Příběh operátora speciálních sil, který se vypracoval na vrchol. I tak lze v krátkosti popsat obsah knihy pojednávající o dosavadní životní cestě Petra Matouše. Ten se po deseti letech působení v 601. skupině speciálních sil v roce 2020 rozhodl přijmout nabídku na post vojenského poradce předsedy vlády. Nyní o svém dosavadním působení společně s vojenským historikem Eduardem Stehlíkem sepsal knihu.  

Ačkoli je kniha spíše kratší záležitostí o zhruba sto sedmdesáti stranách, čtenář se v ní dočká poutavého příběhu o tom, jak nic není nemožné. Petr Matouš utrpěl ve čtrnácti letech vážný úraz zad, který ho měl po zbytek života vyřadit z vojenské služby. Řízením osudu a především vlastním úsilím nepřízeň překonal. A nejen to – tvrdě si šel za vytyčeným cílem a stal příslušníkem 601. skupiny speciálních sil. Její členové působí v těch nejnáročnějších zahraničních misích. Petr Matouš tak postupně působil čtyřikrát v Afghánistánu a dvakrát v Africe.

Příběhům z misí nicméně předcházela tvrdá práce. Petr byl rozhodnutý, že chce jít studovat na Univerzitu obrany. Původně si podal přihlášku na obor logistika, o němž vzápětí zjistil, že jej vůbec neláká. Naštěstí se mu hned v prvním týdnu studia naskytla příležitost přestoupit na obor vojenského managementu. Ani tato příprava na práci vojáka taková, jak si ji asi většina z nás představuje, však Petra příliš nenadchla. Její součástí bylo totiž mimo jiné studium matematiky a práva. Hned v prvním ročníku se proto Petr přihlásil do kurzů přežití Commandos, což z dnešního pohledu lze označit za jeho přípravu na některé aspekty práce operátora speciálních sil. V tomto kurzu ještě více než během základního vojenského výcviku propadl Petr „hardcore“ výzvám. Chtěl být prostě neustále lepší.

Postupně se Petr Matouš dopracoval k rozhodnutí zkusit přijímač k 601. skupině speciálních sil a splnit si svůj sen. Musel se nicméně prokousat posledními roky studia, což nebylo při přípravě na výběrové řízení nic jednoduchého. Jemu se to ale povedlo. Mimo jiné díky učiteli, který měl pro jeho situaci pochopení a všelijak mu pomáhal. Ještě při studiu navíc dostal možnost účastnit se extrémně náročného kurzu přežití v džungli Francouzské Guyany. Toho se běžně účastní francouzští důstojníci a vybraní schopní jedinci z dalších spojeneckých států. Kurz přežití dokončil s nejlepším hodnocením z celého turnusu.

Z Petra Matouše se tak ještě při studiu vojenského managementu na Univerzitě obrany stal jeden z příslušníků a později i z instruktorů Commandos, absolvent výběrového řízení do 601. skupiny speciálních sil a nejlepší absolvent mezinárodního kurzu přežití ve Francouzské Guyaně. Poslední rok bakalářského studia tak pro něj byl především o tom „nějak to doklepat“. Udržoval se ve fyzické kondici, účastnil se různých závodů, soutěží a všemožně na sobě pracoval. Pak jako poručík nastoupil do „šestky“, jak se přezdívá 601. skupině speciálních sil, a to na pozici velitele družstva.

Historky z výcviku, ty dobré i ty méně pozitivní, byly náplní další kapitoly. V krátkosti je lze shrnout asi tak, že i operátoři speciálních sil jsou jenom lidé. Jako takoví mají i oni své kladné a záporné stránky. Petr Matouš je jedním z těch lidí, kteří z duše nesnáší zdlouhavé byrokratické procedury, nesmyslná nařízení, neefektivitu a neochotu (nejen) ve státním sektoru. Tento leitmotiv se ostatně táhne celou knihou. Koneckonců kdy jindy než během výcviku dopadne co do povahy armádního prostředí budoucí operátor nohama tvrdě na zem.

Z Commandos až do Afriky a Afghánistánu

Příběhy ze zahraničních operací jsou každopádně hlavní náplní knihy. Samostatná kapitola je věnovaná Petrově vůbec první operaci se šestkou v nejmenované africké zemi. Historky o tamní divoké fauně, pašerácích a překupnících drog nebo zbraní, výcviku tamních bezpečnostních sborů a patrolování na předsunutých základnách opravdu stojí za to. Navíc je africké vyprávění stejně jako zbytek knihy prodchnuto motivačními doporučeními doslova „ze života“. Musím říct, že pro jednou nepůsobila snaha motivovat falešně a rušivě, ale naopak lidsky a opravdově.

Mezi první a druhou africkou misí navštívil Petr jako příslušník speciálních sil poprvé Afghánistán. Odtud je také největší množství příběhů, které zahrnují ochranu VIP, noční přepady tálibánských skladišť zbraní nebo vyprošťování vojenské techniky zapadnuté v bahně v centru Kábulu. Nepříjemné byly raketové útoky na základny, především na ty předsunuté, ty totiž měly menší rozlohu než velké základny jako Herat nebo Bagram. Riziko zásahu tak bylo na malých předsunutých základnách větší. Několikrát se v příběhu objevuje také hlášení o vniknutí, tzv. poplach „insider“. To znamenalo potenciální cizí bojový element na území základny.

Spousta příběhů popisuje události spojené především s bojem s ozbrojeným nepřítelem. Krom toho je zde ale množství příběhů, které se točí třeba kolem spolupráce šestky s elitními americkými operátory speciálních sil. Přítomné jsou barvité popisy léček, jež si bojovníci Tálibánu připravili na alianční vojáky na jejich cestách, a následný ozbrojený střet šestky s členy Tálibánu. Dočteme se ale i o automobilové honičce Kábulem, kdy členy šestky pronásledoval sebevražedný atentátník s autem plným výbušnin.

Část knihy je věnována také Johnnymu, záložákovi, který byl přijat k šestce a odjel si plnit životní sny na zahraniční mise do Afghánistánu. V souvislosti s ním je popsána řada příhod, na jaké je už v této fázi knihy čtenář zvyklý. Přepady jedné i druhé strany, přestřelky nebo vyhazování skrýší nepřítele do povětří i situace, kdy Petrově týmu jednoduše došla munice do raketometů RPG-7. Chvíli tak neměli čím ničit ozbrojená stanoviště nepřítele, ale byli nuceni si poradit. Johnnyho  autor obvykle vychvaluje, v posledním případě popisuje, kterak to schytal i za zbytek týmu.

Z vojenské do civilní sféry

Obecně lze říct, že část knihy věnující se Afghánistánu je na příběhy neskutečně bohatá. Čtenář se rozhodně nenudí. Stejně jako v úvodní a v africké části je i zde množství odkazů na to, že když člověk chce, všechno jde. Vše však má svůj konec. Po deseti letech a jisté profesní krizi spojené hlavně s únavou z neustálých byrokratických půtek a odloučení od rodiny se Petr rozhodl své působení u šestky ukončit. Obratem převzal pozici vojenského poradce tehdejšího předsedy vlády. Krátce nato byl navíc jmenován vedoucím Odborné pracovní skupiny pro hybridní hrozby Bezpečnostní rady státu. Ta pracuje coby poradní orgán vlády.

Pro čtenáře má kniha několik rovin. Na prvním místě je samozřejmě rovina zábavy, kniha je čtivá, inteligentně a sympaticky napsaná. Čtenář se dokáže do Petrových pocitů vžít a scény z přestřelek v Africe nebo Afghánistánu si živě představit. Je zde ale i rovina motivační. V dnešní záplavě motivačních citátů, podcastů, konferencí a rad do života od všemožných odborníků je tato kniha jakousi růží mezi trním. Mě osobně kniha motivovala k tvrdší práci na sobě samém v profesi i mimo ni. Ačkoli se v tomto případě nejedná o kariéru v šestce, efekt je stejný. Netřeba zapomínat také na rovinu bezpečnostní. Ta může být pro čtenáře obzvláště významná. Nabízí jedinečné setkání s prací elitních příslušníků českých speciálních sil a k tomu motivaci přispět svojí troškou k bezpečnosti našeho státu. Tak, jako k ní přispěl a nadále přispívá podplukovník Petr Matouš.

MATOUŠ, P. (2022). Navzdory: Příběh příslušníka speciálních sil AČR. Praha: Hrot.

Další informace o knize k získání na navzdorykniha.cz