Královské letectvo představuje nedílnou součást britských ozbrojených sil již téměř celé století. Škrty ve výdajích na obranu ohlášené v Strategic Defence and Security Review a neustále se proměňující bezpečnostní prostředí, jež klade zvýšené nároky na schopnosti moderních leteckých sil, ale dostávají RAF pod značný tlak. Jaký bude vývoj Královského letectva v následujících dvaceti letech a jaké problémy a kontroverze jsou s tim spojeny? Na to se naží odpovědět následující studie.

Autor: Silvie Janičatová, studentka bakalářských oborů Mezinárodní vztahy a Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy uniberzity.

1 Úvod

Spojené království Velké Británie a Severního Irska čelí v různé míře rizikům a hrozbám v rámci současného mezinárodního prostředí. Tato země se dlouhodobě podílí na ochraně mezinárodní bezpečnosti, kdy působila v několika různých konfliktech, či je nadále značnou součástí války, například té v Afghánistánu. K tomu, aby byla schopna si udržet své kvality a držet se světových vývojových trendů, snaží se stejně jako každý jiný stát o vytvoření vlastní koncepce a principů, na kterých zakládá nynější i budoucí vývoj svých ozbrojených sil. Nedílnou součástí těchto sil je od svých počátků i britské Královské letectvo, jež plní svou roli nepřetržitě již téměř celé století. S ohledem na změny v mezinárodním systému a charakteru konfliktů za několik posledních desetiletí podléhá Královské letectvo taktéž vývojovým trendům, na jejichž základě dochází k posouvání jeho schopností kupředu. Tento text se zaměří na vývoj britského Královského letectva v následujících cirka 20 letech, kdy předloží jeho předpokládanou budoucí podobu a s tím související problémy a kontroverze.

2 Postavení britského Královského letectva

„Pokud prohrajeme válku ve vzduchu, ztratíme válku celou a ztratíme ji rychle.“

Bernard Law Montgomery[i]

Jak již výše uvedený polní maršál předeslal, letectvo hraje rozhodující roli v ozbrojených silách a i ve 21. století je nadále jejich signifikantní součástí. O tom svědčí také průběhy ozbrojených konfliktů v posledních několika dekádách, kdy zúčastněné státy získaly na moderním bojišti relevantní zkušenosti s moderním vzdušným bojem či naopak ponaučení, která vedla k dalšímu rozvoji letecké techniky nebo k vytvoření širší národní koncepce. Přestože dle některých letectvo samo o sobě válku vyhrát nemůže a je někdy značně přeceňováno (např. letecké útoky na Kosovo), může nicméně přispět k jejímu hladšímu a kratšímu průběhu – vždyť bez vzdušné nadvlády by se pozemní operace prováděly jen stěží. Obdobně je tomu i s transportními leteckými schopnostmi, dopravou přímo v bojovém poli či získáváním zpravodajských informací například pomocí bezpilotních prostředků.

Ve vztahu k roli letectva je také třeba vycházet z charakteru budoucích konfliktů, kterých se bude daná země případně účastnit. Po konci studené války se jasně ukázalo, že celosvětový konflikt je méně pravděpodobný, naopak vzrůstá počet malých, asymetrických konfliktů hlavně mezi státními a nestátními aktéry. Příkladem toho mohou být války v Iráku či Afghánistánu, kde se tomuto povstaleckému charakteru boje musely přizpůsobit všechny zapojené ozbrojené složky (Ministry of Defence 2010). Obdobný vývoj předkládá i britská strategická koncepce Strategic Defence and Security Review (SDSR) z roku 2010, v níž je uvedeno, že právě v důsledku globalizace a změny mezinárodního prostředí se dá v blízké budoucnosti předpokládat stále větší role asymetrických taktik jako ekonomické, kybernetické či proxy akce namísto přímé konvenční vojenské konfrontace, přičemž takovéto nepřátelské zapojení rozhodně neusnadňuje roli a definování schopností nejen letectva samotného, ale konvenčních ozbrojených sil obecně (HM Government 2010a: 16).

Britské Královské letectvo (Royal Air Force – RAF) se v posledních letech dostává značně pod tlak, a to nejen ze strany armády či námořnictva, ale i od významných stratégů. Objevují se například otázky nad dostupností a využitelností tak nákladných moderních vzdušných systémů v kontrastu s rozsáhlými škrty v britském obranném rozpočtu. Právě ony rozpočtové škrty, které s určitostí do velké míry udávají směr a ovlivňují vývoj britských ozbrojených sil, vyvolaly velké rozhořčení nad danou situací vyplývající z nové strategické koncepce. Objevují se názory, že obranné schopnosti země jsou díky strategické koncepci SDSR na historickém minimu co do velikosti sil i proporce HDP. Na základě toho je docela možné, že Spojené království klesne až do kolonky ‚menších velmocí‘, kdy naopak země jako Čína, Indie a další rostoucí mocnosti by se v budoucnu mohly stát konkurencí, co se rovnováhy vojenské síly týče. Na druhou stranu v míře relativních schopností země nějak výrazně nezaostává za státy jako Francie či Německo, se kterými se může oprávněně srovnávat (Chalmers 2010). Co se týká přímo RAF, někteří přicházejí dokonce s otázkou, zda by Spojené království bylo schopné znovu podstoupit takovou leteckou akci v charakteru dnešního bezpečnostního prostředí, jakou byla například operace Granby během války v Zálivu v roce 1991 (Combat Aircraft Monthly 2013: 57). Je zřejmé, že od daného konfliktu uplynula dlouhá doba a schopnosti konvenčních ozbrojených sil se pozměnily a snad i posílily, nicméně právě takováto stanoviska jsou důkazem, jak je v dnešní době otázka budoucí podoby RAF zpochybňována.[ii]

3 Budoucí podoba RAF

RAF si muselo jasně a účinně zformulovat význam a důležitost svých schopností, na jejichž základě si stanovilo hlavní priority, kterými se chce řídit. Dle vize do roku 2020 mezi ně patří:

– vzdušná obrana celé země společně se zámořskými teritorii;
– věrohodná vzdušná bojová přítomnost s cílem přispět ke konvenčnímu zastrašení, případně nátlaku či omezení možné přítomnosti nepřítele;
– přispění bojovými schopnostmi k podpoře trvalých expedičních pozemních operací;
– strategická a taktická letecká přeprava a jiné letecké schopnosti zahrnující ISTAR, vrtulníky či pozemní jednotky RAF (HM Government 2010b).

V následujících řádcích se text soustředí na jednotlivé složky RAF s cílem poukázat na možné trendy vývoje v následujících letech, které by teoreticky i prakticky měly splňovat výše předesílané schopnosti.

3.1 Stíhací letouny

Spojené království si dlouhodobě udržuje tradici nejvyspělejších stíhacích letounů, na nichž staví veškeré úkoly od obrany vlastního teritoria až po vzdušnou podporu expedičních sil v zahraničí. Jak SDSR z roku 2010 uvádí, zajištění těchto schopností bude v budoucnu založeno na dvou typech stíhacích letounů – Eurofighter Typhoon a tzv. Joint Strike Fighter, známý také pod názvem F-35 Lightning II. Tato kombinace má poskytnout flexibilitu a útočnou sílu k vypořádání se s již existujícími či případně novými hrozbami, a zároveň výrazně zlepšit nákladovou efektivitu a její účinnost (HM Government 2010b).

V této idealistické vizi však existuje několik zádrhelů, na které je třeba upozornit. První z nich se týká víceúčelového letounu Typhoon, který je ve službě RAF již jedenáct let a primárně byl uzpůsoben pro vzdušný boj (tzv. air-to-air capable aircraft). Bojové schopnosti vůči pozemním cílům či podpora expedičních sil byly doposud zajišťovány dosavadními stíhacími letouny Tornado GR.4. Nicméně na základě SDSR tyto letouny již dosluhují na dosavadní misi v Afghánistánu a mají být v roce 2019 úplně staženy ze služby. Je nutno poznamenat, že v minulých letech došlo k modernizaci Typhoonu, kterou letoun získal sekundární schopnosti pro boj proti pozemním cílům a osvědčil se například při operaci v Libyi. Nicméně aby došel onoho přívlastku „víceúčelový“, je potřeba jeho schopnosti nadále rozvíjet (Osborne 2014a).

To se týká především integrace proti-pozemních střel Storm Shadow či Brimstone, které využívají letouny Tornado a které jsou vzhledem ke svým kvalitám (především jednoduchosti a přesnosti) považovány za vitální součást výzbroje Typhoonu. Nicméně začlenění těchto zbraní je drahé a časově náročné, neboť vyžaduje určité změny v systému řízení letu či zbrojním systému letounu. Proto se nedá předpokládat naplnění těchto schopností dříve než v roce 2020 (Osborne 2014a). V praxi to v podstatě může znamenat, že nenaplněním všech požadovaných schopností u letounů Typhoon před vyřazením letounů Tornado ztratí RAF na určité období určité množství schopností, a to bez možnosti náhrady, neboť úplná operabilita nových F-35 je naplánována až na rok 2020.

Další kontroverze vyvstávají i v případě nejmodernějšího víceúčelového letounu 5. generace, F-35 Lightning II, jenž je vyvíjen ve třech verzích a jehož programu je Spojené království členem v podstatě od počátku. F-35 je totiž dlouhodobě považován za adekvátní náhradu letounů Tornado GR.4, s jejichž odchodem do výslužby se počítalo již na počátku tohoto tisíciletí. K tomu, aby budoucí bojový letoun (známý rovněž pod britským pojmem Joint Combat Aircraft – JCA) splňoval určité požadavky na operační schopnosti, a byl tak plnohodnotným nástupcem Tornada, byly vytvořeny programy jako Future Offensive Air System (FOAS) či Deep and Persistent Offensive Capability (DPOC) (Bosbotinis 2012). Po několika zvratech v rozhodování mezi typy F-35B (letouny s krátkým vzletem a kolmým přistáním – zkráceně STOVL) a F-35C (palubní verze) zvolilo Spojené království nakonec první zmiňovanou variantu (Quintana 2012).

Nicméně tímto rozhodnutím vznikl nový problém spojený s budoucí podobou Královského letectva, neboť letouny F-35B nesplňují dané podmínky dle výše zmíněného programu DPOC. Přestože DPOC byl vydáním SDSR v roce 2010 zrušen, nic to nemění na faktu, že požadované schopnosti na náhradu letounů Tornado nadále přetrvávají, což zohledňuje ve své zprávě i Národní kontrolní úřad. Ten upozorňuje, že akvizicí letounů F-35B dochází k vytvoření mezery ve schopnostech Královského letectva, které nebudou vyplněny dříve než po roce 2030, kdy má dojít k náhradě letounů Eurofighter Typhoon. Přestože britská vláda v čele s Davidem Cameronem tyto trhliny akceptovala a spoléhá se v naplnění těchto schopností na své spojence, možným řešením se zdála být akvizice varianty F-35C, která díky své (v té době) nižší ceně, většímu dosahu, možnostem zatížení a především efektivnějším útočným schopnostem mohla požadavky dané DPOC naplnit (National Audit Office 2013: 8; 20).[iii] Nicméně v kontextu škrtů napříč obranným sektorem je třeba brát v potaz finanční argumenty (například navýšení ceny s prodlužující se dobou dodání letounů či náklady na potřebnou přestavbu budované letadlové lodi) a také touhu po náhradě brzy vyřazených letounů Harrier, které pravděpodobně měly největší vliv na finální rozhodnutí. Nezbývá tedy nic než vyčkávat na operační nasazení letounů F-35B u RAF, k němuž by mělo dojít nejdříve v roce 2020[iv] a které by také mělo ukázat, do jaké míry budou ony potenciální mezery ve schopnostech opravdu klíčovými mezerami.

Na druhou stranu nelze opomíjet fakt, že F-35 Lightning II je považován za nejpokročilejší víceúčelový letoun dnešní doby a těmto přívlastkům chce za pomoci svých schopností jednoznačně dostát. Jednou z nich je také vlastnost stealth, tedy zajištění nezjistitelnosti radary na co nejkratší možnou vzdálenost, pomocí níž má mimo jiné potvrdit technologickou vzdušnou nadvládu států podílejících se na projektu v následujících několika desetiletí. Bezesporu lze říci, že F-35 se stal značným technologickým skokem. Letoun poskytuje vyspělou elektroniku či moderní zbraňové systémy a obsahuje například panoramatický displej kokpitu či multifunkční pilotní helmu s technologií tzv. Božského oka umožňující pilotovi sledovat veškeré dění kolem celého letounu (Světnička 2013). Pokud tedy budou veškeré tyto pokročilé systémy správně fungovat, což bylo doposud nemalým problémem celého vývoje, umožní tyto letouny Spojenému království se nadále udržet mezi top zeměmi, co se zachování obranyschopnosti a úderné síly týče. Argumentem ve prospěch zavedení těchto letounů může být i fakt, že jiné státy jako Rusko či Čína, nezůstávají pozadu a budují své vlastní letouny 5. generace. Zároveň je třeba brát ohled i na to, že v systémech protivzdušné obrany potenciálních nepřátel došlo v posledních letech k výraznému pokroku[v].

Přes oprávněnou kritiku navyšování ceny[vi] a problematický průběh vývoje tohoto projektu bude mít zavedení těchto letounů mimo jiné význam například pro zajištění základny v Marhamu, kde budou letouny po doručení situovány (Ministry of Defence 2013). Dále se dá také předpokládat úzká spolupráce s pozemními silami, a to se třemi budoucími základními složkami – Deployed Force, High Readiness Force a Lower Readiness Force, kterým budou v operacích poskytovat podporu a budou muset být připraveny na základě daných reakčních dob. Obdobně lze nastínit vztah k námořnictvu, neboť jak je známo, s F-35B se počítá hlavně do výzbroje nově budované letadlové lodi HMS Queen Elizabeth a případně (i když ne velmi pravděpodobně) také HMS Prince of Wales, čímž tak mají zastat roli vyřazených letounů Harrier (HM Government 2010a, 20 -26).

Co se týká počtu stíhacích letounů v Královském letectvu v následujících letech, v případě letounů Eurofighter Typhoon se mělo původně jednat o 232 kusů, nicméně škrty v obranném rozpočtu vedly k tomu, že objednávka byla snížena na 160 kusů, které měly být dodány ve třech časových období (tzv. Tranche). Tranche 1 obsahovala 53 letounů, kdy první Typhoon obdrželo Spojené království v roce 2003, a Tranche 2 91 letounů, z nichž 24 bylo vyčleněno na export. Letouny z obou těchto dodávek byly původně zaměřeny primárně na vzdušný boj a až v následujících letech doplněny o schopnosti pro boj proti pozemním cílům. Poslední Tranche 3 pak čítá 40 kusů a má představovat dosud nejvyspělejší verzi tohoto letounu. V konečném důsledku se tak počítá se 107 Eurofighter Typhoon vycházející z Tranche 2 a Tranche 3, jejichž životnost je udávána do roku 2030 (Royal Air Force 2014). Právě u těchto letounů má být ke konci této dekády integrována výše zmiňovaná výzbroj, včetně pum Paveway IV či střel Meteor, a také radar s aktivním elektronickým snímáním s názvem AESA, který je v zámoří nedílnou součástí stíhacích letounů již řadu let a který se poslední dobou začíná uplatňovat i v evropském vojenském průmyslu. Naopak do letounů získaných v Tranche 1 nebude nadále investováno a dojde k jejich vyřazení ze služby v letech 2015-2018 především kvůli jejich omezeným schopnostem oproti letounům z dalších dvou dodávek (Osborne 2014a).

V případě letounů F-35B Lightning II byla původní objednávka rovněž ve vyšších počtech, a to na 138 kusů, nicméně vzhledem k finanční situaci a stále rostoucí ceně stroje se Spojené království prozatím zavázalo nakoupit pouze 48 letounů. V tomto kontextu došlo k předání prvních tří sériových strojů v letech 2012-2013, objednaných pro účely testování a výcviku, k němuž dochází ve Spojených státech (Osborne 2013a). Poslední oficiální zprávou ze strany britského ministerstva obrany je předpokládaný nákup 14 letounů, které by měly vytvořit první oficiální letku v letech 2018-2020. Nicméně jak již bylo zmíněno, otázka jejich plné operability a naplnění všech bojových schopností je nadále nezodpovězena, takže je možné, že realističtějšími daty budou roky 2022-2025. Navíc samotný počet těchto letounů není finální a velkou roli zde bude hrát nová strategická koncepce, kterou bude mít na starost nová vláda v roce 2015 (BBC 2014a).

3.2 Transportní a tankovací letouny

Jelikož se Spojené království angažuje v konfliktech či jiných misích primárně mimo své teritorium (Afghánistán, Libye, Mali apod.), je třeba zajistit i odpovídající transportní zázemí. Tato složka britského Královského letectva zažila v poslední době rovněž určitou obměnu. Z původních 7 typů těchto letounů, mezi něž patří například stroje C130-J Hercules, VC-10 či Tristar, mají potřebné schopnosti do budoucna poskytovat pouze tři: transportní C-17 Globemaster III, transportní Airbus A400M a transportní a tankovací A-330 Voyager. Tyto letouny budou schopny dislokovat či podporovat jednotky ozbrojených sil a jejich příslušenství kdekoliv na světě, za jakýchkoliv podmínek (HM Government 2010b).

Za páteř celé této součásti RAF je považován C-17, jenž dovedl schopnosti strategických letounů na novou úroveň a jehož využití se dá předpokládat minimálně po dobu dalších 10-15 let. Kromě zajištění flexibilního vojenského transportu je možné uplatnit tento letoun v případě evakuace zraněného personálu (tzv. air hospital) či jako podpora a doručování dodávek v rámci humanitárních misí, jako tomu bylo například během zemětřesení na Haiti. Mezi hlavní výhody tohoto letounu patří především množství nákladu, které dokáže unést – jedná se o trojnásobek objemu C-130J a více než dvojnásobek objemu A400M (Hoyle 2010).[vii] C-17 se od svého nástupu do služby u Královského letectva v roce 2001 stal jeho vitální součástí a již od počátku poskytuje podporu britským jednotkám na misi Afghánistánu, kam je schopen se ze Spojeného království díky doletu přes 8000 km dostat bez jediné zastávky (Ministry of Defence 2012). SDSR původně počítala do budoucna pouze se sedmi stroji, nicméně vzhledem k tomu, že se Královské letectvo zdá být s těmito letouny spokojeno, došlo k objednávce dalšího kusu, který byl doručen v roce 2012. V kontextu plánu Boeingu uzavřít v roce 2015 výrobní linku těchto strojů se země rozhodla usilovat o devátý C-17, nicméně jeho dodání je víc než nejisté, neboť o posledních třináct kusů usilují také další státy. RAF je již nyní druhým největším provozovatelem těchto letounů (po americkém letectvu) a případné vlastnictví dalšího kusu by zemi přiblížilo k původně požadovanému nákupu deseti strojů (Chuter a Weisgerber 2013).

V případě dvaadvaceti letounů A400M Atlas se jedná o náhradu dosavadních pětadvaceti transportních strojů C-130J, které sice mají stanovenou životnost až do roku 2030, nicméně v případě, že požadovaný počet A400M bude doručen dříve, s největší pravděpodobností kvůli nedostatku financí na jejich provoz odejdou C-130J do výslužby. Atlas již od svého počátku měl splňovat požadavky evropských zemí na vojenský transportní letoun, který v případě Spojeného království představuje kombinaci mezikontinentálního dosahu C-17 a schopností tvrdého přistání C-130J, což umožňuje jeho přítomnost přímo v centru operací, v případě zásobování předsunutých základen či při evakuaci obětí či uprchlíků (Ministry of Defence 2014). Stejně tak je letoun schopný nést 116 členů vojenského personálu (včetně výsadkářů), několik obrněných vozidel typu  Mastiffs a rovněž zde existuje možnost jeho převedení na taktický tankovací letoun. Atlas se tak díky svých schopnostem nově stane páteří Evropských sil taktické přepravy a taktéž plánované britsko-francouzské kooperace, založené na smlouvě z roku 2010, což dopomůže ke zvýšení operability spojenců v případných budoucích koaličních misích (Royal Air Force 2013b: 18). První letoun získá Královské letectvo již toto září, což bylo umožněno výměnou slotů s Francií, zbylé stroje by měly být doručeny do roku 2019 (Chuter 2014b).

Dále je po určitou dobu znám projekt Future Strategic Tanker Aircraft, z něhož vyšel největší letoun, který kdy Spojené království mělo – A330 Voyager. Jeho uvedením do provozu dochází k náhradě původních tankovacích letounů Tristar a VC-10, které byly na základě SDSR v průběhu posledních let postupně vyřazovány (poslední Tristar odešel do výslužby v letošním roce). V případě A330 Voyager v počtu čtrnáct kusů se však nejedná o nákup, nýbrž o pronájem od konsorcia Air Tanker, které nadále letouny vlastní, spravuje a poskytuje potřebnou infrastrukturu. Dosud Spojené království získalo pouze devět těchto letounů, které jsou považovány za jádro celé letky, kdy zbylých pět má sloužit Královskému letectvu pro případ potřeby posilnění schopností. Voyager na rozdíl od strojů Tristar umožňuje tankování za letu hned dvou stíhacích letounů a zároveň představuje přepravní kapacity pro 291 osob (Salmon 2014). Obecně se dá říci, že v této oblasti se RAF snaží využít své omezené finanční prostředky v co největší míře. Nejviditelnější posílení schopností lze spatřit právě u letounů C-17, které v daném počtu představují docela úctyhodné kapacity. V případě dalších dvou letounů se jedná spíše o posílení technických předpokladů strojů, které se staly náhradami za starší modely, a jsou tak nezbytné pro plnění potřebných taktických i strategických úkolů Královského letectva.

3.3 Vrtulníky

Vrtulníky a jejich role v Královském letectvu bývá do určité míry opomíjena. Jedním z důvodů může být fakt, že v této složce nedochází k tak radikálním změnám jako jinde, nebo že jsou spíše dominantnější součástí pozemních sil. To však ještě neznamená, že nehrají důležitou roli v rámci ozbrojených konfliktů či jiných krizových situací. Ze strany RAF mají vrtulníky primárně poskytovat podporu pozemním jednotkám skrze transport personálu či zásob v operacích. Jejich schopnosti mohou být zároveň využity při evakuaci zraněných během záchranných akcí. Spojené království předpokládá, že budoucí využití vrtulníků bude efektivnější, kdy dojde k vyřazení starších typů[viii] a ostatní stroje projdou potřebnou modernizací (HM Government 2010b).

Již od války o Falklandy jsou v operacích využívány původem americké vrtulníky Chinook, které se s potřebnými upgrady v průběhu tohoto období staly stěžejní součástí Královského letectva a své schopnosti prokázaly jak ve válce v Iráku, tak i Afghánistánu. Přestože SDSR představovala znatelné škrty v ozbrojených silách a jejich vybavení, britské ministerstvo obrany již v roce 2011 oznámilo akvizici 14 vrtulníků Chinook v nejnovější verzi Mk.6., která je vybavena novým digitálním autopilotem umožňujícím lepší ovladatelnost a stabilitu stroje. Tato objednávka se do určité míry dala očekávat, neboť předchozí labouristická vláda byla pod značnou vlnou kritiky kvůli nedostatku těchto strojů pro britské jednotky v Afghánistánu. První tři z nich byly RAF dodány v červnu tohoto roku a zbylých jedenáct bude doručeno do konce roku 2015. Plné operability pak stroje nabudou o dva roky později. Celkově tak Spojené království bude mít k dispozici šedesát vrtulníků Chinook v několika verzích s životností až do roku 2040, což představuje dosud největší letku těchto strojů v Evropě. I když se britská vojska z Afghánistánu pomalu stahují a jejich další zapojení v této zemi není dosud známé, potřeba Chinooků do budoucna je vitální a jak se nechal slyšet velitel vzdušných sil Andrew Pulford: „z vlastní zkušenosti – nikdy nemůžete mít příliš mnoho Chinooků“ (BBC 2014b).

Modernizace se rovněž dočkaly vrtulníky Puma. Čtyřiadvacet těchto strojů je aktuálně upravováno do verze HC2, která poskytuje silnější motor, digitalizovaný kokpit s moderní avionikou a systémem řízení letu, balistickou ochranu či větší palivovou kapacitu a nižší spotřebu, což vrtulníku výrazně zvýší jeho dolet (Royal Air Force 2013c: 21). U tohoto stroje je rovněž velkou výhodou fakt, že se vleze do transportního letounu C-17 Globemaster III, a to v počtu dvou kusů, což umožní jeho připravenost do bojových či humanitárních misí již za čtyři hodiny. Část modernizovaných vrtulníků byla Královskému letectvu již doručena a společně se zbylými kusy, které modernizací teprve procházejí, má být uvedena do služby v roce 2015 s předpokládanou dobou životnosti do roku 2025 (Royal Air Force 2013d).

Je možné říci, že si vrtulníky u RAF udržují jakýsi svůj standard pro zajištění výše zmíněných úkonů a postupnými modernizacemi se přizpůsobují aktuálním požadavkům. Nicméně co se týče výhledů do blízké budoucnosti, nedá se u této složky RAF předpokládat rozvinutí schopností vrtulníků například do roviny akustické či vizuální nezjistitelnosti jako tomu je například u amerického víceúčelového vrtulníku UN-60X Black Hawk (Visingr 2014), neboť ve Spojeném království na tyto modifikace jasně nejsou finanční prostředky. Na druhou stranu je však potřeba očekávat další možné modernizace dosavadních strojů či akvizice jejich náhrad, což se týká především vrtulníků Puma a jejich omezené životnosti.

3.4 ISTAR

Stále častěji se lze setkávat s tvrzením, že v novodobých konfliktech není převaha v palebné síle, ale v informacích – ve schopnosti vědět, vidět, získávat a analyzovat. Právě hlavní prvky ISTAR, a to zpravodajství, sledování, zjišťování cílů a průzkum[ix] jsou hlavními oblastmi, které dopomáhají zemi či případné koalici v konfliktu uspět. Například během působení Spojeného království v Afghánistánu nebo v Libyi podnikají průzkumy rovněž stíhací letouny Tornado GR.4, které skenují dané oblasti, kde mimo jiné spolupracují s leteckými návodčími (Forward Air Controller – FAC), pro nichž je aktuální stav situace stěžejním faktorem. V tomto ohledu je však důležité si uvědomit, že stíhací letouny neoperují v nějakém vakuu, ale existují zde i jiné prostředky – především tedy ISTAR v podobně pilotovaných i bezpilotních letounů (North 2011).

Budoucí operační schopnosti ISTAR u Královského letectva mají být založeny na dvou hlavních prostředcích – prvním z nich je E-3D Sentry, letoun včasné výstrahy a řízení – AWACS, jenž je charakteristický velkým otáčivým diskovým radarem vzadu na trupu. E-3D poskytuje také vzdušné velení, řízení a dohled, v čemž se osvědčil během celé řady konfliktů a své místo si našel i v Severoatlantické alianci. Spojené království dosud operuje se sedmi těmito stroji v novější verzi umožňující zůstat ve vzduchu až jedenáct hodin. Tato doba může být navíc prodloužena díky tankování za letu. S E-3D se v Královském letectvu počítá minimálně do roku 2025, kdy je naplánován program podpory a modernizace Whole Life Support Programme od firmy Northrop Grumman Corporation. Ta má zajistit, aby letoun splňoval veškeré budoucí požadavky včetně naplnění operability s dalšími spojenci (Shephard News Team 2014).

Novým přírůstkem do britské rodiny ISTAR strojů se stal RC-135 Rivet Joint zaměřující se primárně na signálové zpravodajství (SIGINT). Uvedením těchto letounů do služby dojde k zaplnění mezery ve schopnostech ve sběru tohoto druhu zpravodajských informací, která vznikla vyřazením letounů Nimrod R1 v roce 2011. První z těchto letounů, jenž budou mít primárně za úkol nezávislé strategické shromažďování zpravodajských informací a poskytování těchto informací velení, byl Královskému letectvu doručen již loňský podzim a zavedení do služby by se měl dočkat v říjnu tohoto roku. Následující dva stroje získá RAF v průběhu příštích několika let, a Spojení Království se tak stane jedinou zemí mimo Spojené státy, která bude s RC-135 operovat. Proto se dá očekávat ještě užší spolupráce těchto dvou spojenců v oblasti SIGINT (Osborne 2013b). V případě RC-135 však vyvstává problém v tankování za letu, neboť jeho tankovací systém není kompatibilní se systémy tankovacích letounů RAF. To znamená, že bez pomoci amerického či jiného spojeneckého letectva bude moci být tento letoun ve vzduchu pouze dvanáct hodin, což je pro dlouhodobější „špionážní“ mise velmi omezená doba (Cenciotti 2014).

Ne příliš známým strojem u Královského letectva je letoun Shadow R1, který také patří do skupiny ISTAR, nicméně jeho přesné schopnosti udržovalo Spojené království dlouhodobě v utajení. Nyní je známo, že letoun je vybaven vyspělými systémy k elektronickému zpravodajství (ELINT) a slouží k plnění úkolů v aktuální misi v Afghánistánu. Dosud bylo RAF dodáno šest těchto strojů, jejichž osud po stažení se z Afghánistánu byl velkou otázkou (Hoyle 2013). V tomto kontextu se v nedávné době vedla diskuze i o dalším z prostředků ISTAR, a to Sentinel R1 v počtu pěti kusů, který poskytuje informace o situaci a cílech přímo na bojišti a je považován za jediný svého druhu. Sentinel R1 byl nasazen při operaci v Libyi či v Mali a dosud působí v Afghánistánu. Na základě SDSR měly letouny Shadow a Sentinel odejít do výslužby ihned poté, co nebudou potřebné v Afghánistánu, nicméně s ohlášením nového balíčku investic do obrany zůstanou letouny u Královského letectva minimálně do roku 2018 (Larrinaga a Ripley 2014). Dá se také předpokládat, že s rostoucím důrazem na schopnosti poskytované těmito letouny dojde v příští strategické koncepci k dalšímu prodloužení jejich životnosti.

3.5 Bezpilotní letouny

Bezpilotní letouny (Unmanned Aerial Vehicles – UAVs) zažívají v poslední době neskonalý boom, a proto ani Spojené království nemá v plánu je nijak opomíjet. UAVs se dají využít několika různými způsoby. Primárně se jedná o poskytování ISTAR schopností, které doplňují ISTAR letouny s živou posádkou. UAVs existují také v ozbrojených verzích (Unmanned Combat Air Vehicles – UCAVs), které slouží k přímému napadání nepřátel a nepřátelských cílů.

V tomto kontextu má Spojené Království značné zkušenosti s deseti MQ-9 Reaper, které jsou doteď nasazeny během mise v Afghánistánu a dosahují dobrých operačních výsledků v průzkumných i ofenzivních akcích. Za důležitý zlom lze považovat fakt, že tyto letouny byly na jaře loňského roku poprvé dálkově řízeny z britské základny ve Waddingtonu. Tím došlo k vyřešení problému, kdy do té doby byly britské Reapery pilotovány z americké základny Creech v Nevadě (BBC 2013).

Budoucnost Reaperů u Královského letectva po stažení britských jednotek z Afghánistánu byla také dlouhou dobu nejistá, nicméně ministerstvo obrany nedávno potvrdilo jejich stálé začlenění do RAF alespoň do konce této dekády, kdy má být dokončen program SCAVENGER (Chuter 2014c). Ten má představovat bezpilotní letoun pro střední výšky s dlouhým doletem (MALE), který by zajišťoval zpravodajství, sledování a průzkum (ISR) včetně útočných schopností. Záměrem tohoto programu mimo jiné je, aby budoucí letoun neposkytoval pouze prostředky pro shromažďování dat, ale aby byl také schopen daná data analyzovat a produkovat zpravodajské informace (Batey 2012). Požadovaný prostředek měla v plánu vyvinout britská firma BAE Systems ve spolupráci s francouzskou firmou Dassault pod názvem Telemos, nicméně poté, co Dassault začala kooperovat s firmami Alenia a EADS na evropském MALE, je prozatím celý projekt na bodu mrazu (Warwick a Dickerson).[x] SCAVENGER, který je momentálně v hodnotící fázi, však nadále požaduje, aby budoucí letoun byl čistě pod britskou kontrolou (House of Commons 2014).

Mezitím však britsko-francouzská spolupráce pokračuje v rámci programu na budoucí bojový bezpilotní systém (The Future Combat Air System – FCAS), který má být zodpovědný za rozvoj schopností UCAVs. Na letošní výstavě Farnborough International Air Show obě země oznámily dvouletou studii zaměřující se na požadavky potenciálního FCAS (Chuter 2014c). Tento program si také klade za cíl poskytnout informace pro budoucí SDSR o nejvhodnější kombinaci platforem a systémů, které by naplnily požadavky na budoucí bojové schopnosti po roce 2030. Jedním z prvků tohoto mixu by mohl být nadzvukový bezpilotní bojový letoun Taranis s vlastností stealth, který má sloužit k bombardovacím mezikontinentálním misím, a doplnit tak stíhací letouny v první vlně útoku. Dosud proběhly dvě fáze zkoušek, které mají být následovány třetí v roce 2015. Je však nepravděpodobné, že Taranis sám o sobě bude vyvinut do operačního UCAV, neboť primárně slouží jako technologický demonstrátor. Spojené království také předpokládá, že dalšími prvky FCAS by mohl být nákup více letounů F-35 Lightning II, prodloužení životnosti letounů Typhoon i po roce 2030 či nový letoun s lidskou posádkou (House of Commons 2014).

Lze tedy spatřit, že Spojené království nehodlá stát v pozadí ohledně trendů bezpilotních letounů. Na druhou stranu se zde pravděpodobně rovněž jedná o další projev finančních úspor, které britské ozbrojené síly zasáhly, neboť UAVs/UCAVs nabízejí nákladově efektivnější řešení určitých úkolů do budoucna než letouny s lidskou posádkou. Dle výše zmíněných programů se dá předpokládat, že dojde k nárůstu těchto prostředků v řadách Královského letectva a budoucnost bude patřit kombinaci klasických a bezpilotních letounů.

4 Závěr

Letectvo obecně hraje v novodobé historii a v dosahování národních zájmů jednotlivých států signifikantní úlohu a bez jeho existence by průběh konfliktů a válek byl těžko představitelný. S měnícím se charakterem konfliktů taktéž přibývá nových rolí, které má letectvo ve vztahu ke svému velení zastávat. Od toho se odvíjejí i světové trendy vývoje promítající se ve strategických koncepcích národních států. Samotné britské Královské letectvo má před sebou řadu probíhajících či plánovaných projektů, na jejichž základě by mělo dosáhnout určitých komplexních schopností v boji proti existujícím či novým potenciálním hrozbám.

V tomto kontextu však RAF není bez poskvrny. Na základě britské strategické koncepce a fiskálních škrtů dochází k transformaci schopností britského Královského letectva. Na jedné straně stojí vyspělé nejmodernější technologie v podobě stíhacích letounů, do určité míry úctyhodné přepravní kapacity či množství bezpilotních letounů, jejichž nárůst v budoucnu je třeba brát na zřetel. Na straně druhé jsou zde mezery v uplatnění schopností těchto vzdušných prostředků na základě stanovených priorit, které jsou mimo jiné způsobeny opožděnými dodávkami či častým snižováním původně objednaných kusů plánovaných letounů.

Velká Británie bývá na základě těchto změn často vnímána jako upadající velmoc, která bude v budoucnu schopná se účastnit operací pouze v koalicích se svými partnery a kterou začínají s ohledem na absolutní schopnosti vojenského potenciálu dohánět jiné země. Úspěšné působení britského Královského letectva v zahraničních misích může být důkazem, že jeho schopnosti jsou (prozatím) v určité míře zachovány a je jen na britských politických představitelích, aby tuto úroveň udrželi nebo ji posunuli výše. Není tak pochyb o tom, že by si Velká Británie měla řádně promyslet, jakou roli doopravdy chce v budoucnosti ve světovém uspořádání hrát, a tomu rovněž přizpůsobila mimo jiné schopnosti svých ozbrojených sil, letectva nevyjímaje.