Spojené státy jsou s Íránem na ostří nože již několik dekád. Počínaje Islámskou revolucí (1979), vztahy těchto zemí se střídavě oteplovaly a ochlazovaly, obvykle se však pohybovaly mezi nevraživostí a otevřeným nepřátelstvím. Zatím poslední (a dost možná nejvýraznější) ochlazení vztahů jsme měli možnost pozorovat od nástupu Donalda Trumpa do úřadu prezidenta Spojených států v prosinci roku 2016. Zatímco Trumpův předchůdce Barack Obama ve vztahu k Íránu preferoval politiku založenou na oboustranně výhodných smlouvách a kompromisech, které vyvrcholily jadernou dohodou, Trump splnil své předvolební sliby – vůči Íránu zaujal značně vyhrocenější postoj a v březnu 2018 vypověděl americkou účast na jaderné dohodě, na níž USA participovaly vedle ostatních zemí Bezpečnostní rady OSN a Německa.[1] Prezident Trump svůj mandát nicméně neobhájil a v lednu letošního roku jej v úřadu vystřídal Joe Biden. Návrat Spojených států k jaderné dohodě se tak stal znovu tématem diskusí.
Aktuální postoj USA vůči íránskému jadernému programu
Přehled událostí mezi roky 2018-2021
Odstoupení USA od jaderné dohody (v originále „Joint Comprehensive Plan of Action“, dále jen JCPOA) mezi Západem a Íránem, které v roce 2018 iniciovala administrativa tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa, je bezesporu příčinou současného napětí kolem íránského jaderného programu.[1] Tento postoj zastává i íránská strana, která je dle vlastních slov oprávněna k nerespektování JCPOA vzhledem k tomu, kdo jako první smlouvu porušil.[2] Smlouva samotná zahrnovala celou řadu proti-proliferačních opatření a z podpisu JCPOA profitoval i Írán, zejména ekonomicky. Za cenu ukončení obohacování uranu nad 5 % nutných pro energetický průmysl a ukončení výroby těžké vody v městech Natanz a Arak, stejně jako vyřazení z provozu většiny centrifug potřebných k obohacování uranu,[3] byl Írán zbaven některých sankcí, které na jeho ekonomiku těžce doléhaly a kvůli kterým musel fungovat samostatně a prakticky bez přílivu zahraničního kapitálu. Na zahraniční investice platil postih i nadále, vzhledem k souvislosti tohoto bodu sankcí s íránským konvenčním raketovým programem a podporou ší’itských teroristických skupin; Írán nicméně získal možnost signifikantnějšího vývozu ropy. Dalším z podstatných bodů JCPOA bylo zrušení embarga na konvenční zbraně, prokáže-li Írán během pěti let následujících po podpisu smlouvy, že to s dodržováním opatření myslí vážně.[4] Do té doby byl Írán nucen vyrábět si téměř veškeré zbraně sám, s výjimkou občasných dovozů z Ruska, Číny a Severní Koreje, což mělo dopady na omezenou kvalitu íránských zbraňových systémů.[5]
V reakci na americké odstoupení od dohody vyšel v Íránu každých pár měsíců v platnost nový zákon, porušující další z bodů JCPOA, přičemž se obvykle jednalo o zvýšení míry obohacování uranu, výrobu kovů nezbytných pro proces obohacování, spouštění modernějších centrifug, jimiž se uran obohacuje, či testování výbušnin vhodných coby potenciální rozbuška pro jaderné zbraně.[4] Než však začal s jejich porušováním, držel se Írán podmínek smlouvy ještě další rok, a to nehledě na její faktický krach.[1]
V době zvyšujícího se napětí mezi Íránem na jedné straně a USA a jeho spojenci v regionu na straně druhé došlo k celé řadě závažných událostí. Poté, co Spojené státy zařadily Revoluční gardy, elitní křídlo íránské armády s vazbami na tamější ekonomiku, na seznam světových teroristický skupin, podnikl Írán řadu protiúderů. Během roku 2019 byly v průlivu Hormuz napadeny dva ropné tankery, z čehož vinily Spojené státy Írán. Ve stejném roce došlo k dronovému útoku na druhou největší ropnou rafinerii v Saúdské Arábii. K útoku se sice přihlásili ší’itští povstalci ze sousedního Jemenu, Saúdové a Američané nicméně z důvodu podpory povstalců Íránem viní znovu Islámskou republiku. Na Silvestra roku 2019 napadli iráčtí demonstranti spolu s tamními ší’itskými proíránskými milicemi americkou ambasádu v Bagdádu jako odplatu za militanty zabité americkým letectvem.[2]
Z americké strany přišla řada protireakcí, z nichž nejvážnější bylo targeted assassination Kásima Sulejmáního, íránského generála a vůdce zahraniční odnože Revolučních gard zvané Quds. Další targeted assassination, ze které Írán viní především stát Izrael,[6] bylo namířeno proti Mohsenu Fachrízádehovi, „otci“ íránského jaderného programu. Na sklonku roku 2020 navýšila Trumpova administrativa proti Íránu sankce,[3] což ještě prohloubilo napětí mezi oběma zeměmi a znesnadnilo práci současné americké administrativě, bude-li mít zájem vztahy mezi oběma zeměmi zlepšit.
Současný stav
V současné době zůstává situace mezi Íránem na jedné straně a Západem a jeho regionálními spojenci na straně druhé značně vyostřená. Americká strana nechce uvolnit sankce uvalené na íránskou ekonomiku s tvrzením, že Írán musí nejdříve přestat s akcemi porušujícími JCPOA. Írán naopak tvrdí, že s porušováním JCPOA přestane, jakmile se Spojené státy vrátí k dohodě a uvolní sankce uvalené Donaldem Trumpem.[7] Názory expertů na to, kdy bude Írán hypoteticky schopen dosáhnout akvizice jaderných hlavic, se pohybují mezi 2-3 roky, neberou však v potaz vnější vlivy[4] jako invazi zvnějšku či zpřísnění stávajících sankcí.
Zatímco se Írán s USA hašteřily, povedlo se během letošního roku Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (v originále „International Atomic Energy Agency“, dále jen IAEA) vyjednat s Íránem tříměsíční dohodu ohledně kontrol íránského jaderného programu. Rafael Grossi, generální ředitel IAEA, tvrdil, že dohoda pomůže umést cestu k obnovení JCPOA mezi USA a Íránem.[8] Spojené státy zároveň souhlasily s obnovením dialogu s Íránem, bude-li prostředníkem některý z evropských signatářů JCPOA. Íránská strana rovněž nepopřela možnost návratu k jednacímu stolu.[9]
V současné době se obě strany opravdu k jednacímu stolu vrátily, přestože přístup íránské strany je i nadále značně podezřívavý a váhavý. Islámský režim nicméně souhlasil s obnovením monitoringu svých jaderných zařízení ze strany IAEA, a to pod pohrůžkou, že nebude-li kooperovat, ohrozí to návrat západních mocností k JCPOA.[10]
Vývoj postoje USA vůči íránskému jadernému programu
Postoj USA může být – a bude – ovlivněn celou řadu interních a externích proměnných. Od častého střídání vládnoucí strany v USA, přes spojenecké svazky zejména na americké straně, až po spletitosti íránské vnitřní politiky. Tyto a další proměnné budou hrát roli v nastávajícím rozhodování USA, zda uzavřít či neuzavřít novou dohodu a za jakých podmínek.
Vliv Trumpovy administrativy na rozhodovací proces
Zatímco strategie Bushovy a Obamovy administrativy byla (nehledě na jejich stranickou příslušnost) založena na intervencionalismu a „šíření demokracie“, stáhla se Trumpova administrativa z různých důvodů[4] více dovnitř amerických hranic a navázala tak na předválečnou americkou tradici izolacionismu. V Trumpově případě pak lze hovořit spíše o „neo-izolacionismu“, tedy o jakési moderní verzi izolacionismu, respektující globální ráz světa 21. století.[11]
To však neplatilo v případě Íránu – prezident Trump dával od počátku své vlády jasně najevo, kdo je jeho spojenec a kdo nepřítel. Spojencem byl zejména stát Izrael, Turecko coby člen NATO a sunnitské monarchie perského zálivu, mezi nimiž zaujímá čelní místo Saúdská Arábie. Nepřítelem byl Írán.[12] Trump od začátku svého volebního období podnikal proti Islámské republice rozhodné kroky, z nichž ty nejpodstatnější jsme si zmínili v předchozí kapitole.
Trumpem uplatněné sankce spolu s finanční krizí zapříčiněnou koronavirovou pandemií působí Íránu značné ekonomické škody.[4] Proto není vyloučena možnost, že Íránci rozehráli nebezpečnou hru, v níž je jejich primárním cílem dohnat Spojené státy zpátky k jednacímu stolu. S vytvářením tlaku to však nesmí přehnat – podle Einhorna by totiž mohlo dojít ke ztrátě podpory Číny a Ruska. Tyto dvě velmoci trvaly na ukončení snahy Íránu o akvizici jaderných zbraní a zároveň silně kritizovaly Trumpovo rozhodnutí od JCPOA odstoupit. Pokud by se však ukázalo, že se Írán opravdu rozhodl jadernou zbraň získat (nebo pokud by to tak navenek působilo), mohlo by dojít ke ztrátě současné diplomatické a ekonomické podpory ze strany Moskvy a Pekingu.[1]
Snaze dohnat Spojené státy k návratu k JCPOA odpovídá rovněž opakované zdůrazňování Teheránu, že nejlepším prostředkem k zajištění ukončení obohacování uranu je vzájemný dialog a dohoda, přičemž jedním dechem dodávají, že preventivní vojenský proti-proliferační úder není dobrý nápad. Za příklad jim slouží problematické vojenské operace Spojených států v Afghánistánu a v Iráku,[2] což je srovnání, které je v kontextu íránských asymetrických možností a schopností více než pochopitelné. Rovněž tehdejší snaha Spojených států uplatnit „soft power“ a obrátit tak mínění mezinárodního společenství směrem k akceptaci amerického odstoupení od JCPOA se údajně nesetkala s úspěchem.[2] Také Einhorn hovoří o sympatiích a podpoře, jíž se Íránu dostalo od mezinárodního společenství po odstoupení Spojených států od JCPOA, zejména díky závazku Teheránu řídit se navzdory americkému odstoupení ještě další rok podmínkami smlouvy.[1]
Vliv Bidenovy administrativy na rozhodovací proces
Íránci se stejně jako vedoucí evropské státy s nadějí upínají k obnovení JCPOA a čekají na verdikt nové americké administrativy.[1] Sami se údajně nesnaží o akvizici jaderných zbraní a uran obohacují pouze pro účely energetického průmyslu. To současně nepřímo popírají tvrzeními, v nichž obviňují „jaderný klub“ v čele s USA z pokrytectví, kdy se tento snaží na jednu stranu ve jménu lidských práv a světové bezpečnosti zabránit akvizici jaderných zbraní kýmkoli dalším a na druhé straně jsou Spojené státy jediným, kdo kdy jadernou zbraň použil.[2]
Íránci dobře vědí o rozdílných apelech republikánské a demokratické strany a Joe Biden se už před volbami nijak netajil záměrem dohodu s Íránem obnovit. Je nicméně dobré zmínit varování ze strany teheránského think-tanku. Jeho ředitel, Diakou Hosseini, v prosinci minulého roku reagoval na schválení zákona o zvýšení míry obohacování uranu na 20 % těmito slovy: „Biden může dojít k závěru, že na něj Írán pohlíží jako na slabého prezidenta, a snaží se na něj tlačit. Od začátku by mu tedy mohlo připadat lepší zaujmout silné postavení a ukázat, že není slabým prezidentem, který rozhoduje tváří v tvář íránskému tlaku.“[5] Toosi tvrdí, že přesně to Biden dělá a že se tím chytá do pasti, nastražené íránskými zastánci tvrdé linie (tedy konzervativnějších frakcí, stojících v opozici vůči JCPOA), kteří v prosinci zákon prosadili.[13]
Vliv možné proměny současného íránského režimu
Nejen američtí představitelé jsou však v současném a budoucím přístupu k JCPOA velkou neznámou. Odborníci vedou spekulace ohledně podoby a možné proměny íránského režimu po smrti nejvyššího duchovního vůdce (rahbara) Alího Chámeneího. Jedna z možností je zachování režimu v jeho současné podobě (a případně bezprecedentní nástup ajatolláhova syna), další pak dosazení ajatolláha poslušného Shromáždění expertů. Úkol Shromáždění totiž spočívá mimo jiné právě ve volbě ajatolláha ze svého středu.[14] Krajní možností je proměna režimu z teokracie na vojenskou juntu v čele s Revolučními gardami. Nejedná se až o tak nepravděpodobnou možnost vzhledem k vojenské a poslední roky i ekonomické moci, kterou Revoluční gardy disponují.[15]
Zatímco bývalý íránský prezident, ší’itský duchovní Hassan Rúhání (2014-2021), byl reformista a zastánce JCPOA, současný konzervativní prezident Ebrahím Raisí razí, ostatně jako všichni íránští konzervativní politici, velice omezený dialog se Západem.[16] To však jeho administrativě nezabránilo znovu přistoupit na monitoring íránských jaderných zařízení, jak je ostatně uvedeno v první kapitole. V případě íránské zahraniční politiky je nicméně třeba brát v potaz klíčovou roli íránského rahbara. Prezident a jeho administrativa mají v tomto případě jen velmi omezené pravomoci a prakticky nulovou možnost vzdorovat možnému bojkotu dohody ze strany rahbara.[16] Ani nový íránský ministr zahraničí, typický zastánce tvrdé linie a dlouholetý oponent jak bývalé íránské reformistické administrativy, tak i samotné JCPOA, tím pádem nejspíše neovlivní konečný rozhodovací proces.[17]
Vliv spojeneckých svazků
Další téma související s íránským jaderným programem jsou spojenecké svazky Spojených států a některých blízkovýchodních zemí. Řeč je především o státu Izrael a o království Saúdské Arábie. Izraelci se stejně jako Saúdové (a další sunnitské monarchie v oblasti) cítí být íránským jaderným programem ohroženi a tlačí Spojené státy k rozhodným, často i vojenským, proti-proliferačním akcím.[18] Saúdové jsou nicméně v odlišné situaci než Izrael; zatímco Izraelci mají k dispozici jadernou zbraň a také jsou od Íránu vzdálenější, a tedy méně zranitelní konvenčními prostředky, jsou Saúdové bezprostředními sousedy Íránu – země dělí pouze nepříliš široký Perský záliv. Pomineme-li íránskou podporu nestátním ozbrojeným aktérům v regionu, namířenou zejména (ale nejen) proti státu Izrael, je z konvenčně-vojenského úhlu pohledu saúdský pocit ohrožení pochopitelný.
Stejně ohrožený se však především v období vlády prezidenta George W. Bushe cítil i Írán; Bush vyhlásil existenci „osy zla“ a pro neopodstatněné podezření z vlastnictví jaderných zbraní napadl bez posvěcení OSN sousední Irák.[18] Ostatní členové „osy“, Írán a Severní Korea, se konfliktu s USA vyhnuli; jedná se zároveň o členy „osy“, kteří v té době prokazatelně jaderný program měli.[19]
Na základě nedůvěry vůči sobě navzájem i vůči dalším státům v regionu i mimo něj jak Saúdská Arábie, tak Írán podnikly z jejich pohledu nezbytné kroky k zajištění vlastní bezpečnosti. Zatímco Írán se v té době soustředil na vývoj jaderné zbraně a spoléhal na její odstrašující potenciál, což je ostatně hlavním argumentem Íránu pro získání jaderných zbraní dodnes,[2] přimkli se Saúdové blíže k USA a rovněž se v průběhu času stali zemí importující nejvíce (amerických) zbraní na světě. Zároveň Saúdské království a další sunnitské monarchie v regionu znervózňuje izraelský jaderný potenciál.[18] Za vlády prezidenta Trumpa sice došlo k několika přelomovým diplomatickým vítězstvím, z nichž nejsignifikantnějším je ustanovení diplomatických vztahů mezi Izraelem a několika arabskými státy,[20] ihned po nástupu prezidenta Bidena však došlo k obvinění Saúdů z vraždy novináře Chášukdžího na saúdskoarabském velvyslanectví v Turecku.[21] Zároveň Bidenova administrativa znovuotevřela palestinskou problematiku,[22] čímž si rozhodně nenaklonila ani izraelskou stranu.
Ze všech těchto kroků je patrné, že Bidenova administrativa nehodlá ignorovat porušování lidských práv v jednom státě, zatímco z toho samého osočuje jiný stát. V kombinaci s Bidenovým (alespoň nominálním) příklonem ke znovuobnovení JCPOA jsme tak v současnosti svědky upouštění od tradiční role Spojených států coby garanta bezpečnosti v oblasti. S tím se pojí snaha přenést tuto zodpovědnost na americké regionální spojence, v prvé řadě tedy na Saúdskou Arábii. Cenou za toto „vyklizení pole“ však může být narovnání vztahů s Íránem, aspirujícího na pozici regionální velmoci a ší’itského hegemona a majícího kontrolu nad celou řadou nestátních ozbrojených aktérů v regionu.
Závěr
Je patrné, že na rozhodovací proces Bidenovy administrativy bude mít vliv celá řada faktorů, z nichž ne všechny dokážou Spojené státy ovlivnit. Pokud však Joe Biden touží po návratu k JCPOA, je z jeho strany nezbytné vystihnout ten správný moment pro návrat k dialogu a k dohodě samotné. Vzhledem k tomu, že se obě strany snaží neztratit tvář, nebude to asi hned.
Zvolení nového íránského prezidenta nemusí z důvodu jeho omezených pravomocí znamenat žádnou zásadní změnu ve směřování íránské zahraniční politiky. Fakt, že se jedná o člena konzervativní frakce íránské politiky, může dokonce znamenat, že další zastánci tvrdé linie budou návrat k JCPOA v Raisího období akceptovat spíše, než kdyby se tak stalo za vlády reformistického prezidenta.[23] Zpozdí-li se však dohoda příliš, může v krajním případě v dojít ke změnám v podobě samotného íránského režimu.
Podstatnou brzdou návratu k JCPOA může být i izraelská a saúdská lobby, vyvíjející na Američany nátlak a apelující na vzájemné spojenecké svazky. Prezident Biden dal nicméně jasně najevo, že spojenectví s Izraelem a se Saúdy mu na rozdíl od Donalda Trumpa nebrání kriticky se vyjadřovat k palestinské problematice či k vraždě novináře Chášukdžího. Do budoucna tak lze předpokládat, že apel těchto zemí neuspěje ani v případě jaderné dohody s Íránem.
Poznámky pod čarou
[1] Dostupné z: https://www.cfr.org/timeline/us-relations-iran-1953-2020
[2] Dostupné z: https://www.cfr.org/timeline/us-relations-iran-1953-2020
[3] Dostupné z: https://www.cfr.org/timeline/us-relations-iran-1953-2020
[4] Těch důvodů byla celá řada – především šlo o přesvědčení samotného Donalda Trumpa o prospěšnosti izolacionismu a „America first“ přístupu, roli mohly hrát i krátící se finanční prostředky Spojených států, a tedy neschopnost financovat několik válečných dobrodružství najednou. S tím souvisí i vzrůstající nechuť Američanů vůči laxnímu plnění závazků plynoucích z členství NATO ze strany evropských států.[11]
[5] Originál dostupný z: https://fararu.com/fa/news/465733/برجام-در-محاق
Zdroje
[1] EINHORN, Robert. Averting a new Iranian nuclear crisis. January 2020.
[2] SARMADI, Hamid, Mohammad ISMAILZADEH, Javid KARIMI, and Edriss HASSANPOUR. „The Nature of the Principle of Deterrence in the Nuclear Actions of the Islamic Republic of Iran.“ The Journal of Social Sciences Studies and Research, March 1, 2021: 10-20.
[3] WAN, Wilfred. „What the Iran Nuclear Deal Means.“ United Nations University. April 9, 2015. https://cpr.unu.edu/publications/articles/what-the-iran-nuclear-deal-means.html#info (accessed March 5, 2021).
[4] ROBINSON, Kali. „What Is the Iran Nuclear Deal?“ Council on Foreign Relations, February 25, 2021.
[5] CORDESMAN, Anthony H. Iran’s Developing Military Capabilities. Washington: Center of Strategic and International Studies Washington, D.C., 2005.
[6] GARDNER, Frank. „Mohsen Fakhrizadeh: Iran scientist ‚killed by remote-controlled weapon‘.“ BBC News. November 30, 2020. https://www.bbc.com/news/world-middle-east-55128970 (accessed September 14, 2021).
[7] WINTOUR, Patrick. „Iran and IAEA clear potential roadblock to talks with US on nuclear deal.“ The Guardian, March 4, 2021.
[8] WINTOUR, Patrick. „IAEA and Iran strike three-month deal over nuclear inspections.“ The Guardian, February 22, 2021.
[9] WINTOUR, Patrick. „Iran nuclear deal: US agrees to join talks brokered by EU.“ The Guardian, February 19, 2021.
[10] MURPHY, Francois. „IAEA-Iran agreement raises hopes for fresh nuclear talks with U.S.“ Reuters. September 13, 2021. https://www.reuters.com/world/middle-east/iaea-chief-iran-talks-before-showdown-with-west-2021-09-12/ (accessed September 13, 2021).
[11] STAMMAN, Brennan. The Return to Isolationism in US Foreign Policy Under the Trump. Springfield, April 3-4, 2020.
[12] COOK, Steven A. „Trump’s Middle East Legacy Is Failure.“ Foreign Policy, October 28, 2020.
[13] TOOSI, Sina. „Biden Risks Playing into the Hands of Iranian Hardliners.“ Just Security. February 25, 2021. https://www.justsecurity.org/74953/biden-risks-playing-into-the-hands-of-iranian-hardliners/ (accessed March 13, 2021).
[14] NOVOTNÝ, Pavel. „Padne režim, nebo se moci chopí Revoluční gardy? Írán se chystá na smrt duchovního vůdce.“ INFO.cz. 2019. červen 2019. https://www.info.cz/svet/padne-rezim-nebo-se-moci-chopi-revolucni-gardy-iran-se-chysta-na-smrt-duchovniho-vudce-42116.html (přístup získán 23. březen 2020).
[15] KRAUS, Josef. „Dvojkolejnost íránských ozbrojených sil.“ Národná a medzinárodná bezpečnosť 2014; 5. medzinárodná vedecká konferencia; Zborník vedeckých a odborných prací. Liptovský Mikuláš: Akadémia ozbrojených síl generála Milana Rastislava Štefánika, 2014. 290-294.
[16] MAMEDOV, Eldar. „The EU and Iran after Rouhani: towards a Minimalistic Relationship?“ Friedrich Ebert Stiftung. June 4, 2021. https://www.fes.de/en/referat-naher-mittlerer-osten-und-nordafrika/iran-elections/artikelseite-iranelections/die-eu-und-iran-nach-rohani-beziehungen-auf-sparflamme (accessed September 13, 2021).
[17] ABDI, Marie. „Hossein Amirabdollahian: A Quds Force favorite becomes Iran’s new foreign minister (Part 2).“ Policy Analysis. 18. August 2021. https://www.mei.edu/publications/hossein-amirabdollahian-quds-force-favorite-becomes-irans-new-foreign-minister-part-2 (přístup získán 13. September 2021).
[18] KHAN, Robina, Muhammad MUZAFFAR, and Nazim RAHIM. „Iranian Nuclear Program: Impacts on Saudi-Iran Relations.“ Pakistan Social Science Review, June 30, 2019: 54-64.
[19] QUINONES, C. Kenneth. „Dualism in the Bush Administration’s North Korea Policy.“ Asian Perspective, 2003: 197-224.
[20] HARKOV, Lahav. „Will Israel, Saudi Arabia form the NATO of the Middle East?“ The Jerusalem Post, March 5, 2021.
[21] HABOUSH, Joseph. „Biden administration announces ‘recalibration’ of ties with Saudi Arabia.“ Al-Arabiya News. March 2, 2021. https://english.alarabiya.net/News/gulf/2021/03/02/US-foreign-policy-Biden-administration-announces-recalibration-of-ties-with-Saudi-Arabia (accessed March 9, 2021).
[22] CROWLEY, Michael. „Biden Will Restore U.S. Relations With Palestinians, Reversing Trump Cutoff.“ New York Times, February 8, 2021.
[23] NASR, Vali. „Why Raisi Is the West’s Best Hope for a Deal With Iran.“ Foreign Policy. June 23, 2021. https://foreignpolicy.com/2021/06/23/ebrahim-raisi-iran-nuclear-deal/ (accessed September 16, 2021).
