Krátký rozhovor s Petrem Kupkou o nedávném zásahu ÚOOZ ve státní sféře, při kterém policie zadržela mj. tři bývalé poslance za ODS, šéfku Úřadu vlády, nebo bývalého a současného ředitele vojenské zpravodajské služby.

Mgr. Petr Kupka působí jako student doktorského programu a odborný pracovník na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Je spoluautorem knih „Český organizovaný zločin: od vyděračů ke korupčním sítím“ a „Krajní pravice ve vybraných státech východní Evropy“. Věnuje se zejména studiu bezpečnostní teorie a organizovaného zločinu. Z dlouhodobých studijních stáží pobýval např. na univerzitách v Boloni a v Catanii. Je členem ECPR Standing Group on Organized Crime.

Mohl bys ve zkratce shrnout, co se odehrálo?

Obecně lze říci, že zátah Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který lze považovat za největší policejní akci proti zločinům vznikajícím ve sféře státní správy a nejvyšší politiky, se dotýká procesu, kterému někdo říká politické obchodování a někdo korupce. Oficiálně jde o počáteční fázi vyšetřování aktérů široké klientelistické sítě, jejichž role by měla být v budoucnu objasněna. Z mého pohledu se orgány činné v trestním řízení odvážně pustily do zápasu, který více než o podstatě trestných činů vypovídá o podstatě fungování politických elit a byrokracie po r. 1989. A to navzdory tomu, že si vůbec netroufám odhadovat, jak celá akce dopadne. Už 2 týdny od startu první vlny zatýkání ale vidíme, že se bude možná jednat o klíčový proces reflexe vývoje ČR v posledních 20 letech. Podobně jako tomu bylo v aféře „Tangentopoli“ v Itálii na začátku 90. let. Na italském příkladu zároveň můžeme vidět, že i tak velké a společensky podporované akce nemusí znamenat pozitivní budoucí scénář, pokud je očekávání změny spojováno pouze s touhou potrestat konkrétní viníky.

I navzdory tomu, že jde vlastně o tři odlišné případy – zneužití zpravodajské služby, rebelující poslanci a tzv. kmotři?

Ony tři zdánlivě nesouvisející případy ukazují na tři klíčové problémy polistopadového vývoje. V tomto ohledu vnímám to spojení tří zdánlivě nesouvisejících případů jako pozitivní rys kauzy –můžeme na to pohlédnout jako na jeden kompaktní celek.

Jak si tedy kauzu interpretuješ a v čem podle tebe tkví největší nebezpečí celého případu?  

Že se na podstatu problému do příštích voleb zapomene. Ale vážně. Pro mě, jako pro studenta sociálních věd, je to zajímavý pohled na mechanismy fungování byrokratického pole v ČR. Připomnělo mi myšlenky sociologa Pierra Bourdieu, který označuje stát jako mocenské pole, které je jakýmsi herním prostorem, v němž různí hráči disponující různými formami kapitálu (ekonomický, symbolický, kulturní apod.) soupeří o pozice. Kapitál si můžeme zkrátka představit jako možnosti jednotlivých hráčů, které jsou v daném poli směnitelné za možnosti jiného hráče – velmi zjednodušeně řečeno například hráč-poslanec nabídne svůj kapitál reprezentanta voličů výměnou za ekonomický kapitál, který mu poskytuje jiný hráč, respektive dohoda několika jiných hráčů. No a tito hráči dohromady soupeří o kapitál, který distribuuje stát. V rámci tohoto soupeření navazují samozřejmě účelová spojenectví, aby se zároveň proti svému spojenci v jiné věci postavili. Vzniká tak celá řada vzájemných artikulovaných a neartikulovaných závazků, které jsou v případě nutnosti kapitalizovány.

Člověk samozřejmě funguje v celé řadě polí – například někdo je současně studentem bezpečnosních a strategických studií, sportovcem nebo členem folklórního souboru. V každém z těchto polí jde o jiný kapitál a v každém existuje jiná forma pravidel a jiní hráči. V každém poli tak využíváme jiné strategie, nicméně ty na vědomé či nevědomé úrovni přenášíme i do jiných polí. Tím tato pole formujeme, utváříme a zároveň jimi necháme naše myšlení a jednání formovat – Bourdieu toto nazývá habitus.

Ale co z toho vyplývá?

Že jde o nekonečný dynamický proces utváření vztahů a společenských mechanismů. Změna těchto mechanismů rozhodně neproběhne nahrazením nebo uvězněním několika, byť možná významných, hráčů. V minulosti se o politické kultuře popsaly stohy papírů, ale končilo se v zásadě u tvrzení, že s novými tvářemi se něco změní. Nyní vidíme, že nejde jen o problém konkrétních jednotlivců, ale celého systému řízení státu. A z toho vyplývá podle mě i největší nebezpečí kauzy – že bude veřejně dezinterpretována ve smyslu redukce problému na několik hráčů, kteří se vymění, ale pravidla hry zůstanou stejná.

Je něco, čeho si česká média v tomto případě nevšímají a měla by tomu být věnována větší pozornost?

Každé noviny, televize či zpravodajské portály se toho chytly po svém. Bylo už řečeno mnohé. Trošku mě překvapuje artikulovaná „uměřenost“ a požadavky „důkladného prošetření zásahu“ některých politických komentátorů, přičemž hlavní argument se točí kolem údajné teatrálnosti zásahu. Zatýkání v okolí politických špiček bude z podstaty věci vždy teatrální, ale v tomto případě to není problém orgánů činných v trestním řízení. Není to spíše neuměřenost politických elit, která z toho dělá divadelní představení? To by měl vrchní státní zástupce a šéf ÚOOZ objíždět podezřelé na kole, ohlásit se a počkat v jejich předpokoji dokud se nenaobědvají? Od těch samých komentátorů pak často slyšíte tvrzení o tragické politické kultuře, o nedostatku respektu k policii nebo o tom, že policie má sloužit i jako odstrašující prvek. Zajímavé je na tom zejména oddělování politiky a práva, respektive moci a suverenity – jako by měla být politická sféra z hlediska práva prostor bez hranic, ničím neomezený suverén.

Jak toto odhalení zapadá do kontextu českého organizovaného zločinu?

Organizovaný zločin je kategorií, pod kterou si lze představit leccos. Společným jmenovatelem korupčních sítí, pašeráků cigaret a vyděračů je jen v tom, že to, co je v právním řádu definováno jako zločin, nepáchají jednotlivci. Jinak je to pojem zastřešující celou řadu různých fenoménů. To, v jakých vzorcích o českém organizovaném zločinu přemýšlejí právě policisté ze specializovaných policejních útvarů, jsme nastínili s kolegou Šmídem v knize Český organizovaný zločin (Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2011, pozn. redakce). Korupční sítě vnímali jako jednu z mnoha variant, nicméně vzhledem k absenci velkých případů a tím pádem k omezenému poznání nebyli ochotni se o principech fungování takových sítí nijak obšírněji bavit. Vzhledem k tomu, že celá řada z nich svého času pracovala na klasických „gangsterech“ nebo podvodnících, jejich představy o zločinu v politice byly až na výjimky rámovány klasickou představou o podsvětí prorůstající do státní správy. Dnes by jejich odpovědi na naše otázky vypadaly možná trochu jinak.

Bude mít toto odhalení vliv na budoucí fungování organizovaného zločinu v ČR?

Odhalení bude mít asi vliv na korupci v přímém přenosu – v tomto případě rozdávání míst v polostátních firmách nebo drancování rozpočtů samosprávy, která jsou veřejnosti předkládány coby politické obchody. Zkrátka klíčoví aktéři se mohou obávat, že to budou příště oni, kteří budou vytaženi od večeře a že se jim policie bude procházet po ložnici. Můžeme zkrátka doufat, že soudobý politický úzus se o tom, co je a co není v politice vhodné, bude prostřednictvím strachu z nálepky „zločinec“ a tlakem „zdola“ postupně proměňovat. Nemyslím si ale, že by měla tato kauza vliv na složitější a hlubší mechanismy, které udávají korupčnímu jednání dynamiku a smysl.

Rozhovor zpracoval David Jehlička, student magisterského oboru bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.