Jižní Korea je vyspělý, bohatý stát se zhruba 50 miliony obyvateli, který se na mezinárodním poli dokáže účinně prosazovat. Obvykle aplikuje takzvanou soft power a její vliv je ve světě dlouhodobě patrný. Lze říci, že svou promyšlenou asertivní politikou přesahuje „asijský tygr“ výsledky většiny zemí svého řádu.

Propastně odlišné metody sebeprosazování uplatňuje největší rival Soulu, Severní Korea. Nemá příliš schopnost (snad s výjimkou sportovního zápolení) prosazovat se měkkou silou. O její zboží, služby, eventuálně vývoz politických zkušeností nikdo dvakrát nestojí, pomineme-li export surovin bez jakékoli přidané hodnoty nebo nezákonně šířené jaderné technologie. Svou hospodářskou silou obnáší zlomek výkonnosti druhé části Korejského poloostrova. Přitom východiska obou celků oddělených 38. rovnoběžkou byla na počátku víceméně stejná.

Málo se ví, že Korejská republika, snad ještě více zdevastovaná 1127 dny války, byla po dlouhé údobí od roku 1953 závislá na zahraniční pomoci a poměrně racionální ekonomické reformy zahájila až někdy v 60. letech. Kdežto Pchjongjang, pod vedením Kim Il-songa, u nás známějšího jako Kim Ir-sen, nastolil obskurní společenský experiment. Jeho dnešní vyznění je vysloveně tristní. KLDR, jež byla až do 70. let minulého století hospodářsky vyspělejší, zůstává chudou, diktátorskou zemí, jíž symbolizuje jakási „strategická triáda“. Pilíře moci: militarismus, šovinismus a dědičná despocie opřená o byrokratický aparát Korejské strany práce.

Obzvláště soudobý vývoj Severu nepřál. Po rozpadu SSSR s jeho východním blokem, kdy se nepříjemně změnila geopolitická situace v neprospěch diktatury, pro ní nastaly hrozivé časy. V 90. letech 20. století zavládly opakovaně hladomory – smrtící důsledky hospodářských chyb a nepříznivého počasí, během nichž severokorejská státní televize vysílala recept na salát z trávy. Současně ale i standardní protiamerické proklamace a manifestace připravenosti na válku s „imperialisty“.

Doby kritického nedostatku potravin jsou sice již pryč a například v severokorejské metropoli odstartovaly opatrné pokusy o soukromé podnikání (což jenom potvrzuje čínské ekonomicko-politické vlivy), nicméně zřízení nepřestává upřednostňovat náklady na útočné zbrojení a vytrvale jím provokuje na mezinárodním poli. Má k tomu vícero pohnutek.

Především rozsáhlé subvence do (pokročilých) zbrojních technologií, včetně dalekonosných střel s jadernými hlavicemi, potřebují ke zvýšení své rentability důraznou reklamu. Vyděračskou formu propagandy. „Raketový rackeetering“, jehož prostřednictvím dosahuje vrstva generačně obměněných předáků sebepotvrzení. Vnějšího dojmu, že jimi vedený režim čučche je obáván.

O to pak lépe, pokud od nich „kimovská“ diktatura získá hmotný profit. Protihodnotu za zklidnění vyostřené situace. Zaostalá republika si totiž ekonomicky vážně nestojí dobře. Hypoteticky zbavena rozvojové pomoci Japonského císařství a obchodu s pragmatiky, jimiž jsou Čína nebo Rusko (které kvůli západním sankcím začalo zvýšeně diferencovat svá odbytiště), by izolovaná země výhledově neobstála. Ačkoliv je její státní doktrínou ona „soběstačnost“, bez dovozu ropy z ČLR nemůže být, jelikož „černým zlatem“ – oproti vydatným ložiskům uhlí či zlata – nedisponuje.

Dějiny se tudíž „pro velký úspěch“ opakují. Důsledkem napětí, co kvůli Korejské lidově demokratické republice nejnověji vzniklo, bylo a je nové harašení zbraněmi hromadného ničení nebo fyzická likvidace obětního beránka. Naivního amerického turisty, jejž do vlasti dopravili ve vegetativním stavu, protože na hotelové chodbě odcizil propagandistický plakát. Na ony politováníhodné události organicky navázala „spanilá jízda“ prezidenta USA Trumpa. Podnikl „tour“ po zemích (jiho)východní Asie, kde poznával jemu neznámé, přijímal mimořádné pocty, domlouval obrovské obchody a strašil „atomovým“ Pchjongjangem. Aby mu vzápětí vzkázal nabídku demilitarizačního dialogu, případně ještě později na sociálních sítích vynadal „nejmladšímu z rodu Kimů“ do tlusťochů.

Trochu nekonzistentní politika, pravda, jenže celkově nic nového pod orientálním sluncem. Snad s  výjimkou, že nezvykle obezřetný Trumpův přístup k Pekingu naznačuje měnící se možnosti obou velmocí.

Ohledně budoucnosti KLDR není výkonem uhodnout, že systémové změny dovnitř nebo navenek nepřijdou. Nikdo si to ani v reálu nepřeje. Jak dokazuje řada odvolaných průlomů ve vzájemných vztazích Severu a Jihu. Hypotetické sjednocení poloostrova by bylo pro Soul i asijské trhy katastrofou. Páně Trumpovo úsilí vystupovat v médiích a na sociálních sítích co nejrazantněji vůči provokacím Severu proto vyznívá bizarně. Nevím, zda mu může pomáhat proti domácí politické osamělosti, nicméně na Dálném východě z něj činí „papírového tygra“. Ztrátě tváře Bílého domu samozřejmě nezabrání ani navrácení „Čosonu“ na černou listinu států podporujících terorismus; počin to vpravdě symbolický. Již jako vysloveně zoufalá provokace (ČLR a RF) vyznívá i americká výzva na půdě OSN, aby členové mezinárodního společenství s Pchjongjangem přerušili veškeré styky. Sám D. Trump v zásadě vystihl svou „orientaci“ v komplikovaném světě lépe nad všechny analytiky. Pravil, že to „čekal lehčí“.

Kdybychom typicky nedomyšlený výrok přenesli na samotnou Koreu, měl by dočista jiný smysl. Kdo by po osvobození z japonského jha čekal její potenciál být neuralgickým bodem už tři čtvrtě století od světové války? Mnohé naděje na trvalý mír, které se zrodily i dříve než po roce 1989, byly žel zcela liché. Změnily se v nástroj stoprocentně cynických her, výhrůžek, politikaření nebo obrovského  byznysu.

Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného časopisem Listy 6/2017

Zdroje:

Carter, J. E.: Dějiny Koreje, Praha 2009.

Kunešová, H.; Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika, Praha 2006

el. časopis Argument

el. časopis Mezinárodní politika