Bylo nebylo… Takhle nějak začínají vyprávění v pohádkách, kde se za svého putování dalekými kraji střetává dobro se zlem. Barvitost a etická jednoznačnost příběhů, které jsme slýchávali jako děti, ale naráží na složitost mnohých skutečných událostí, o nichž se buď dozvídáme, nebo je sami zažíváme.

Díky moderním médiím, jež mají schopnost přenášet třeba válku v přímém přenosu (jako tomu bylo poprvé v 90. letech v Perském zálivu) se ocitáme sice jakoby uprostřed vzdáleného dění, jenže zároveň otupujeme a klidně mnohdy povečeříme při záběrech velkého krveprolití. Je tomu patnáct let, kdy se dlouho doutnající občanský konflikt ve Rwandě proměnil v největší masakr od druhé světové války. Šokující navíc svou bleskovostí. Neřešený velmi dlouho mezinárodním společenstvím, přičemž například Francie, s níž se Rwanda následně dostala do hluboké diplomatické roztržky, zde sehrála značně diskutabilní roli. Delší čas bylo hromadné vraždění také nejasně právně vymezováno. Až vystoupil český představitel v Radě bezpečnosti Karel Kovanda, jenž pro tamější události jako první použil od té doby obecně užívaný pojem – genocida.

Na sklonku loňského roku nám ze Rwandy, která před třemi lety zrušila trest smrti, přišly informace, že v Ugandě byl s falešným pasem lapen dlouho hledaný „řezník z Butare“. Jinak Idelphonse Nizeyimana, exdůstojník rwandské tajné služby a jeden z významných strůjců masových zločinů proti lidskosti. Jedinec podezřívaný mimo jiné z účasti na vraždě bývalé královny země. – Nesporně jde o úspěch ramena spravedlnosti, přiřadil se tak například po bok bývalému předsedovi vlády, několika někdejším ministrům nebo třeba popové hvězdě. Ale jinak nelze mluvit o zvlášť velkých trestněprávních výsledcích.

Snaha potrestat co nejvíce viníků narazila též na technické potíže. Zatímco v roce masakru (1994) věznily místní žaláře asi 10 000 osob čelících žalobě, o čtyři léta později jejich počet vzrostl třináctkrát. Ve zmíněném čtyřletí pak vynesení rozsudku vyslechla pouhá tři sta internovaných. To má své příčiny mimo jiné v tom, že místních vzdělaných pracovníků justice dramaticky ubylo a i samotné zázemí pro výkon spravedlnosti utrpělo újmu, což zase podnítilo znovuzavedení tradičních lidových tribunálů gacaca. Zdlouhavě postupuje rovněž soudní dvůr zřízený Organizací spojených národů; časově limitovaný Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR) sídlící na území sousední Tanzanie, v Arushi, vynesl za dvanáct let existence od roku 1995 jen necelých třicet rozsudků nad elitami vrahů. Situace není dodnes o mnoho lepší, pročež není divu, je-li internacionální instituce, kde jsme měli vlastního zástupce, Roberta Fremra, kritizována jako nedostatečně fungující. Navíc přespříliš nákladná.

Co se vlastně roku 1994 stalo v malé lidnaté zemi s dnes mimochodem pravidelně rostoucí, ale stále velmi slabou ekonomikou? Abychom si pokud možno přesně odpověděli, musíme se vrátit do éry koloniální nadvlády. Do časů v Evropě tehdy oslavovaných pokusů řady vlivných zemí uchvátit další a další cizokrajné oblasti. Rwandu zpočátku ovládalo Německé císařství, nahrazené po prvním globálním konfliktu Belgičany. Oba podmanitelské státy postupovaly v zásadě stejně, tj. při správě území upřednostňovali ze dvou hlavních etnik, Tutsiů a Hutů, prvně zmíněné, kteří byli ve výrazné menšině (asi desetina obyvatelstva). Leč kvůli převažujícím tělesným charakteristikám lépe vyhovovali rasistickým představám kolonizátorů. Objevily se polopravdy a mýty o jejich původu, přičemž v minulosti soužití obou skupin nepodstatná kmenová příslušnost se stala klíčem k získání výhodného sociálního postavení. A tím se přirozeně vytvářelo jisté společenské napětí.

Pozoruhodný obrat ve vývoji místní pospolitosti nastal, když minoritní, majetnější Tutsiové upadli v podezření, že straní komunistickým myšlenkám, načež byli vládnoucími Evropany pro změnu podporováni Hutuové. Dřívější situací frustrovaná většina zase hleděla řádně oplatit menšině. Historie se opakovala s obrácenými znaménky, tudíž není tak úplně divu, když za hranice začali prchat příslušníci kmene Tutsi. V cizích zemích mnozí z nich vstoupili do v podstatě partyzánských jednotek, které na samém počátku devadesátých let minulého století vpadly do otčiny, aby si vydobyly ztracené postavení.

Měření sil vedlo k vystupňování propagandy ze strany dosavadní vlády prezidenta Habyarimana, jenž se sám chopil moci pučem, takže v jejím pojetí ztratili nepřátelé lidskou podobu a stali se „šváby“. Samozřejmě, existovaly pokusy o smírné řešení. Byly učiněny konkrétní kroky ke zformování široké přechodné vlády, ale bohužel se zdá, že ze strany řady vlivných skupin znamenala myšlenka usmiřování pouhopouhou zástěrku pro další rázné kroky. Při návratu hlavy státu z příslušných rokování v Tanzánii bylo její letadlo zlikvidováno protiletadlovou raketou. Dodnes není spolehlivě prokázáno, kdo stál za zákeřným útokem, nicméně vzápětí zahájený masový útok na všechny, byť sebepokojnější Tutsie naznačuje, komu mohl atak, při němž zahynuli dva prezidenti, jeden náčelník generálního štábu a tři francouzští piloti, nejvíce prospět.

Do čela země se dostala nevýrazná postava a hekatomba mohla začít. Reálně panovala (z)vůle armády, policie, milicí a dalších, neorganizovaných „dobrých lidí“ postupujících podle vzorců místně dosti obvyklé konformity. S tím samozřejmě souviselo vyřizování starých účtů, nebo silný podnět hmotné bídy čili možnost chudiny se obohatit při vraždění bohatších tutsijských sousedů. – Široká krvavá účast občanů jednoho etnika měla však, což je nutné v zájmu objektivity zdůraznit, i jiné příčiny, jelikož platilo, že kdo neočistí vlast od vředu, jako by byl nákazou sám. Černobílé hodnocení genocidy proto rozšiřuje fakt hojného zabíjení umírněných Hutuů hlavně v rané fázi neblahého procesu.

Jenom menšina ze statisíců obětí měla „štěstí“, že zahynula kulkou, neboť málo aktérů hodně sociálně motivovaného zabíjení třímalo palnou zbraň. Většina lidí sešla ze světa skrze ostří mačet či podobných pracovních nástrojů. Likvidace často výhradně pomyslných nepřátel se stala čímsi velmi podobným nádeničině. Zní to hrozivě, nicméně je ověřenou skutečností, že tehdejší organizátoři a štváči každodenně rozsévali po rozhlasových vlnách nenávist zvoláním „Ahoj, dobré ráno, už jsi začal pracovat?“

Ukrutné události, které se před několika lety dočkaly silného filmového zpracování snímkem „Hotel Rwanda“, ukončil – také díky liknavosti a postrannímu jednání mocností – teprve po několika měsících další postup invazních tutsijských jednotek. Přesné údaje o počtu obětí nejsou pochopitelně k dispozici. Odhady, jež sčítají oběti přímých bojů i genocidy, docházejí k osmi stům tisícům zemřelých (z toho asi půl milionu z minoritní skupiny). Logickým důsledkem úbytku obyvatelstva doprovázeného „biblickým“ exodem se staly všemožné trvalé ztráty a z hlediska Hutů pozbytí klíčového postavení ve společnosti usilující o vyrovnání se s minulostí. Nebude proto asi velkým překvapením, že postgenocidní Rwandská republika prezidenta Paula Kagameho úzce spolupracuje s církví a mírotvorně vystupuje v oblasti Dárfúru. I to může být cestou, skutečnou prací na usmíření.

Literatura:

Baar, V. 2002. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Tilia a Ostravská univerzita.

Eichler, J. 2008. Mezinárodní politika II. Skalica: Stredoeurópská vysoká škola v Skalici.

Hobwbawn, E. J. 2000. Národy a nacionalismus od roku 1780. Brno: CDK.

Kennedy, P. 1996. Vzestup a pád velmocí. Ekonomické proměny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha: Lidové noviny.

Krejčí, J. 2002. Postižitelné proudy dějin. Praha: Sociologické nakladatelství.

Autor odborného komentáře: Pavel Kopecký, politolog a historik, Brno