Povinná základní vojenská služba byla v ČR zrušena 31. 12. 2004 a prakticky od té doby je nastolována otázka, zda by nebylo lepší ji obnovit. Se zhoršující se bezpečnostní situací se stala možnost obnovení „vojny“ ještě závažnější a probíranější. Je žádoucí vracet se k systému, který tu není již 13. rokem a se kterým se mladé generace setkali jen ve vyprávění rodičů a prarodičů? A jak by měl povinný výcvik vypadat? Měl by se lišit od původní vojenské služby?
Česká republika dnes není jedinou zemí spoléhající pouze na profesionální armádu a dobrovolné záložní síly (Aktivní zálohy AČR). Trend rušit na počátku 21. století vojenský výcvik pro občany následovaly další země, např. Austrálie, Francie, Indie, Kanada, Německo, Polsko, Slovensko, či Velká Británie. Naopak povinný vojenský výcvik funguje i dnes v zemích, jež jsou (nebo se možná cítí) ohroženy. Mezi ně patří Kuba či Norsko a země v probíhajícím konfliktu, Izrael a Ukrajina. Zvláštním případem je Švýcarsko spoléhající se na armádu složenou z branců (profesionální vojáci tvoří pouze 5 % armády). Po osmi letech je od 1. ledna tohoto roku základní vojenská služba znovu zavedena i ve Švédsku.
Téma znovuzavedení vojny se v českém prostředí stalo zlatým dolem pro média, která o něm dokola píší a minovým polem pro politiky, kteří kolem něj opatrně našlapují. Některá politická uskupení jako SPD, Realisté, ODA či Řád národa jsou pro zavedení základního výcviku, ovšem většina politiků a politických stran je proti, což ukázaly i parlamentní volby v minulém roce. Přesto průzkumy opakovaně potvrzují, že se lidé cítí méně bezpečně, a obdobu dřívějšího vojenského výcviku by uvítalo stále více občanů. Průzkum veřejného mínění MEDIAN z června 2015 na téma branné legislativy ukázal, že s obnovením základního vojenského výcviku by souhlasilo 63 % dotazovaných osob. Zajímavé je, že v tom samém průzkumu 55 % respondentů nemělo zájem zúčastnit se dobrovolného dvanáctitýdenního vojenského cvičení a 86 % z nich bylo proti povinným odvodům, které by se týkaly i žen (ty by prý měly mít na výběr, zda chtějí výcvik podstoupit). Obdobný průzkum byl stejnou firmou proveden kvůli parlamentním volbám i v srpnu minulého roku. V té době vyžadovalo povinný vojenský výcvik jakékoli podoby 70 % dotazovaných.
Zároveň má myšlenka výcviku zásadní odpůrce, mladé lidi, kterých by se vojna týkala. Dříve, než bude nějaký základní výcvik obnoven, je třeba se postarat o motivaci potenciálních branců. V opačném případě by hrozilo, že moderní verze modré knížky by mohla být žádaná tak, jako tomu bylo za „klasické“ socialistické vojny. K čemu by armádě byly skupiny nemotivovaných bažantů, jako tomu bylo v 60. a 70. letech minulého století, kdy muži ve službě vlasti neviděli žádný smysl ani pozitivum? (Veselovská 2011: 19) Možnou cestou, jak mladé motivovat k obraně vlastní země může být branná výchova na školách (Janků 2015: 39). Brannou výchovu jako plnohodnotný vyučovací předmět chce zavést i současná ministryně obrany v demisi Karla Šlechtová.
Zavádění takového předmětu by však bylo zdlouhavé a náročné, navíc by zasáhl úplně jinou generaci než tu, které se týká branná povinnost, vypukne-li v blízké době konflikt vyžadující i nasazení civilního obyvatelstva. Chybějící předmět ve školních osnovách v současnosti substituuje projekt Přípravy občanů k obraně státu (POKOS), který v rámci vzdělávacího programu pořádá přednášky, diskuze a návštěvy škol s cílem představit žákům Armádu ČR a její činnost. Nedílnou součástí projektu je snaha posílit občanskou odpovědnost a motivaci k případnému zapojení se do obrany státu.
Ať už je ovšem mínění veřejnosti jakékoli, zavedení vojny se zdá v blízké době nereálné (na rozdíl od branné výchovy, které se možná na školách dočkáme už za pár let). Chybí na ni peníze, lidé, prostory, zásoby i vize. Příkladem takových prostor je výcvikové zařízení ve Vyškově, jež jako jediné slouží pro výcvik nováčků. Prostory v zařízení by svou kapacitou nedokázaly pojmout množství případných branců, vezmeme-li si čísla z let 1993, kdy na vojnu nastoupilo 52 839 branců a 2003, kdy se počet snížil na 10 607 osob. Pomoci by mohla plánovaná výstavba druhého výcvikového centra v Karlovarském kraji.
Pomyslnou náhradou za vojnu však můžeme považovat Dobrovolné vojenské cvičení (DVC) nebo Aktivní zálohu (AZ) vytvořenou v roce 2004, díky níž může občan převzít brannou povinnost i v době míru. Na konci roku 2017 disponovala armáda více než 2000 záložníky a její vize do roku 2025 je mít 5000 vycvičených záložníků.
Právě Aktivní zálohu je třeba podle vojenských expertů podporovat více než znovuzavádění odvodů. Náčelník generálního štábu Josef Bečvář v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že se dobrovolný vstup do armády osvědčil natolik, že není důvod jej v době míru měnit. Podobný názor jako generál Bečvář má většina politiků. Navíc je třeba mít na paměti, že kdyby v případě konfliktu proběhla mobilizace, zkušenosti by většině mladých mobilizovaných lidí chyběly.
Ať už se v budoucnu dočkáme obnovení základního vojenského výcviku nebo zavedení branné výchovy do školních osnov, máme zde (minimálně) jednu generaci, která neprojde ani jedním typem povinné přípravy.
Zdroje
Janků, Tereza. 2015. K problematice obrany vlasti ve výuce výchovy k občanství. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Brno.
Veselovská, Eliška. 2011. Základní vojenská služba v letech 1945–2003 ve vzpomínkách pamětníků. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Brno.
