„Ať žije Mexiko,“ prohlásil ve 30. letech nedokončeným celuloidovým pásmem geniální filmař Sergej Ejznštejn. Totéž, co bolševismu dobře sloužící génius, světu zopakovaly (i když leckdy asi s nechtěnou ironií) zástupy soudobých Mexičanů. Spojené státy mexické, kterak se oficiálně nazývá jejich otčina, připomněly totiž sobě i ostatním, že dávno je tomu, kdy byly závislým územím jedné z nejstarších evropských koloniálních „vlastí“, Španělska. Kdy přestalo patřit říši, na níž nejprve slunce nezapadalo.
Uplynulo zhruba 200 let od časů, kdy se středoamerické území vymanilo zpod zámořského jha. Prošlo během nich divokým vývojem: celou řadou územních změn, válek, převratů a revolucí, do nichž se například vměšovaly voje Bílého domu. Mezi až jurodivé společenské metamorfózy náleží dvojí vyhlášení císařství, přičemž to známější (1864-1867) „měl na svědomí“ Maxmilián Habsburský, bratr Františka Josefa Prvního. Z krátké éry uzavřené popravou tohoto Francouzi intronizovaného monarchy, jehož před násilnou smrtí – zvěčněnou obrazem Eduarda Maneta – nezachránily diplomatické intervence velmocí, ani přímluvy populárního italského revolucionáře Garibaldiho, se prý zachovala mnohá česká nota v místních písních…
Od Cortesových časů plných genocidy autochtonů a potlačování prapůvodní kultury se odehrálo mnohé. Dlužno přičinit poznámku, že ani dvě následná staletí samostatného latinoamerického vývoje, jehož kořeny tkví ve Velké francouzské revoluci a napoleonských válkách (není náhodné, že po USA bylo první nezávislou zemí Nového světa dodnes výjimečně chudé frankofonní Haiti), k velkému rozkvětu dotčených oblastí nepřispěla. Navzdory od 90. let dvacátého věku upevňující se lidovládě či růstu národního hospodářství.
Příkladně Hillary Clintonová tvrdí, že situace jižního souseda Spojených států amerických je hrozivá. Estados Unidos Mexicanos, jež se potýkají s dennodenním krveproléváním, mají být zmítány poměry připomínajícími občanskou válku. Paní bývalého pána Bílého domu ale nepochybně přinejmenším tuší, že neříká mnoho nového. Vždyť úloha rozvětveného banditismu ve společnosti destabilizuje jisté latinoamerické režimy po léta. Platí, že s veřejnou bezpečností nejslabšího člena Severoamerické zón volného obchodu (NAFTA) je to nahnuté dlouhodobě. Příměr ke Kolumbii ztělesňované nebožtíkem Pablem Escobarem, skutečným kokainovým králem, nevyšel proto z úst hlavy amerického zamini náhodou.
Krocení mnohdy rozvětvených skupin, jež obchodují omamnými jedy, jeví se být sisyfovskou prací. Už jenom terminologie se stala tancem mezi vejci, jelikož vzápětí musel vystoupit Barack Obama, aby mírnil vyjádření své podřízené pochvalnými výroky o demokratičnosti a hospodářském vzestupu Mexika. Nicméně místní ztráty na životech dosáhly od roku 2006 minimálně třiadvaceti tisíc obětí. Ani veškerá finanční, technická nebo personální pomoc Američanů, jimž samozřejmě není lhostejné, že cizí kartely pěstují marihuanu ve velkém přímo v USA, na situaci v „Narkomexiku“ mnohé nemění. Přestože tamější prezident Felipe Calderón (zástupce pravicové Strany národní akce) čtyři roky – dle některých pozorovatelů až populisticky – uplatňuje nejtvrdší politiku nulové tolerance proti narkobaronům, hydra vojensky zorganizovaných band odolává.
Čím to? Z logiky věci vyplývá, že se přinejmenším část zločineckých syndikátů nespoléhá výhradně na zastrašování či násilí, ač to je v prostředí s jistou tradicí aztécké kultury oblíbené. Samozřejmě i u oficiálních složek slujících navíc olbřímí korupcí. Mafiánské struktury musejí být prostě mnohdy oblíbené, neboť suplují špatně anebo nedostatečně fungující úlohy státu, jehož 40 procent obyvatel (!) žije pod hranicí chudoby. A to ve sféře sociální, zdravotní nebo školské. Obdobných příkladů ze světa známe plno, leč zůstaňme na západní polokouli. Letos jamajského velkoobchodníka zbraněmi a drogami Christophera „Dudus“ Cokea, jehož si vyžádal Washington, bránili chudí vlastními těly. Inu, zásadně sejde na úhlu pohledu – na padoucha, nebo hrdinu.
Autor: Pavel Kopecký, politolog a historik
