Spousta států, potažmo všechny latinskoamerické státy se potýkají se základním problémem: jsou dostatečně vyspělé na to, aby v podstatě neměly nárok na rozvojovou pomoc, avšak nejsou dostatečně rozvinuté tak, aby mohly držet krok se Západem. Latinská Amerika se tak nachází v jakési pasti. Je vůbec nějaká možnost se z ní dostat?

V roce 2009 se poprvé zrodil nápad vytvořit tzv. charter cities, tedy nová města, která budou fungovat ve prospěch demokracie a obchodu. Autorem této myšlenky je americký ekonom Paul Romer. Hlavní ctnostní tohoto nápadu je vytáhnout obyvatele z chudoby.

Vhodným kandidátem pro tento experiment se stal Honduras. Okouzleni Romerovým nápadem na charter cities přišli politici s myšlenkou vytvořit nové ekonomické zóny volného obchodu v neobydlených oblastech. Ty by vlastnily cizí ambasády, především americká a kanadská, což by pro Hondurasany znamenalo stejné podmínky, jako by pracovali přímo v USA či v Kanadě. Podstatou je tedy vzít neobydlenou oblast, vytvořit tzv. chartu (charter), která specifikuje pravidla, jimiž se město (zóna) bude řídit nezávisle na ústavě státu, a dát lidem možnost se nastěhovat a řídit se těmito specifickými zákony. Při tvorbě charty má vláda možnost přizvat si partnerské země, aby mohla z této pomoci benefitovat a zároveň aby se zajistilo, že charta bude skutečně dodržována. Jednoduše, aby do projektu byli nalákáni zahraniční investoři (především z Jižní Korey a ze Singapuru).

Kvůli takovému projektu stojí za to do značné míry ignorovat ve vládě vřele bující korupci, ziskuchtivé oligarchy a elity přispívající k neprosperující ekonomice, a vytvořit tak autonomní město s vlastními pravidly džungle, řízené právě výše zmíněnými. Jedná se de facto o nástroj vlády, jejíž členové – oligarchové budou vystupovat pod krycím názvem investoři, čímž bude mít vláda kontrolu nad těmito městy a zónami, které se jinak neřídí zákony státu. Jednou z takových zón má být i dnes už zchátralý přístav Amapala. Vláda tak od roku 2013 slibuje návrat ke starým dobrým časům, které tvořily realitu Hondurasu zhruba před 100 lety, tím, že z Amapaly vytvoří „megapřístav“, tedy jedno z charter cities. Pakliže to zní zvláštně, přesně na tomhle principu funguje Hong Kong, a jak prosperuje! Může to však být řešení pro Honduras? Jihokorejská rozvojová agentura nakonec prohlásila přístav za nepřipravený na tak velký projekt.

Oponenti návrhu od počátku kritizují svévolnost projektu, tedy fakt, že charta města stojí mimo ústavu Hondurasu, čímž vzniká jakýsi pseudostát ve státě. Dále se ohánějí tvrzeními, že vytvoření charter cities prakticky znamená narušení pracovních práv, občanských práv, životního prostředí. Ještě více to rozohní už desítky let trvající konflikty o půdu, protože jakmile bude zóna vytvořena, bude moci teritoriálně expandovat. Navíc oblasti, kde mají být města vystavěna, nejsou tak neobydlené, jak vláda tvrdí. Sídlí tam komunita Garifunů, kterou více než prosperita čeká spíše vysídlení. Oponenti se tak bojí narušení demokratické vlády, někteří projekt dokonce označují za neokolonialismus. Návrh už na začátku narušoval ústavu, kterou vláda proto v roce 2011 doplnila o články zakládající zmiňované ekonomické zóny. Nejvyšší soud však tento počin označil za neústavní, nicméně kongres v reakci na to nechal odvolat čtyři soudce Nejvyššího soudu, kteří byli proti projektu, tudíž idea charter cities mohla být znovu živena. Jinými slovy, v roce 2013 kongres schválil zákon o dvaceti zvláštních ekonomických zónách.

Vůbec vývoj současné honduraské politiky je přinejmenším velmi zajímavý. V roce 2009 proběhl v zemi puč, kdy byl svržen levicový prezident Manuel Zelaya, který se snažil upravit ústavu tak, aby mohl být znovu zvolen. V Hondurasu totiž jako téměř ve všech latinskoamerických státech lze prezidenta zvolit jen jednou, což má sloužit jako pojistka demokracie. Puč uvedl zemi do poměrně nestabilní situace. Následné volby, bojkotované opozicí a neuznané regionálními lídry vyhrál Porfirio Lobo Sosa, načež začalo docházet k výhružkám, zatýkání i fyzickému likvidování opozice (včetně novinářů ad.). Sosova vláda se následně rozhodla nenechat si fušovat do řemesla jinou vládou a chtěla pro ekonomické zóny vytvořit nezávislou, transparentní komisi, kterou by řídil sám autor celé myšlenky, Paul Romer. Jakmile se však dozvěděl, že komise je pouze takový legálně neexistující fantom, kterého honduraská vláda zcela obešla při vyjednávání s první skupinou investorů v roce 2012, okamžitě dal od projektu ruce pryč s tvrzením, že transparentnost je esenciálním principem celého díla.

V roce 2013 došlo k revizi návrhu (kvůli územní suverenitě a soudní struktuře), s níž přišel předseda kongresu Juan O. Hernandéz. Revize už ovšem nebyla tak cílená na rozvoj jako ta původní. Nově šlo prakticky o svěření charter cities nejbohatším rodinám v zemi a o snižování restrikcí průmyslových odvětví jako jsou těžba, lesnictví, zemědělství i turismus. Hlavním rozdílem je rovněž přístup k pozemkovému vlastnictví, kdy v prvním případě šlo prakticky o land grabbing, tedy násilný zábor půdy, kdežto ve druhém případě jde o výkup pozemků od současných majitelů. Vstřícný krok? Ne tak docela. Majitele, kteří odmítnou pozemek prodat, čekají poměrně tvrdé represe.

Už na konci srpna minulého roku se očekávalo, že se začne s výstavbou jedné ze zón. Nicméně stále neexistuje jasná vize, jak má zóna vypadat. V roce 2015 byla vytvořena nová nezávislá komise. Zajímavostí je, že členkou této mezinárodní komise je mimo jiné i Barbara Kolm, což je ekonomka napojená na krajně pravicovou Stranu svobody Rakouska. Každopádně nejasnosti ohledně vedení zón zvyšují podezření, že celý projekt má opět obohatit pevně zakořeněnou elitu a narušit práva obyčejných obyvatel. Pokud se však projekt realizuje, obyvatelé (nejen) Amapaly tak „budou moci zjistit, jaké to je být morčaty v troufalém ekonomickém experimentu.“

Novým prezidentem byl v roce 2013 po různých peripetiích zvolen zmíněný Hernandéz. Tomu se po čase podařilo získat pod svůj vliv ústavní soud, díky čemuž dokázal obejít zákaz znovu kandidovat na post prezidenta. Na konci listopadu 2017 obhajoval svůj post v obdobných podmínkách a jeho oponentem se stal Salvador Nasralla. Souboj byl velmi těsný, ale především nečestný. A to z důvodu, že volební komise, která je kontrolovaná převážně Hernandézovými spojenci, pozastavila sčítání hlasů, jakmile Nasralla začal vést o 5 %. Sčítání pokračovalo až o pár dní později, přičemž obě strany mezitím vyhlásily vítězství.

Situace v zemi se blíží té z roku 2009, kdy došlo k puči. Společnost, která s obavami očekávala konečné výsledky, je stále velmi rozdělená. K tomu přispívá nesnižující se chudoba, drogové gangy i fakt, že Honduras se dlouhodobě drží na prvních příčkách v míře vražednosti na světě, přestože ta měla za minulý rok prudce klesnout díky organizovaným policejním zásahům proti gangům a obchodníkům s drogami. Od prezidentských voleb na konci listopadu je země vystavena neustálým protestům, během nichž zemřelo už nejméně 31 lidí.

Po měsíci Nejvyšší volební tribunál konečně rozhodl, že novým prezidentem se opět stane Hernandéz, což vyvolalo masivní protesty ve společnosti, a to především u mladých lidí, kteří staronového prezidenta vnímají jako diktátora. Vlna nespokojenosti projela i bezpečnostními složkami, kdy stovky policistů odmítlo splnit rozkaz zasáhnout proti protestujícím. Tribunál výsledky potvrdil i navzdory tlaku OAS i EU na nové volby, protože obě organizace odmítly uznat platnost výsledků. USA překvapivě podporu znovu zvolenému prezidentu Hernandézovi vyjádřily.

Jedním z důvodů nepokojů jsou právě i charter cities. Hernandéz je silným obhájcem návrhu, lidé slyší na možnost nových pracovních příležitostí i zvýšení bezpečnosti, protože charter cities by měly ochránit své lidi od drogových gangů. Na druhé straně stojí lidé, pro které charter cities znamenají narušení demokracie a zábor půdy, aniž by majitelé měli možnost se bránit. A právě odmítnutí celého projektu včetně zrušení zákona o ekonomických zónách slíbil Hernandézův oponent Nasralla. Nyní však může Hernandéz v realizaci těchto zón a měst, která byla volbami vlastně narušena, svobodně pokračovat. Přesto Hernandézova pozice ještě není stoprocentně jistá, jelikož obyvatele v neustálých demonstracích požadují nové volby a nezdá se, že se jen tak vzdají.