Zastrašování je bohužel standardní politický nástroj. A veteránem zastrašování, v aktivní či pasivní roli, je Korejská lidově demokratická republika . Patřila například do „Osy zla“, když G. W. Bush hledal palivo k rozdmýchání tzv. války proti teroru. Našel tenkrát vděčné posluchače, vždyť exministryně obrany ČR Vlasta Parkanová vytyčovala potřebu inkriminovaného amerického zařízení v Brdech z důvodu nebezpečí odpálení severokorejských raket.

K velmocenské přetahované slouží svéhlavá „kimovská“ diktatura podnes. Kolikrát jsme  viděli, slyšeli a četli, že tamější armáda je o hodně početnější než její jižní soupeř. Jen obvykle nějak absentoval fakt, že technologicky nejsou souměřitelné. Nepoměr v konvenční výzbroji mají poněkud kompenzovat (a stabilitu zřízení tím notně posilovat) zbraně hromadného ničení. Z nich jadernými KLDR disponuje nejméně od 90. let. Nyní dokonce fanfarónsky prohlašuje, že docílí vojenské parity s USA. Mnohokrát byla pro svůj atomový avanturismus uplácena úzkoprofilovým zbožím, aby umenšila, či zastavila své štěpné aktivity na rozštěpeném poloostrově, kde bohužel od roku 1953 nebyl uzavřen mír. Jen příměří. Aktuálně jde alespoň o zklidnění situace. Hledají se různé prostředky, až dokonce Švýcarské spříseženství vzpomnělo své bývalé žáky Kim Čong-una a jeho mladší sestru a nabídlo se ke zprostředkování.

Vedle cukru (nebo chcete-li výpalného) musí být nicméně k dispozici i bič, jímž jsou různé ekonomické sankce ze strany nepřátel Pchjongjangu. Fakticky nemají účinek, jestli rovnou dědičnou orientální despocii vnitřně neposilují. Fungovat ani nikdy nemohou, jelikož za militaristickým režimem stojí po staletích úpadku opět sinocentrická Čína, jež vystupuje jako jeho tradiční protektor. Má v něm své nárazníkové pásmo proti „farmě“ USA, formálně demokratické – v reálu oligarchické – Jižní Korei. Paralelně pak také nástroj, jehož prostřednictvím může posílat vzkazy nepřátelsky laděným aktérům regionu.

De facto jde o onu známou hru „na kuře“, jíž provozují američtí adolescenti: kdo v proti sobě jedoucích autech uhne první, bude zbabělé kuře. Nedomyšlená snaha Donalda Trumpa vystupovat co nejrazantněji vůči provokacím severokorejských nacionalistů nevytváří dobrou atmosféru ani mezi jeho spojenci a nemůže nebýt chabou. Jiný soused Kim Čong-unova režimu, Ruská federace, má se Spojenými státy své otevřené geopolitické účty (Sýrie, Ukrajina apod.), tudíž zde je Moskva s Pekingem zajedno. Jedna vetující ruka (RB OSN).

Zejména kvůli dlouhodobému americkému úsilí o zadržování ČLR, uskutečňovanému ve spolupráci se stále neklidnější Zemí vycházejícího slunce, Filipínami, Tchaj-wanem, Thajskem, Indií, Vietnamem – a samozřejmě Korejskou republikou, poslouží vojenská politika Pchjong-jangu coby vhodná záminka pro bezpečnostní změny v rychle rostoucím regionu. Šermování termonukleárními zbraněmi nebo raketami středního doletu usnadní zavádění moderních amerických protiraketových systémů na místních základnách a způsobí další růst braných sil Soulu. O nových krocích na cestě k remilitarizaci japonských ostrovů, jimž Severokorejci pohrozili „potopením do moře“, nemluvě.

Nebo ještě jinak. Ostentativní sebeprezentace kliky „mladého Kima“ v čele KLDR, známé už z minulosti nelegální proliferací jaderných technologií, může rozpoutat (podobně jako napětí ohledně jinak mnohem čitelnějšího Íránu) nové závody v nukleárním zbrojení. To je nebezpečí daleko větší, než sám o sobě představuje jeden jediný, hospodářsky chatrný, režim. Systém, jenž se poněkud paradoxně opírá o doktrínu čučche čili absolutní soběstačnost. A propos: letošní Nobelova cena míru aktivistům jaderného odzbrojení je v daném ohledu více než výmluvná.

Komentář vychází z textu, který zveřejnil časopis Listy 5/2017.