O tom, že se ve válčící Sýrii hraje bezohledně, není pochyb. Ve výhodě je jako obvykle ten, kdo se neštítí ničeho. Že se dle obdobných pravidel hraje o Sýrii také na mezinárodním (diplomatickém) poli, je snad rovněž každému nad blízkovýchodní slunce jasné. A nabíledni při tom leží, jak se při tom překreslují geopolitické siločáry.

Hlavně v 90. letech neotřesitelné tahy americké ruky se zvolna mění v  nejisté, roztřesené, vlastními spojenci kritizované klikyháky. Pax Americana je nenávratně pryč. Do hry se kupříkladu postupně vrátila Ruská federace s ambiciózním projektem Eurasijského svazu, jež ji teď mimo jiné přináší mohutnící kritiku za porušování práv homosexuálů nebo národnostních menšin. Zjevně mají pravdu ti, co říkají, že Moskva holt s olympiádami nemívá štěstí. Zvlášť když se bojuje o strategické regiony…

Stále větší sebevědomí – speciálně stran vývoje Sýrie – promítají do své politiky také „kurdofóbní“ Turci nebo tmářští Saúdové. Nemluvě pak o ajatolláhy formovaných Íráncích a dalších a dalších, kteří se přinejmenším vzájemně ostražitě sledují. A to, i když mají náhodou spřízněné zájmy, neboť prostředí zjitřené změnami nabízí prostor k rozehrání nových odvážných partií.

Syrská arabská republika si tyhle (nad)regionální turbulence mimořádně „vychutnala“. Bojuje se tři roky, padlých či zavražděných přibývá, ale vyústění není v dohledu. Minimální efekt, jestli vůbec, přinese rokování o míru.

Jednat ve Švýcarech se mělo již jednou. Sešlo z toho, stávající jednání má proto bizarní název Ženeva II. Kdo tam zastupuje syrské vládní zájmy, víme, horší to je s reprezentanty povstalců. V reálu tvořenými různě do krve znepřátelenými skupinami, z nichž některé „diskutují“ výhradně skrze své zahraniční zbraně. Tvoří je nezřídka cizinci (především z nejrůznějších arabských zemí nebo protiruského Kavkazu), což zase nahrává jednostranné agitaci syrských vládních struktur. Zdůrazňujících, že se na straně vzbouřenců angažují militanti z víc než osmdesáti států, pročež konflikt tak nemůže být ničím jiným, než součástí zápasu lidstva s globálním terorismem…

Pokud by však někdo přece zůstával optimistou ve věci syrského usmíření, měl by si napřed znovu prohlédnout mediální ukázky z  11 000 snímků údajných obětí Asadova režimu. Jako kdyby vyskočily z fotodokumentace nacistických lágrů a na veřejnost pronikly těsně před tím, než si obě „mírové“ delegace začaly přes prostředníky nadávat.

Nechci dělat ďáblova advokáta, jedno je však hodně povědomé: o věrohodnosti kompromitujícího materiálu se veřejně nediskutuje a takřka nikomu to nevadí. Dost to připomíná nedávný sarin na kraji Damašku, ale ještě výrazněji zločinnou válku o Kosovo. Ta se stala zdrojem trvalého mezinárodního napětí.

Autor: Pavel Kopecký, politolog. Článek je rozpracováním glosy zveřejněné v deníku E15.