Na následujících řádcích se autorka zabývá konceptem postmoderní války. Autorka se nejprve zabývá obecnými rysy a charakteristickými znaky postmoderní války a tím, co ji odlišuje od války moderní. Posléze tyto rysy a znaky konfrontuje s průběhem konfliktu ve Rwandě, přičemž hlavním clem textu je zjistit, zda konflikt ve Rwandě naplňuje znaky postmoderní války a zdali může být jako postmoderní válka definován.
Autorka: Lucie Vargová
1. Úvod
Jak řekl pruský vojenský teoretik Clausewitz: „každý věk by měl mít své osobité formy války…, každý by tedy měl mít svou vlastní teorii války. Ti kdo chtějí pochopit válku, musí mít pronikavý pohled na její hlavní rysy…v té které době“ (Clausewitz 1950: 584). Po skončení Studené války se v mezinárodním systému začíná objevovat nový fenomén – postmoderní válka. Je nutné zmínit, že ne všichni autoři zabývající se tímto konceptem, považují za začátek postmoderního válčení konec Studené války. Např. Chris Gables Gray mluví o nástupu postmoderního válečnictví již koncem 2. světové války. Jiří Šedivý jako poslední válku, která by spadala do kategorie moderní, označuje válku v Perském zálivu.
Postmoderní válka není jednoznačný termín, v literatuře se pro tento koncept vyskytuje mnoho jiných označení. Pojem postmoderní používá Jiří Šedivý pro označení válek, které se objevily po válce v Perském zálivu, dále pak např. Marc Duffield nebo Michael Ignatieff. Mary Kaldor používá termíny stará a nová válka, kdy za novou válku považuje nový typ organizovaných násilností, které se rozvinuly hlavně v Africe a východní Evropě a jsou jedním z aspektů současné globalizované éry (Kaldor 2006: 1-2). Její terminologie je velice blízká pojmu postmoderní válka. Alvin Toffler a Heidi Tofflerová používají pro nové války termín válka třetí vlny *(1)*. Podle nich byly ve válce v Perském zálivu užity dvě formy války – válka druhé vlny a válka třetí vlny (Toffler – Tofflerová 2002: 76). V podstatě tedy mají se Šedivým podobný názor na to, že válka v Perském zálivu byla přelomovou záležitostí ve vedení války. Spojení postmoderní válka používá i Chris Gables Gray jako označení pro virtuální války, spojené především s moderními technologiemi a komputerizací válečnictví. K této koncepci má blízko i tzv. Revoluce ve vojenských otázkách zabývající se budoucností válečnictví spojené především s rozvojem informačních a vesmírných technologií.
Ve své práci se ale virtuálními a informačními válkami zabývat nebudu a zaměřím se především na koncept postmoderní války, tak jak jej prezentuje Jiří Šedivý a Mary Kaldor. Podle nich již v současné době nejsou války vedeny tak, jak jsme byli zvyklí už od Vestfálského systému. Války berou mnohem jinou podobu, opouští se od hierarchické struktury, války se již nebojují na mezistátní úrovni, nýbrž se přesouvají na úroveň vnitrostátní. Strany konfliktu nejsou pouze vycvičené armády, ale vedení bojů se mnohdy přesouvá do soukromých rukou, bojující jsou často nabírání z civilních řad bez znalosti mezinárodního válečného práva. Důsledkem všeho je pak velké množství civilních ztrát oproti ztrátám vojenským. Genocida a jiné zločiny proti lidskosti nejsou vedlejším efektem těchto válek, ale mnohdy nástrojem.
Nejprve se budu zabývat válkou v Perském zálivu, která znamenala přelomový bod ve válečnictví. Poté se budu zabývat obecnými rysy a charakteristickými znaky postmoderní války a tím, co ji odlišuje od války moderní. V další části se pak budu snažit analyzovat, zdali konflikt ve Rwandě, který vyvrcholil genocidou v roce 1994, naplňuje znaky postmoderní války a zdali může být jako postmoderní válka definován.
2. Válka v Perském zálivu jako přelomový bod
Vzhledem k tomu, že se ve své práci budu věnovat konceptu postmoderní války především z toho úhlu pohledu, jaký užívá Jiří Šedivý a Mary Kaldor, je nutné vymezit časové hledisko, od kdy můžeme o válkách mluvit jako o válkách postmoderních. Přikláním se zde na stranu Šedivého spíše než na stranu Graye, který už od Vietnamské války mluví o válkách postmoderních. Pro toto pojetí používá vysvětlení, že už v té době se používalo nových technologií a válečnictví začalo být postupně komputerizováno. Šedivý se ale spíše zaměřuje na válku takovou, jak je zkoumána v rámci oboru Mezinárodní vztahy. Válka v zálivu byla válkou pravidelnou, naplnila též všechny požadavky tradiční evropské doktríny spravedlivé války. Byl zde spravedlivý a právně jednoznačný důvod – agrese proti Kuvajtu a jeho následná okupace. Vše bylo podpořeno rezolucemi Rady bezpečnosti OSN. Ze strany protiirácké koalice byla zachována proporčnost mezi cílem, prostředkem a utrpěnou újmou. Boje byly vedeny tak, aby byly co nejvíce omezeny civilní ztráty a hlavně aby za každých podmínek byly dodržovány zásady válečného práva. Pravidelné armády bojovaly s konvenčními zbraněmi (Šedivý 2000: 13-14). Podle Tofflerových měla válka v zálivu hluboký dopad na armády i země po celém světě. Jejich válku druhé a třetí vlny rozděluje povaha vedení války. Zatímco válka druhé vlny se vyznačuje bombardováním, prováděným např. ve 2.světové válce a zbraněmi, které byly zkonstruovány tak, aby působily masové zničení. Ve válce třetí vlny jsou zbraně zkonstruovány pro absolutní přesnost. Takováto válka by pak měla způsobit minimální „vedlejší“ ztráty (právě toto Tofflerovi nazývají demasifikací válčení). Důraz se klade na informace a inteligentní zbraně (Toffler – Tofflerová 2002: 79).
„V kontextu ozbrojených konfliktů 90. let je válka v Perském zálivu modelovým příkladem řádně vedené moderní války, rychlého a rozhodujícího vítězství za cenu minimálních ztrát a souběžných škod. Zdá se však, že na dlouhá budoucí léta nejspíše příkladem posledním.“ (Šedivý 2000: 13).
3. Znaky postmoderní války
Moderní systém se utvářel několik století, 18. a 19. století znamenalo homogenitu mezinárodního prostředí, které bylo tvořeno 5 až 7 evropskými mocnostmi. Ve 20. století se ale vytváří mnoho nových států, systém se stává heterogenní, postupně dochází k úpadku Evropy jako světového hegemona. Nově vzniklé státy, většinou bývalé evropské kolonie, se setkávají s rozvojovými problémy, které ale v průběhu Studené války byly marginalizovány tím, že státům byla poskytována podpora západního či východního bloku. Po skončení Studené války se ale bez této podpory začaly dostávat do existenční především hospodářské krize, ve společnosti narůstalo napětí a některé státy nebyly již nadále schopny vykonávat své základní funkce suverenity, především výkon práva na užití legitimního násilí na určitém území *(2)*. V těchto státech se pak otevírá cesta k postmoderní válce, neboť zde není autorita, která by válce zamezila (Šedivý 2000: 15-16).
Postmoderní válka se vyznačuje mnoha znaky, kterými se odlišuje od války moderní. Především jde o změnu způsobu vedení války. Metody a strategie postmoderní války vychází z kombinace nekonvenčních postupů guerilly, akcí k potlačení vzpoury a plošného teroru (Šedivý 2007: 15, Kaldor: 8-9). V pravidelné válce je cílem dobytí území za pomocí vojenských prostředků. V guerillovém způsobu vedení války i postmoderním způsobu se území získává politickou kontrolou obyvatelstva spíše než vojenským útokem, je zde snaha bitvám se vyhnout. Postmoderní válka se ale od guerillové liší tím, že území se sice získává skrz politickou kontrolu obyvatelstva, ale ne dobytím „srdcí a duší“, ale rozséváním strachu a nenávisti. Cílem je kontrolovat populaci zbavením se těch, kteří mají jinou identitu, ať už etnickou, rasovou nebo náboženskou, a jiné názory, to vše za použití teroru. Vraždění civilistů, které bere někdy podobu genocidy, není v postmoderních konfliktech vedlejším produktem války, ale jedním z jejich základních nástrojů a zároveň cílů. Strategickým a politickým záměrem tedy je mobilizovat extrémní názory založené právě na strachu a nenávisti. Vojenskou strategií pro dosažení tohoto stavu je vysídlení obyvatelstva a destabilizace za účelem vyvolání strachu a nenávisti a zbavení se těch, kdo jsou odlišné identity. Masové vyvražďování a nucené přesídlování stejně jako politické, psychologické a ekonomické způsoby zastrašování jsou používány k odstranění politicky nevhodného obyvatelstva. Proto u všech těchto válek je znakem zvýšení počtu uprchlíků, odsunutého obyvatelstva i tzv. vnitřně vysídlených osob (srov. Kaldor 2006: 9; Kaldor 2006: 122; Šedivý 2000: 15). Jak uvádí Kaldor, na přelomu 20. století poměr mezi vojenskými a civilními ztrátami byl 8:1, v 90. letech 20. století se poměr obrátil na 1:8. To vše ale nemůže být odděleno od ekonomických důvodů. Různé politické a vojenské skupiny plení majetek běžných lidí, zbytky majetku státu a zabavují vnější pomoc určenou pro oběti válčení. Válčící strany potřebují trvající konflikt jak k posilování svojí pozice, tak k přístupu ke zdrojům.
Válka už déle není oddělena od života společnosti, stává se její součástí, stírá se rozdíl mezi vojenskou a civilní sférou. V postmoderních válkách se hroutí monopol státu na legitimní užití násilí. Strategií je politická kontrola na základě vyloučení, zejména odsunu obyvatel. Pro dosažení tohoto cíle je pak jako taktika užit teror a destabilizace. Z tohoto důvodu pak není ani pro jednu z bojujících stran možné znovu obnovit legitimitu (Kaldor 2007: 122).
Pravidla chování ve válce, vycházející z válečného práva a klasických pravidel vedení války stanovených na konci 19. století a na počátku 20. století, přestala být v postmoderních válkách dodržována. Zvěrstva páchaná na válečných zajatcích, obkličování, ničení historických památek vytváří základní prvek strategie ve vedení novodobých válek, některé praktiky se dají považovat za premoderní postupy jako např. systematické znásilňování žen, biologické značkování dobytého území, zabíjení chladnou zbraní, to vše ale za použití nejmodernějších zbraní a technologií. Internet bývá využíván k propagandě, budují se výkonné komunikační sítě užívané ke koordinaci a vyjednávání mezi různorodými bojujícími jednotkami, zbraně hromadného ničení se zneužívají proti civilnímu obyvatelstvu. Rozvoj ve výrobě lehkých zbraní, např. neodhalitelných nášlapných min nebo malých zbraní, které jsou lehké, přesné a jednoduše použitelné má za následek, že s těmito zbraněmi mohou bojovat i děti (Kaldor 2006: 8-10, Šedivý 2000: 14). Jak uvádí Šedivý (2000): „Demokratické otevřené společnosti a jejich politické systémy, provozní infrastruktury a informační sítě nabízejí nepříteli řadu citlivých bodů, na které lze zaútočit i s velmi omezenými prostředky, přičemž výsledná škoda může mnohonásobně převýšit vynaloženou útočnou sílu. Globální média umožňují ve zlomku vteřiny přenést informace a obrazy, které poslouží jako prostředek psychologického boje“. Jako příklad pak Šedivý uvádí odvysílání videozáznamu scény vláčení mrtvoly amerického vojáka ulicemi Mogadiša, který pořídili pachatelé tohoto činu, které mělo zásadní vliv na veřejné mínění USA o smyslu mírové operace OSN v Somálsku a na politické rozhodnutí zúčastněných západních vlád odvolat své vojáky z operace v roce 1994.
Dalším rozdílem mezi moderní a postmoderní válkou je struktura systému, ve kterém se válka vede. Na rozdíl od válek moderních, které probíhaly převážně na mezistátní úrovni, se války postmoderní přesunuly na úroveň vnitrostátní a jejich struktura už déle není vertikální. Některé státy, ve kterých probíhal či ještě probíhá vnitřní konflikt, ztratily své výsadní právo na užití síly, vedení války již není v rukou státu, ale přechází do nestátních rukou. Mezi bojujícími jednotkami jsou vedle vládních skupin i různé typy paramilitárních skupin vznikající na kmenovém, etnickém nebo náboženském základě, dále pak lokální vojenští diktátoři, kriminální gangy, policejní síly, žoldnéři a také pravidelné armády včetně odštěpeneckých jednotek těchto pravidelných armád. Ve válce již tedy nebojují jen speciálně vycvičení a disciplinovaní profesionálové, ale ve značné míře z různých řad naverbovaní civilisté, kteří mnohdy nemají ani minimální znalost válečného práva. Z organizačního hlediska jsou tyto skupiny vysoce decentralizované a operují skrz koordinaci a kooperaci, i když jsou na nepřátelských stranách. Vůdce těchto skupin Šedivý přirovnává ke středověkým loupeživým rytířům, kteří ovládají území, města nebo jejich části, kde uplatňují kvazivládní autoritu za pomocí násilí (srov. Kaldor 2007: 8- 9; Šedivý 2000: 14).
Vojenské aktivity jednotlivých skupin jsou mnohdy zájmově propojeny, často se podílejí na nelegální hospodářské činnosti jako je loupení, vydírání a únosy, pirátství, obchod s drogami a zbraněmi, jejich pašování nebo rozkrádání a prodej humanitární pomoci (Kaldor 2007: 9; Šedivý 2000: 14). Mary Kaldor to nazývá válečnou globalizovanou ekonomikou. Na rozdíl od ekonomik za obou světových válek, které byly centralizované, vše zahrnující a soběstačné, jsou války postmoderní vysoce decentralizované a závislé na vnějších zdrojích. Nezaměstnanost je vysoká a domácí ekonomika klesá, neboť státy nejsou schopny obstát v konkurenci s vyspělými státy, obchod je fyzicky ničen nebo přerušován. Válčící strany, aby zvládly financovat svůj chod, se pak uchylují právě k nelegální činnosti shora vyjmenované. Mezi zahraniční zdroje financování patří různé diaspory, zdanění humanitární pomoci, podpora od sousedních vlád, nelegální obchod se zbraněmi, drogami nebo cennými komoditami jako je ropa nebo diamanty. Logika války je vestavěna do fungování ekonomiky, neboť neustávající násilí je cestou k zachování těchto zdrojů. Tento zaostalý soubor sociálních vztahů, který je zakořeněný válkou, má sklony šířit se i za hranice prostřednictvím uprchlíků, organizovaného zločinu nebo etnických skupin. Příklady takovýchto propojení můžeme nalézt na Balkánském poloostrově, na Kavkaze, ve střední Asii, ve střední a západní Africe, i na tzv. africkém rohu (Kaldor 2007: 10).
Díky vlastnostem jako decentralizace a fragmentace postmoderní války je možné ale najít oblasti, kde přetrvává mír, i když je země zmítaná konfliktem. Jsou to místa, kde stále funguje státní aparát, kde jsou vybírány daně, poskytovány služby a je zachována i malá část produkce. Příkladem může být město Tuzla v Bosně a Hercegovině nebo jednotky sebeobrany v jižní Rwandě (Kaldor 2006: 117).
4. Pozadí rwandského konfliktu
Rwandská populace byla po dlouho dobu rozdělena na Hutuy, Tutsie a Twa. Hutuové byli majoritní skupinou, Tutsiové minoritní. Tyto skupiny ale mluvily stejným jazykem, spory zde existovaly, ale ne v takové míře, v jaké se objevily za koloniální éry. Rwanda se po první světové válce stala belgickou kolonií. Belgie zde ale neuplatňovala koloniální pravidlo „rozděl a panuj“, přesto se belgická nadvláda na této zemi negativně promítla. Belgičané začali obyvatelstvo rozdělovat na základě jejich příslušnosti k jednotlivým skupinám, každý člověk dostal svoji kartu identity klasifikující jeho příslušnost k Hutuům nebo Tutsiům. Po 2. světové válce Belgičané předali moc do rukou Tutsiů, kteří tímto začali pociťovat svoji vlastní nadřazenost. Je zřejmé, že Hutuové se s tímto nedokázali smířit a v listopadu roku 1959 podnítili vzpouru. Tím vypukly boje mezi Hutuy a Tutsii boje. Situace vygradovala v tzv. revoluci Hutuů, kteří ve volbách v roce 1961 získali většinu se svou stranou Parmehutu. V roce 1962 Belgie deklarovala nezávislost Rwandy. Hutuové vyvraždili několik tisíc Tutsiů. Více než 180 tisíc Tutsiů z obav o svůj život odešlo do okolních států. V roce 1973 se pak pomocí puče stal prezidentem generál Juvenal Habyarimana, který nechal rozpustit stranu Parmehutu a dva roky poté zavedl vládu jedné strany National Revolutionary Movement for Development (MRND). Všichni Rwanďané byli automaticky členy této strany nehledě na jejich věk. Jako prezident byl Habyarimana i hlavou armády, která nesla název Rwandan Armed Forces (FAR). Etnické napětí mezi Hutuy a Tutsii a časté ozbrojené konflikty je nutily k přesídlování. Kvůli diskriminaci, když se po roce 1959 dostali k moci Hutuové, byli Tutsiové nuceni přesídlit do zahraničí, především okolních států jako bylo Burundi nebo Uganda. I když jim návrat po dobu dlouhých 30 let nebyl umožněn, udržovali s Tutsii ve Rwandě stálý kontakt. Na konci 80. let se v Ugandě spojili tutsijští vyhnanci s Armádou národního odporu Yoweri Museveniho (National Resistance Army, NRA) v boji proti režimu Miltona Oboteho. NRA se poté dostala k moci a Tutsiové jako součást ugandských národních vojenských sil vytvořili vlastní Rwandskou vlasteneckou frontu (Front patriotique rwandais, FPR), se kterou začali připravovat vojenský návrat spojený se svržením rwandského prezidenta Habyarimana. FPR zaútočila v říjnu roku 1990. Ozbrojený konflikt trval do roku 1993, kdy byla podepsána mírová dohoda s Arushy mezi prezidentem Habyarimanou a FPR, nepokoje však i po této dohodě pokračovaly. Vše vygradovalo 6. dubna 1994, kdy došlo k sestřelení letadla, ve kterém se nacházel prezident Juvenala Habyarimana a burundský prezident Cyprien Ntaryamira na cestě do rwandského hlavního města Kigali. Tato dosud neobjasněná událost *(3)* byla využita jako příležitost pro zahájení útoku na tutsijské obyvatele a umírněné Hutuy (srov. HRW 1999).
Malá skupina prezidentových spolupracovníků se mezitím sešla a rozhodla o zahájení naplánovaného vyhlazování. Prezidentova stráž a ostatní jednotky vedené Colonelem Bagosorou, podporované milicí nazývanou Interahamwe (ti, co útočí dohromady), vyvraždili zástupce vlády Hutuů a lídry opozice. Vojáci a milice taktéž začali s vražděním Tutsiů. Během několika hodin byli do všech částí země vysláni branci, aby zahájili systematické vyvražďování Tutsiů. Podporováni prezidentovou stráží, nabádáni radiovou propagandou, milicí a vojáky, běžní občané se účastnili vyvražďování mnohdy svých sousedů a známých. Ti, co se odmítli účastnit, byli sami zabiti. Nedělali se výjimky, zdali šlo o muže, ženy, děti, staré lidi, rozhodující bylo, že byli z kmene Tutsiů. Odhaduje se, že do poloviny července, kdy genocida skončila a FPR se ujala vlády, byl vyvražděn až jeden milion obyvatel *(4)*, převážně Tutsiů, ale také umírněných Hutuů (srov. HRW 1999).
Jednotkám FPR se podařilo probojovat z Arushy a spojit se s dalšími jednotkami FPR na severu. Dne 4. července se jim podařilo opět převzít Kigali. Válka skončila k 16. červenci 1994, kdy FPR převzala kontrolu nad zpustošenou zemí (srov. GlobalSecurity.org 2005).
Mezinárodní společenství, i když vědělo o chystané genocidě, nezasáhlo ani v počáteční fázi, ani v jejím průběhu. Již v říjnu 1993 byla zřízena mise UNAMIR (United Nations Assistance Mission to Rwanda) s omezeným mandátem pomáhat stranám při naplňování arušské dohody. Velitel mise UNAMIR Belgičan Dallaire zaslal velitelství OSN dne 11. ledna telegram, ve kterém popisuje nebezpečnost milice Interhawme a navrhoval řešení. OSN toto odmítla ale s tím, že pro taková opatření nemá mandát. Po sestřelení letadla s prezidentem poskytl UNAMIR 10 belgických vojáků jako ochranu premiérce. Tito vojáci ale byli zabiti a OSN se rozhodla pro hrozící nebezpečí celou misi stáhnout (srov. HRW 1999).
5. Analýza rwandského konfliktu
V této kapitole se budu zabývat aplikací znaků postmoderní války na konflikt ve Rwandě a také otázkou, zdali jsou v tomto případě naplněny znaky postmoderní války.
Šedivý uvádí jako předpoklad pro vypuknutí postmoderní války to, že stát se dostává do existenční (většinou hospodářské) krize, ve společnosti roste napětí a stát již není schopen vykonávat nadále své funkce suverenity, kdy se hroutí především monopol na užití síly. Z ekonomického hlediska Rwanda v 70. let pomocí podpor ze zahraničí prosperovala, podařilo se jí vybudovat dobrou infrastrukturu, telefonní a elektrickou síť. Stejně ale tak jako ostatní africké státy se dostala do ekonomických problémů poté, co došlo ke dvěma ropným krizím. Rozvinuté státy již neměly tolik finančních prostředků na podporu již tak slabého afrického exportu. Rwanda, orientovaná na vývoz jen jedné komodity *(5)*, musela přistoupit na fiskální opatření uvalená Světovou bankou. Dramatický hospodářský pokles a růst zkorumpovanosti Habyarimany a jeho blízkých spolupracovníků způsoboval růst nespokojenosti ve společnosti. V tomto bodě můžeme spatřovat naplnění části předpokladu k vypuknutí postmoderní války, tak jak popisuje Šedivý. Přesto ale ve společnosti v této době nezavládla anarchie, stát byl stále řízen Habyarimanou, který ale začínal ztrácet podporu. Na nátlak opozičních intelektuálních kruhů a po zveřejnění reportáže o zkorumpovanosti vlády, začal uvažovat o reformách vedoucích k větší demokratičnosti systému, především znovuzavedení multipartijního systému. K těmto reformám již ale nedošlo, protože do země vtrhly jednotky FPR, tvořené převážně Tutsii, kteří byli z Rwandy vyhnáni. Habyarimana v tom viděl svoji příležitost k posílení pozice a k sjednocení Hutuů na jeho podporu. Sám nechal zinscenovat útok 4. října 1990, z kterého obvinil Tutsie a z napomáhání i některé Hutuy (srov. HRW 1999). Začala civilní válka, která zemi uvedla do nestability. V této fázi ale ještě nemůžeme válku definovat jako postmoderní. Stát si stále ponechával svoji legitimitu na použití síly (které i ve značné míře využíval), nedocházelo k masovému vyvražďování obyvatelstva a postupy v bojích odpovídali válčení modernímu.
Prezident, ztrácející veřejnou podporu, s jeho spolupracovníky začali pracovat na kampani, která měla rozšířit nenávist vůči Tutsiům. V této kampani byli prezentováni jako minorita, která dominovala Rwandě do roku 1959. Hrozbu RPF zveličovali a všechny Tutsie, kteří žili ve Rwandě, označovali za kolaboranty a umírněné Hutuy za spolupachatele. Identita se stala nejdůležitějším kritériem pro zacházení s lidmi. Navíc nebylo těžké zjistit, kdo patří k Hutuům a kdo k Tutsiům, neboť všichni měli kartu identity, dědictví po belgické nadvládě. Do roku 1994, kdy vypukla genocida, byly několikrát nařízeny hromadné vraždy Tutsiů. Poté, co byl Habyarimana donucen v roce 1991 upustit od vlády jedné strany, vzniklo několik nových stran. Pro svoji podporu vytvořil Habyarimana milici nazvanou Interahamwe (srov. HRW 1999).
Katalyzátorem událostí byl atentát na prezidenta Habyarimana 6. dubna 1994. Prezidentova stráž a jednotky vedené plukovníkem Théoneste Bagosorou převzaly moc a spustily již předtím naplánované systematické vyvražďování Tutsiů.
Eskalace napětí v genocidu Tutsiů a umírněných Hutuů naplňuje jeden ze znaků postmoderní války, kterým je získání politické kontroly nad obyvatelstvem, na rozdíl od guerilly ale ne dobytím „srdcí a duší“, ale vyvoláním strachu a nenávisti. K vyvolání nenávisti posloužilo vládním složkám rádio a noviny, které využily jako nástroj propagandy, což současně naplňuje další znak – v postmoderních válkách bývá využito moderních technologií a výkonných komunikačních sítí. Již v říjnu roku 1990 poté, co FPR vstoupilo do země, začaly státem vlastněné noviny Kangura vyzývat k útoku na FPR a na Tutsie. Vzhledem k tomu, že v zemi žili obyvatelé, kteří byli negramotní, bylo jako další nástroj propagandy využito rádio, které dokázalo zaujmout přímo a současně více obyvatel. Nejpopulárnějšími byly stanice Rádio Rwanda. Rádio Rwanda bylo především hlasem prezidenta a vlády, někdy vysílalo i nepravdivé informace, zvláště o průběhu bojů. V roce 1992 ale bylo jeho vedení vyměněno a ředitelem byl jmenován člověk z politické strany, která byla v opozici k MRD. Tutsiové založili svoji vlastní stanici, Rádio Muhabura. Protože hlas FPR sílit, založili Hutuové novou vysílací stanici nazvanou Radio Télévision Libre des Mille Collines (RTLM), která začala vysílat v srpnu 1993. Finanční podpory se tomuto radiu dostávalo od businessmanů a od lidí, kteří měli blízko k prezidentovi. Rádio vysílalo výzvy k vraždění a poskytovalo i pokyny, jak vraždění provádět. Vládní činitelé věděli, že skrz rádio mohou dosáhnout většího publika než pořádáním lidových setkání a proto vyzývali obyvatele k poslechu rádia, aby věděli, co se od nich očekává (srov. HRW 1999). Bezpochyby by se bez rádia nepovedlo vystupňovat etnické násilí v genocidu za tak krátký časový úsek.
Dva týdny poté, co došlo k sestřelení letadla, měli již organizátoři genocidy v rukách téměř veškerou moc nad vysoce centralizovaným státem. Administrativa fungovala i přes vážné narušení infrastruktury způsobené válkou. Díky dobře organizované hierarchii vojska, administrativy a politickému systému byli vůdci genocidy schopni vyhladit Tutsie s udivující rychlostí a důkladností. Vojáci, státní policie (gendarmes), bývalí vojáci a komunální policie hráli ve vyvražďování velkou roli. Vojáci a státní policie se nejenom podíleli na počátečním vyvražďování v hlavním městě a jiných větších městech, ale také řídili všechny větší masakry v zemi. Ačkoliv jich nebylo co do počtu mnoho, s jejich znalostí taktiky a zbraněmi, mezi které patřily granáty, kulomety, minomety, se velkou měrou podíleli na množství zavražděných. Političtí vůdci vysílali milici po celé zemi podle toho, kde jí bylo třeba pro útoky, pobízeli správce a vojenské důstojníky k větší aktivitě a vyhrožovali těm, kdo se váhali účastnit. V tomto bodě je nutné se zamyslet nad konceptem samotné postmoderní války. Jak je již v práci uvedeno, podle Kaldor a Šedivého je znakem postmoderní války to, že státy ztratily své výsadní právo na užití síly a vedení války přechází do nestátních rukou a dále také to, že mezi bojujícími jednotkami jsou vedle vládních skupin i různé typy paramilitárních jednotek vznikající na kmenovém, etnickém nebo náboženském základě, dále pak lokální vojenští diktátoři, kriminální gangy, policejní síly, žoldnéři a také pravidelné armády včetně odštěpeneckých jednotek těchto pravidelných armád. Rwandský konflikt toto naplňuje zčásti. Stát v případě Rwandy neztratil výsadní právo na užití síly. Ihned po smrti Habyarimany zavraždili jeho stoupenci*(6)* zástupce vlády z řady Hutuů, čímž vytvořili vakuum a sami se chopili vlády. Bagosora se snažil pro svoji vládu získat podporu, nebo alespoň souhlas, i když to bylo již v době, kdy jeho jednotky začaly se zabíjením civilistů. Nejprve chtěl, aby vláda přešla do jeho rukou, proti se ale vyjádřila řada vlivných důstojníků a také představitelé OSN ve Rwandě. Ale jeho další krok – ustavení extremistického režimu vydávajícího se za legitimní vládu – bylo vojáky i činiteli OSN a mezinárodní komunitou již akceptováno. Pro ty, co byli proti této vládě, bylo velmi těžké ji zpochybnit kvůli již probíhající válce s FPR a tlaku na solidaritu s těmi, co proti FPR bojují (srov. HRW 1999). Zpočátku nelegitimní vláda Bagosory se stala vnitřním i vnějším uznáním vládou legitimní, proto v případě Rwandy stát neztrácí výsadní právo na užití násilí a válka nepřechází do nestátních rukou. Bod týkající se spoluúčasti jiných než vládních skupin, je ale již naplněn. Ve válce vedle vládních jednotek nejčastěji bojují i paramilitární skupiny, autonomní skupiny ozbrojených mužů *(7)* . Často jsou tyto skupiny zakládány vládou, aby se tak mohla distancovat od extrémních projevů násilí. Vláda ve Rwandě před rokem 1994 rekrutovala nezaměstnané mladé muže do nově zformované milice spojené s vládnoucí stranou prezidenta Habyarimany. Tato paramilitární skupina Interahamwe, vznikla na etnickém základě, neboť jejími členy byli jen Hutuové. Výcviku se jim pak dostalo od rwandské armády (Kaldor 2002: 98). Rwandské ozbrojené síly (FAR) byli spolu s milicí Interahamwe často označováni jako tzv. génocidaires. Vedle vládních vojsk spolu s Interahamwe bojovaly i policejní jednotky. Avšak v postmoderních válkách nebojují jen speciálně vycvičení a disciplinovaní profesionálové, ale ve značné míře z různých řad naverbovaní civilisté, kteří mnohdy nemají ani minimální znalost válečného práva. O rwandském konfliktu lze říci, že v něm bojovali především naverbovaní civilisté. Armáda, vedle organizovaného vyvražďování Tutsiů, proto měla také za úkol povzbuzovat běžné civilisty a místní správce, aby se účastnili útoků. Správci se podíleli především na vyhánění Tutsiů z jejich domovů a následném shromažďování na místech, kde pak byli hromadně vyvražděni. K tomu všemu užívali úřední postupy – ty, co dříve prováděly povinné práce pro obecné blaho nebo bezpečnostní hlídky, teď správci donutili podílet se na genocidě. Verbování civilistů bylo prováděno i již zmíněnou radiovou propagandou a pomocí mítinků na lokální úrovni. Byly šířeny falešné zprávy o tutsijské hrozbě mající vyvolat strach a nenávist k Tutsiům a přesvědčit civilisty o oprávněnosti vyhlazování. Jako další přesvědčovací taktika byly sliby o přidělení půdy těch Tutsiů, kteří budou zabiti. V zemi, kde byla velká chudoba a půda byla hlavním zdrojem obživy, byl tento příslib hlavním podnětem mnoha civilistů, aby se chopili zbraně a své mnohaleté sousedy zabili. Rwandskou populaci tvořili z 60% lidé mladší 20 let, desítky tisíc z nich jen s malou šancí na to získat práci nebo půdu pro to, aby si založili své živobytí. Část z nich navíc byla vysídlena válkou a žila v táborech blízko hlavního města. Velká část členů Interahamwe se rekrutovala právě z jejich řad. Za příslib jídla, vody, půdy a nepatrné sumy peněz se podíleli na genocidě. Ti, kteří se ani motivem získání půdy nenechali přesvědčit, pak byli postaveni před volbu zabít nebo být zabit (srov. HRW 1999).
Znakem postmoderní války je i masové vyvražďování a nucené přesídlování stejně jako politické, psychologické a ekonomické způsoby zastrašování používány k odstranění politicky nevhodného obyvatelstva. Rwandskému konfliktu jednoznačně nemůžeme upřít ten charakter postmoderní války, který zdůrazňuje především Kaldor a tím je vraždění civilistů, které někdy přechází do genocidy. Podle Kaldor je vraždění civilistů základním nástrojem a zároveň cílem války, ne jejím vedlejším produktem. U všech těchto válek je znakem zvýšení počtu uprchlíků, odsunutého obyvatelstva i tzv. vnitřně vysídlených osob. Čtyři měsíce trvající genocida ve Rwandě měla za následek přes půl milionu zavražděných civilistů z celkových 7 milionů obyvatel. Genocida způsobila odchod více jak 2 miliónů lidí ze země a dalších 1,5 milionu obyvatel bylo vnitřně přesídleno. Situace s uprchlíky se dále zhoršovala, neboť se usazovali v uprchlických táborech v sousedních státech, kde se militarizovali. Od počátku byli uprchlíci političtí rukojmí bývalé rwandské vlády, ex-FAR. Okolo 1,2 milionu obyvatel přišlo z Rwandy do Zairu, kde se uprchlické tábory taktéž staly hlavní základnou vojenských aktivit jak proti nové vládě v Kigali, tak proti Mobutově režimu v Zairu (srov. Kaldor 2006: 114-115; UNHCR 2000: 2). V roce 1995 se situace v Zairu dostala do takového bodu, že UNHCR stála v podstatě mezi dvěma tábory rwandských armád. Prezident Mobutu podporoval vyzbrojení jednotek ex-FAR. K vyzbrojení jim zde pomáhali levné lehké zbraně získané z bývalých komunistických zemí východní Evropy. Toto představovalo vážný bezpečnostní problém pro uprchlíky a velké dilema pro UNHCR při jeho úsilí o zajištění efektivní ochrany utečenců. Postupně začala být uskutečňována repatriace z těchto táborů. Repatriace ze Zairu do Rwandy začala rychle a v době od července 1994 do ledna 1995 se z Gomy navrátilo přes 200 000 uprchlíků. Zhoršující se bezpečnostní podmínky v táborech nepochybně přispěly k přání uprchlíků vrátit se. Na počátku roku 1995 se repatriační pohyb zpomalil. Analýza vypracovaná pro UNHCR mající prozkoumat proveditelnost repatriace varovala již v polovině roku 1994 před zabíjením a dalším porušováním lidských práv složkami FPR. UNHCR informoval o svých zjištěních rwandskou vládu a přestal repatriační program podporovat. V dubnu 1995, poté, co došlo k masakru v táboře Kibeho v jihozápadní Rwandě, byla repatriace zastavena úplně (UNHCR 2000: 7-8).
6. Závěr
Cílem této analytické studie bylo rozhodnout, zdali konflikt ve Rwandě naplňuje znaky postmoderní války. V definici postmoderní války vycházím z pojetí postmoderní války u Šedivého a Kaldor. Za znaky postmoderní války považuji způsob vedení války spočívající v získání území skrz politickou kontrolu obyvatelstva rozséváním strachu a nenávisti, dále pak kontrolu populace zbavením se těch, kteří mají jinou identitu, mnohdy eskalující v genocidu, zvýšení počtu uprchlíků, odsunutého obyvatelstva i tzv. vnitřně vysídlených osob, zvýšení počtu uprchlíků, odsunutého obyvatelstva i tzv. vnitřně vysídlených osob, stírání rozdílu mezi vojenskou a civilní sférou, nedodržování válečných zákonů. Jako další klíčové znaky jsou popsány tyto: postmoderní války se přesunuly na úroveň vnitrostátní, státy ztrácející své právo na legitimní užití násilí, mezi bojujícími jednotkami jsou vedle vládních skupin i různé typy paramilitárních skupin, ve válce pak nebojují speciálně vycvičení vojáci, ale často vojáci naverbovaní z řad civilistů a válčící strany, aby ufinancovaly svůj chod, se pak uchylují právě k nelegální činnosti.
Výsledkem analýzy rwandského konfliktu je, že tato občanská válka naplňuje znaky postmoderní války na základě následujících zjištění. Stoupenci prezidenta Habyarimany, sestřeleného v letadle dne 6. dubna 2004, vyvolali masové vyvražďování obyvatel Rwandy založené na etnické příslušnosti. Válka zde nebyla vedena na mezistátní úrovni, nýbrž na úrovni vnitrostátní. Vedle vládních jednotek FAR bojovala i paramilitární skupina Interahamwe, složená převážně z civilistů a také policejní jednotky. Nástrojem bylo zastrašování a šíření nenávisti mezi Hutuy směřující proti Tutsiům a částečně i umírněným Hutuům a pomocí moderních technologií jako bylo rádio a užitím postupů, které se vymykaly válečnému právu, došlo do takové míry k vyhlazení civilního obyvatelstva, že byly naplněny znaky genocidy. Navíc toto vyhlazování mělo za následek vysoký počet uprchlíků, odsunutého obyvatelstva a vnitřně přesídlených osob. Praktikami hutuyských bojovníků byly nelegální aktivity jako zabírání půdy Tutsiů a její následné přerozdělení mezi Hutuy. Jediným sporným momentem byla analýza ztráty práva na legitimní užití síly státem. V případě Rwandy válka nepřešla do nestátních rukou, výpady proti Tutsiům byly nadále řízeny centralizovanou státní mocí. Domnívám se, že nesplnění této podmínky nebrání deklaraci rwandského konfliktu za postmoderní, neboť znaky definující postmoderní válku nemusejí být stoprocentně naplněny ve všech bodech.
Poznámky
1. Za válku druhé vlny považují válku moderní (Toffler – Tofflerová 2002: 78).
2. U některých států dochází k fenoménu tzv. zhrouceného státu.
3. Nebylo zjištěno, kdo stál v pozdaí tohoto útoku. Hutové obviňovali Tutsie, Tutsiové naopak obviňovali Hutuy, že letadlo setřelili , aby měli záminku pro jejich naplánovanou vyhlazovací akci.
4. Vláda RPF uvádí, že bylo vyvražděno přes 1 milion obyvatel, 10% z toho Hutů. Osn uvádí číslo 800 tisíc, Human Rights Watch pak 0,5 miliónu.
5. Rwandský export byl tvořen ze 75% vývozem kávy.
6. Stráž prezidenta a ostatní jednotky vedené Colonellem Bagosorou, podporované milicí.
7. Tyto skupiny jsou většinou soustředěné okolo individuálního vůdce, to však u rwandské milice po smrti prezidenta Habyarimany neplatilo.
Zdroje
1) Clausewitz, Karl von (1950): On War, Washington DC.: Infantry Journal Press.
2) Duffield, Marc (1998): Post-modern conflict: warlords, post-adjustment states and private protection, Journal of Civil Wars April 1998.
3) Global Security (2005): Rwanda Civil War, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/rwanda.htm).
4) Gray, Chris Hables (1997): Postmodern War: The New Politics of Conflict, New York: Guilford Press.
5) Human Rights Watch (1999): Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda, on-line text, (http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/index.htm#TopOfPage).
6) Ignatieff, Michael (1998): The Warrior´s Honor: Ethnic war and the Modern Conscience, London: Chatto and Windus.
7) Kaldor, Mary (2006): New and Old Wars: Organized Violence in a Global Era, Cambridge: Polity Press.
8) Šedivý, Jiří (2000): Válka: Rámec pro analýzu, in Jehlička, P., Tomeš, J., Daněk, P.: Stát, prostor, politika – vybrané kapitoly z politické geografie, Praha, Univerzita Karlova-Přírodovědecká fakulta.
9) Toffler, Alvin – Tofflerová, Heidi (2002): Válka a antiválka: jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu, Praha: Dokořán.
10) UNHCR (2000): Genocida ve Rwandě a její následky, on-line text (http://www.unhcr.cz/dokumenty/state2000_10.pdf).
