Může být ruská menšina bezpečnostní hrozbou pro titulární národy Střední Asie? Ve většině středoasijských „stánů“ se dodnes nachází nezanedbatelná ruská menšina jako pozůstatek SSSR, která se plně nepřizpůsobila tamnímu prostředí, což může vyvolávat vnitřní problémy. Zahraniční a bezpečnostní politika těchto zemí vůči Ruské federaci se potom odráží nejen na přístupu společnosti, ale také na postoji vůči ruské menšině, která zde žije.

Stručná historie života ruské menšiny ve Střední Asii:

Rusové se na středoasijské scéně objevili v době vlády cara Ivana Hrozného v 16. století, zabrali severní okraje velkých stepí, kde zakládali nová města, ale respektovali tradice kočovných kmenů. Dnešní státy Střední Asie se nacházejí v prostoru, který byl v minulosti označován jako Ruský či Západní Turkestán. Soupeřil zde proti sobě islám a budhismus, nakonec převážil islám.[1]

Do konce 19. století bylo ruské dobytí Střední Asie dokončeno.[2] Vzniklo několik ruských protektorátů, které fungovaly jako centra celého Turkestánu.[3] Rusové neinklinovali k rasové nesnášenlivosti, ale měli nedůvěru vůči islámu. Zavedly zde kapitalistickou modernizaci, začali využívat nerostné bohatství a zavedli úřednickou správu. Místní obyvatelstvo se ocitlo v podřadné pozici.[1]

Změna režimu v únoru 1917 znamenala pro muslimy Ruska svobodu. Středoasijci přenesli své naděje na bolševiky, kteří je brali jako spojence k dosažení moci.[1] Bolševici během let 1918–1920 přebrali vládu nad Střední Asií. Region se zmítal ve velkém chaosu, v mnoha oblastech vypukl hladomor, který byl tlumen díky potravinovým dodávkám z Ruska. Sovětské vedení tak mělo v ruce trumf, jak ovládat region. Do roku 1936 vznikly středoasijské státy v umělých hranicích, jak je známe dnes.[3]

zdroj: BusinessInfo.cz

Středoasijské republiky byly okamžitě rusifikovány. Cílem sovětské vlády bylo šířit ruský jazyk, ruskou kulturu, promíchat obyvatelstvo a bořit hranice mezi národy. Rostl počet ruské přistěhovalecké populace, která se odlišovala. Nově příchozí se lišili ve všech aspektech života, což vedlo k rozporům[1] – rozdílné náboženství (islám vs. pravoslaví), národnostní otázka, jiná kultura.[3] Problémy pocházely i ze strany Rusů, kteří se příliš nepřizpůsobili středoasijským kulturám. Postupem času si mnozí vytvořili pouto ke své adoptivní vlasti, zachovali si ale pocit koloniální nadřazenosti.[4]

Blížící se rozpad SSSR vnímala každá středoasijská SSR různě.

Kazachstán

Republika Kazachstán oficiálně vznikla 16. prosince 1990. Díky své geopolitické pozici je jednou z hlavních priorit ruské politiky vůči středoasijskému postsovětskému prostoru. Kazachstán má jako jediný stát Střední Asie společnou skoro sedmisetkilometrovou hranici s Ruskou federací.[5] Celková populace Kazachstánu je necelých 19 milionů obyvatel a z toho je 23,7 % Rusů, kteří tvoří nejpočetnější menšinu Kazachstánu.[6]

Během rozpadu SSSR si ruská menšina v Kazachstánu začala uvědomovat riziko svého postavení, které se mohlo rychle stát podřadným oproti místním. Vláda musela brát na zřetel oficiální politiku Ruska, která si ponechávala výsadu chránit ruské menšiny v postsovětském prostoru.[5]

zdroj: soukromý archív

Otázka ruského jazyka byla v 90. letech pro Kazachstán palčivým bezpečnostním problémem a zůstává jím dodnes. Změna úředního jazyka byl jeden z prvních zákonodárných počinů nové vlády, ruština byla označena jako jazyk „interetnické“ komunikace.[5] Jelikož pouze 1 % rusky mluvící populace ovládalo plynule státní jazyk, byl tento akt považován za transparentně diskriminační. [2] V roce 1997 se ruština stala úředním jazykem, kazaština zůstává stále oficiálním, ale pro práci ve státních institucích je vyžadována znalost obou jazyků. V říjnu 2017 bývalý prezident Nursultan Nazarbajev rozhodl, že do roku 2025 přejde kazašský jazyk z cyrilice na latinku. Navzdory rychlé etnické derusifikaci země se podíl kazašského obyvatelstva, které mluví rusky, od získání nezávislosti zvýšil, ruštinou hovoří 70–80 % lidí. Obyvatelstvo si přirozeně její znalost předává dál. Kazaština je však nutná ke studiu či práci ve státní správě.[8]

Největší bezpečnostní hrozbu pro nezávislý Kazachstán byl ruský separatismus. Rusové žijí hlavně na severu, u hranic s Ruskem. Na počátku 90. let kazašská vláda podnikla několik zásadních kroků k omezení vyhlídek na odtržení, přesunula hlavní město země z Almaty do severního Nur-Sultanu. Dále prosazovala osídlení „ruského“ severu etnickými Kazachy včetně repatriovaných „navrátilců“ (více než milion), kteří se do země vrátili ze zahraničí od získání nezávislosti. Navzdory obavám Kazachstánu a Západu se ruská menšina nemobilizovala. Mnoho kazašských Rusů je nyní dobře integrovaných, necítí se být diskriminováni a identifikují se jako Kazaši. Pokud ruská menšina historicky poskytovala Moskvě vliv na Kazachstán, pak toto působení rychle klesá. Postoje etnických Kazachů k zahraniční politice a k Rusku se neliší od postojů jejich etnických ruských krajanů. Obě etnika dávají přednost tomu, aby se Kazachstán vydal vlastní cestou.[8]

Kyrgyzstán

zdroj: soukromý archív

Kyrgyzstán má celkem přes 6,5 milionu obyvatel a z toho 9 % tvoří Rusové, kteří jsou druhou nejpočetnější menšinou Kyrgyzstánu.[9]

Rozpad SSSR znamenal pro Rusy na území Kyrgyzstánu konec klidného soužití s místními. Mezi roky 1989–1991 vypukly etnické nepokoje mezi Kyrgyzy a Uzbeky žijící při uzbecké hranici. Byť tyto nepokoje primárně nesouvisely s ruskou menšinou, vznikly částečně kvůli kyrgyzskému nacionalismu, který se poté dotkl i otázky soužití Kyrgyzů a Rusů.

Nepokoje rozdmýchal také jazykový zákon z roku 1989, který stanovil kyrgyzštinu jako jediný úřední jazyk. Protiruské výstupy propukly v roce 1991, čímž se zvětšil odliv ruské menšiny. Dále pak docházelo k vytlačování Rusů z klíčových pozic ve státní správě a ekonomické sféře, a tak migrace nadále pokračovala. Tím se oslabila kyrgyzská inteligence, kterou zde představovali hlavně Rusové.[10]

Odchod Rusů vyvolal znepokojení mezi kyrgyzskou elitou, která se obávala odlivu mozků a kvalifikované pracovní síly. V době získání nezávislosti tvořila ruská menšina jednu třetinu obyvatel Kyrgyzstánu. Tehdejší prezident Akar Akajev začal shánět podporu ruské komunitě a jmenoval Rusy do své vlády, státní rady, která vedla svá zasedání v ruštině.

zdroj: soukromý archív

V Kyrgyzstánu, kde je povoleno obyvatelům angažovat se v politice nejvíce ze všech středoasijských republik, je občanský život ruské komunity bohatší než v ostatních státech Střední Asie. Existuje spoustu různých sdružení na republikové nebo regionální úrovni, nicméně dnes se již neúčastní politiky ani netvoří strany.

Problémy s ruskou menšinou se týkaly po rozpadu SSSR především jazyka. Kyrgyzstán v 90. letech ustanovil kyrgyzštinu jako státní jazyk, ale chránil svobodné používání ruštiny v celé zemi, což přesto vedlo ke zvýšení odchodu Rusů. V Kyrgyzstánu představoval odliv ruské menšiny skutečný problém, neboť kvalifikovaní obyvatelé byli ve většině Rusové. Proto se mocenské elity v Kyrgyzstánu snažily odlivu zamezit.[11] Kyrgyzština je dnes státní jazyk, zatímco ruština je jazyk úřední. Vláda a ministerstva pracují především s ruštinou, a pokud tomu tak není, dokumenty často nejsou dostatečně kvalitní.[12]. Ačkoliv je kyrgyzština státním jazykem, hovoří spolu kyrgyzské rodiny často rusky.

Ruština je tak spojovacím mostem pro Kyrgyzy, kteří díky znalosti ruštiny odcházejí pracovat či studovat do Ruska. Vliv Ruské federace zde zůstává obrovský, obě země dokonce spolupracují na vytvoření dvojího občanství.[13] Kyrgyzstán má s Ruskem nejlepší vztahy z celého regionu a je na tomto spojenectví závislý ve všech oblastech.

Tádžikistán

Republika Tádžikistán se osamostatnila 9. září 1991. Oproti ostatním středoasijským republikám nepatří Tádžikové do turkické skupiny národů, hovoří tádžicky (tádžičtina se řadí mezi indoevropské jazyky, dále pak do indoíránské větve mezi perské jazyky). V zemi žije přes 9,5 milionů obyvatel, největší menšinou jsou zde Uzbeci. Menšina etnických Rusů tvoří pouhé 1 % a jejich číslo stále klesá.[14]

Ke konci SSSR vypukla v Tádžikistánu vlna nacionalismu, která byla v této zemi nejhorší z celého regionu Střední Asie. V roce 1990 započaly protirusky zaměřené demonstrace a propaganda, která vyvrcholila roku 1992. V hlavním městě Dušanbe byl sestaven seznam Rusů a jejich domy i byty byly vyznačeny. To vedlo k masové migraci ruského obyvatelstva do Ruska. Z ruské komunity zůstali pouze starší lidé bez prostředků k odchodu a příslušníci etnicky smíšených rodin. V dubnu 1997 vešel v platnost zákon o dvojím občanství s Ruskou federací, která řešila problém masové migrace do Ruska. Rusové tak nepřišli o své tádžické občanství, a díky tomu bylo zaznamenáno pár případů migrace Rusů zpět. [10] Dvojí občanství stále platí, byť od roku 2014 je patrná snaha bránit občanům s dvojím občanstvím v práci ve státní správě či bezpečnostních složkách. Což se netýká rodinných příslušníků prezidenta Emómalí-ji Rahmóna.[15]

zdroj: soukromý archív

V současnosti žijí Rusové především v Dušanbe a v menších městech na severu Tádžikistánu. Tádžikistán opustilo tolik Rusů, že jakékoliv menšinové politické organizace rychle ztratily svůj význam.[11]

V Tádžikistánu, navzdory rozsáhlé ruské emigraci, ruská vojenská přítomnost společně se silnými ekonomickými vazbami přispívá k udržení na Rusko zaměřené politiky, což je pro ruský jazyk příznivé. Tádžičtina je státní jazyk, zatímco ruština má status interetnického komunikačního jazyka.[11] Ruština se v Tádžikistánu používá v mnoha oblastech včetně obchodu, umění a žurnalistiky.[16] Politické orgány vědí, že ekonomický rozvoj země závisí na remitenci od Tádžiků pracujících v Rusku, a proto považují otázku výuky za zásadní a vědí, že je nezbytná základní znalost ruštiny.[11]

Pro svou malou početnost není ruská komunita v Tádžikistánu zcela homogenní a lze ji rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina se pokusila integrovat do tádžické společnosti učením se místních jazyků, tradic a navazováním kontaktů s místními. Druhá skupina naproti tomu žije izolovaným způsobem, zřídka interaguje s místními komunitami a sleduje ruská média. Celkově tedy není ruská komunita bezpečnostní hrozbou pro Tádžikistán, naopak je vítaná kvůli vysoce ceněné kvalifikaci.[17]

Turkmenistán

Republika Turkmenistán se osamostatnila 27. října 1991. Celkový počet obyvatel je přes 6 milionů, etničtí Rusové zde tvoří 4 %.[18]

Po získání nezávislosti se v této zemi zvedla vlna protiruských a nacionalistických nálad, čímž se urychlila masová migrace etnických Rusů.[19] Tzv. turkmenizace státu znamenala pro Rusy zhoršení životních podmínek. Byli nahrazeni na důležitých postech ve státní správě, turkmenština se stala oficiálních jazykem a média vystupovala proti Rusům jako utlačovatelům.

Migraci mělo zpomalit zavedení dvojího občanství mezi Ruskem a Turkmenistánem v roce 1993, neboť Rusové byli kvalifikovaní pracovníci a turkmenská vláda je nedokázala nahradit.[20] Smlouva o dvojím občanství byla zrušena v dubnu 2003, kvůli využívání ruského občanství ze strany Turkmenů ke svobodnému vycestování či paranoia z ruské menšiny bývalého prezidenta Saparmurata Nijazova (přezdívaného Türkmenbaši, tzn. otec všech Turkménů). Lidé se museli rozhodnout pro jedno občanství, pokud se rozhodli pro ruské a zůstali v Turkmenistánu, přineslo jim to mnoho problémů.[19] Etnické čistky proběhly ve všech státních institucích, všichni úředníci museli mít ověřený turkmenský etnický původ nejméně po tři generace.[11] Turkmenistán byl považován za stát s nejhoršími podmínkami pro etnické Rusy z celé Střední Asie.[19]

zdroj: soukromý archív

Politická angažovanost etnických Rusů v Turkmenistánu neexistuje. Po získání nezávislosti Türkmenbaši zakázal všechny projevy kultury související se Západem a Ruskem (divadlo, balet, opera a klasická i současná hudba), podle něj byly v rozporu s duchem turkmenského lidu. Je třeba dodat, že celkově je veřejná politika země v letargickém stavu a vláda, s výjimkou prezidenta, není obyvatelstvem považována jako nástroj prosazování moci.[21]

Turkmenistán je jedním ze států, které se rozhodly distancovat od sovětské minulosti. Navzdory tomu zůstává ruština hlavním jazykem interetnické komunikace. Turkmeni používají ruský jazyk nejen ke vzájemné komunikaci, ale také ke sledování ruských médií, využívání ruského internetu, trh práce vítá znalost ruštiny. Ruština také zůstává rodným jazykem nejen u etnických Rusů.[21]

Situace ruské menšiny se začala zlepšovat s novým rusky vstřícnějším prezidentem Gurbangulim Berdymuhamedovem, který byl zvolen v únoru 2007 po smrti Niyazova.[11] Bohužel ekonomická a politická situace v Turkmenistánu nutí etnické Rusy, a dokonce i rusky mluvící Turkmeny ke konzistentní emigraci.[21] Turkmenistán je tedy díky etnickým čistkám, které prováděl po získání nezávislosti, „vyčištěn“ od ruské menšiny, takže ani zde nepředstavují Rusové bezpečnostní riziko.

Uzbekistán

Republika Uzbekistán oficiálně vznikla 1. září 1991. Populace přes 33,5 milionů obyvatel z něj dělá nejlidnatější stát Střední Asie. Největší cizí etnickou menšinu zde představují Rusové, tvoří přibližně 5,5 % populace Uzbekistánu.[22]

Ruská otázka v nezávislém Uzbekistánu byla komplikovaná. Migrace etnických Rusů z této země do Ruska byla největší ze všech středoasijských republik. Je nutné poukázat na to, že migrace ruské menšiny byla způsobena také hospodářskou situací země. Zvyšovala se míra nezaměstnanosti a etničtí Rusové tak hledali pracovní příležitosti ve své původní domovině.[2]

Politické zastoupení etnických Rusů v Uzbekistánu neexistuje. Vzestup každodenního uzbeckého nacionalismu se pro Rusy stal rostoucím problémem. Zatímco na oficiální úrovni se zdá, že postavení Rusů se po roce 1991 v uzbecké společnosti nijak nezměnilo, vláda začala postupně vystupovat proti ruské menšině.[2] Prezident Islam Karimov se bál etnických sporů, které probíhaly po osamostatnění v sousedních republikách. Menší změna nastala po jeho smrti v roce 2016. Současný prezident Šavkat Mirzijojev je vůči Rusku vstřícnější, což nemá v uzbecké společnosti pozitivní ohlas. Například kvůli návratu ruských oligarchů do Uzbekistánu, kteří jsou bývalými spolužáky Mirzijojeva.[23]

zdroj: soukromý archív

V Uzbekistánu ztratila ruština status interetnického komunikačního jazyka.[11] Úplný přechod státních úřadů k používání uzbeckého jazyka nakonec neproběhl, vládní dokumenty jsou i nadále psány v ruštině. Nicméně je požadována znalost uzbečtiny u všech státních zaměstnanců.[23] Právě nejednotnost vládních rozhodnutí, nedostatek prostředků, nekvalita výuky, neustálý výskyt ruštiny či její výhody jako světového jazyka donutily obyvatele nebrat ruštinu jako jazyk kolonistů. A tak tento jazyk stále zůstává hlavním prostředkem komunikace v podnikatelském světě a jeho role roste i v mediálním prostoru.[24]

Ruská geografická společnost v Uzbekistánu provedla v letech 2018–2019 průzkum, aby zjistila, jak se žije rusky mluvícímu obyvatelstvu v Uzbekistánu. Většina respondentů uvedla, že neplánuje emigraci. Sociálně-ekonomická situace všech zkoumaných krajanů je stabilní a podepisuje se zde také zlepšování postoje vlády k ruskému obyvatelstvu. Provedené studie ukázaly, že ruská pravoslavná církev je hlavním sjednocujícím článkem ruské populace a snaží se o zachování tradiční kultury, jazyka a národních tradic.[25]

zdroj: soukromý archív

Závěr:

Po vlně protiruských nálad, které na všech možných úrovních proběhly v každém státě, se zdá, že se dnes Rusům blýská na lepší časy. Rusové již nejsou utlačovatelé či kolonisté. Všechny středoasijské republiky vykazují v současnosti poklidné soužití Rusů s místními obyvateli. Nejpalčivější problémem se ukázala být otázka ruského jazyka, která je dnes vyřešená. Ruská menšina ve Střední Asii de facto přestává být ruská. Bezpečnostní hrozbou pro region se v současné době stává islám a jeho sílící extremistické projevy, s čímž se potýkají všechny islámské „stány“.

Zdroje

[1] Roux, Jean-Paul (2007). Dějiny Střední Asie (Praha: Nakladatelství Lidové noviny).

[2] Bijaya, Das K (2008). Russian Minorities in Central Asia and Russia – Central Asia Relationship. Jadavpur Journal of International Relations 11–12 (1), s. 64–88.

[3] Kokaisl, Petr – Pargač, Jan (2007). Lidé z hor a lidé z pouští – Tádžikistán a Turkmenistán: střípky kulturních proměn Střední Asie (Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta).

[4] Ziegler, Charles E (2006). The Russian Diaspora in Central Asia: Russian Compatriots and Moscow’s Foreign Policy. Demokratizatsiya 14 (1), s. 103–126.

[5] Lasák, Jan (2006). Kazachstán. In: Kuchyňková, Petra – Šmíd, Tomáš eds., Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru (Brno: Mezinárodní politologický ústav), s. 140–153.

[6] World Population Review (2020a). Kazakhstan Population 2020 (Live) (https://worldpopulationreview.com/countries/kazakhstan-population, 9. 11. 2020).

[7] Harrington, Keith (2019). Following The Trend: Kazakhstan’s Planned Alphabet Change – Analysis. Eurasia Review. 10. 10. 2019 (https://www.eurasiareview.com/10012019-following-the-trend-kazakhstans-planned-alphabet-change-analysis/, 9. 11. 2020).

[8] Laruelle, Marlene – Toal, Gerard – O’Loughlin, John – Bakke, Kristin M. (2020). Kazakhs are wary of neighbours bearing gifts. openDemocracy. 30. 4. 2020 (https://www.opendemocracy.net/en/odr/kazakhs-are-wary-neighbours-bearing-gifts/, 9. 11. 2020).

[9] World Population Review (2020b). Kyrgyzstan Population 2020 (Live) (https://worldpopulationreview.com/countries/kyrgyzstan-population, 15. 11. 2020).

[10] Horák, Slavomír (2005). Střední Asie mezi Východem a Západem (Praha: Karolinum).

[11] Peyrouse, Sébastien (2008). The Russian Minority in Central Asia: Migration, Politics, and Language (Washington, D.C., Woodrow Wilson International Center for Scholars).

[12] Slovo Kyrgyzstana (2017). O velikom i mogutchem zamolvim my slovo. 3. 3. 2017 (http://slovo.kg/?p=80359, 16. 11. 2020).

[13] Gosudarstvennaya Registratsionnaya Sluzhba pri Pravitel’stve Kyrgyzskoy Respubliki (2020). „Meken-Kart“ vklyutchen v Plan pervootcherednykh deystviy Pravitel’stva KR. 17. 3. 2020 (https://grs.gov.kg/ru/news/1777-Miekien-Kart-vkliuchien-v-Plan-piervoochieriednykh/, 15. 11. 2020).

[14] World Population Review (2020c). Tajikistan Population 2020 (Live) (https://worldpopulationreview.com/countries/tajikistan-population, 18. 11. 2020).

[15] Eurasianet (2017). Tajikistan Wages War on Dual-Citizenship Holder. 7. 7. 2017 (https://eurasianet.org/tajikistan-wages-war-on-dual-citizenship-holders, 18. 11. 2020).

[16] Buriev, Muslimbek (2019). How Popular Is The Russian Language In Tajikistan?. Central Asian Bureau for Analytical Reporting. 20. 2. 2019 (https://cabar.asia/en/how-popular-is-the-russian-language-in-tajikistan, 18. 11. 2020).

[17] Minority Rights Group International (2018). World Directory of Minorities and Indigenous Peoples – Tajikistan: Russians and Ukrainians (https://www.refworld.org/docid/49749c9ec.html, 18. 11. 2020).

[18] World Population Review (2020d). Turkmenistan Population 2020 (Live) (https://worldpopulationreview.com/countries/turkmenistan-population, 18. 11. 2020).

[19] Horák, Slavomír (2008). Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR. (Praha: Univerzita Karlova v Praze).

[20] Darchiashvili, Vakhtang (2006c). Turkmenistán. In: Kuchyňková, Petra – Šmíd, Tomáš eds., Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru (Brno: Mezinárodní politologický ústav), s. 174–181.

[21] Central Asian Bureau for Analytical Reporting (2019). Turkmen Paradox: De Jure – There Is No Russian Language, De Facto – It Is Necessary. 25. 2. 2019 (https://cabar.asia/en/turkmen-paradox-de-jure-there-is-no-russian-language-de-facto-it-is-necessary, 18. 11. 2020).

[22] World Population Review (2020e). Uzbekistan Population 2020 (Live) (https://worldpopulationreview.com/countries/uzbekistan-population, 18. 11. 2020).

[23] Murtazashvili, Jennifer (2020). The role of Russia and the Russian language in post-Karimov Uzbekistan. Atlantic Council. 1. 6. 2020 (https://www.atlanticcouncil.org/blogs/new-atlanticist/the-role-of-russia-and-the-russian-language-in-post-karimov-uzbekistan/, 20. 11. 2020).

[24] Eurasianet (2019b). Uzbekistan: A second coming for the Russian language?. 19. 6. 2019 (https://eurasianet.org/uzbekistan-a-second-coming-for-the-russian-language, 20. 11. 2020).

[25] Russkij mir (2019). Russkie i russkiy yazyk v Uzbekistane. Itogi ekspeditsii RGO. 9. 10. 2019 (https://russkiymir.ru/publications/263357/, 21. 11. 2020).