Přírodní národy, primitivní kmeny či čtvrtý svět. I s takovými přízvisky se setkáváme ve vztahu k zemědělsko-pasteveckým etnikům subsaharské Afriky. Životní styl těchto společností vnímáme především jako fascinující fenomén kontrastující s evropocentrickou „civilizovaností“ 21. století a čím dál více také jako předmět turistického zájmu. Všem nám jsou dobře známy záběry nahých černošek s terakotovými talířky v prořízlých rtech, které jsou vděčným objektem fotografů. Méně však již slýcháme o problémech těchto skupin, které jsou mnohdy existenciální. Jedním z takto ohrožených etnik jsou i Suri sídlící na periferii jihozápadní Etiopie, zmítaní etnickým konfliktem s dalšími skupinami obývajícími region. Ačkoliv se může zdát, že tomuto konfliktu v kontrastu s dalšími ohnisky napětí subsaharské Afriky není třeba přikládat většího významu, jedná se o pozoruhodný konflikt malého rozsahu, jež je živen řadou faktorů, závažně ohrožuje budoucnost tohoto etnika a byla by chyba ho marginalizovat. Ohrožením však není pouze etnický konflikt, ale také kroky vůči pastevcům ze strany centrální vlády. V článku nastíním základní pojmy, koncept etnického konfliktu a fenomén kriminalizace státu. Následovat bude analýza případu konfliktu etnika Suri s jinými etniky v oblasti a přiblížení dalších faktorů ohrožujících etnikum a destabilizujících jejich region.

Etnický konflikt

Ve velké části vnitrostátních konfliktů je to právě etnicita, na základě které se dané skupiny obyvatelstva (respektive strany konfliktu) identifikují. Nejčastěji je za etnicitu považována skupina, která sdílí určité atributy, mezi které patří například společné označení, společný původ, sdílená historická paměť, jazyk, náboženství, teritorium či místo původu (Hutchinson 1996, 6-7). Zatímco však v akademické sféře je tento pojem vnímán obšírněji a etnický charakter má i rasa, náboženství, kmenová příslušnost či kasta, ze strany veřejnosti a médií je pojem často definovaný úžeji a vázán pouze na rasu a jazyk. Na základě užívání termínu v akademickém diskursu tak můžeme zařadit mezi etnické konflikty i takové, které by jinak byly blíže definované jako náboženské, rasové či jazykové (Šmíd, Vaďura 2007). Samotný termín etnicita se v politické antropologii objevil až relativně nedávno a používat se začal zhruba v 50. letech. Vzhledem ke skutečnosti, že pojem rasa, dříve užíván v obecné klasifikaci, byl zdiskreditován nacistickým Německem, a negativních konotací ve smyslu primitivity a podřízenosti kolonialistům nabyl jako dichotomie k civilizovanosti i pojem kmen, bylo třeba zaplnit terminologickou propast. I tak je termín etnicita problematický a ne zcela jednoznačný. Zpočátku se pojem překrýval s pojmem kultura, později začala etnicita být chápana jako způsob, jakým je skupina nahlížena sama sebou i společností. Současně etnicita existuje pouze ve vztahu k jiným skupinám (Lewellen 2006, 166-167).

Ačkoliv nenalezneme univerzální a obecně uznávanou definici etnicity, známé jsou především dva historické přístupy, jimiž je etnicita nahlížena. První proud je označován jako primordialismus, případně esencialismus, a staví na tvrzení, že etnicita je vrozeným atributem, a právě proto se k ní lidé uchylují jako k základnímu prostředku sounáležitosti v případě ohrožení. Současně je tento přístup postaven na premise, že sociální organizace postavená na etnických vazbách je jednodušší a přirozenější než jiné modely a že tendence vytvářet etnická společenství je vrozenou přirozeností. Druhým proudem je konstruktivistický nebo také instrumentalistický model, dle kterého je etnická identita nikoliv vrozená, ale pouze sociálním konstruktem. Etnická identita je dle tohoto přístupu vytvářena strukturálně a podmíněna konflikty o zdroje a na základě různých sociálních interakcí ji lze modifikovat. Navíc je formování etnické příslušnosti označováno až za moderní fenomén. Ne nutně však tyto teorie musí stát proti sobě a velká část badatelů se nestaví výlučně za jeden, respektive druhý proud (Záhořík 2012: 169; Šmíd, Vaďura 2007).

Konflikt lze v obecné rovině definovat jako určitý střet zájmů, při kterém dva či více aktérů sledujících odlišné cíle činí rozhodnutí v rámci jednoho systému, případně se dělí o společné zdroje (Jandourek 2007: 128). Jinými slovy také jako sociální situaci, při níž dva či více aktérů usiluje o získání stejného statku, kterého není dostatek pro uspokojení všech aktérů (Waisová 2009: 182). Jako vnitrostátní konflikty chápeme takové, které se odehrávají v rámci teritoria jednoho státu. Tradiční spor o příčiny etnických konfliktů se nese v duchu dvou konceptů greed a grieavance, které lze přeložit v prvním případě jako chamtivost a v druhém případě rozhořčení či křivda. Dle konceptu greed je příčinou vnitrostátních konfliktů primárně touha po vlastnictví, zisku a obohacení se. Motivace konfliktu je zde tedy především ekonomická. Druhý, starší přístup, staví na předpokladu, že jsou konflikty zapříčiněny etnickou nenávistí a rozhořčením z křivd, jež se zúčastnění aktéři snaží odčinit (Šmíd, Vaďura 2007). Přístupů k problematice vnitrostátních konfliktů je však v současnosti široká řada a příčiny vzniku se mohou zakládat na různých faktorech. Pokusíme-li se vymezit příčiny vnitrostátních konfliktů, můžeme použít typologii Browna (2001), který uvádí 4 skupiny faktorů: 1) strukturální faktory (slabost státu, etnická geografie, vnitrostátní bezpečnost), 2) politické (politika elit, míra demokracie), 3) socioekonomické (sociální nerovnost), 4) kulturně historické (historické křivdy, demografické změny) (Smolík, Šmíd 2010: 37). Vnitrostátní konflikt však většinou nelze zařadit pouze do jedné kategorie a jednotlivé faktory se tak často překrývají. Příčinou etnického konfliktu nebývá samotná diferenciace etnik, jak by mohlo být vnímáno z mediálního diskursu, ale spíše politizace etnických identit a zdůrazňování etnických odlišností. To, co tedy známe pod pojmem etnický konflikt, je pak často ve skutečnosti konflikt o moc či o zdroje a etnická odlišnost se stává především nástrojem politických elit pro mobilizaci (Smith 2004: 10-11).

Kriminalizace státu

Pro náš případ je třeba také vysvětlit tzv. kriminalizaci státu. Zejména v africkém prostředí se často můžeme setkat s tímto fenoménem, který mnohdy přispívá k přetrvávání konfliktů, či ho dokonce přiživuje. Jako kriminalizaci státu lze označit například korupci, obchod s lidmi, nukleárním materiálem či drogami, ale také ekonomické zločiny, ohrožování životního prostředí či používání násilí vůči skupině obyvatel. Pojem lze také přiblížit na dichotomii akademických termínů good governance a bad governance, kdy první termín představuje demokratický efektivní a prosperující systém, zatímco druhý opak, ke kterému lze termín kriminalizace státu připodobnit (Záhořík 2012: 20-21).

Suri a etnický konflikt

Jihozápadní Etiopie, ztělesněná především Regionem jižních národů, národností a lidu, je politicky i ekonomicky marginalizovaný a etnicky heterogenní region, kterému na stabilitě nepřidává ani přiléhající hranice s Jižním Súdánem na západě a Keňou na jihu. Region je obýván řadou etnik hovořících desítkami jazyků a v posledních dekádách je možné spatřovat nárůst násilných střetů mezi těmito skupinami. V tomto textu se zaměříme na etnikum Suri, které se nachází v etnickém konfliktu s několika dalšími etniky a současně je společně s dalšími pasteveckými skupinami také obětí kriminalizace státu.

Etnikum Suri čítá přibližně 28 000 osob (Abbnik 2009: 24) a je soustředěno především v rámci administrativní zóny Benj Maji západně od řeky Omo. Setkat se můžeme také s označením etnika jako Surma, které je však nesprávné a užíváno je například v terminologii etnika Dizi. Jedná se o nekočovnou zemědělsko-pasteveckou preliterární společnost hovořící surmickým jazykem patřícím do nilo-saharské jazykové rodiny. Dle jazykových dialektů je možné Suri rozdělit na dvě podskupiny, a to Trima a početnější Chai. Do oblasti přišli pravděpodobně před více jak 200 lety z prostoru Jižního Súdánu a obývají odstřižené úrodné etiopské nížiny vhodné pro pastvu dobytka (Abbink 1993: 679). Jejich region se stal součástí etiopského císařství počátkem 20. století, avšak vzhledem dostupnosti a vzdálenosti od centra nebyl řádně integrován a propojen s centrální vládou (Abbink 1998: 79).

Etnický konflikt mezi Suri a dalšími etniky byl v regionu přítomný vždy, teprve až od 90. let však začalo napětí sílit a povaha konfliktů se začala měnit. Ačkoliv se nejedná o konflikty nepřetržité a příliš intenzivní, jsou často vytrvalé a pokusy o jejich řešení neefektivní. Skupiny, se kterými se Suri nachází v konfliktu, jsou především etnika Dizi, Nyangatom a Toposa.

Suri vs. Dizi

Konflikt mezi Dizi a Suri nabral na intenzitě od 90. let a zanechal za sebou desítky mrtvých příslušníků Suri a stovky příslušníků Dizi. Mezi střety s největším počtem obětí můžeme zařadit odvetná přepadení etnika Dizi ze strany Suri v roce 1990, kdy bylo zabito 43 příslušníků Dizi, a v roce 1993, kdy přišlo o život dalších 35. Nárůst násilí lze přisoudit zhoršení vztahů Suri s Nyangátomy. Poté, co nebylo možné obchodovat s dobytkem mezi těmito dvěma skupinami, Suri se zaměřili na Dizi, kteří taktéž disponovali dobytkem, nicméně nedisponovali příliš mnoha zbraněmi a stali se tak snadným cílem pro krádeže dobytka a přepadení. Dizi jsou v této lokalitě usazeni mnohem déle než Suri, avšak obě etnika se shodují na společných předcích a tedy i zákazu vzájemných manželství, ačkoliv k nim v praxi docházelo. Etnika spolu historicky také udržovala alianci na základě společných rituálů, stejně jako ekonomickou výměnu, která však s nárůstem násilí upadá. Stejně tak přestala být udržována rituální aliance a mezietnická manželství téměř vymizela. Suri navíc spatřují v Dizi blízké spojence a kolaboranty státního aparátu. Útoky vůči Dizi se v určitých případech udály bez zřejmého motivu pouze jako symbolický akt agrese proti samotné existenci skupiny v oblasti (Abbink, 2009; 1993).

Suri vs. Buma

Dalšími etniky, s kterými jsou Suri v konfliktu, jsou Nyangátomové a Toposa, ze strany Suri označovaní souhrnně jako Bumové. Na území Suri prostupují již od 80. let a především Nyngátomové vytlačili Suri z jejich původních pastvin a rituálních center. Tyto dvě skupiny přinutila k pohybu na území Suri především migrace keňského etnika Turkana na sever a občanská válka zmítající území dnešního Jižního Súdánu. Počátkem 90. let začalo etnikum Toposa navíc získávat v regionu dominanci v důsledku zformování tzv. kmenové milice, která byla vyzbrojována ze strany súdánské vlády a frekvence útoků na Suri rapidně vzrostla. Konflikt těchto etnik však není pouze konfliktem o zdroje, Suri, jež přišli o své jádrové oblasti s obrovským rituálním významem, to vnímají jako závažný zásah do své kultury a nemožnost návratu do oblasti je pro komunitu frustrující a vyvolává u ní pocit života v exilu. Ačkoliv k četným střetům dochází i mezi Suri a Dizi, jsou to právě Bumové, kteří jsou pro ně prvořadými nepřáteli (Abbink 2009; 1993).

Příčiny a řešení konfliktů

Příčiny konfliktů Suri s dalšími etniky nestojí na ideologické bázi a stavět v žádném případě nelze ani na stereotypní představě o válkychtivých agresivních pastevcích. Není možné se omezit pouze na jednu konkrétní příčinu jako je přístup ke zdrojům či politická marginalizace, naopak lze konflikt chápat jako multikauzální, vycházející z kombinace většího počtu příčin. Hlavní motivace konfliktu jsou snaha o přežití, přístup ke zdrojům, lokální rivalita či prestiž (Abbink 2009: 24). Konflikty velkou měrou přiživila přelévající se rovnováha moci mezi etniky, spojená s migrací a populačním růstem. S tím se samozřejmě pojí i nároky na množství zdrojů. Nárůst násilí je také nutné přisuzovat dostupnosti a zvyšujícímu se výskytu zbraní, které vždy proudily do oblasti Suri především ze sousedního Súdánu a jejichž výskyt svádí k násilnému řešení sporů. Jako další faktor můžeme uvést také dědictví politiky Dergu, jehož představitelé se v oblasti nikdy nedočkali příliš vřelého přijetí, mimo jiné z důvodů snahy rekrutovat z řad místních nové posily armády. Vláda často přisuzuje konflikty tradiční rivalitě a konfliktní historii etnik, tímto způsobem se však snaží implicitně omlouvat svoji neaktivitu a neschopnost problémy řešit. Tím současně také akcentuje etnický aspekt konfliktů a veškeré neshody a odlišnosti přisuzuje právě jemu. Pouze v tom však konflikty jistě netkví a touto rétorikou bude efektivní řešení nalezeno jen stěží. Vládní snahy o řešení konfliktů se zdají být rozpačité a i přes zapojování lokálních tradičních autorit se spíše míjí s účinkem. Co víc, policie či armáda je jen zřídkakdy vyslána střety řešit, čehož jsou si místní etnika dobře vědomi. V letech 1997 až 2004 bylo do oblasti obývané Suri situováno zhruba 150 vládních vojáku, kteří měli udržovat mír a chránit Suri před výpady dalších etnik, jejich přítomnost však nepřinesla mnoho úspěchů a spíše se zdálo, že byly jednotky přítomny za účelem monitorování a kontroly Suri (Abbink 2009: 25).

Suri vs. stát

Ačkoliv Suri nejsou s centrální vládou příliš propojeni politicky ani ekonomicky, na život pastevců má nezanedbatelný vliv i budování etiopského státu. Vztahy mezi centrem a periferií, respektive etiopskou říší a národnostmi v jihozápadním regionu byly historicky formovány většinou na úrovni administrativy, politicko-ekonomické kontroly a půdy. Seveřané se zde snažili zavést tzv. gäbbar systém, který fungoval na feudálním principu, kdy voják či administrátor zabral půdu a místní ji obhospodařovali a odváděli podíl. Konkrétně u Suri se však tyto snahy, které nabraly na intenzitě s návratem císaře Haile Sellassie z exilu v roce 1941, nesetkaly s velkým úspěchem. Do roku 1967 Suri odváděli určité daně a ještě na počátku 80. let byli pod zanedbatelnou kontrolou policejních složek. Pod vládou etiopského Dergu se jim také dostávalo jisté zdravotní a veterinární pomoci a základního vzdělání, tyto aktivity se však během 80. let rozplynuly (Záhořík 2012: 209, Abbink 1997: 10-11). S federalizací Etiopie v 90. letech a novou ústavou si opět region získal pozornost.

Vláda premiéra Melese Zenawiho se zavázala rozvinout zaostalé periferní regiony, kde většina pasteveckých společností žije. Ačkoliv vláda tyto skupiny uznává a deklaruje jejich volnost, aktivně se také zasazuje o rekrutování místních elit loajálních centrální vládě. Zájmy pasteveckých etnik byly institucionalizovány v roce 2002 i v Komoře lidových zástupců etiopského parlamentu, v rámci kterého byla vytvořena Pastoralist Standing Affairs Comittee, jež sjednocovala všechny členy parlamentu z převážně pasteveckých okrsků. Ačkoliv se v posledních dvou desetiletích staly zájmy pasteveckých společností silným tématem politikům, je to právě stát, který bývá často označován za zdroj jejich problémů. Státní intervence, územní nároky a management zdrojů podkopal komunální využívání zdrojů, stejně jako dohody o lokálních územních nárocích. Vládní zásahy omezily možnost pohybu dobytka, stejně jako pohyblivý způsob života některých etnik. Nakládání s půdou a státní rozvojové programy také narušily tradiční komunální vlastnictví půdy charakteristické pro pastevecké společnosti (Hagmann, Mulugeta 2009: 21). Místní navíc stále čím dál víc přistupují na státem propagovaný diskurs etnicity, kdy jsou veškeré odlišnosti a neshody referovány jako etnické. Nárůst násilí ze strany státu vůči Suri můžeme opět sledovat od 90. let. Zmínit je třeba odvetný útok ze strany milicí EPRDF[1] v roce 1993. Poté, co byli v boji zabiti dva vojáci, milice povraždily přes 200 příslušníků Suri, především žen a dětí (Abbink 2009: 23). Násilí však nabírá na intenzitě i v posledních letech v souvislosti s vládními rozvojovými programy a vnitřním přesídlováním. Vláda se snaží za účelem přístupu k nerostným zdrojům příslušníky Suri přesídlit z klíčových lokalit, což etnikum přirozeně nevítá a výsledkem jsou četné ztráty na životech. V prosinci 2012 například vládní jednotky zavraždily 147 členů Suri z vesnice Beyahola poté, co odmítli z území odejít (CNN 2012). Právě rozvojové plány v údolí řeky Omo rovněž etnikum ohrožují především z důvodů zabírání pastvin a půdy pro ekonomické účely a snahami o výše zmíněné přesídlování (Redress Information & Analysis 2013; The Guardian 2014; Oakland Institute 2014).

Závěr

Státem podporovaný diskurs akcentování etnicity, na který následně přistupují i pastevecké skupiny, nám s určitostí umožňuje konflikt Suri s dalšími etniky označit jako konflikt etnický. Etnicita samotná však není primární příčinou konfliktů, aktéři konfliktu se však na základě etnicity v konfliktu identifikují. Jak bylo uvedeno výše, jedná se o multikauzální konflikt, pramenící mimo jiné z nedostatku zdrojů (pastviny, studny), nucené migrace, přítomnosti vysokého počtu zbraní, lokální rivality, dědictví vládní politiky, marginalizace regionu a dalších faktorů. Jedná se o konflikty na vnitrostátní úrovni, avšak vzhledem k území některých etnik rozkládajících se jak na území Etiopie, tak na území Jižního Súdánu (především v případě etnik Nyangatom a Toposa), je možné mluvit i o transnacionálním konfliktu s regionálním charakterem. Vzájemné vazby mezi etniky jsou vážně narušeny a budování míru je problematické. Jedním z možných řešení by mohlo být opětovné vytvoření aliancí mezi etniky, které v minulosti již existovaly a posílení postavení tradičních autorit. Pro státní aparát by mohlo být výzvou omezení přítomnosti a dodávek zbraní ze sousedního Súdánu, nicméně vládní intervence v minulosti příliš ovoce nepřinesly. Současná politika státu vůči pastevcům v regionu je totiž spíše destruktivní, konflikt přiživuje a je možné ji označit za kriminalizaci státu. Násilí, korupce, přesídlování i další formy represí vůči pastevcům, stejně jako další ekonomické rozvojové plány, představují nezanedbatelné nebezpečí pro budoucnost Suri i dalších etnik. Hledání řešení zůstává nadále velkou výzvou pro tradiční lokální autority, regionální i centrální vládu, která však v současnosti upřednostňuje ekonomické zájmy nad zájmy pastevců.

Poznámky

[1] Ethiopian People’s Revolutionary Democratic Front, strana v čele přechodné vlády v letech 1991 – 1995, posléze vládnoucí strana v Etiopii, k červnu 2016 stále u moci.

Zdroje

ABBINK, Jon. 1993. Ethnic Conflict in the ‘Tribal Zone’: the Dizi and Suri in Southern Ethiopia. The Journal of Modern African Studies. 31(04), 675-. DOI: 10.1017/S0022278X00012325. ISSN 0022-278x.

ABBINK, Jon. 1997. The shrinking cultural and political space of East African pastoral societies. Nordic Journal of African Studies. 6(1), 1-17.

ABBINK, Jon. 1998. Ritual and Political Forms of Violent Practice among the Suri of Southern Ethiopia.

Cahiers d’études africaines. 38(150), 271-295. DOI: 10.3406/cea.1998.1804. ISSN 0008-0055.

ABBINK, Jon. 2009. Conflict and social change on the south-west Ethiopian frontier: an analysis of Suri society. Journal of Eastern African Studies. 3(1), 22-41. DOI: 10.1080/17531050802682697. ISSN 1753-1055.

BROWN, Michael E. c2001. Nationalism and ethnic conflict. Rev. ed. Cambridge, Mass.: MIT Press. ISBN 02-625-2315-9.

JANDOUREK, Jan. 2007. Sociologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-269-0.

LEWELLEN, Ted C. 2003. Political anthropology: an introduction. 3rd ed. Westport, Conn.: Praeger. ISBN 08-978-9891-5.

Ethiopian development and the destruction of lives. 2013. Redress Information & Analysis [online]. [cit. 2016-05-19]. Dostupné z: http://www.redressonline.com/

HAGMANN, T., a MULUGETA, A.. 2008. Pastoral Conflicts and State-Building in the Ethiopian Lowlands. Africa Spectrum, 43(1), 19–37

HUTCHINSON, John a Anthony D. SMITH. 1996. Ethnicity. New York: Oxford University Press. ISBN 01-928-9274-6.

JANDOUREK, Jan. 2007. Sociologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-269-0.

LEWELLEN, Ted C. 2003. Political anthropology: an introduction. 3rd ed. Westport, Conn.: Praeger. ISBN 08-978-9891-5.

‚Nightmare‘ for Ethiopian pastoralists as foreign investors buy up land. 2014. The Guadian [online]. [cit. 2016-05-19]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/global-development/2014/nov/10/ethiopia-pastoralists-foreign-investors-land

OAKLAND INSTITUTE. 2014. Engineering Ethnic Conflict: The Toll of Ethiopia’s Plantation Development on the Suri People. Oakland, USA: The Oakland Institute.

Suri Tribe Massacred by Ethiopian Government. 2013. CNN: ireport [online]. [cit. 2016-05-19]. Dostupné z: http://ireport.cnn.com/docs/DOC-907872

SMITH, Dan. 2004. Trends and Causes of Armed Conflict. Berghof Research Center for Constructive Conflict Management. , 1-16.

SMOLÍK, Josef a Tomáš ŠMÍD. 2010. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. ISBN 978-80-210-5288-8.

ŠMÍD, Tomáš a Vladimír VAĎURA (eds.). 2007. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Politologická řada. ISBN 978-80-7325-126-0.

WAISOVÁ, Šárka. 2009. Úvod do studia mezinárodních vztahů. 3., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-177-9.

ZÁHOŘÍK, Jan. 2012. Ohniska napětí v postkoloniální Africe. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1961-3.