Stát Izrael vznikl 14. května 1948 vyhlášením nezávislosti. Byl to důsledek několika desítek let snažení sionistických organizací a hnutí, lobování na mezinárodním poli za vznik samostatného státu a leckdy krvavých bojů jak proti Palestincům, tak proti samotným Britům^[1], kteří z rozhodnutí Společnosti národů spravovali Palestinu jako své mandátní území^[2]. Ihned po vyhlášení státu Izrael dle rezoluce OSN č. 181 a stažení se britských sil z Palestiny, musel malý a houževnatý stát bojovat o svou holou existenci proti Lize arabských států, jejíž členové jasně deklarovali, že mají v úmyslu Izrael za každou cenu zničit^[3].

Izrael svou nezávislost v první arabsko-izraelské válce uhájil^[4] a dokonce rozšířil své území nad rámec původních dohodami stanovených hranic do takového stavu, ve kterém se nachází až do současnosti. První arabsko-izraelskou válkou se začal naplno rozvíjet konfliktní potenciál regionu Blízkého východu. Izrael se od svého založení ocitnul v obležení arabských států, které měly dlouhou dobu zájem na tom, aby Izrael zanikl. Vysokým izraelským představitelům v čele s Davidem Benem Gurionem si brzy uvědomili, jakou ohromnou sílu a výhody skýtá vlastnictví oné ultimátní zbraně, kterou Američané použili v roce 1945 proti Japonsku, a proto již v roce 1948 započaly práce na izraelském jaderném programu (Cohen 1998).

Motivy pro sestrojení bomby

Avner Cohen (1998) popisuje izraelské motivy pro sestrojení a následné vlastnictví jaderných zbraní takto: „Izrael musí být schopen ohrozit další Hirošimu, aby zabránil dalšímu Holocaustu.“ Izraelská nukleární iniciativa byla vysoce ovlivněna, motivována a ospravedlňována lekcí, kterou byl pro Židy Holocaust. Bez Holocaustu v zádech by bylo pravděpodobně velmi obtížné porozumět touze, kterou bylo pro Bena Guriona získání jaderné zbraně (Pinkus 2002). Dalšími nezpochybnitelnými motivy pro rozšiřování kapacit jaderných zbraní, byly proběhlé arabsko-izraelské války, přičemž Yom Kippurská válka ukázala, že i zdánlivě neporazitelné izraelské ozbrojené síly mohou být za určitých okolností ohroženy a s nimi i přežití Izraele. Jako hlavní motiv pro udržování a rozvíjení izraelského jaderného arsenálu akcentuje Louis René Béres (2018) především to, že se okolní státy jako např. Írán rovněž snaží získat své vlastní jaderné zbraně.

Počátky izraelského jaderného programu a Izraelsko-francouzská spolupráce

David Ben Gurion^[5] napsal v brožuře z roku 1948 pro nové rekruty izraelských obranných sil (IDF): „Žijeme v době vědeckých revolucí, v éře, která prozrazuje atom, jeho zázračné složení a ohromnou moc v něm ukrytou.“ (Atomic Heritage Foundation 2018). Ben Gurion byl jedním z politiků, kteří toužili po tom, aby Izrael získal v co nejkratší době jadernou bombu, která měla zajistit úspěch sionistického snu a přežití Izraele.

V roce 1949 započala vědecká jednotka IDF s názvem Hemed Gimmel dvouletý geologický průzkum v Negevské poušti, kde našla zdroje urania ve fosfátových ložiscích. Ben Gurion v té době započal mohutnou rekrutační kampaň cílenou na vědce pro nově vznikající jaderný program. Hlavou nově vzniklé IAEC (Israeli Atomic Energy Commission) se stal původem německý žid, profesor Ernst David Bergman. Později ho kvůli jeho neefektivním administračním schopnostem začal v 50. letech nepřímo nahrazovat Šimon Peres^[6] (Cohen 1998).

Izraelci v čele s Gurionem, Peresem a Bergmanem brzy pochopili, že nejsnadnější cestou vedoucí k vlastnictví jaderné bomby bude navázání kooperace se státem, který se rovněž snaží etablovat jaderné zbraně do svého arsenálu. Pokrok, který prof. Bergman zaznamenal v technikách produkce těžké vody posloužil při sbližování Izraele s Francií, neboť byl francouzské CEA (Commissariat à l’énergie atomique) za sumu 60 milionů franků prodán patent na výrobu výše zmíněné těžké vody (Federation of American Scientists 2007). Francie se rovněž v 50. letech stala hlavním dovozcem zbraní do Izraele^[7]. Oba státy začaly následně intenzivně sdílet informace získané v otázce jádra a jaderné energetiky.

Když v roce 1956 egyptský prezident Gamál abd an-Násir nechal znárodnit Suezský průplav, znamenalo to vážné ohrožení ekonomických zájmů Francie (především dodávek ropy). Izrael v tomto konfliktu vojensky podpořil Francii a měl mu za to být poskytnut jaderný reaktor. Navzdory ponížení, které pro Francii Suezská krize znamenala, započaly v roce 1957 práce na 24 megawattovém jaderném reaktoru pro Izrael (Atomic Heritage Foundation 2018). Následně v roce 1958 započal s francouzskou pomocí přísně tajný projekt na výstavbu jaderného výzkumného komplexu (zařízení) v Negevské poušti, který byl po svém dokončení označován jako Negevské výzkumné nukleární centrum^[8]. Zařízení začalo být činné někdy mezi lety 1962-1964. Po zařazení reaktoru do operačního stavu mohla být ihned zahájena výroba plutonia. Předpokládá se, že Izrael mohl mít jadernou bombu v operačním stavu ještě před zahájením šestidenní války z roku 1967. Na začátku šestidenní války mohl mít ve svém jaderném arsenálu 2-13 jaderných bomb (Farr 1999).

Napětí se Spojenými státy

Poté, co v roce 1958 americké špionážní letouny U-2 poprvé zachytily snímek zařízení v Dimoně, bylo toto místo vyhodnoceno jako možný reaktorový komplex. Spojené státy si rovněž byly již delší dobu vědomy izraelsko-francouzské spolupráce, neboť američtí rozvědčíci na místě zpozorovali velký počet Francouzů, avšak Francie toto tvrzení razantně odmítala. V roce 1960 vydalo Ministerstvo zahraničí Spojených států prohlášení ohledně tajného izraelského jaderného zařízení (Farr 1999).

Během 60. let byly díky jadernému zařízení v Dimoně vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem velmi napjaté. Veřejně Spojené státy na Izrael nevyvíjely vysoký tlak, avšak interně ano  (Farr 1999). Aby se vztahy ohledně jaderného zařízení v Dimoně mezi oběma státy stabilizovaly, povolil Izrael řadu inspekcí prováděných americkými vědci. Ben Gurion však nadále razantně odmítal jakoukoliv formu regulérní mezinárodní inspekce. Situace se natrvalo stabilizovala poté, co se Izrael zavázal, že bude jaderné zařízení používat výhradně k mírovým účelům^[9]. Izrael rovněž souhlasil s tím, že dvakrát za rok navštíví Dimonu americká inspekce. Tyto inspekce probíhaly mezi lety 1962-1969. Vede se debata o tom, zdali měly proběhlé inspekce jakýkoliv reálný dopad na izraelský jaderný program, neboť jim při inspekcích byla přístupná pouze nadpovrchová část zařízení. Veškeré podzemní prostory byly inspektorům zapovězeny (Farr 1999).

Spolupráce mezi Izraelem a Jižní Afrikou

Izrael a Jižní Afrika v roce 1975 podepsali tajnou dohodu ISSA (Israel–South Africa Agreement) o obranné spolupráci. Tato dohoda pokrývala široké spektrum oblastí. Součástí dohody byla i zbrojní a technologická spolupráce^[10], neboť na Jižní Afriku byly v té době kvůli apartheidu uvalena zbrojní embarga.

V roce 1979  byly v jižní části Indického oceánu pravděpodobně uskutečněny 3 jaderné testy provedené Izraelem s logistickou podporou Jižní Afriky. Oslnivý záblesk způsobený jedním ze tří testů zachytil díky vyjasnění se počasí americký satelit (Reed 2010).

Závěr

Izraelský jaderný program prošel za několik desetiletí poměrně složitým a dlouhým vývojem. V dnešní době se však Izrael může pyšnit kompletní jadernou triádou, která se skládá ze země odpalovaných střel vyššího středního doletu Jericho 3 vybavených MIRVs (Multiple Independently Targetable Reentry Vehicles), střel s plochou dráhou letu odpalovaných z ponorek a jaderných pum, které by v případě nutnosti dopravily na cíl k tomu určená letadla izraelského vojenského letectva. Tyto výše zmíněné prostředky pak Izrael používá k uskutečňování jaderného deterrentu. Problematice izraelské jaderné doktríny a triády se budu blíže věnovat v dalším článku.

[1] Radikální sionisté z řad teroristických skupin Lechi a Irgun dokonce prováděli teroristické útoky na vysoké úředníky britské mandátní správy. Za zmínku stojí úspěšný atentát členů teroristické skupiny Lechi na vyslance OSN Folke Bernadotta ze září roku 1948 (Čejka 2013).

[2] Palestinci na území Brity spravovaném mandátním území Palestina představovali až do roku 1948 více než nadpoloviční většinu z celkového počtu obyvatel. Tento poměr se rapidně změnil s vyhlášením nezávislosti státu Izrael, kdy následovaly další alije (přistěhovalecké vlny židovských imigrantů do Palestiny a posléze do státu Izrael) a úprk několika statisíců Palestinců do okolních arabských států (Libanon, Sýrie, Egypt a Jordánsko), kde byli internování do pro nich zřízených uprchlických táborů (Čejka 2013).

[3] Liga arabských států vznikla již 22. března 1945. Jedním z hlavních cílů Ligy bylo zajištění budoucí neexistence židovského státu v Palestině. Prvními sedmi signatáři Paktu Ligy arabských států byli: Egypt, Irák, Jemen, Jordánsko, Libanon, Saúdská Arábie a Sýrie (Čejka 2013).

[4] Jednak i díky mohutnému přispění Československa, které do Izraele i navzdory embargu na dovoz zbraní v rámci operace Balak pašovalo tolik potřebnou vojenskou techniku, zbraně a materiál (Čejka 2013).

[5] David Ben Gurion byl 1. a 3. premiérem Izraele (ve funkci v obdobích od 14. května 1948–26. ledna 1945 a 2. listopadu 1955-21. června 1963). Byl rovněž předsedou Mapaje (Dělnická strana Izraele).

[6] Šimon Peres se stal roku 1953 generálním ředitelem ministerstva obrany. Byl 9. a 12. premiérem Izraele (ve funkci v obdobích 4. listopadu 1995-18. července 1996 a 14. září 1984-20. října 1986). 15. července 2007 byl zvolen prezidentem Izraele, jehož post zastával až do 24. července 2014.

[7] Toho bylo docíleno i díky obratné diplomacii Šimona Perese, který pro Izrael zprostředkoval nákup vyspělých francouzských zbraní. Za zmínku stojí nákup stíhacích letounů Dassault Mirage III a lehkých tanků AMX 13. Oba tyto stroje sehrály důležitou roli během Suezské krize a šestidenní války (Global Security 2016).

[8] Vzniklý komplex bývá neoficiálně označován jako Dimona (podle města, které se nachází poblíž). V roce 2018 byl komplex přejmenován na Shimon Peres Negev Nuclear Research Center (Fulbright 2018).

[9] David Ben Gurion si „mírové účely“ interpretoval tak, že program na výrobu jaderných zbraní může pokračovat, pokud budou zbraně použity striktně při obraně Izraele. (USAF Counterproliferation Center 1999).

[10] Jihoafrická firma Denel například licenčně vyráběla izraelskou ICBM Jericho II/Shavit SLV označovanou jako RSA (Encyclopedia Astronautica 2016) 

Seznam použitých zdrojů

Atomic Heritage Foundation. 2018. Israeli Nuclear Program. Available online at: https://www.atomicheritage.org/history/israeli-nuclear-program

Beres, L. René. 2018. Israel’s Nuclear and Conventional Deterrence. Tel Aviv: BESA Center for Strategic Studies.

Cohen, Avner. 1998. Israel and the Bomb. New York: Columbia University Press

Čejka, Marek. 2013. Izrael a Palestina. Brno: Barrister & Principal

Encyclopedia Astronautica. 2016. RSA. Available online at: https://web.archive.org/web/20160303194929/http://www.astronautix.com/lvs/rsa.htm

Farr, Warner D. 1999. The Third Temple’s Holy Of Holies: Israel’s Nuclear Weapons. Counterproliferation Paper No. 2, USAF Counterproliferation Center of Air War College. Available online at: https://fas.org/nuke/guide/israel/nuke/farr.htm

Fulbright, Alexander. 2018. At nuclear facility, Netanyahu lobs stark warning at Iran. The Times of Israel. https://www.timesofisrael.com/at-nuclear-facility-netanyahu-lobs-stark-warning-at-iran/

Global Security. 2016. AMX-13. Available online at: https://www.globalsecurity.org/military/world/europe/amx-13.htm

Pinkus, Binyamin and Tlamim, Moshe. 2002. Atomic Power to Israel’s Rescue: French-Israeli Nuclear Cooperation, 1949–1957. Israel Studies 7, no. 7, 104-138.

Reed, Thomas C and Stillman, Danny B. 2010. The Nuclear Express: A Political History of the Bomb and Its Proliferation. Minneapolis: Voyageur Press