Tzv. rohinžská krize probíhá v oblasti Rakhine, rozkládající se na západním pobřeží Myanmaru (do roku 1989 Barma). Jedná se o jeden z nejchudších regionů země s etnicky a nábožensky fragmentovaným obyvatelstvem. Problematické vztahy mezi minoritní muslimskou a majoritní budhistickou skupinou představují historický fenomén, jenž eskaloval v exodus v letech 2012 a 2017. Způsobil masivní migrační vlnu Rohingů do okolních států a dal prostor pro vznik nestátní ozbrojené skupiny Arakan Rohingya Salvation Army (ARSA) z řad utlačované menšiny. Dodnes negativně ovlivňuje humanitární a bezpečnostní situaci v jihovýchodní Asii.

Operování ARSA a její snaha vynutit ukončení útlaku a vyvražďování etnických Rohingů, situaci v regionu komplikuje. ARSA kombinuje guerillové a povstalecké praktiky s prvky terorismu (útoky na civilisty). Svou činností poskytuje Myanmaru záminku pro represe vůči muslimské minoritě, které jsou na mezinárodním poli prezentovány jako boj s terorismem a islámským radikalismem. Tatmadaw (armáda) se proti ARSA pokouší v Rakhinu využívat protipovstalecké taktiky, nicméně jednání armády lze označit za etnickou čistku*.

Kontext konfliktu

Rakhine (také označován jako Arakan) byl dobyt tehdejší Barmou roku 1784. Přestože se Rohingové odvolávají, že jejich předci v regionu žili ještě před asimilací, zůstává tento argument sporný. Dle většiny historických pramenů se tzv. Chittagoniové dostali do oblasti během 19.-20. století z Bengálska. V 50. letech 20. století začali sami sebe označovat pojmem „Rohinga“ neboli „ti, kteří pochází z Arakanu.^[1][2] Roku 1982 je barmská vláda neuznala jako etnickou skupinu a v roce 2009 dokonce zapřela její existenci.^[3] Od počátku jsou marginalizováni z důvodu etnické, náboženské, kulturní a jazykové odlišnosti. Potýkají se se systematickou institucionalizovanou diskriminací, platí pro ně striktní omezení (např. politika maximálně dvou dětí) a jsou jim upírána základní lidská práva.^[3][4]

Za anexi oblasti, případně za vytvoření nezávislého rohingského státu, začala skupina „Mudžahedínů“ bojovat v roce 1948. Jejich porážka zintenzivnila pogromy vůči muslimům po celé zemi. Stejnou odpověď vyvolal vznik pan-islamistických hnutí ve světě, který dal v sedmdesátých letech podnět k vzestupu tzv. Rohingya Patriotic Front a jejích frakcí (např. Rohingya Solidarity Organization – RSO). Údajné napojení těchto skupin na al-Káidu a další džihádistické organizace vyvolalo u barmské vlády značné obavy. Díky tomu nenávistné projevy vůči muslimské minoritě nabraly na intenzitě. Identický vzorec se opakoval v letech devadesátých, kdy RSO provedla odvetné útoky na vojenské základny v Maungdawu, nicméně nezískala podporu tamních obyvatel a byla poražena.^[1][5] Veškeré střety provází růst napětí v Rakhinu a problematická migrace.^[6] Nemuslimská populace má dlouhodobé obavy z případné islámské radikalizace Arakanu, stejně jako z potenciálních tendencí bezstátních Rohingů vytvořit v regionu samostatný stát. Z tohoto důvodu se civilní obyvatelstvo podílí na násilí a bojkotuje jakékoli „přívětivější“ snahy Rohingskou otázku řešit.^{[7][8][9][10][11]}

Po většinu existence nezávislé Barmy představovala vláda vojenskou juntu s diktátorským podtextem. Přestože roku 2011 začala pomalá demokratická reforma a postupné otevírání země^[11], události posledních týdnů a vojenský převrat ze začátku února progres zastavily. Znamená pro tuto zemi velký krok zpět. Co se řešení „rohingské otázky“ týče, s ohledem na historický přístup Tatmadawu k dané skupině, se nedá předpokládat, že by se budoucí dění mělo pro muslimskou minoritu vyvíjet pozitivním způsobem.

S následky problematické situace v Myanmaru se potýkají také sousední rozvojové státy. Masivní migrace představuje bezpečnostní hrozbu především pro Bangladéš, kde od roku 2015 vyhledalo azyl více než milion Rohingů. V oblasti operují humanitární organizace Amnesty International, UNHCR, OCHA, Human Rights Watch a další, nicméně jejich přístup přímo do Rakhinu zůstává omezený.^[4][8]

Aktéři konfliktu

Za hlavní aktéry současného konfliktu můžeme považovat Tatmadaw, obyvatelstvo a vládu Myanmaru na straně jedné a povstaleckou skupinu ARSA a muslimskou minoritu Rohingů na straně druhé.

ARSA vyvstala z povstalecké skupiny Haraka al-Jakín, následníka RSO. Údajně bojuje za uznání a zisk rovných práv pro Rohingy. Požaduje ukončení násilí, obnovení pořádku a zajištění ochrany civilistů v Rakhinu. Svou činnost považuje za obranu utlačované minority proti „státem sponzorovanému teroru“. Přední představitelé Myanmaru ji označuje za organizaci teroristickou (dále rebelantskou a povstaleckou), čímž ospravedlňují přijatou násilnou politiku.^{[5][7][8][12]}

Sekundárního aktéra v tomto kontextu, značně přiživujícího chaos v oblasti, přestavuje Arakan Army (AA). Jedná se o teroristickou skupinu etnických Rakhínců požadující větší autonomii pro Rakhine. Souhlasí s vytlačením Rohingů z regionu.^[13][14][15]

Rozdělení mocenských poměrů je v tomto případě jasné. Na jedné straně stojí regulérní armáda reprezentující majoritní populaci Myanmaru. Na druhé povstalecká skupina představitelů jedné z nejutlačovanějších skupin světa pocházející z nejchudší oblasti země.

Tatmadaw má převahu ve všech aspektech. Díky své pozici disponuje materiálními, finančními i politickými zárukami a „svobodou“ (nejen) ve vojenské kampani. Přestože zkušenosti s protipovstaleckým bojem získává od roku 1948, koordinace jednotek a využití jejich plného potenciálu zůstává omezené, především kvůli nedostatečnému a neadekvátnímu výcviku. Armádu tvoří necelý půl milion vojáků. Pozemní, letecké i námořní jednotky mají k dispozici ucházející výbavu, přičemž dochází k jejich postupné modernizaci, jelikož podstatná část státního rozpočtu směřuje právě do armády. Tatmadaw válčí s povstaleckými ozbrojenými organizacemi pro zabezpečení režimu na několika místech Myanmaru současně (Kachin, Rakhin atd.). V distriktu operuje značné množství armádních jednotek.^[13][16]Jejich počet a struktura se mění v závislosti na událostech, jež se v Arakanu dějí (např. útoky ARSA vedly k výraznému navýšení jednotek v roce 2017, stejně tak rozšíření činnosti AA v Rakhinu v loňském roce).^[13][17]

Strukturu ARSA tvoří „buňky“. Historicky měla dvě až šest set aktivních členů, přičemž přesné číslo není známo. Mají za úkol střežit vesnice a účastnit se plánovaných útoků. Operují na hranicích a zamezují odchodu Rohingů ze země. „Rekrutování“ probíhá formou násilí a výhružek. Podpora ARSA ze strany minority je na nízké úrovni, nicméně mají silné napojení například na Rohingy z Malajsie. Málokteří „bojovníci“ projdou výcvikem. Nemají permanentní výcvikové tábory. Většina příslušníků ARSA bojuje s tím, co „najdou doma“ (nože, hole, mačety, kopí, improvizované výbušniny), tudíž přístup k pokročilejšímu a sofistikovanějšímu vybavení (např. útočné pušky AK-47, britské pušky Lee Enfield) má pouze minimum z nich.^[8][9][18]

Jelikož tato povstalecká skupina potřebuje pro zlepšení efektivity externí podporu v podobě financí, munice a výcviku, největší hrozbu občané Myanmaru vidí v jejím případném napojení na mezinárodní teroristické organizace (např. al-Káidu a Islámský stát), které situace Rohingů v Myanmaru dlouhodobě užívají pro vlastní agendu a propagaci džihádu. ARSA jakoukoli spojitost s nimi odmítá, nicméně zůstává otázkou, zda z jejich strany nezískává přímou či nepřímou podporu. Odmítavě se vymezuje také k obvinění, že je jejím cílem vytvoření vlastního státu pod právem šaría.^[7][8][9]

Vývoj současného konfliktu

V dubnu 2012 spustilo znásilnění ženy budhistického vyznání muslimem masivní proti-muslimskou kampaň a kolektivní násilí. V červnu se Rohingové v Maudawu, Sittwe a Buthidaungu (viz obr. 2) vzbouřili proti útlaku, přičemž během protestů bylo zabito deset budhistů a vypáleno 460 domů. Vláda vyhlásila v Rakhinu nouzový stav a proti bouřící se skupině se postavily bezpečnostní složky. Došlo ke spuštění masového pogromu a v oblasti okolo města Mrauk-U vznikla válečná zóna. Do tohoto časového úseku lze zařadit oficiální vznik ARSA, která se primárně soustředila na stanovení vlastní agendy a zůstávala neaktivní. Během let 2013-2014, kdy nadále docházelo k cílenému útlaku Rohingů, přestože vláda přítomnost genocidy popřela a odůvodnila své jednání nedůvěrou a náboženskými odlišnostmi, ARSA započala rekrutování a jednoroční výcvik jednotek v horských oblastech Maungdawu a Buthidaungu na hranicích s Bangladéšem. Díky jejich neustálému pohybu se dařilo tento fakt před armádou skrýt. Příslušníci ARSA začali Rohingy v regionu učit užívat zbraně, improvizované výbušniny a guerillový způsob boje.^{[3][4][5][8][18][19]}

Od roku 2016 se ARSA uchýlila k zabíjení civilistů a osob, které pokládala za informátory bezpečnostních složek Myanmaru, a přepadávala vesnice s budhistickým obyvatelstvem. 9. října zhruba 300 příslušníků ARSA podniklo rozsáhlejší útoky na tři policejní stanice v severním pohraničí Rakhinu, se snahou získat plnou kontrolu nad regiony Maungdaw a Rathedaung. Koordinace probíhala komunikací přes WhatsApp. Zemřelo devět policistů. Následně došlo mezi 9. a 24. říjnem ke spuštění masivního systematicky cíleného exodu ze strany bezpečnostních složek. Z Myanmaru uprchlo na 170 000 Rohingů (převážně do Bangladéše). Do Rakhinu byl kompletně omezen vstup humanitárním organizacím. Vláda a Tatmadaw poskytli budhistickému obyvatelstvu Arakanu trénink a zbraně, což mělo napomoci budoucí etnické čistce.^{[5][7][8][18][19][20][21]}

Během počátku roku 2017 ARSA připravovala další útok. Probíhal masivní nábor a výcvik jednotek. Atta Ulah, velitel povstalecké skupiny, vyzval příslušníky muslimské komunity v Rakhinu, ať se k rebelům připojí. Varovné signály mohl Tatmadaw pozorovat například v květnovém incidentu, při němž příslušníkům ARSA neúmyslně vybuchlo improvizované výbušné zařízení v Kyaung Taungu. V červnu údajně bezpečnostní složky Myanmaru nalezly tréninkový tábor povstalců, v němž detekovaly větší množství výbušného materiálu.^{[9][21][22][23]}

Přestože ARSA mohla následky svého počínání vydedukovat ještě před samotnou akcí, provedla nejrozsáhlejší operaci v rámci své existence vůbec. 25. srpna 2017 zrealizovala koordinované útoky na 30 policejních stanic a základen armády po celém Rakhinu. Zemřelo přibližně 12 policistů a 370 útočníků. 77 mrtvých patřilo k povstalecké skupině, u zbytku se jednalo o Rohingy, kteří odpověděli na výzvu mobilizace. Velké ztráty způsobil nedostatečný výcvik jednotek a nesofistikovanost výzbroje ARSA. Incident vedl k eskalaci teroru vůči muslimské minoritě a k masové migraci muslimské menšiny. Vláda opět kompletně zablokovala přístup humanitárních organizací do Arakanu. Od 26. do 30. srpna byly zmasakrovány vesnice Rohingů například v Tula Toli či Gu Dar Pyinu. Nicméně lze konstatovat, že mnoho odvetných akcí armády bylo připraveno ještě před srpnovými útoky ARSA. Povstalci v tomto období vyvraždili hinduistické komunity v Ye Bauk Kyar a Ah Nauk Kha Maung Seik (obvinění rebelové odmítli) a nadále napadali budhistické vesnice.^{[8][11][20][23][24][25][26]}

Od roku 2017 neprovedla ARSA rozsáhlý útok větší intenzity. Spíše svou činnost omezuje na nahodilé akce s užitím taktiky hit-and-run s minimem koordinace. Lze zmínit například přepadení vojenského nákladního auta a vesnice Turaing v lednu 2018 či bezpečnostních složek v roce 2019. Od března 2020 se údajně frekventovanost a četnost operací navyšuje, především na hranicích s Bangladéšem. Přítomnost ARSA je detekována v uprchlických táborech, kde její členové distribuují drogy a mají podíl na tamní trestné činnosti.^{[9][27][28][29]}

V Rakhinu rozvíjí činnost nestátní ozbrojená skupina Arakan Army (AA), která zahájila rozsáhlé koordinované operace proti tamním bezpečnostním složkám roku 2019. Vyznačuje se větší sofistikovaností než ARSA a skládá se primárně z radikálních budhistů. AA je považována za palčivější problém než povstalecká skupina reprezentující Rohingy. Počet roztržek mezi jejími členy a Tatmadawem v posledních měsících narůstá. Přítomnost a činnost AA v Rakhinu drží Rohingy chycené v trojstranném konfliktu.^{[9][13][29][31][32]}

Budoucnost povstaleckých skupin a jejich činnosti v Rakhinu měla být ovlivněna znovuzvolením Národní ligy pro demokracii v listopadových volbách 2020, nicméně události posledních týdnů ukazují, že můžeme očekávat potenciální eskalaci z důvodu vojenského převratu a s tím spojeným zastavením demokratických reforem v Myanmaru. Moc převzal Tatmadaw, který vůči teroristickým organizacím, a Rohingům samotným, zastává jasnou pozici. Historický přístup armády k muslimské minoritě lze zařadit pod pojem genocida. Nelze tedy předpokládat, že by mělo v nejbližší době v rámci řešení migrační krize a s tím spojených bezpečnostních hrozeb dojít k návratu Rohingů do Arakanu, jak bylo dlouhodobě plánováno, či ke zlepšení tamních životních podmínek.

Přístup mezinárodních aktérů

Většina států západního světa označuje dění v Myanmaru za genocidu. OSN opakovaně vyzývá k uklidnění situace a stanovuje sankce vůči představitelům Tatmadawu. K činnosti ARSA se mezinárodní společenství vesměs nevyjadřuje, jelikož ji nepovažují za primární hrozbu, přesto vyvolává obavy její předpokládané napojení na mezinárodní islamistické teroristické organizace.^{[5][8][9][11]}

Rada bezpečnosti OSN je v souvislosti s událostmi v Rakhinu paralyzována, přičemž Čína a Rusko bojkotují jakékoli znatelnější snahy situaci řešit. V srpnu 2018 byl vojenský leadership Myanmaru obviněn ze zločinů proti lidskosti. Mezinárodní trestní soud (ICC) započal oficiální vyšetřování po přednesení důkazů o genocidním chování jednotek armády v listopadu 2019. Myanmar výsledky šetření odmítá, jelikož, dle jejich pohledu, není v souladu s mezinárodním právem. Sankce na individuální členy bezpečnostních složek Myanmaru uvalila také například Evropská unie a Spojené státy americké, nicméně tento krok taktéž nemá kýžený efekt. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v lednu 2020 nařídil Tatmadawu a tehdejší vládě ukončit genocidu a pravidelně hlásit postup přijímání kroků pro vytvoření bezpečného prostředí pro Rohingy, přičemž přední představitelé státu (nepravdivě) prezentují životní podmínky Rohingů v Rakhinu jako neustále se zlepšující.^[3][4][11]

Lze sledovat, že nařízení a opatření mezinárodních aktérů mají v Myanmaru mizivou účinnost a bývají ignorována. Jejich neefektivitu lze spatřovat v rozšiřujících se střetech mezi armádou a nestátními ozbrojenými skupinami v regionu. Násilné útoky „teroristů“ Myanmar pravidelně prezentuje před ICJ, čímž opět získává záminku pro vlastní agresivní jednání. V rámci tohoto faktu se spekuluje o samotném účelu a vzniku ARSA a o tom, zda nebyla uměle vytvořena vládou a Tatmadawem pro ospravedlňování násilného postupu proti bezstátní minoritě vyznávající islám. Rohingové sami vyjadřují znepokojení nad její existencí, přičemž dle jejich výpovědí většina příslušníků utlačované minority netuší, odkud se ARSA vzala a s její činností nesouhlasí.^[8][20]

Přestože rozsáhlé obavy o osud Rohingů přetrvávají, tlak ze strany mezinárodního prostředí v souvislosti s pandemií Covid-19 upadá.^[20] Vojenský převrat je navíc alarmujícím faktorem, jelikož může mít pro muslimskou minoritu katastrofální následky.

V případě zájmu dozvědět se více informací o migraci a situaci Rohingů na: https://www.fortifyrights.org/downloads/Fortify_Rights_Long_Swords_July_2018.pdf.

Poznámky

* Jedná se tak o nepravidelný, nekonvenční, asymetrický, etnicko-náboženský konflikt.

Zdroje