Brutalita a agresivní chování patří k charakteristickým znakům Národní osvobozenecké armády (ELN), která je od odzbrojení FARC největší guerillovou skupinou Kolumbie. Působí od roku 1964 a vyznačuje se marxisticko-leninistickým nacionalismem a vyznáváním teologie osvobození. ELN je specifická tím, že jako jedna z mála guerillových skupin působících v Latinské Americe se kvůli svému silnému církevnímu duchu dlouho nezapojovala do obchodu s drogami, který byl pro ostatní ozbrojená hnutí hlavním přínosem financí. Mezi bojovníky Národní osvobozenecké armády patří studenti, katoličtí radikálové a levicoví intelektuálové, kteří stále doufali, že se jim podaří vytvořit stejný systém jako Castrovi na Kubě (Renwick 2014).

Typickou činností ELN jsou únosy vysoce postavených politických představitelů a podnikatelů, vydírání místních i zahraničních společností a útoky na infrastrukturu, například stožáry elektrického vedení. V osmdesátých letech přivedly nálezy ropy na území ELN několik nadnárodních společností a skupina začala realizovat útoky na ropovody, což se následně stalo dalším zdrojem příjmů. V současné době, kvůli nedostatku financí, dochází k silnější orientaci na obchod s narkotiky, kde se mimo jiné snaží navázat spojenectví s narkobarony (Salomón 2017).

ELN má nejsilnější vliv na severovýchodě Kolumbie a hranicích s Venezuelou. Dále působí na západním pobřeží, kde ovšem nemá tak silnou pozici. Od roku 2000 stále roste působení organizace na území Venezuely. Oproti FARC, která působila hlavně ve venkovských částech státu, rozvíjí ELN svůj vliv v urbanizovanějších oblastech. ELN operuje pomocí “sloupů” a takzvaných “Válečných front”. Vedení ELN zařizují dva orgány. Prvním je Národní ředitelství (Dirección Nacional) s 23 členy a druhým je Ústřední velitelství (Commando Central – COCE), kde působí 5 velitelů, z nichž každý má na starosti jinou oblast: vojenské záležitosti, mezinárodní záležitosti, politický sektor, finanční sektor komunikace mezi COCE a Válečnými frontami. Nejvyšším představitelem organizace je Nicolás Rodríguez Bautista neboli “Gabino” (Salomón 2017).

Počátky mírového procesu a první setkání

Na začátku nového tisíciletí se ELN potýkala s velkými problémy. Neustálé soupeření s největší guerillovou skupinou FARC bylo velmi vyčerpávající. Navíc proti oběma levicově orientovaným guerillám bojovaly kromě kolumbijské armády také nezávislé pravicové ozbrojené síly, jako například Spojená sebeobrana Kolumbie (AUC) (Renwick 2014). V roce 2000 byl americkou vládou zahájen takzvaný “Plan Colombia”. Jednalo se především o finanční podporu ze strany Spojených států amerických, která měla pomoci vládě v boji proti povstaleckým skupinám, zastavit obchod s drogami a posílit instituce. V důsledku toho byla ELN vládou zatlačena do situace, kdy pro ni bylo vyjednávání nejlepší volbou (Felter 2017).

V roce 2002, krátce po nástupu do funkce prezidenta Kolumbie, oznámil Álvaro Uribe Vélez, že s velkou pravděpodobností brzy proběhnou mírová setkání s představiteli Národní osvobozenecké armády. Proces se nikam neposunul až do roku 2004, zejména kvůli vzájemné nedůvěře. Právě v tomto roce oznámila vláda, že se nejbližší jednání bude konat ve státě Kuba, za přítomnosti Mexika jako zprostředkovatele a pozorovatele mírového jednání. Dne 24. července 2004 však příslušníci ELN unesli biskupa, dva kněží z Yopal a starostu z Nuchi ve východní Kolumbii (Glaser 2004). Následující den byli všichni až na biskupa propuštěni, nicméně tato akce sebou přinesla další pochyby o upřímném jednání (NOREF 2013).

Na začátku roku 2005 dospěly obě strany k závěru, že chtějí pokračovat v jednání na území Kuby nebo Mexika. Celý proces získal celosvětovou mezinárodní podporu. Problém nastal ve chvíli, kdy ELN z ničeho nic oznámila, že nebude pokračovat, pokud bude Mexiko figurovat jako zprostředkovatel. Jako důvod uvedla hlasování Mexika proti Kubě na hlasování ve Výboru Spojených národů pro lidská práva. Jednání tedy pokračovala již bez Mexika a jejich cílem bylo stanovit pevný rozvrh následujících setkání, kterého by se účastnily jako pozorovatelé další státy.

Úspěšný postup a mezinárodní podpora procesu

V říjnu roku 2005 propustil prezident Álvaro Uribe z vězení na 3 měsíce jednoho z vůdců ELN, Francisca Galána (pravé jméno Gerardo Bermúdez). Mírová jednání se za účasti Galána výrazně posunula vpřed. ELN definovala 5 překážek, které údajně bránily mírovému procesu:

1. vládní popírání existence ozbrojeného konfliktu
2. nedostatek možností pro civilní obyvatelstvo účastnit se na mírovém procesu
3. humanitární krize
4. sociální, politické a ekonomické příčiny konfliktu
5. nepravdivá, vládou vymyšlená jednání s polovojenskými skupinami

Pár dní před vypršením tříměsíční lhůty, během které byl Galán na svobodě, prodloužil prezident jeho propuštění o další tři měsíce (NOREF 2013). Podle finální dohody vlády s Galánem měla další jednání (známá jako “vnější proces sbližování”) probíhat v prosinci 2005 na Kubě, za účasti Norska, Španělska a Švýcarska. Během těchto úspěšných rozhovorů byla domluvena další setkání na únor následujícího roku (Gibbs 2005).

Následující únorové jednání v roce 2006 mělo velký význam zejména pro Národní osvobozeneckou armádu. Kolumbijský prezident Álvaro Uribe definitivně uznal tři členy ELN (Antonio García, Ramiro Vargas a Francisco Galán) jako hlavní představitele a vyjednavače hnutí. Všichni byli uvolněni z výkonu trestu a získali svobodu volného pohybu po Kolumbii a možnost vycestovat za hranice. Zástupci ELN oznámili, že během parlamentních voleb se z jejich strany neuskuteční žádné násilí. Obě strany se také shodly na vytvoření poroty, která by již mohla v jisté míře zasahovat do jednání. Tato porota se skládá ze zástupců zmíněných států (Norsko, Španělsko, Švýcarsko). V tuto chvíli měly obě strany k uzavření míru nejblíže od začátku konfliktu (Heller 2006).

Dne 23. března 2006 ELN propustila kolumbijského vojáka a předala jej  Mezinárodnímu výboru Červeného kříže. Jednalo se o příslušníka dělostřeleckého praporu Nueva Granada (Anderson Mauricio Zapata Rojas) a jeho propuštění bylo odůvodněno jako akt dobré vůle ze strany ELN (Heller 2006). V dubnu se v Havaně uskutečnilo další jednání, nově podpořeno kolumbijskou katolickou církví, která představila snahu o zapojení Vatikánu do mírového procesu. Podporu vyjádřily také státy Japonsko, Nizozemsko, Švédsko a Kanada (NOREF 2013).

ELN vyslovila zájem o další jednání v září téhož roku. Učinila tak po skončení takzvaného “Čtvrtého Kongresu” („sněm” všech velitelů a nejdůležitějších představitelů ELN, kde se řeší nejdůležitější otázky týkající se guerillové skupiny jako celku). Právě zde bylo rozhodnuto o nutnosti budování společnosti mírovou cestou. V říjnu tedy začala ELN svoji mírovou kampaň a vyzvala všechny účastníky politické scény v Kolumbii, včetně FARC, aby se zapojili do procesu sjednocení státu. Antonio García navrhl posílení ekonomicko-sociální agendy, která by měla řešit krizi v zemi, a také navrhl amnestii všem osobám, které se ocitly ve výkonu trestu z důvodu konfliktu. Brzy začalo čtvrté jednání na Kubě, které mělo vytvořit podmínky pro tvorbu mírového dokumentu (tzv. “Basic Agreement”). Jednou z podmínek bylo celkové uklidnění situace a vytvoření vhodného prostředí pro uzavření míru a druhou byla účast veřejnosti. ELN žádala novou koaliční vládu a navrhla vytvoření tzv. “Special Truth Comission”, ve které by mohli osvobozenečtí vojáci během reformy institucí vyslovit svůj názor (NOREF 2013).

Období první krize

Na začátku roku 2007 se k tříčlennému vyjednávacímu týmu ELN přidal člen Ústředního velitelství (COCE) Pablo Beltrán, který byl zbaven trestu za stejných podmínek jako jeho spolupracovníci a na pozici hlavního vyjednavače vystřídal vojenského velitele Antonia Garcíu. Na konci března se v Havaně uskutečnilo páté kolo vyjednávání. Tentokrát se jich zúčastnil také držitel Nobelovy ceny za literaturu Gabriel García Márquez. Nikdy však nebylo zveřejněno, jak jednání probíhalo nebo co bylo jeho cílem. Obě strany spolu znovu zasedly v srpnu a hlavním tématem měla být tvorba zmíněného mírového dokumentu. Jednání ale dospělo do mrtvého bodu. Kolumbijská vláda trvala na koncentraci jednotlivých guerill v demilitarizovaných táborech na jednom, případně několika specifických územích s předem určenými souřadnicemi. Zároveň požadovala zaznamenání členů hnutí na seznam, který bude následně mezinárodně uznán. ELN však nebyla připravena na odhalení identity všech svých členů a na podmínku odmítla přistoupit. V říjnu 2007 pozval venezuelský prezident Hugo Chávez obě delegace do města Caracas a nabídl jim pomoc při opětovném oživení mírového procesu. Během debat ve Venezuele byla zřízena další komise, která měla sledovat průběh jednání, a také bylo rozhodnuto o pokračování procesu (NOREF 2013).

Na začátku roku 2008 vyjádřila ELN souhlas s venezuelským návrhem, aby byla spolu se skupinou FARC odebrána z mezinárodního seznamu teroristických skupin. Tento krok by podle ELN urychlil jejich podpis mírového dokumentu. V dubnu došlo ke schůzce, na které měla každá strana pouze jednoho zástupce. Uskutečnila se schůzka mezi prezidentem, jehož cílem bylo zjistit, proč se jednání ze strany ELN zpomalilo, a politickým mluvčím ELN Franciscem Galánem, který na toto setkání přistoupil ve snaze mírový proces urychlit (Pearson 2018). Galán projevil snahu o sestavení politického konsensu, kterého by se účastnily všechny strany konfliktu v zemi, avšak Národní osvobozenecká armáda zareagovala na tuto schůzi prohlášením, že Galán nemá pravomoc hovořit za celou organizaci. Následně byl vyřazen z delegace, protože údajně nejednal v oficiálním zájmu ELN (Pearson 2018).

Na konci dubna 2008 navrhla ELN vládě, aby přijala dohodu v podobě národního dokumentu mezi všemi demokratickými a sociálními skupinami, a tím získala možnost vytvořit proces s cílem obnovy sociální spravedlnosti a blahobytu většiny společnosti. Situace se obrátila v červnu, kdy Národní osvobozenecká armáda konstatovala, že shledává další sblížení s vládou za marné, a proto neočekává žádná budoucí jednání. Nepředvídatelné akce ze strany guerillové skupiny pokračovaly v květnu 2009, kdy byl představitelům Kolumbie doručen dopis, ve kterém zástupci ELN oznámili ochotu čelit otázkám únosů, vydírání a věznění politických protivníků u jednacího stolu. Další informace týkající se postupu jednání zveřejnila ELN až v dubnu 2010. Kolumbijská vláda je údajně zvala na tajná zahraniční setkání, která byla ze strany guerilly odmítnuta, protože se podle jejich úsudku mělo jednat pouze o taktický manévr před blížícími se volbami. V této době zamítla ze stejného důvodu všechna mírová jednání, která se měla konat mimo Kolumbii, i tehdejší největší povstalecká armáda FARC (Pearson 2018).

Shrnutí

První kroky mírového procesu byly z obou stran velmi opatrné, především kvůli vzájemné nedůvěře a přetrvávající zločinecké činnosti ze strany ELN, která se tímto způsobem snažila získat určité výhody pro budoucí vyjednávání s vládou. Brzy však došlo ke značnému posunu vpřed, včetně definování podmínek nutných k uzavření míru a celý proces také získal velkou mezinárodní podporu. Avšak proces se výrazně zpomalil ve chvíli, kdy mělo dojít k přijetí razantních kroků, které by měly mezinárodní dopad (například zveřejnění totožnosti všech členů ELN). Následovalo období neshod ve vedení Národní osvobozenecké armády, které přineslo do mírových jednání zmatek a krize celého procesu se tak prohlubovala. Touha po ukončení krveprolití a vysněném míru byla neutuchající a kolumbijský mírový proces tak nekončí ani zmiňovanou krizí. Nové spolupráci a následnému vývoji mírového procesu od roku 2010 do současnosti bude věnována druhá část textu.

Zdroje

Felter, Claire and Renwick, Danielle. 2017. “Colombia’s Civil Conflict.” COUNCIL on FOREIGN RELATIONS. 11.1.2017 (https://www.cfr.org/backgrounder/colombias-civil-conflict)

Gibbs, Stephen. 2005. “Colombia plans new rebel meeting.” BBS NEWS. 25.5.2018. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4551094.stmz

Glaser, Milan. 2004. “V Kolumbii unesli biskupa.”. RadioVaticana.cz. 25.5. 2018. Dosupné z: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=2107

Heller, Yves. 2006. “Colombian soldier released.” INTERNATIONAL COMITTEE OF THE RED CROSS. 25.5.2018. Dostupné z: https://www.icrc.org/eng/resources/documents/news-release/2009-and-earlier/colombia-news-260306.htm

NOREF Norwegian Centre for Conflict Resolution . 2013. A possible peace process with the ELN in Columbia. Oslo:NOREF Norwegian Centre for Conflict Resolution Dostupné z:(https://noref.no/Publications/Regions/Colombia/A-possible-peace-process-with-the-ELN-in-Colombia)

Pearson, Chris. 2008. “Uribe meets ELN to discuss continuation of peace talks.” Colombia Reports. 25.5. 2018. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20080415210436/http://colombiareports.com/2008/04/03/uribe-meets-eln-to-discuss-continuation-of-peace-talks/

Renwick, Danielle. 2014.”FARC, ELN: Colombia’s Left Wing Guerillas.” Congressional Research Service. 1.12.2014. Washington DC, USA. Dostupné z: https://www.files.ethz.ch/isn/186229/FARC,%20ELN_%20Colombia’s%20Left-Wing%20Guerrillas.pdf

Salomón, Josefina. 2017. “ELN” InSight Crime. 3.3.2017. Dostupné z:(https://www.insightcrime.org/colombia-organized-crime-news/eln-profile/?highlight=WyJlbG4iLCJlbG4ncyIsImVsbiciXQ==)