Když v květnu došlo k první historické dohodě mezi povstaleckou organizací FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a kolumbijskou vládou, přineslo to mnoho nadějí na lepší a stabilnější budoucnost regionu. Avšak po několika dalších dnech se politická situace na severu Jižní Ameriky opět zkomplikovala.
Ve vyjednávání s FARC, která jsou zdrojem skoro již 50-leté civilní války v Kolumbii, byl totiž velkou měrou zapojen nedávno zesnulý prezident Venezuely Hugo Chavez. Jeho role byla pro tento proces nepostradatelná a i přes jeho podporu organizace FARC, jak finanční tak politickou, dosáhl toho největšího zlepšení v jejich křehkých vztazích s kolumbijskou vládou.
V březnu byl zesnulý kontroverzní levicový vládce Venezuely nahrazen jeho bývalým víceprezidentem Nicolasem Madurem, který vyhrál v dubnu prezidenteské volby pouhým rozdílem 1.5 %. Ty označil za zfalšované jeho oponent Henrique Capriles a i se značnou mezinárodní podporou se marně domáhal přepočtu hlasů. Čerstvě nastoupený Maduro ihned začal s otevřenou kritikou všech jeho zahraničních kritiků, a pokračoval tak ve stejné “proti-imperialistické“ rétorice jako jeho vzor Chavéz.
Situace se zhoršila, když na konci května přijal kolumbijský prezident Juan Manuel Santos Henriqua Caprilese na oficiální návštěvě. Maduro ihned označil tuto událost za politováníhodné poškození vztahů mezi oběma zeměmi, nazval ji „ranou do zad“ a vyhrožoval přehodnocením své pozice ve vyjednáváních mezi FARC a kolumbijsou vládou. Prezident Santos pak přidal vodu na mlýn, když několik dní na to prohlásil, že jeho země se společně se snahou navázat blízké vztahy se Severoatlantickou aliancí bude v budoucnu ucházet také o členské místo v organizaci. Toto prohlášení vyvolalo silnou vlnu odporu nejen ze strany Venezuely, ale i Bolivie a Nikaragui. Jakákoliv iniciativa Kolumbie o připojení se k NATO byla odsouzena ze strany jak Madura tak i bolívijského prezidenta Evo Morálese jako “hrozba, provokace a spiknutí proti anti-imperialistickým zemím“. V tomto kontextu je vhodné poznamenat, že Kolumbie představuje již několik let zdroj politického i armádního vlivu Spojených států v regionu. Jejich sedm vojenských základen představuje jednu z posledních “kolonií“ v Jižní Americe, která od začátku nového tisíciletí prožívá vlnu levicové proti-americké politiky. Kolumbie je tím pádem trnem v oku většině latinsko-amerických států.
Nová vláda prezidenta Nicolase Madura může znamenat ještě větší radikalizaci venezuelské zahraniční politiky. Hugo Chavez měl mnoho zkušenstí z mezinárodního pole a rozuměl mezinárodním vztahům velice dobře. Uvědomoval si, že důležitější než ideologické přesvědčení je udržet politickou moc a stabilitu. Maduro a jeho ministr zahraničí Elías Jaua ale orientují svou politiku pouze na základě jejich ideologie a jako jediné důležité spojence vidí spřátelené režimy v Bolívii, Ekvádoru, Nicarague a zejména na Kubě. Připomeňme, že Maduro už jako Chavezův ministr zahraničí stál za vážnou diplomatickou krizi mezi Kolumbii a Venezuelou v roce 2010, takže se neocitá v úplně nové situaci. Ale prohlášení kolumbijského prezidenta Santose o úmyslu ucházet se o členství v Severoatlantické alianci situaci jen přitěžují. Zlepšení se můžeme dočkat s pokračováním vyjednávání mezi FARC a kolumbijskou vládou během června.
Autor: Petr Boháček, student na Universidad de Buenos Aires: Ciencias Sociales.
