Turbulentní vývoj situace na Krymu, který v polovině minulého měsíce vyústil v připojení poloostrova k Ruské federaci, se s velkou pravděpodobností zařadí ke klíčovým historickým událostem Evropy v poststudenoválečném období. Redakce Sekuritaci.cz se proto rozhodla oslovit popřední české odborníky na bezpečnost s třemi otázkami vztahujícími se k aktuálnímu dění na tomto strategicky významném území. Jejich odpovědi Vám přinášíme v následujícím článku.

1. Za jak velkou hrozbu pro evropskou a potažmo mezinárodní bezpečnost považujete současnou krizi na Krymu?

2. Jak by měly západní státy na ruské jednání na Krymu reagovat?

3. Jaké dlouhodobé důsledky může mít současné dění na Krymu pro mezinárodní politiku a stabilitu mezinárodních vztahů?

Gen. Ing. Andor Šándor (v záloze)

Bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby ČR

1. Pokud jde o samotný Krym, tak jsem toho názoru, že věc je vyřešena jednou provždy, a že Rusko se poloostrova nikdy nevzdá, a není síly, která by jej k tomu donutila.  Také mám pocit, že  sankce a určité plány v NATO, které byl Západ prozatím schopen vygenerovat,nejsou vedeny jiným směrem, než odradit Putina od dalšího vojenského  postupu na jihovýchodní Ukrajinu při ochraně ruských menšin na tomto území. O návrat Krymu pod ukrajinskou jurisdikci de facto již nejde. Vojenská anexe Krymu je z hlediska 21. století nepřijatelná a znamená nebezpečný precedent do budoucna, na který se mohou odvolávat i jiní, při silovém řešení sporných území. Nedodržení dohody z roku 1994 Ruskem, která měla  garantovat neměnnost hranic Ukrajiny za to, že se vzdá jaderných zbraní, které na jejím území zůstaly po rozpadu SSSR, bude vážným negativním problémem při vyjednávání s jinými zeměmi, aby se vzdaly  jaderných zbraní výměnou za mezinárodní garance bezpečnosti dané země.

Jestliže, a v tuto chvíli jsem přesvědčen, že to není ani v zájmu Moskvy, nebude eskalovat napětí ve směru na Ukrajinu či Moldovu, pak se domnívám, že dříve nebo později krize odezní. Přístup české vlády a politické reprezentace jasně ukazuje, jak skutečně vnímají použití síly Ruskem proti svrchovanému území Ukrajiny. Armádě ani korunu navíc, pracovní místa jsou přednější, v podtextu – „Ono to NATO zařídí, vždyť jsme přeci bezprecedentně bezpečně ukotveni!“. Bude-li tento přístup nadále pokračovat, pak naše děti budou skutečně sklízet trpké ovoce této politiky.

 2. Obávám se, že nevidím reálnou politiku Západu, která mohla anexi Krymu zabránit, či přimět Rusko poloostrov vrátit.  Putin, nelze nevidět životní zájem Ruska udržet si přístup do Černého a potažmo do Středozemního moře, který z jeho pohledu celkové dění na Ukrajině ohrožovalo, využil situace v Kyjevě po té, co Janukovič uprchl a Krym vojensky obsadil s využitím vojsk černomořské flotily, které se na tomto území legálně nacházely. I kdyby USA přípravy k vojenské anexi odhalily, stejně by nic neudělaly. Do války s Ruskem kvůli této části Ukrajiny nebyla a není žádná chuť. K uvalení vážných ekonomických sankcí proti Rusku není na straně Západu velká vůle či odhodlání, obavy z jejich dopadů „doma“ jsou velké. Možnosti Západu, jak Ukrajině efektivně pomoci překonat vážné hospodářské potíže, jsou nedostačující, její návratnost značně diskutabilní. Za takové  situace a s takto limitovanými možnostmi vidím reálnou politiku Západu v této oblasti jako nepříliš efektivní a vedoucí ke stabilitě v této části Evropy. Na druhou stranu  ruská agrese na Krymu přináší určitou renesanci vztahů mezi EU a USA a snad i oživení zájmu Spojených států o bezpečnostní dění v Evropě.

3. Jak jsem již uvedl, o Krym se již nehraje. Realisticky smýšlející lidé to musí vidět. Rusko bude i nadále destabilizovat situaci na Ukrajině a bude využívat rozporů mezi oběma hlavními etniky, které nadcházející parlamentní volby jenom podtrhnou. Očekávat, že sebe demokratičtější volby problém vyřeší, je naivní. Nelze vyloučit, že uskupení Pravý blok a další, které Rusově velmi „umně“ nazývají fašisty a banderovci,čímž generují obrovskou podporu své politice doma, nepřijmou výsledky voleb, či kroky nové vlády a může nastat období Majdan II. Ukrajinci již několikrát ukázali, že princip demokracie, kdy ve volbách poražená menšina uzná vládu vítězné většiny a ta menšinu nezašlapává, u nich příliš nefunguje. Stabilita Ukrajiny ve všech oblastech je dnes klíčovou pro bezpečnost v Evropě a části Asie.

Doc. PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D.

Děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, docent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU

1. Situaci považuji za nebývale kritickou. Narušení teritoriální integrity sousedního státu je naprosto nepřípustné. Ačkoliv je Krym osídlen ruskojazyčnou populací, nelze přijmout pochybně konstruovanou záminku Ruska, že má závazek vůči těmto občanům a musí vojensky zasáhnout, aby byli osvobozeni. Zvláště ve světle dlouhodobého porušování lidských a občanských práv v samotné Ruské federaci se jeví tato snaha Moskvy jako velice sporná. Je zcela zřejmé, že překotný politický vývoj na Ukrajině vyvolává pnutí ve společnosti a není jednoznačně provázen stabilizací, to však nijak neospravedlňuje vojenskou intervenci, k níž se uchýlila RF.

2. Rusko na sebe vzalo břímě studené války a musí nést všechny jeho důsledky. Domnívám se, že po letech hledání nových pojmů a používání nuancí ke starým termínům, se dostáváme do stavu, ve kterém by mělo být všem jasné, že ve slovníku ruských politických činovníků, je silně zakořeněna představa o existenci Západu a Východu s velkými počátečními písmeny. Tedy stavu, v němž jsou moc, schopnosti a zájmy založeny na spolupráci hodnotově blízkých států a národů a tyto hrají podstatnou roli při vymezování se vůči okolnímu světu; v tomto konkrétním případě krajně negativně.

Západní země musí správně pochopit a interpretovat tužby současného ruského vedení, které je, dle mého soudu, v mnoha ohledech spojeno s prestiží, velmocenským statutem a významným místem na globální scéně. Chce-li Západ ve svém postupu uspět, musí dát Rusku jednoznačně najevo, že je připraven učinit taková opatření, jež povedou k oslabení ruského postavení v klíčových formálních i neformálních uskupeních světového dosahu. Mělo by se to dít především na diplomatické a ekonomické úrovni, což je velkým dílem agenda EU s významným přispěním USA. Zvolená opatření by současně měla být vedena v duchu komplementarity EU a NATO jako stěžejních organizací západního světa, proto není možné oddělit diplomatické úsilí od obranného plánování v rámci Aliance. Rusku musí být zřejmé, že Západ je ochoten nést případné ztráty (především hospodářské) a neustoupí ve chvíli, kdy se projeví první známky slábnoucí obchodní výměny.

3. Rusko vůči Ukrajině uplatňuje neoimperiální politiku. Z krátkodobého i dlouhodobého hlediska to poškozuje nejen vztahy se sousedy, ale negativně ovlivňuje vnitropolitický vývoj přímo v Rusku. Historické vazby, velikost a geografická poloha Ukrajiny hrají podstatnou roli pro budoucí směřování nejen této země, nýbrž také Ruska. Ukrajina, otevřená spolupráci se Západem, demokratizovaná a modernizovaná, představuje v kontextu dosavadního Putinova postupu velmi silný a těžko přehlédnutelný referenční rámec pro možné změny uvnitř samotného Ruska. Takové změny by přirozeně vedly ke zpochybnění Putinova modelu vládnutí. Naopak odtržení Krymu, dříve vpád do Gruzie a zasahování do dění v okolních zemích, podporuje neoimperiální uvažování o uspořádání mezinárodních vztahů a místu Ruska na mezinárodní scéně. Úspěch vojenských tažení posiluje představu, že zvolená cesta je správná a tím pádem bude nadále preferována. Tady vidím neblahé důsledky do budoucna, protože vůči tomuto směřování se v současnosti nerýsuje smysluplná alternativa. Malá skupinka odhodlaných, jako například prof. Andrej Zubov, stojí bohužel na okraji či mimo hlavní proud ruského myšlení.

Doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D.

Docent, Katedra politologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

1. Považuji to  aktuálně hlavně za hrozbu pro postsovětský prostor. Teprve v případě, že by se podobná ruská akce opakovala v Pobaltí, má šanci vyvolat rozsáhlejší konflikt.

2. Důležité je shodnout se na odpovídající reakci silou v případě, že Rusko překročí hranice NATO a tuto reakci Rusku jasně sdělit. Myslím si ale, že západní státy spíše s ohledem na domácí voličstvo zvolí politiku usmiřování.

3. Je to další neuznání mezinárodního práva, které tím ztrácí svoji podstatu, evropské státy by ale mohla přimět k výraznější „reálpolitice“ a nespoléhání se na ideály, za které se nakonec není nikdo ochoten postavit.

Doc. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D.

Vedoucí katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, Metropolitní univerzita Praha

1. Jedná se minimálně o nejvážnější krizi evropské bezpečnosti od válek na Balkáně v devadesátých letech 20. století.

2. Ačkoliv primárně jde Vladimíru Putinovi o budoucnost jeho vlastního režimu v Ruské federaci, je zřejmé, že také testuje, co všechno jsou západní státy (hlavně však členské státy EU a USA) ochotny podniknout na, a jakou cenu zaplatit za, ochranu ukrajinské teritoriální integrity. To je pro ruské představitele velmi důležitá informace do budoucna, s významem jdoucím daleko za současnou krizi na Krymu. Západní státy by proto měly reagovat jasně, důrazně a pokud možno koordinovaně, a to na všech myslitelných frontách kromě aktivního použití vojenské síly.

3. Zde velmi záleží na dalším vývoji událostí, nicméně je teď zcela jasné, že z hlediska členských států EU a NATO, nelze na poli bezpečnosti Ruskou federaci v žádném případě vnímat jako partnera, nýbrž jako hrozbu. To ještě nedávno mnohým jasné nebylo. Z hlediska mezinárodních vztahů globálně pak určité důsledky krize na Krymu budou komplikovat řešení dalších důležitých bezpečnostních problémů a konfliktů po celém světě – namátkou od syrského konfliktu, přes íránský jaderný program, po boj proti terorismu.

Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D.

Odborný asistent, Katedra politologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita

1. Krymská krize je hrozbou pro evropskou i mezinárodní bezpečnost, protože narušuje stabilitu. Stejně jako další akty secesionismu, separatismu či iredentismu. V krymském případě zvyšuje závažnost krize fakt, že se jedná o akt dotýkající se relativně velkého a strategického území, které se odděluje od lidnaté a rozlehlé evropské země a touží po připojení k Rusku, jednomu z hlavních hráčů světové politiky. Problémem je také skutečnost, že Rusko svým angažmá na Krymu a obecně na Ukrajině porušuje smlouvy, které samo parafovalo, a v nichž se zavázalo dodržet teritoriální integritu Ukrajiny. První ze smluv byla přímo vázána na denuklearizaci Ukrajiny. Právě tento krok zásadně neprospívá mezinárodní bezpečnostní stabilitě. Například takový Írán sleduje podobné kroky bezesporu s obzvláštní pozorností.

2. Nemám nějaká silná doporučení. Západní mocnosti mají zamazané ruce Kosovem. Ačkoliv v obou případech panuje celá řada nikoli nepodstatných odlišností, v základním principu nicméně Kosovo funguje jako mezinárodně politický precedens. Ostatně putinské Rusko bylo do vyhlášení nezávislosti Kosova poměrně zdrženlivé a všechny obdobné akty v souvislosti s de facto státy v postsovětském prostoru začalo rozehrávat až po kosovské nezávislosti. Každopádně i tak by měl západ reagovat na toto porušení teritoriální integrity Ukrajiny a vlastních smluv velmi tvrdě. Krymská otázka a ruský postoj k ní může být legitimní acute, ale řešit ji tímto způsobem by mělo být pro západ nepřípustné. Jenže já nevím, co mám radit marketingovým produktům, jako je Obama či Cameron nebo na politiky si hrajícím úředníkům s krajně levicovou minulostí, jako je Barosso či Ashtonová. Jediný, kdo mne v této souvislosti skutečně zajímá, tak je Angela Merkelová a její reakce.

3. Další přepisování hranic, zesílení požadavků dalších skupin. Podněstří, Karabach, Balúčové, Kurdové, Baskové. Zintenzivnění některých vlekoucích se regionálních konfliktů. Nejasný a nerovný metr mezinárodního práva a jeho obtížná vynutitelnost budou přinášet další obdobné problémy a z Krymu se stane jeden z politických precedentů pro řadu aktérů. Sníží se také důvěryhodnost smluv a smluvních garancí, což bezesporu budou vnímat aktéři jako například potenciálně jaderný Írán.

Doc. PhDr. Zdeněk Kříž, Ph.D.

Docent, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita

1. Je to podle mého soudu závažná hrozba s velkým potenciálem k eskalaci ze strany Ukrajiny, Ruska i Západu.

2. V této etapě jsou adekvátní ekonomické sankce. Začít by se mělo zablokováním ruského majetku na Západě, druhým krokem by mohlo být zveřejnění majetkových poměrů ruských oligarchů a politiků napojených na Kreml, třetím by mohla být selektivní konfiskace a čtvrtým plošná konfiskace ruského majetku na Západě. Na Západě je mnohem více ruského majetku a kapitálu než západního majetku v Rusku, takže proč toho nevyužít. Postupovat by se mělo krok za krokem s tím, že Rusko by mělo dostat čas reagovat a ukončit agresi na Ukrajině.

3. Krátko a střednědobě destabilizace situace ve východní Evropě, která může snadno zasáhnout i střední Evropu. Dlouhodobě dojde k podnícení ruského expanzionismu, který může vést buď (a) v rozpad západních institucí, pokud naněj nebudou reagovat a tím se diskreditují, a nebo (b) ve válku. A ta bude tak jako tak mnohem dražší, než ekonomické sankce vůči Rusku. Proto je nutné uvalit tvrdé ekonomické sankce. Včera bylo pozdě. Lepší sankce, které zasáhnou i Západ nyní, než válka zítra.