Rozhovor s Petrou Kuchyňkovou o ukrajinské krizi, ruském zásahu na Krymském polostrově a vztazích Ruska a západu.
Mgr. Petra Kuchyňková, Ph.D. působí jako odborná asistentka Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborně se zabývá zahraniční politikou Ruské federace, především oblastí vztahu Evropské unie a Ruska, a dále pak aktuálním vývojem legislativy Evropské unie, společnou zemědělskou politikou a východní dimenzí vnější politiky Evropské unie.
Pokud se podíváme zpět na události, které předcházely ukrajinské krizi, tedy Janukovyčovo odmítnutí asociační dohody s EU – bylo od unie zcela uvážlivé Ukrajinu před toto rozhodnutí postavit?
Jedná se o výsledek dlouhodobého procesu. O asociační dohodě se začalo mluvit už v roce 2008, to znamená rok předtím, než vzniklo Východní partnerství. To je iniciativa Evropské unie, v jejímž rámci měly být podle připravenosti jednotlivých účastnících se států postupně dojednávány a uzavírány asociační dohody. Samozřejmě je otázka, jestli Ukrajina byla na tento krok připravená. V hodnotících zprávách i v jednotlivých stanoviscích ze strany EU se objevovalo, že ne zcela. Hovořily o technických problémech při přejímání unijní legislativy, selektivní spravedlnosti a fungování justice obecně, stejně jako o volebních zákonech, tedy podmínkách, za kterých probíhaly parlamentní volby. Evropská unie vyžadovala přiblížení těchto aspektů jejím standardům a Ukrajina za režimu Viktora Janukovyče postupovala jen velice pomalu. Proto byl vyvíjen tlak, aby v případě, že bude asociační dohoda podepsána, byly tyto věci dodržovány lépe.
Evropská unie zaujala v otázce podpisu asociační dohody možná poněkud nesmlouvavý postoj, zmiňme například podmínku propuštění Julije Tymošenkové. Je možné tento tlak považovat za nepřiměřený tehdejší politické situaci na Ukrajině, nebo nebylo možné předvídat důsledky takových požadavků?
To je relativní. Podle některých zpráv, které se objevily v souvislosti s Vilniuským summitem, byli představitelé EU ochotní dohodu podepsat dokonce i v momentě, kdy by k propuštění Tymošenkové nedošlo. Takže Evropská unie z některých svých požadavků slevovala. Je otázka, jestli EU dostatečně vyhodnotila stav Ukrajiny, ale nesouhlasím s tím, že by viníkem následujících událostí byla jen asociační dohoda. Často ukrajinskou situaci připodobňuji k sudu se střelným prachem, do kterého někdo vhodil zapálenou sirku – a tou sirkou byla právě asociační dohoda. Výbušnou směsí ale byly všechny ty problémy, které na Ukrajině existovaly už předtím. Těmi byla třeba velká nespokojenost s korupčním charakterem režimu nejen Viktora Janukovyče, ale i „oranžových elit“, tedy Julije Tymošenkové a Viktora Juščenka, kteří zklamali přehnaná očekávání občanů. Patří sem také ekonomické problémy a nejednotnost země, ať už po stránce národnostní, kulturní nebo náboženské. Dlouho to fungovalo, tak jak fungovalo, ale poté zkrátka přišla určitá rozbuška a s ní problém.
Přesuňme se k aktuálnějším událostem. Jak si vykládáte motivy Vladimíra Putina takto přímo zasahovat na Krymském poloostrově?
Ze strany Moskvy je tato politika obhajována ochranou ruských a ruskojazyčných menšin, což není nic nového – jedná se o rys ruské zahraniční politiky, který se nachází v jejích koncepčních dokumentech už od roku 1993, kdy byla publikována takzvaná „Kozyrevova doktrína“. Ta hovoří o oblastech blízkého zahraničí, které víceméně kopírují území bývalého Sovětského svazu, kde by Rusko mělo chránit své zájmy a zájmy svých menšin, jež v těchto místech žijí. Toto hledisko tedy není nijak překvapivé. Dalším motivem může být prostá snaha Ruska ukázat, že je nadále relevantním aktérem, se kterým je třeba počítat, byť to činí znepokojujícími metodami. Když Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu, tak se přímo ze strany ruské vládní struktury začaly ozývat pochvalné hlasy, že se Rusko konečně zase vrací k jednacímu stolu, z čehož je jasné, že zde byl přítomen pocit, že bylo izolováno a vyjmuto z jednání, která se týkají jeho vitálních zájmů. To lze chápat i v souvislosti s budováním celní unie, potažmo někdy v budoucnu Eurasijské unie, která by měla i politický rozměr.
Pokud to vezmeme geopoliticky, nemohl Vladimír Putin prostě vycítit, že je vhodná chvíle převzít Sevastopol, který si pro vojenské účely Rusko od Ukrajiny dosud jen pronajímalo?
Samozřejmě. Na jednu stranu jsou zde Charkovské smlouvy, které prodlužovaly pronájem až za rok 2040, takže záruky zde byly. Na druhou stranu to byly dohody uzavřené s Viktorem Janukovyčem. Je otázka, zda by s nástupem jiné garnitury nedošlo k jejich ohrožení nebo rovnou vypovězení. To ale souvisí s tou zmíněnou sférou vlivu, ve které Rusko má své zájmy, chce je manifestovat, a v momentě, kdy cítí jejich ohrožení, reaguje takovýmto tvrdým způsobem.
V posledních letech se hovoří o tom, že vztah Ruska a západu začíná připomínat období studené války. Máte dojem, že jsou taková tvrzení oprávněná?
O tom se mluvilo už na konci 90. let, když probíhala kosovská krize, v roce 2007, když Vladimír Putin v projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásil, že OBSE není nestranná organizace a je jen nástrojem USA a západní Evropy, a jednoznačně se vymezil proti tzv. unipolárnímu světu. Takže už v těchto okamžicích se hovořilo o tom, zda to není kříšení studenoválečné rétoriky. Je to ale celé složitější, například ve vztahu Ruska a EU došlo okolo roku 2010 k uvolnění, kdy bylo podepsáno tzv. Partnerství pro modernizaci. Řada evropských politiků si hodně slibovala od nového prezidenta Medvěděva, byť např. k rusko-gruzínské válce došlo za jeho vlády, což třeba pro Německo znamenalo zklamání. V zahraniční politice Ruska vůči západu, a zejména vůči EU, ale sleduji dvě hlavní tendence. Jednak je to snaha o kooperaci, která má v pozadí zájem na zefektivnění ekonomiky, získání přístupu k západním technologiím, a tedy zajištění prostředků pro hospodářský rozvoj, protože Rusko si uvědomuje jednostrannou zaměřenost své ekonomiky. Na druhé straně je tady dimenze konkurence, v rámci které Rusko bedlivě sleduje snahy západu o asociace se zeměmi, se kterými by samo rádo utvořilo nějaký ekonomický celek, a s tím související snaha nebýt z těchto procesů vyšachováno. Málo se třeba ví, že v 90. letech při projednávání Dohody o partnerství a spolupráci mezi Ruskem a EU došlo na prohlášení, že by mezi těmito dvěma celky měla jednou vzniknout zóna volného obchodu. Přitom Rusko v posledních letech mohlo pozorovat, jak Evropská unie jedná o zóně volného obchodu s USA a chce takovou zónu budovat s Ukrajinou, Moldavskem, Gruzií a potenciálně dalšími zeměmi Východního partnerství. Ruská agrese tedy může být Putinovým bušením do stolu a snahou ukázat, že se s ním musí počítat. Chápu to ale i jako kontinuitu ruské zahraniční politiky: už za Primakova v druhé půlce 90. let Rusko prohlašovalo, že klade důraz na multipolaritu světa, že teze o americko-evropském centralistickém světě neplatí. Tyto tendence jsou tedy přítomné pořád, jen je otázka, jakou Rusko volí cestu – jestli se omezuje pouze na rétoriku nebo sahá i po silových akcích, které se nám mohou jevit jako překvapivé a zlomové. Nejde tedy o to, že by se chovalo úplně jinak než dříve, ale používá jiné prostředky.
John Kerry v rozhovoru pro CBS poznamenal na účet Vladimíra Putina, že jeho kroky odpovídají realitě 19. století, ne současnosti. Angela Merkelová se posléze vyjádřila velice podobně. Myslíte si, že současná ruská zahraniční politika je ozvěnou minulosti, kterou jsme překonali, nebo že západ propadl klamné iluzi bezpečnosti v době interdependence a univerzálních práv?
Přikláněla bych se spíš k druhé variantě. Možná došlo k určitému podcenění ruské reakce ve snaze právě už zmiňovaného prosazování toho, že je stále velmoc. A podcenění i toho, jak vypadá Putinův autoritativní režim, který musí udržovat prostřednictvím vysílání určitých signálů, které jeho posluchači chtějí slyšet.
Někdy bývají současné ruské kroky označovány za neuvážlivě zbrklé a za osudovou chybu velkého stratéga. Sdílíte tento názor?
Když se bavím s diplomaty nebo s lidmi, kteří se touto problematikou zabývají, tak od nich často slýchávám, že ruská zahraniční politika je velmi promyšlená. To souvisí s tím, co říká profesor Holzer, že Vladimír Putin má svou politiku promyšlenou jak dovnitř, tak navenek. Na druhou stranu si začínám pokládat otázku, jestli to tentokrát Putin už trochu nepřehnal, zda si je vědom všech geopolitických důsledků, které jeho jednání má. Tady se dostává v sázku i Budapešťské memorandum z roku 1994, ve kterém Rusko spolu s USA a Velkou Británií garantovalo územní celistvost Ukrajiny výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Nedodržení této dohody by mohlo mít kromě jiného důsledky i z hlediska proliferace jaderných zbraní ve světě: každý další stát, který aspiruje na jaderný potenciál, by pak mohl říct, že se ho nevzdá, protože tito signatáři nebyli schopní zajistit bezpečnost země, která to udělala.
Jak si vysvětlujete to, že USA a Velká Británie navzdory porušení Budapešťského memoranda ještě nepodnikly žádné výraznější kroky? Je v tom obava z Ruska, nevidí tyto možné širší důsledky nebo jim Ukrajina zkrátka nestojí za takové zhoršení vztahů?
Zde jistě hraje roli opatrnost, která může souviset s politikou Obamovy administrativy, jež se snažila o reset vztahů s Ruskem. Tomu byl ostatně obětován i dosavadní projekt protiraketové obrany, byť se dnes už zase začíná mluvit o tom, že by měl být obnovený, neboť Rusko překročilo určité hranice. Nevím ale, jestli je tato opatrnost úplně na místě. Chápala bych ji v případě některých států Evropské unie, které jsou na Rusku dost ekonomicky závislé, jako je třeba Německo, případně Itálie nebo Francie. Spojené státy i Velká Británie by ale mohly být v takové pozici, ve které si mohou dovolit na Rusko tlačit.
Když mluvíme o závislosti evropských států na Rusku, znamená to, že Evropská unie už nemá prostor předvést víc, než s čím dosud přišla?
Zrovna teď probíhalo jednání o sankcích, které by mohla Evropská unie na Rusko uvalit. Zvažovalo se nejen pozastavení jednání o Dohodě o partnerství a spolupráci, což se stalo už vícekrát, ale i o přerušení vízového dialogu, což pro Rusko může být citelné, neboť zrovna o tuto výhodu poměrně dost stálo. Pak dále zmražení evropských kont nebo omezení možnosti vycestovat do Evropské unie pro některé osoby spjaté s Putinovým režimem. Toto koneckonců není nástroj, který by si Evropská unie vymyslela teď, ale používá ho, když interaguje např. s běloruským režimem – takže to je instrument, kterým už říká ano, toto je pro nás nedemokratický režim, toto jsou nežádoucí lidé, které chceme nějakým způsobem potrestat. Toto však zase může být dvojsečná záležitost, některé země situaci zvažují i z hlediska možného dopadu na svoje ekonomické vztahy s Ruskem, které jsou pro ně důležité.
Může se scénář Ukrajiny a Krymu zopakovat v případě Moldavska a jeho Podněstří?
Po tom, co Rusko předvedlo v otázce Krymu, je otázka, který scénář je ještě nepravděpodobný. Podněstří se už delší dobu chápe jako samostatný stát a má svého prezidenta a vládu. Dokonce už před Vilniuským summitem odsud přicházela prohlášení, že by se chtělo stát součástí celní unie s Ruskem a dalšími státy. Podněstří je navíc jakási ekonomická zóna, kterou Moldavsko nedovede příliš kontrolovat, to znamená, že nedokáže zajistit, aby např. harmonizovalo svou legislativu s právem Evropské unie, jak to požaduje asociační dohoda, jsou zde problémy, které by mohly způsobit komplikace ve vízové politice, v případě, že by Moldavsku byl nabídnut bezvízový styk s EU, jak se o tom hovořilo atd. Takže pokud se podaří asociační dohodu s Moldavskem podepsat a začne se implementovat, je otázka, jestli se integrita Moldavska udrží.
Není touto Putinovou hrou na národní sebeurčení v sázce celistvost Ruské federace, když vezmeme v úvahu některé menšiny, které nejsou úplně loajální centrální vládě?
Celistvost Ruska a možnost jeho rozpadu bylo velké téma už v 90. letech, kdy v tomto existovaly nemalé obavy. Za vlády Borise Jelcina fungoval tzv. asymetrický federalismus, což znamená, že některým bohatým regionům, jako třeba Tatarstánu, byla nabídnuta speciální dohoda o tom, že budou navazovat svoje vlastní ekonomické vztahy navenek, budou mít mnohem větší volnost v nakládání se svým rozpočtem, a budou tedy fungovat v takovém poloautonomním svazku s centrem. Toto Putin zrušil a došlo k větší centralizaci země. Rusko je mnohonárodnostní země, a proto otázka jeho celistvosti bude vždycky prekérní. To už se ale vlastně dostáváme k tomu, zda i Rusku nehrozí nějaká možnost barevné revoluce, zvlášť když přihlédneme k demonstracím z roku 2011, tedy z období ruských prezidentských voleb. Je otázka, jestli třeba rétorika označující události na Ukrajině jako uliční demokracii, vládu lůzy apod. není vlastně zároveň signálem dovnitř Ruska, že nepřipustí žádnou podobnou revoluci.
Rozhovor zpracoval David Rypel, student bakalářských oborů Bezpečnostní a strategická studia, Mezinárodní vztahy a Politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
