních problémů lze považovat fakt, že změna klimatu představuje významnou hrozbu pro národní bezpečnost a zapříčiňuje svými konkrétními důsledky zranitelnost Číny. Mezi nejvíce znepokojivé faktory lze zařadit rostoucí hladinu oceánu ohrožující nízko položené pobřežní oblasti včetně nejlidnatějšího města Šanghaj a dále také extrémní meteorologické jevy, s kterými se země ostatně potýká již v současné době čím dál častěji. Jedná se především o extrémní povětrnostní jevy a rekordní vlny veder, sucha a srážek. Tyto extrémy rozšiřují povědomí o změně klimatu a jejích následcích mezi tamní společností, a zároveň tak navyšují podporu pro státem plánovaná environmetální opatření. [4] [12] [13]

Klimatická změna však může také prohloubit i další problémy, s jimiž se země dlouhodobě potýká. V tomto ohledu jde zejména o desertifikaci, vodní nejistotu, kontaminaci půdy, a především notoricky známé znečistění ovzduší, které má výrazně negativní dopady na zdraví čínské populace. [1]

Špatný stav životního prostředí opakovaně vzbuzuje nespokojenost obyvatelstva, které zvyšuje tlak na vládu se snahou situaci zlepšit. Pokud by environmetální politika Pekingu selhala, mohlo by případně dojít k zpochybnění politických elit a systému ze strany společnosti. Pozitivní a účinný přístup k environmentálním hrozbám ovšem může Komunistické straně Číny naopak posloužit k posílení vlastní legitimity. Klimatická změna totiž ohrožuje každého bez rozdílu. Boj s ní tak může představovat nový ideální sdílený cíl celé společnosti, přičemž má potenciál ji i sjednotit. [1] [13] [14]

Vize ekologické civilizace

Důvodů pro kladení velkého důrazu na environmetální politiku Číny lze tedy nalézt mnoho. Zlepšení stavu životního prostředí a vypořádání se s klimatickou změnou pojal za svou prioritu i prezident Si Ťin-pching, což dokazuje jeho známý slogan: ,,Čisté vody a zelené hory jsou stejně dobré jako zlato a stříbro.“ [14]

Environmetální politika Pekingu se v současnosti nezaměřuje pouze na řešení dílčích problémů, ale zakládá se na konceptu tzv. ekologické civilizace. Jedná se o strategii pevně zakotvenou v čínské ústavě a ideologii Komunistické strany, jejímž cílem je harmonizovat ekonomický a sociální rozvoj s ochranou životního prostředí. Společnost by tak měla vstoupit do pokročilejšího stádia vývoje, který se bude vyznačovat především harmonickým soužitím s přírodou. [15] [16]

Tato vize však obsahuje některé slabiny. Nezpochybňuje například potřebu pokračujícího hospodářského růstu a zakládá se na předpokladu, že jeho rozpor s environmentální udržitelností bude možné překonat. Za problematické lze označit také zdůraznění potřeby změny spotřebních návyků jednotlivců a zmírnění jejich ekologické stopy. To je v rozporu s čínskými snahami o snížení své závislosti na exportu a vytvoření silného domácího trhu, čímž by se však poptávka Číňanů po zboží výrazně navýšila, stejně jako jejich ekologická stopa. Příkladem dokazujícím toto tvrzení může být zvyšující se zájem o automobily. [3]

Současná politika a závazky Číny

Potenciální transformace v ekologickou civilizaci představuje ambiciózní cíl, o jehož dosažitelnosti jsou vedeny pochyby. Peking však prokazuje svými plány v oblasti environmetální politiky vůli pokusit se své ambice skutečně naplnit. Tyto plány se ve velké míře objevují v čínských pětiletkách a sliby o pokroku v boji s klimatickou změnou pravidelně zaznívají i z úst Si Ťin-pchinga.

Mezi současné závazky Číny se řadí především dosažení maxima emisí oxidu uhličitého do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2060. K jejich splnění, ale také k celkovému zlepšení stavu životního prostředí a zachování biologické rozmanitosti, je výrazně spoléháno na investice do obnovitelných zdrojů energie, restrukturalizaci průmyslu, rozsáhlé zalesňování krajiny, četné vládní předpisy o vypouštění emisí a znečišťování krajiny a přísný kontrolní systém jejich dodržování podniky i samotnými občany. [1] [4] [7] [17]

Přísná kontrola obyvatelstva s cílem zajistit dodržování všech nařízení je v Číně běžnou praxí. V souvislosti s ekologickými pravidly vláda své dohledové pravomoci ovšem rozšiřuje, čímž dochází k ještě většímu pronikání státu do života lidí. [7] Nicméně i občané jsou do určité míry do monitorování stavu životního prostředí a poskytování informací o kvalitě ovzduší, vod a zdrojích znečištění zapojeni prostřednictvím různých digitálních platforem, jako např. mikroblogů. [18] [19]

Co se podniků týče, zejména ty státní by mohly vládě posloužit jako důležitý nástroj ke splnění cíle dosažení uhlíkové neutrality. V zemi zastávají klíčovou roli v oblasti energetiky a dopravy a vzhledem k jejich provázanosti s vládními strukturami u nich teoreticky lze regulovat spotřebu energie a vypouštění emisí mnohem jednodušeji než u podniků soukromých. Na druhou stranu představuje podstatný faktor existence rozsáhlé korupce ve veřejném sektoru, vlivem čehož mohou být určité politiky, které jsou pro některé společnosti nevýhodné, ohroženy. V praxi tak dochází k případům, kdy je se státními podniky zacházeno, co se dodržování vládních nařízení týká, shovívavěji než s těmi soukromými. [15] [19]

Lze tak konstatovat, že autoritářské prvky režimu a výrazný státní vliv v ekonomice se v Číně plně projevují právě i v environmetální oblasti. V určitých ohledech mohou poskytnout Pekingu výhodu při plnění jeho klimatických cílů a při pokusech zlepšit stav životního prostředí. Problém však představuje korupce a netransparentnost čínského veřejného sektoru, ale také lidskoprávní dopady související mj. se zmiňovanou přísnou kontrolou různých aspektů života občanů.

Klimatická diplomacie

Pro zvládnutí klimatické krize je kromě domácích opatření jednotlivých aktérů klíčová také mezinárodní spolupráce. Peking klade na klimatickou diplomacii velký důraz, úzce ji však spojuje s politickými otázkami a bilaterálními vztahy jako celkem. To bylo možné pozorovat např. po cestě bývalé šéfky americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi na Tchaj-wan, v reakci na což Čína dočasně přerušila klimatický dialog s USA. [7] [20]

Kromě podobných výkyvů lze v kooperaci Pekingu s dalšími aktéry při řešení globálních environmetálních problémů shledat také silné stránky. Zrovna čínsko-americká spolupráce byla zejména za prezidenství Baracka Obamy na poměrně vysoké úrovni. V roce 2014 obě země společně učinily závazky týkající se snížení emisí. Po nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu se spolupráce výrazně omezila, nicméně současný prezident Joe Biden po svém zvolení  klimatický dialog s Čínou opětovně rozšířil. [1]

Problém a zdroj sporů ve vzájemných vztazích nicméně představuje stanovisko Pekingu, že USA mají vyšší klimatický dluh, jelikož jsou rozvinutou zemí a jejich ekonomika mohla historicky růst bez enviromentálních omezení. Podle této logiky by tak společně s dalšími rozvinutými západními zeměmi měly nést větší břemeno při boji s klimatickou změnou.[1] [20]

Zahraniční politika Pekingu pak byla dlouhodobě z environmentálního hlediska ze strany Západu terčem kritiky zejména kvůli projektu nové Hedvábné stezky (také známo jako Belt and Road Initiative, BRI). [21] Jedná se infrastrukturní projekt, jehož cílem je propojit Čínu, Afriku, Asii a Evropu. V jeho rámci plynulo nejvíce investic do dopravního a energetického sektoru, přičemž financovány byly v minulosti ve velké míře výstavby uhelných elektráren. V roce 2019 se však Čína zavázala, že její investice do BRI budou více zaměřené na budování kapacit obnovitelných zdrojů energie. V následujících letech byly závazky vůči zelenějšímu rozvoji BRI rozšířeny o oznámení úplného pozastavení investování do uhelných elektráren v zahraničí. [16] [22]

Vzhledem k tomu, že projekt BRI se původně environmetálními tématy vůbec nezabýval, [16] lze tento vývoj označit za výraznou změnu v čínském uvažování, která opět dokazuje, že Peking klimatické politice přikládá čím dál větší důležitost.

Čas se krátí

Otázkou zůstává, jestli jsou současné čínské závazky a vize ke zmírnění dopadů klimatické změny dostatečné. Často jim totiž bývá vyčítáno, že postrádají smysl pro naléhavost. ,,Sto let je jen mrknutím oka,“ říkávají čínští analytici, což odkazuje na dlouhou historii země a vypovídá o velkém důrazu kladeném zejména na dlouhodobé cíle. Podle kritiků se však čas krátí a k úspěšnému vypořádání se s klimatickou výzvou je potřeba energetickou transformaci a dosažení nulových emisí urychlit. [1] [4] [16]

Aby bylo možné splnit cíle Pařížské dohody, měla by Čína podle některých studií dosáhnout uhlíkové neutrality nejpozději do roku 2025. Pařížská dohoda představuje právně závaznou mezinárodní smlouvu přijatou v roce 2015, kterou ratifikovala většina zemí světa včetně Číny. Všichni signatáři deklarovali, že společným úsilím udrží nárust průměrné globální teploty pod 2 °C oproti předindustriální úrovni, přičemž se budou snažit dostat se pod hranici 1,5 °C. Aby těchto hlavních cílů této dohody bylo dosaženo, musely by se emise celého světa do roku 2030 snížit o 43 %. Pokud se však globální oteplování v dostatečné míře omezit nepodaří, svět pravděpodobně silně pocítí závažné důsledky změny klimatu, jako např. intenzivní sucha a vlny veder. [1] [23]

Co se čínských závazků týká, optimismus může vzbuzovat obecná tendence Pekingu přistupovat ke svým slibům a závazkům velmi střízlivě, aby tak bylo možné je reálně splnit nebo dokonce plnit s předstihem. Zároveň může dojít k posílení čínských ambicí v reakci na nedávné odvážné klimatické sliby dalších rozvojových zemí, např. Indie a Vietnamu. Peking má totiž jednoznačný zájem zastávat roli lídra rozvojového světa. [2] [6]

Na závěr se však skýtá otázka, jestli je Čínu stále možné považovat za rozvojovou zemi. Zejména američtí politici a komentátoři čím dál častěji poukazují na nutnost tuto klasifikaci přehodnotit, jelikož Čína se podle odhadů brzy stane vysokopříjmovým státem podle měřítek Světové Banky. Na druhou stranu ovšem existují také další faktory, podle kterých by mezi rozvojové země stále spadala. Mezi ně je možné řadit např. existenci rozsáhlých ohnisek chudoby. Tato klasifikace má dopad i na environmentální politiku, jelikož změna čínského statusu z rozvojové na rozvinutou zemi by znamenala zvýšení mezinárodního tlaku na přijetí dalších závazků a přispívání do mezinárodních fondů na pomoc rozvojovým státům při vypořádávání se s důsledky klimatické změny. Systém je totiž nastavený tak, že bohaté země musí na enviromentální opatření přispívat více, zatímco rozvojové země mohou naopak více znečišťovat, aby bylo možné zlepšit jejich ekonomickou situaci. [24] [25] [26] Pokud však má Peking skutečně zájem environmetální problémy efektivně řešit, měl by přijmout adekvátní míru vlastní zodpovědnosti. Jen tak může být dosaženo progresu a případného zpomalení klimatické změny.

Editor článku: Kristýna Drmotová, Dávid Dinič

Zdroje

[1]  Maizland, L. (2021, May 19). China’s Fight Against Climate Change and Environmental Degradation. Council on Foreign Relations. Retrieved from https://www.cfr.org/backgrounder/china-climate-change-policies-environmental-degradation

[2] Stalley, P. (2021, December 7). China’s climate change record: Beijing tends to meet its targets, but sets the bar too low. The Conversation. Retrieved from https://theconversation.com/chinas-climate-change-record-beijing-tends-to-meet-its-targets-but-sets-the-bar-too-low-172138

[3] Sťahel, R. (2020, April 15). China’s approach to the environmental civilization. De Gruyter. Retrieved from https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/humaff-2020-0016/html

[4] Xie, Ch.; Xia L. & Bian A. (2022, July 25). How is China tackling climate change? Graham Research Institut on Climate Change and the Environment. Retrieved from https://www.lse.ac.uk/granthaminstitute/explainers/how-is-china-tackling-climate-change/

[5] Tan, H. (2023, January 4). China’s authoritarian rule brings short-term gains but long-term pains to its climate policy. East Asia Forum. Retrieved from https://www.eastasiaforum.org/2023/01/04/chinas-authoritarian-rule-brings-short-term-gains-but-long-term-pains-to-its-climate-policy/

[6] Esteban, M. & Touza L. (2016, October 3). China and climate change: the good, the bad and the ugly. Elcano Royal Institute. Retrieved from https://www.realinstitutoelcano.org/en/analyses/china-and-climate-change-the-good-the-bad-and-the-ugly/

[7] Wang, Y. (2022, March 29). Beijing’s Green Fist. Human Rights Watch. Retrieved from https://www.hrw.org/news/2022/03/29/beijings-green-fist

[8] Duan, H.; Feng, K. & Tong, F. (2021, October 27). Climate change mitigation and green transformation in China. Regional Environmental Change. Retrieved from https://link.springer.com/article/10.1007/s10113-021-01793-z

[9] Lui, S. (2022, May 19). Guest post: Why China is set to significantly overachieve its 2030 climate goals. Carbon Brief. Retrieved from https://www.carbonbrief.org/guest-post-why-china-is-set-to-significantly-overachieve-its-2030-climate-goals/

[10] The World Bank. (2022, October 12). China’s Transition to a Low-Carbon Economy and Climate Resilience Needs Shifts in Resources and Technologies. Retrieved from https://www.worldbank.org/en/news/press-release/2022/10/12/china-s-transition-to-a-low-carbon-economy-and-climate-resilience-needs-shifts-in-resources-and-technologies

[11] McDonald, S. & Bailey, R. (2020, September 29). Climate Change is an Opportunity for Business to Thrive. Oliver Wyman. Retrieved from https://www.oliverwyman.com/our-expertise/insights/2020/oct/climate-change-is-an-opportunity-for-business-to-thrive.html

[12] World Meteorological Organization. (2022, August 24). Extreme weather in China highlights climate change impacts and need for early warnings. Retrieved from https://public.wmo.int/en/media/news/extreme-weather-china-highlights-climate-change-impacts-and-need-early-warnings

[13] Dreyer, J. (2022, October 20). China’s Revolution Turns Green. Noema. Retrieved from https://www.noemamag.com/chinas-revolution-turns-green/

[14] Dreyer, J. (2021, September 2). The Long March Toward A Green China. Noema. Retrieved fromhttps://www.noemamag.com/the-long-march-toward-a-green-china/

[15] Poderati, G. & Ou, S. (2021, December 7). Tackling Climate Change in China: A Hybrid Approach. Chinese Journal of Environmental Law. Retrieved from https://brill.com/view/journals/cjel/5/2/article-p141_4.xml?language=en

[16] Kaneti, M. (2021, December 13). China’s Vision for Environmental Leadership. The Diplomat. Retrieved from https://thediplomat.com/2021/12/chinas-vision-for-environmental-leadership/

[17] Brown, D. (2021, October 29). Why China’s climate policy matters to us all. BBC News. Retrieved from https://www.bbc.com/news/world-asia-china-57483492

[18] Zi, L. (2023, January 4). From smog to carbon: Chinese NGOs in transition. China Dialogue. Retrieved from https://chinadialogue.net/en/climate/from-smog-to-carbon-chinese-ngos-in-transition/

[19] Monjon, S. & René, É. (2021). The New Tools of Environmental Governance in China: Top Down Control and Environmental Credit. Groupe d’études géopolitiques. Retrieved from https://geopolitique.eu/en/articles/the-new-tools-of-environmental-governance-in-china-top-down-control-and-environmental-credit/

[20] Vrba, M. (2022, November 30). Zelený skok vpřed? Rozhovor o klimatické politice Číny. A2larm. Retrieved from https://a2larm.cz/2022/11/zeleny-skok-vpred-rozhovor-o-klimaticke-politice-ciny/

[21] Velvyslanectví České republiky v Pekingu. (n.d.). Belt and Road Initiative. Retrieved from https://www.mzv.cz/beijing/cz/politika/vzajemne_vztahy/obor/index.html

[22] Hillman, J. & Tippett, A. (2021, March 31). The Climate Challenge and China’s Belt and Road Initiative. Council on Foreign Relations. Retrieved from https://www.cfr.org/blog/climate-challenge-and-chinas-belt-and-road-initiative

[23] United Nations. (n.d.). The Paris Agreement. Retrieved from https://unfccc.int/process-and-meetings/the-paris-agreement

[24] Larsen, M. (2021, July 3). China Will No Longer Be a Developing Country After 2023. Its Climate Actions Should Reflect That. The Diplomat. Retrieved from https://thediplomat.com/2021/07/china-will-no-longer-be-a-developing-country-after-2023-its-climate-actions-should-reflect-that/

[25] Center for Strategic and International Studies. (2016, March 9). Is China a Developed Country? Retrieved from https://www.csis.org/analysis/china-developed-country

[26] Joselow, M.; Birnbaum, M. & Kuo, L. (2022, November 23). How China, the world’s top polluter, avoids paying for climate damage. The Washington Post. Retrieved from https://www.washingtonpost.com/climate-environment/2022/11/23/china-climate-finance-cop27/