Rozhovor s projektovým vedoucím Analytického oddělení Transparency International o korupci, boji proti ní a projektu Rekonstrukce státu.
Stanislav Beránek
Projektový vedoucí analytického oddělení Transparency International, kde pracuje od roku 2007. Od roku 2010 řídí projekty v oblasti justiční a policejní. Odborně se zaobírá především tématy korupce, organizovaného zločinu a klientelistických sítí. Je jedním z expertů, kteří jsou zapojeni do projektu Rekonstrukce státu. Přednáší na Justiční akademii, Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, Metropolitní univerzitě Praha, Střední a vyšší policejní škole v Praze, Brně, Pardubicích a Holešově a je členem České kriminologické společnosti.
První otázka bude spíše obecná – v čem vy osobně spatřujete největší problém České republiky ve vztahu ke korupci?
Největší problém je podle mě v tom, že korupce rozvolňuje pravidla a demoralizuje společnost. Pokud je právo uplatňováno selektivně, na někoho platí a někdo má statut nedotknutelného, tak to demoralizuje celou společnost. Druhou věcí je, že Česká republika kvůli korupci přichází o spoustu prostředků – jednak přímo, což jsou ztráty z veřejných zakázek, které se pohybují dle našich odhadů v řádech 100 miliard korun; a jednak nepřímo, protože to odrazuje investory. Pokud už se sem odhodlají jít, tak počítají s tím, že se ocitli v takovémto prostředí a musí tato pravidla přijmout.
Jaké z nástrojů či opatření považujete v boji proti korupci za nejúčinnější, resp. který nástroj nám v boji proti korupci nejvíce chybí?
Na nejobecnější úrovni rozhodně to, aby nikdo nebyl nedotknutelný. To je naprosto zásadní pro budování právního vědomí a funkčního právního státu. Z konkrétnějších opatření je to především posílení prvků, které vedou k fungování represivních orgánů, aby byly schopny korupci stíhat efektivně a nezávisle – což je třeba zákon o státním zastupitelství. Trestní právo ale nemůže být nástrojem, který řeší všechny společenské problémy. Z tohoto pohledu je tedy důležité, aby existoval také zákon o fungování politických stran a o jejich transparentním financování. Dále zákon o úřednících, který by odděloval, co je sféra politického rozhodování a co je byrokratický a odborný proces; tedy zákon, který by lidem dával nějakou jistotu. Zároveň s tím, např. jako součást tohoto zákona, je potřebný nějaký mechanismus, který by reagoval na nějaké nepoctivé či podvodné jednání, aniž by oznamovatel korupčního jednání byl na odvetu postižen. Samozřejmě tady mluvíme o korupci ve veřejném sektoru. Korupce existuje pochopitelně i v tom soukromém, tam bývá spojována ještě s jiným typem trestné činnosti. Nemůžeme se na to dívat skrze představu o vlastnictví někdy z 19. století. Kdo by čekal, že někdo bude mít prospěch např. z vytunelování vlastní firmy apod.
Vše, co jste zmiňoval, chce prosadit projekt Rekonstrukce státu, ve kterém se angažujete.
Přesně tak. Neméně důležité je v tomto ohledu také ztransparentnění podnikatelského prostředí – např. vyřešení problematiky anonymních akcií a v souvislosti s tím, což je i úkol pro budoucí politickou reprezentaci, boj proti off-shorovým firmám. Ministr Kalousek dokonce navrhoval, aby Česká republika měla podobnou legislativu jako Nizozemsko, tj. aby se stala jedním z míst, kde se takové firmy registrují. To považuji za zásadně špatné. Ale těch devět bodů, co jsou v Rekonstrukci státu, se k tomu dá přiřadit.
Pokud zůstaneme u Rekonstrukce státu, zajímalo by nás, jak těžké je přesvědčit a získat politiky pro záměry tohoto projektu? Zvolená cesta získání podpisu je zřejmě těžší, avšak účinnější. Na druhou stranu to nemusí zabránit tomu, aby nakonec hlasovali jinak.
Je to ukrutně těžké. Samozřejmě je to něco, co se jim nelíbí, protože jsou zvyklí fungovat v nějakém prostředí a určovat pravidla. Zároveň si myslím, že pro některé z těch osvícenějších už to samotné prostředí začíná být nesnesitelné. Na ty by se snad dalo spoléhat, ale zatím jsou to převážně jednotlivci. Na ostatní je třeba tlačit, což znamená budovat veřejný tlak, aby prostor pro jejich uhnutí z těchto opatření byl co nejmenší. Zatím to však znamená hlídat proces až do konce, jelikož ďábel bývá často schovaný v detailech.
Některé ze zákonů mají zřejmě větší a některé menší šanci na přijetí. Myslíte si, že je reálné, aby se zákon o zákazu přílepků stal reálnou součástí právního řádu ČR?
Myslím si, že ano. Je to něco naprosto neakceptovatelného, necivilizovaného a trapného, když se např. k zákonu o surových diamantech přilepí kus zákona upravujícího např. veřejné zakázky. Jedná se o zaplevelení právního řádu a je to skutečně neudržitelné.
Vy osobně pracujete především v týmu, který se zabývá zákonem o státním zastupitelství. Jak v současnosti vypadá tento konkrétní legislativní proces? (zhruba druhá polovina března, pozn. redakce)
V této chvíli existuje návrh, který zpracovalo Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s Nejvyšším státním zastupitelstvím. V té formě, ve které jsem měl možnost ho vidět, si myslím, že je opravdu dobrý. Stojí za podporu a ty nejzásadnější body, které obsahuje, jsou jasná personální odpovědnost, jasné limity funkce, pravidla pro výběrová řízení a jak může být někdo jmenován a odvolán. Dále jsou upraveny tzv. negativní pokyny, což jsou často ty nejproblematičtější věci – neodvolávat se, nezahajovat řízení apod. Pokyny budou muset mít písemnou podobu se zdůvodněním a v případě speciálního státního zástupce jsou dokonce úplně vyloučeny. Navíc to už zavádí i některé kvazisamosprávné prvky, jako je poradní sbor státního zastupitelství. To je důležité i z toho důvodu, že kontrola nad soustavou státních zastupitelství nebude jenom v rukou politické moci. Tento zákon tedy hodnotím pozitivně, ale bude důležité uhlídat, co s ním udělá legislativní proces. V tuto chvíli je v legislativní radě vlády. Po tom co se ministerstvo vypořádá s případnými připomínkami, půjde na vládu a do parlamentu a uvidíme, co se bude dít dál.
Některé ze zákonů navrhované Rekonstrukcí státu vyžadují změnu Ústavy, tj. kvalifikovanou většinu zákonodárců. Máte ohledně NKÚ, kterému by se měly dát větší pravomoce, nějakou zpětnou vazbu třeba od starostů, že by jejich činnost byla kontrolována ze strany NKÚ?
To je přesně to, co oni nechtěli. Byl to důvod, proč rozšíření pravomocí NKÚ neprošlo v Senátu, ve kterém mají starostové důležité slovo. Argument některých, že na základě toho nelze kontrolovat státem řízené společnosti obchodovatelné na burze, tedy ČEZ, byl spíše pseudoargumentem. Tím zdůvodnili, že nebudou hlasovat pro celý zákon, takže v konečném důsledku není možné kontrolovat nic a nikoho, tedy nejen ČEZ. Zároveň se zákonem o rozšíření pravomocí NKÚ bude ještě jeden zajímavý připravovaný zákon, a sice zákon o finanční kontrole. Původní návrh byl, že se udělá nový zákon. Pak se ale objevila novela, se kterou přišel do Poslanecké sněmovny a do Senátu ministr Kalousek. Poté, co byla stažena, se objevil názor, že bude vypracován další úplně nový návrh. Nejzásadnější na tom zákonu je to, že pokud bude skutečně v souladu s mezinárodními standardy, zakotvoval by nezávislost interního auditu. To znamená, že by vedle NKÚ vznikla ještě druhá instituce s podobnou auditní pravomocí, jakési generální ředitelství pro finanční kontrolu. To by zodpovídalo za to, že v rámci jednotlivých státních organizací budou oddělení interního auditu a tento centrální orgán by zodpovídal za jejich nezávislost, kvalifikaci, vzdělání a schopnost audit provádět. Ve státních organizacích by tedy působily rezidentury provádějící finanční kontroly. Myslím si, že je to velmi důležité. Nicméně přestože je to skoro klíčová norma, téměř se o ní nemluví.
Jednou ze snah Rekonstrukce státu je skoncovat s tzv. trafikami do státních podniků. Jak se v tomto ohledu díváte na trestní oznámení advokáta Lásky směřující proti premiérovi a třem teď už bývalým poslancům Šnajdr, Tluchoř, Fuksa? Dá se jejich jednání chápat jako korupce?
Uvidíme. Co se toho týče věcně, tak to trestní oznámení je na trestný čin úplatkářství, ne na samotný problém trafik. To znamená, že někdo přijme úplatek za to, jakým způsobem vykonává svůj mandát. Výkonem mandátu podle tohoto trestního oznámení je i to, že složí poslaneckou funkci. Jestliže tito poslanci na přání premiéra složili funkce, aby nebránili hlasování o vládním návrhu, a za to nyní přijímají trafiky nebo nějakou odměnu v podobě pozic ve státních firmách – pro Šnajdra ta pozice byla dokonce speciálně vytvořená – jedná se podle litery zákona o trestný čin a státní zastupitelství si s tím musí nějak poradit. Tolik tedy k tomu. Jinak obecně samozřejmě nelze vyloučit, že politik po skončení aktivní politické kariéry nemůže hájit zájem státu např. v nějaké státní firmě. Ale tam ani není důležité, jestli to politik je nebo není. Pro nás je klíčová odbornost. To se pozná například tak, že ten člověk byl odborníkem ještě před tím, než začal svou politickou kariéru, nebo byl úspěšný v nějakém oboru, kterému se věnoval předtím. Následně po skončení aktivní politické dráhy v něm nadále pokračuje tak, že hájí státní zájem. V tom problém není.
Byla zavedena odpovědnost právnických osob – vidíte nějaký znatelný posun k lepšímu od té doby, co se to zavedlo?
Já si teď nejsem jistý, jestli už to bylo někdy aplikováno; myslím, že ještě ne. Účinné to je, ale musím říct, že nemám informace, jestli už došlo k nějakým pravomocným rozsudkům. Každopádně to je důležité. Ani ne tak v tom, že je firma zrušena, protože lze obratem založit novou, ale především v tom, že je možné firmám nějakým způsobem zabavovat majetek a chovat se k nim jako k jiným pachatelům; alespoň v tom rozsahu, v jakém je to u právnických osob možné. Z hlediska vyšetřování je tento nástroj nejdůležitější v zabavování výnosů z trestné činnosti. A teď nemám na mysli jenom firmu, která svými ekonomickými aktivitami provádí trestní činnost, ale i praní špinavých peněz, kdy není možné dohledat konkrétního viníka, ale přesto se ví, že se nejspíš jedná o peníze pocházející z trestné činnosti. Možnost vymáhat odpovědnost po firmách je tedy důležitá také v případech, kdy je majetek ukrýván v nějakých účelově zřízených právnických osobách.
Jak se ztotožňujete s nedávno zveřejněnou zprávou Ministerstva vnitra, která mezi extremistická hnutí zařazuje i tzv. aktivity zdola, které se silně vyhrazují proti současné vládě, její zkorumpovanosti atd.?
Já vůbec nesouhlasím s konceptem extremismu. Mělo by být jasné, co to je přesně za zločin. Ve chvíli, kdy daní lidé páchají nějakou násilnou trestnou činnost ve skupině, a pokud se to děje z nějakých obzvlášť zavrženíhodných pohnutek, např. z nějakých čistě ideologických důvodů, tak tam je to jasné. Rozumím tomu také ve chvíli, kdy si někde někdo založí živnost na tom, že obchoduje s nějakými předměty s extremistickou tematikou – pak je to nedovolené podnikání nebo krácení daní. Ale podle mě je velmi obtížné postihovat někoho za nějakou symboliku. A na ní je ten boj proti extremismu založen. Demokracii a sociální problémy nelze podle mne léčit trestní represí. Současně s tím, že ten pojem není jasně vymezen, kde leží rozdíl mezi extremismem a nějakým politickým radikalismem? Co když ten radikalismus je oprávněný, a co když je to boj proti vládě, která je zkorumpovaná? Co když je ta vláda zločinná? Co je pak ten zločin? Tolerovat ji nebo proti ní bojovat? To je hrozně těžké oddělit a s tím problémem se potýká i ta zpráva. Současně v ní jsou úplně tristní tvrdá data. Uvádí se tam, kolik je skutečně spáchaných trestných činů a jaký je podíl na celkové kriminalitě. Zajímavé by ale bylo přepočítat to na nějakou finanční škodu a pak to porovnat. Hospodářská trestná činnost je tam, tuším, nějakých 16 % z celkového počtu trestních případů. Kdyby ale byly tyto údaje převedeny na způsobenou škodu, tak by se nejspíš došlo k tomu, že prostředky, které stát vynakládá na boj proti extremismu, jsou naprosto neadekvátní. Podle mého názoru se to děje především z důvodu, že je vždycky jednodušší například někde hledat, co si kdo píše s někým po internetu, než infiltrovat skutečné drogové gangy. Mě by to nepobuřovalo do té míry, kdybych nevěděl, s jak omezenými prostředky policie hospodaří, a jak neefektivně jsou v tomhle případě vynakládané právě ve srovnání s bojem proti skutečnému organizovanému zločinu anebo proti aktivitám, které nepopíratelně a naprosto exaktně spočitatelně poškozují společnost a veřejný zájem.
Teď se na chvíli přesuneme na Slovensko. Všiml jste si, že tam v létě ministr vnitra Robert Kaliňák přišel s institutem strategické zakázky, který nakonec nebyl realizován? Šlo o to, že pokud je zakázka nad 10 milionů euro, tak si vláda může rovnou vybrat dodavatele, který tu zakázku uskuteční. Dovedete si to představit aplikované u nás v ČR?
Skutečnost, že se jedná o nadlimitní zakázky, o nichž by měla rozhodovat vláda, přece ještě nevylučuje existence nějaké soutěže. Myšlenka, že by bylo možné z ruky rozdávat takové obrovské porce peněz, je strašidelná. Na druhou stranu Slovensko má zákon, podle kterého je podmínkou platnosti jakékoliv smlouvy veřejného subjektu její zveřejnění. To je podle mého názoru výborné opatření, protože je to v podstatě prostá administrativní úprava, která ale může ušetřit spoustu peněz.
A na závěr otázka na odlehčení – jak se vám daří zachovávat si životní optimismus, když se každodenně zabýváte tím, jak se náš stát rozkrádá?
Přiznám se, že v životě nejsem až tak moc optimista. Moje práce mě především baví a její součástí je i služba veřejnému zájmu a veřejnosti. To je nejspíš ten nejsilnější zdroj motivace.
Rozhovor zpracovali Barbora Jelínková a Zbyněk Moltaš, studenti magisterského programu Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
